NIKA – malá galerie UMPRUM vznikla na podzim roku 2012 z iniciativy tehdejší studentky Terezy Jindrové, a to pod záštitou Katedry teorie a dějin umění UMPRUM. Výstavy se zde konají zpravidla každý měsíc, přičemž výstavní projekty vybírá kurátorský tým na základě otevřené výzvy určené celé škole.  Mezi specifika Galerie NIKA patří její tvar a umístění – jedná se o rozměrný oválný výklenek se skleněnou čelní stěnou ve vestibulu metra na zastávce Karlovo náměstí. Dalším charakteristickým rysem je pravidelně se střídající realizační tým. Kurátorské vedení, stejně jako grafici či grafičky, popřípadě fotografové či fotografky a autoři a autorky videí, se podílí na koncepci a chodu galerie obvykle jeden kalendářní rok.

Jubilejní ročník Galerie NIKA je v letošním roce realizován pod kurátorským vedením ve složení: Amálie Bulandrová, Eliška Špálová, Anežka Rucká. Ve výstavním programu se studentky Teorie a dějin moderního a současného umění letos zaměřují na samotné místo, ve kterém se galerie nachází – na specifika veřejného prostoru s důrazem na vztah mezi soukromým a veřejným v nejrůznějších kontextech.

Galerie NIKA se nachází ve vestibulu metra na Palackého náměstí, který svou architektonicko-výtvarnou  podobou navazuje na celek provozní budovy metra B od Aleše Moravce a Františka Novotného z roku 1989

3 – První vizuální zpracování nově se otevírající Galerie NIKA v roce 2012
4 – Kurátorský tým pro rok 2022 (Anežka Rucká, Amálie Bulandrová, Eliška Špálová)

Každý z letošních výstavních projektů přitom uvedené téma ohledává z jiného úhlu pohledu: specifická časovost vestibulu metra (a do něj zasazené galerie) coby místa přechodu, kterým denně proudí i stovky lidí, se promítla ve výstavách Pauly Benčatové, Ateliér keramiky a porcelánu, (OBR 5, 6) a Aliaksandry Yakubouskaya, Volné umění I (Sochařství),  (OBR 7, 8). U první jmenované umělkyně se variace plynutí času zhmotnily v autorských keramických objektech, vytvořených podle tradiční techniky modelování z pásů. Aliaksandra naopak uvažovala o temporalitě přechodu performativně, konkrétně ve vztahu ke spánkovým strukturám. Se skupinou performerů a performerek realizovala přímo ve vestibulu performance společného snění, tematizující tekutost hranic mezi sněním a bděním (veřejným a soukromým, intimním a sdíleným).

Samotná podoba galerie, její vsazení do vestibulu metra, a tedy i její bezprostřední okolí se specifickými architektonickými rysy, pro svou výstavu prozkoumala Julie Petrůjová, Volné umění IV (Fotografie I), (OBR 9, 10). Zaměřila se na fyzické aspekty, jež tvoří stálé – a přesto proměnlivé – zázemí každodenního pohybu po prostoru metra, a fotograficky je v jejich (ne)stálosti zachytila prostřednictvím série “portrétů místa”.

9

Fenomén umění ve veřejném prostoru, potažmo politiku veřejného prostoru jako takovou, lze označit za společný jmenovatel několika dalších výstavních projektů roku 2022. Svým konceptuálním charakterem reflektovaly konkrétní politicko-společenský problém, který pak prostřednictvím instalace zhmotnily ve výstavní vitríně za účelem (přímého) oslovení procházejících. Patří mezi ně výstava Adély Vavříkové, Ateliér architektury I, a Barbory Žentelové, Ateliér fotografie II, reagující na otevření soukromého subjektu Kunsthalle Praha (22.2.2022). Autorky vyšly ze skutečnosti, že tento prostor zakládala nadace The Pudil Family Foundation, jejíž finanční existence je spojena s fosilním průmyslem, a v obecnější rovině se tak vztahovaly k fenoménu tzv. artwashingu. (OBR 11, 12)

11

Výchozím bodem projektu Marka Čambora, Ateliér architektury I, se stala tzv. komodifikace bydlení a s ní související otázky hodnoty. Ve svém výstavním výzkumu se zaměřil na faktory související s nepoměrem mezi růstem cen bytů a zvyšováním platů, a na téměř neexistující bytovou politiku. Zjištěné poznatky následně v galerii zhmotnil prostřednictvím stylizované inzertní plochy. (OBR 13, 14)

13

Dalším příkladem je výstava Pavla Kolaříka, Ateliér keramiky a porcelánu, který svou pozornost věnoval otázce veřejného prostoru nelidských subjektů, a konkrétně se zaměřil na fenomén urbanizace zvířat. Jeho monumentální plastiku „kance městského“, usazeného na kamenném podstavci ve vestibulu metra, bylo možné nahlédnout jako vizi potírání hranic mezi přírodou a městem, potažmo adaptace lidstvem kolonizované zvěře na městský „životní styl“. (OBR 15,16)

16

Na stále větší tlak vyvíjený na studentky a studenty uměleckých škol, související mj. s redukcí umění na finální hmotný artefakt, se ve své zářijové výstavě zaměřila Mária Jančová, Volné umění IV (Fotografie I). Svou instalaci se rozhodla postupně, den po dni, během doby trvání výstavy teprve vytvářet. Zdůrazňovala tím skutečnost, že umělecká činnost představuje kontinuální proces. Kriticky přitom ohledávala fenomény, prostřednictvím kterých se z objektu stává „dílo hodné obdivu“. (OBR 17, 18)

Poslední tematický celek výstavních projektů roku 2022 lze označit jako „právo na prostor“. Autorky ve svých projektech ohledávaly téma útočiště – potřeby a představy (bezpečného) prostoru či dokonce domova, nebo alespoň vzpomínky na něj. Anna Fiedlerová, Volné umění I (Sochařství), k tomuto tématu přistoupila prostřednictvím nástěnné malby abstrahované kůlny, kterou pojala jako vysněnou vizi domova vytvořeného vlastníma rukama. Plochu galerie tak využila k vytvoření utopického prostoru prostřednictvím malovaného znaku – představy „velké dřiny“ coby „správného“ přístupu k životu. (OBR 19, 20)

19

Nikola Rácová, Volné umění I (Sochařství), pojala galerii jako schránku (šuflada) vzpomínek na dospívání na ostravském sídlišti. Ve svém projektu připomněla těžkosti svých dospívajících let, které ve své performancí zprostředkovala ve stylizovaném výtahu – prostoru který čaasto musíme nutně “překonat”, chceme-li se dostat domů. (OBR 21, 22) Tematizovala přitom tenkou hranici mezi tím, co uchováváme jako soukromé, a co jsme naopak schopni a ochotni koncipovat jako veřejné.

Poslední výstavou roku 2022 se stal „Útulek“ Marie Hantákové, Volné umění I (Sochařství). Autorka si ve své instalaci klade otázku, jak se člověk stane obětí manipulace, a zda vůbec existují konkrétní příčiny. Ve svém videu představuje zvolené téma prostřednictvím metafory opuštěného psa – nevinného zvířete coby „správné představy“ oběti (nejen) manipulace.

Poslední výstavou stávajícího kurátorského týmu stane projekt Marharyty Pliushch, Ateliér volného umění III (Intermédia), který se uskuteční na přelomu ledna a února 2023. Následovat bude nový výstavní program pod vedením Agáty Hošnové a Karolíny Voleské. Do open callu na výstavní projekty 2023 je možné se přihlásit do 1. 1. 2023 na tomto odkazu.

Autorkou článku je Amálie Bulandrová.

Galerie NIKA 2022
Kurátorský tým: Amálie Bulandrová, Eliška Špálová, Anežka Rucká
Vizuální řešení: Pavel Kuja, Michal Tůma
Fotografie: Mária Jančová, Julie Petrůjová
Video: Jan Kvíz, Marie Hantáková

Galerie NIKA vznikla z iniciativy Terezy Jindrové. V akademickém roce 2012/2013 spoluvytvářeli výstavní program Adéla Procházková a Tomáš Klička, v následujícím roce 2013/14 Jana Pavlová. Správu galerie a koncepci a realizaci výstav následně přebraly Tereza Hrušková s Markétou Jonášovou (2014-2016). Dále se pro akademický rok 2016/2017 stali kurátorskou dvojící Lenore Jurkyová a Michal Vaníček. V dalším ročníku tvořily kurátorský tým Klára Hudáková a Tereza Škvárová (2017/2018), v roce 2019 je vystřídaly Kamila Huptychová a Alice Vítková. Kurátorkami roku 2020 byly Zuzana Dusilová, Mariana Pecháčková a Eva Slabá. Od začátku roku 2022 galerii spravují Amálie Bulandrová, Anežka Rucká a Eliška Špálová, které vystřídaly předchozí tým ve složení Anna Roubalová a Anna Crhová. Rok 2023 bude realizován pod vedením Agáty Hošnové a Karolíny Voleské.