Růst spolu. S Alešem Hnátkem, Magdalenou Šťastníkovou a Michalem Králíčkem o vzájemném mezioborovém dialogu a spolupráci v umění a designu, II. část

Ve druhé části rozhovoru s Magdalenou Šťastníkovou z Ateliéru K.O.V., Alešem Hnátkem z Ateliéru designu oděvu a obuvi a Michalem Králíčkem z Ateliéru fotografie I se věnujeme dalším polohám spolupráce, s nimiž se studenti a absolventi setkávají v rámci ateliérů i mimo nich. Jaké zázemí pro navazování mezioborových vztahů vytváří škola a co je pro trojici tvůrců zásadní při hledání zakázek?

Text: Veronika Soukupová

První část rozhovoru si můžete přečíst zde.

AH = Aleš Hnátek
MK = Michal Králíček
MŠ = Magdalena Šťastníková

Jeden z vašich společných projektů se uplatnil v rámci módní přehlídky na MBPFW, kde se vám podařilo vyváženě uplatnit všechny obory. Tyto přehlídky jsou ale přece jen efemérní a přístupné jen malé části lidí. Zajímalo by mě, jestli podle vás v Česku existuje nějaká adekvátní (a demokratičtější) platforma pro prezentaci podobných mezioborových projektů?

AH: Já si myslím, že tou platformou by měl ideálně být každý komerční módní časopis typu VOGUE nebo ELLE. Magazíny by měly dávat víc prostoru mladým lidem a poukazovat na zajímavé počiny a spolupráce. Bohužel se to zatím děje velmi zřídka, je to škoda. Chápu, že se musí v magazínech objevovat velké značky a reklamy, které do velké míry financují provoz redakcí, ale s tím se zároveň pojí to, že tyhle firmy do velké míry diktují jejich obsah. Čeští designéři se sice objevují v editoriálech, ale často právě v kombinaci s kousky velkých značek.
MŠ: Pak existují nezávislé magazíny a platformy, které mají skvělé nápady, ale bohužel ne tolik financí a kapacity je realizovat.
MK: Pro ten typ fotografie, jaké se věnuji, zatím podle mě neexistuje ideální médium. Tím, že jsou moje fotky na pomezí módní a umělecké fotografie, je pro tradiční magazíny problém je někam zařadit. Řeším to tak, že si tu platformu vytvářím sám na svém webu, kde mohu prezentovat své práce a volit si její způsob. Tuhle situaci by mohl prolomit třeba mladý projekt Novy Zine, který se zaměřuje na propojení a prezentaci vzrůstajících mladých umělců, designérů a fotografů.

Fotografie Michala Králíčka s oděvy Aleše Hnátka, v nichž se skrze způsob fotografického záznamu transformují ve volné objekty (foto Michal Králíček)

Máte pocit, že studium na UMPRUM podobná spojení tvůrců pomáhá iniciovat? Navázali jste nějaké další kontakty v rámci školy?

AH: Díky meziateliérovému projektu jsem navázal spolupráci s grafickým designérem Martinem Kyjovským, se kterým jsme vytvořili kolekci Memory Place a teď pokračujeme na tvorbě mého webu. Kromě toho mi přijde důležité, že ateliér zprostředkovává vnější kontakty. Liběna Rochová náš ateliér pravidelně dostává na pražský MBPFW, na Designblok i do zahraničí, třeba na módní přehlídky do Tokia, což jistě není samozřejmost. Když to ale hodnotím obecně, stále je v rámci školy kladen velký důraz na individualitu studenta. Interní postupy jsou nastaveny tak, že musí být zřetelné a oddělené, kdo co dělá. I proto zatím není možné vytvářet společné ateliérové výstupy – nejde je snadno zaškatulkovat a to znesnadňuje komisi hodnocení. Hlubší propojení by vyžadovalo razantnější systémové změny. Já bych rád na projektech pracoval dohromady se spolužáky, mohli bychom se tím učit pracovat ve větším designérském týmu, což je v dnešní době důležité.
MŠ: Já jsem spolupracovala se značkou Jarda Praha, jejíž dva členové jsou z Ateliéru designu oděvu a obuvi. Vytvářela jsem kolekci šperků pro jejich třetí přehlídku. Spolupráce nevznikla z přímé iniciativy školy, ale určitě ji podnítila.
MK: Myslím si, že je důležité budovat ty spolupráce i sám nehledě na zadání. V případě UMPRUM se to vyloženě nabízí, protože je většina ateliérů pod jednou střechou. Co se týká fotky, studenti umění potřebují někoho pro dokumentaci svých děl a je skvělé, když ho hledají a nacházejí v řadách studentů. Oba jsou vlastně v podobném stádiu tvorby, což je výhoda. Student fotky se něco naučí a získá materiál do portfolia, student z jiného ateliéru zase dobré fotky své práce za smažák u Princezny (pozn. red. školní bistro).

Důraz na perfektní zpracování je základem vaší tvorby. Spolupracujete také s oborovými specialisty, kteří vám mohou pomoci vyprecizovat dílo po technologické stránce?

AH: Je pravda, že ve mně ateliér vypěstoval perfekcionismus v řemesle, za což jsem velmi rád. Je to důležité i ve vztahu k zákazníkům – neprodával bych věc, která by nebyla skvěle zpracovaná. U nás v ateliéru máme specialistky, které nám pomáhají s technologií výroby, střihy a galanterními výrobky. Je to skvělý tým, na který se mohu kdykoliv obrátit.
MŠ: V ateliéru jsou nám k dispozici dílenští mistři, se kterými práci konzultujeme. S vedoucí ateliéru prof. Evou Eisler řešíme myšlenku a koncept, proces vzniku a materiál pak řešíme v dílně. Ne vždy se ty přístupy setkávají na stejné vlně, což je potřeba vycítit a najít mezi nimi balanc. Dílna je vlastně stále otevřená, můžeme si tam pracovat na svých věcech a učit se technologii.

Jaké jiné spolupráce máte za sebou? Co je pro vás při výběru spoluprací, ať už se zadavateli, výrobními podniky nebo institucemi, zásadní?

MŠ:    Mimo školu mě oslovilo několik větších výrobců a značek, abych pro ně navrhla kolekci šperků. Přišli za mnou s tím, že se jim líbí můj styl a nechají mi částečně volnou ruku, přestože mají nějakou představu. Následná výroba ale měla probíhat průmyslově ve velkém nákladu. Znamenalo by to asi dobrý finanční příjem, ale nechtěla jsem se vzdát toho, že by každý jeden kus prošel pod mýma rukama. Nechci být podepsaná pod něčím, čeho jsem se vlastně ani nedotkla. Z toho důvodu jsem spolupráci pozastavila. Ta řemeslná a rukodělná část výroby je pro mě zatím natolik důležitá, že pro mě průmyslová výroba nepředstavuje cestu. Je důležité si uvědomit, do jaké míry jsme nebo chceme být designéry a do jaké řemeslníci, a jakým způsobem to kombinovat. Řekla bych, že je to zase něco, co nás všechny spojuje. Věci děláme svým tempem a vlastnoručně, ale získávají tak punc luxusu.
AH:    V ateliéru jsme měli spolupráci s firmou Baťa, kde jsme mohli vidět vztah průmyslu a designu, což bylo hodně zajímavé. Tam už to není jen o samotné výrobě, ale je třeba přemýšlet nad technickými a ekonomickými aspekty produkce a zohlednit všechny její fáze včetně spotřeby. Stejně jako pro Majdu i pro mě je v tuhle chvíli zásadní neztratit bezprostřední kontakt s materiálem. Nechtěl bych ani dělat velkou produkci.
MK:    Já si zakázky také vybírám tak, aby souznily s mým přístupem nebo podle toho, jestli dané značce věřím. Zadavatelé za mnou často přicházejí s nějakou představou a někdy i dopředu připravenou scénou, ale pak je to mé rozhodnutí, jestli do toho půjdu. Dřív jsem byl v tomhle docela radikální a takové zakázky jsem odmítal, teď se to ale snažím brát jako zkušenost. Dost často si také spolupráce vyhledávám sám, abych sbíral zakázky z oblasti módní fotografie, ke které obloukem směřuji, přestože nevím, jestli se jí někdy budu naplno věnovat.

Editoriál pro platformu MáVlast Edit: na fotografiích od Michala Králíčka je oděv od Aleše Hnátka a šperky Magdaleny Šťastníkové (foto Michal Králíček)

Možná trochu přízemní otázka, pro mladé absolventy a studenty UMPRUM ale zásadní – pomáhá vám mezioborová spolupráce i s hledáním zakázek a prosazováním se na uměleckém trhu?

MK: Mně zatím konkrétně ne, ale věřím, že se to pomalu děje a že se tím dostávám do podvědomí lidí. V případě fotky to funguje i tak, že když fotíš něco už etablované značce nebo designérům, publikum se dost rozšíří a dostane se to přirozeně k více lidem. V případě naší spolupráce si to také každý sdílí do svého okruhu a tím to získává širší dosah a potenciál k získání nových zakázek.
AH: Podle mě je to u fotky složitější, než v případě oděvu a šperku, což jsou materiální produkty, které si mohou snadno najít cílové klienty. Já si třeba jako tvůrce uvědomuji, že mi dobré fotky přináší další klienty a tedy fungují jako nástroj prezentace a reklamy.
MŠ:    Jsme v době, kdy všechno funguje on-line, a proto je vedle vystavení šperku v showroomu zásadní mít ho dobře nafocený. Když je navíc šperk nafocen dohromady s outfitem, dá to zákazníkovi lepší představu, jak ho nosit.

Čemu se aktuálně věnujete ve své vlastní práci? Co vás čeká?

AH:    Já se teď věnuji své školní závěrečné práci, která se vlastně také týká spolupráce a dialogu volného a užitého umění, ale zase v jiné rovině. Bude to zároveň hodně osobnostní. Moc se na to těším.
MŠ:    Mě taky čeká diplomka. Ráda bych se v ní trochu vrátila k volnější tvorbě v propojení se šperkem.
MK:    Je pro mě důležité, aby moje tvorba byla v harmonii – když fotím s lidmi, potřebuji pak zase fotit sám, když fotím užité umění, potřebuji to vybalancovat volným. Chtěl by se dál věnovat módní fotografii, ale zrovna teď mě to více táhne k té volnější poloze. Uvažuji o propojení oděvu s esteticky autonomními objekty, které bych si sám vytvářel a díky tomu prozkoumal jiné médium.

Děkuji vám za skvělý rozhovor a těším se na vaše další společné i samostatné projekty.

Magdalena Šťastníková (*1994) se šperkařskému řemeslu věnuje od střední školy. Po dokončení oboru Povrchové zušlechťování kovu a bižuterie (dnes Design šperku) na SUPŠ v Jablonci pokračovala na Pedagogickou fakultu UK a současně rozvíjela šperk na Scholastice. K práci s kovem se vrátila při magisterském studiu na Katedře užitého umění FUD v Ústí nad Labem a v Ateliéru K.O.V. na UMPRUM, které aktuálně dokončuje. Magdin přístup k tvorbě vychází z pocitů a emocí, které jsou reflektovány v abstraktně tvarovaném kovovém materiálu. V médiu šperku zkoumá možnosti interakce s nositelem a hranice lidského těla, které často přesahuje. Nezbytnou součástí Magdiny tvorby je bezprostřední kontakt s materiálem a s tím související kvalitní řemeslné zpracování.

Aleš Hnátek (*1995) oborové studium zahájil na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde se věnoval designu a modelářství obuvi. Po absolutoriu pokračoval do Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM, kde na profesionální úrovni rozvíjí vlastní návrhářskou tvorbu. Aleš ve svém přístupu vychází z vlastní intuice a citu pro detail, klade důraz na precizně zvládnuté řemeslo a principy udržitelnosti. Do svých oděvů a doplňků začleňuje fragmenty nalezených starožitných látek, které do uměřených elegantních forem vnášejí prvky snovosti a atmosféru své doby. V roce 2021 získala Alešova práce ocenění v soutěži Van Graaf Talent Junior. Autorská kolekce doplněná o šperky Magdaleny Šťastníkové byla ve stejném roce prezentována na Mercedes Benz Prague Fashion Week.

Michal Králíček (*1991) je absolventem Ateliéru fotografie I (nyní Ateliér volného umění IV) na UMPRUM, kam pokračoval po studiu na Vyšší odborné škole grafické v Hellichově ulici v Praze. V bakalářské práci se zabýval vztahem oděvu, šperku a těla a zkoumal hranice (ne)zobrazivosti fotografie, což jsou témata, které se prolínají celou jeho dosavadní tvorbou. Michal ve své práci osciluje mezi volným a užitým uměním, které je na umělecky laděných fotografiích přítomno skrze fotografované objekty. Užitkovost předmětů je zároveň zpochybňována způsobem jejich instalace. Michal Králíček jako fotograf pravidelně spolupracuje s módními návrháři a se studenty volného a užitého umění a je svébytným přínosem české módní fotografii.

Veronika Soukupová (*1997) je absolventkou bakalářského oboru dějiny umění na Filozofické fakultě UK a aktuálně pokračuje v magisterském studiu na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. V bakalářské práci se zabývala výtvarnými tendencemi v československé tapiserii a textilním umění 60. let. Nadále se věnuje textilní tvorbě 20. století a současnému oděvnímu designu, které zkoumá v kontextech a vztazích. Spolupracuje s Ateliérem módní tvorby a s mladými módními designéry, kterým pomáhá s teoretickým uchopením vlastních projektů. Současně působí v organizaci CZECHDESIGN a podílí se na tvorbě nezávislého magazínu Novy Zine.