S Markétou Špundovou (Ateliér keramiky a porcelánu) a Viktorií Macánovou (Ateliér fotografie II) jsme mluvily o tradicích a o důležitosti jejich neustálé aktualizace, ale také o jejich společné výstavě Beránky, kterou v současnosti můžete vidět v Galerii NIKA do 14. dubna 2023, a která hravou formou kriticky reflektuje téma oslav svátků. Dozvíte se, jak vypadá jejich spolupráce, jakým způsobem ve svých projektech využívají humor a nadsázku nebo třeba jaká je jejich představa obnovy Velikonoc a s nimi spojených zvyků.

Rozhovor vedla kurátorka Karolína Voleská, studentka Katedry teorie a dějin umění.

Spolupracujete spolu už na několikátém projektu. Na základě čeho jste se pro spolupráci rozhodly a jak probíhá?

Markéta: S Viky jsme začaly spolupracovat tak trochu náhodou, když jsme v Ateliéru keramiky fotily klauzurní práce studentů. Já jsem pomáhala Viky při focení a zjistily jsme, že se dobře doplňujeme. Řekly jsme si, že je vzácné najít někoho, s kým si při práci takhle rozumíme. Začaly jsme spolupracovat hlavně proto, že způsob naší vzájemné komunikace byl fajn, aniž bych ze začátku neměla zájem o fotografii a Viky o keramiku.

Viktorie: Možná i spíš způsob podobného přemýšlení o tématu, který nás zajímá a když už byl odlišný, dokázaly jsme přijít na to, v čem nás jiný pohled na věc může vzájemně obohatit. Téma tradic je nám oběma blízké a dopodrobna jsme ho spolu probíraly, protože obě dvě pocházíme z vesnického prostředí.

Vaše zdobení beránků je dlouhodobější projekt, daří se vám dosahovat vašeho cíle a dostat jeho vyznění i mezi širší publikum?

Markéta: Minulý měsíc nás oslovili organizátoři akce Ještěd F Kleci. Udělaly jsme tam workshop zdobení beránků, kde se právě naše vize aplikovala do reality. Bylo tam několik mladých lidí, každému vznikl pod rukama beránek, který měl svoji osobnost a charisma, a bylo vidět, že to lidi baví natolik, že tam pomalu ani nejsme potřeba.

Viktorie: I to, že nás takhle někdo oslovil, byla pro nás pozitivní zpráva, že to lidi zajímá. Je to pro nás přesně ideální způsob, jak se pobavit nad tím, jak chceme slavit svátky tak, abychom jenom nepřejímaly zvyky bez vlastních nápadů a potřeb.

Viktorie používá umělou inteligenci k rozvíjení vizuálních představ

V současnosti můžeme vaše Beránky vidět vystavené v Galerii NIKA. Můžete popsat, jak vaše instalace vypadá?

Viktorie: Výstava se uskuteční přes Velikonoce, můžete vidět velkého berana ozdobeného čokoládou, ten zastupuje symbol pečených beránků. Kolem jsou různé malé keramické předměty. Dále pomlázky z kabelů, ty symbolizují vzpomínky, ale i budoucnost zvyků. Pracujeme také s osvětlením a draperiemi.

Markéta: Chtěly jsme, aby to působilo, jako když člověk prochází kolem výlohy v cukrárně a inspiruje se, aby si doma naaranžoval velikonoční okénko. Je to vlastně výstava, která nabízí sweet a fun představu budoucnosti tradic.

Jak by podle vás mohly vypadat oslavy Velikonoc v současnosti?

Markéta: Mně by třeba bavila představa, že si rodina sedne a řeknou si, jak chtějí Velikonoce slavit – jestli půjdou na výlet nebo je spíš baví zdobit beránky a uvědomit si, že ty aktivity jsou jen o tom trávit čas společně. Přizpůsobit si tradice tak, aby nevznikal žádný nátlak, ale spíš oslava času, který spolu trávíme.

Viktorie: Já mám ráda zdobení beránků a vajec. Jde jen o přizpůsobení svého stylu, že si dáme svobodu v tom udělat to podle sebe. Nechceme tradice rušit, chceme, aby měly přirozený vývoj a aby byly odrazem toho, co se děje ve společnosti a jaké jsou trendy. Aby měly možnost se obnovovat a být prospěšné i novým generacím.

Forma beránky do Galerie NIKA

Pro obě je ve vaší práci zásadní odkaz na lidské tělo. Jak byste popsaly návaznost tohoto tématu k vašemu projektu Beránky?

Markéta: K tomuhle máme každá svůj vlastní přístup, což ale beru pozitivně, na nějaké věci nesdílíme stejný názor. To tomu projektu vůbec neškodí. Třeba teď jsme v rámci výstavy přidaly k beránkům pomlázku z kabelů. To je zároveň odkaz na skutečnost, že na vesnici kluci opravdu vezmou kabel a upletou z toho pomlázku a línější dokonce vezmou jenom kabel a ten použijí jako pomlázku. V současnosti jsem se o tom bavila s lidmi z různých regionů a všichni to potvrzují. Pro mě má tenhle fakt v sobě ještě více obsaženou metaforu násilí – už to není o tradici, ale ukazuje to na určitou změnu v přístupu. Je ale hodně důležité, jakým způsobem se tradice mění, proč to směřuje k ještě větší hrubosti a ne třeba k citlivosti. Proto bychom se o tom měli bavit, abychom měli tyto proměny více pod kontrolou. Okolí to akceptuje, aniž by se nad tím zamyslelo.

Viktorie: Já tělo ráda prezentuju oslavně, ráda ho ukazuju v pozitivních situacích a nezaobírám se minulostí a šrámy. Mám třeba v mysli představu, kdy by se pomlázkové kabely fotily na ženském těle, ale ne tak, aby to bylo jakkoli ponižující. Naopak by ta žena mohla mít jako určitý tělesný doplněk, který ji zdobí, je na nich sexy a přitažlivá. Ráda to obracím a vytvářím metaforu k něčemu, co může být pro někoho špatná vzpomínka, ale tímhle se převrátí a může být představou, jak s tím negativním pracovat. Z toho vychází koncept našeho projektu, nechceme v lidech vzbuzovat negativní emoce, chceme je postrčit k tomu, aby si tradice jakkoliv uzpůsobovali.

Máte nějaký osobní důležitý zážitek, který se se svátky pojí a který byl pro vás možná aktivační k tomu, abyste se tématem zabývaly?

Viktorie: Já mám Velikonoce ráda, slavily jsme je tradičně a nemám špatné zkušenosti. Převlíkala jsem se za kluka a s kamarády jsem chodila po sousedech. Byl to pro mě vždycky krásný svátek i ve spojení s jarem a mám to spojené s novou energií, rozkvětem.

Markéta: To máme stejně, my jsme se s holkama taky převlíkaly za kluky, bylo to vlastně takový první drag. Chodily jsme na pomlázku, většinou to lidi přijímali, někdy nás za to vyhnali. Trochu mě udivuje, že to nevadilo rodině: já jsem z křesťanské rodiny a byla jsem dost tlačena do všech věcí, které s tím svátkem souvisí, aniž bych úplně chtěla. Zároveň jsem vypadala trochu blbě před spolužáky. Cítila jsem generační nátlak, nebyla to moje volba. Potom jsem se tomu vzbouřila, došlo mi ale, že mi nevadí víra samotná, ale systém církve a to, jak si to křesťanská komunita interpretuje.

Foto z vernisáže: Julie Petrůjová

Ve své práci obě pracujete často s nadsázkou a humorem. Je to pro vás přirozenost nebo vybraný způsob, jakým artikulovat i vážná témata odlehčenou formou tak, aby se nad nimi mohlo zamyslet širší spektrum lidí?

Viktorie: Pro mě je humor přirozenou součástí mé práce, nadsázka se nedá vytvořit uměle, protože potom nekomunikuje. Já třeba často na fotkách ani tu humornou stránku nevidím a uvědomím si, že tam je, až když na fotky vidím reakce lidí. Vidím, že jim to přijde úsměvný, tak až potom zjistím, že v tom vtip je. Je to můj rukopis.

Markéta: Tohle je právě jedno z pojítek, proč jsme spolu začaly spolupracovat. Obě dvě pracujeme s něčím traumatickým, jako je třeba objektivizace těla, a vždycky jakmile to člověk přijme a rozhodne se nebýt obětí, tak potom nadsázka může být přístupem, díky kterému je možné se s věcmi vypořádat, povznést se nad ně a pracovat i s nepříjemnými vzpomínkami. Zároveň je to i lépe přijímáno, oslovíme tak více lidí. Ne všichni chtějí být kritizováni, nechceme moralizovat. Když ale určitý problém představíme v humorné formě, reagují na to, řeknou si, že je to vtipné a nenápadně tak mohou být vedeni k přehodnocení vlastního chování, aniž by to bylo útočné.

BcA. Markéta Špundová (*1997) pokračuje v magisterském studiu v Ateliéru keramiky a porcelánu. Tvorba Markéty se zakládá především na vztazích – ať už jde o souvislosti navázané k autorce samotné, k tělu jako takovému nebo k širším otázkám etického či feministického myšlení. Při tvorbě s keramikou si pohrává s hranicemi materiálu a používá ji jako malířské plátno pro zobrazení nadnesených výjevů, jež vypovídají o nepříjemných i radostných tématech. Objekty vnímá jako příležitost pro vyjádření radosti, naivity, něžnosti, ale také bolesti, hrubosti či ošklivosti. V keramice spatřuje příležitost pro kresebnost a expresi v její modelaci či glazuře.

BcA. Viktorie Macánová (*1995) pokračuje ve svém magisterském studiu v Ateliéru fotografie II. Ve své práci se věnuje fotografii, videu či objektům. Kombinuje digitální a analogové médium. Zároveň působí jako Art Director v jedné české firmě a určuje její vizuální směr. Poznatky z komerční a volné umělecké sféry vnímá a reflektuje ve své tvorbě, ve které tyto sféry propojuje.

Karolína Voleská (*1996) je absolventkou bakalářského titulu v ateliéru Objekt Prostor Akce na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem a aktuálně pokračuje v magisterském studiu na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. Zabývá se současným uměním a jeho feministickými a environmentálními reflexemi. Mimo vlastní teoreticko-uměleckou práci se věnuje galerijní edukaci a spolu s Agátou Hošnovou kurátoruje Galerii NIKA.

První beránek, kterého jsme spolu vyrobily

Markéta modeluje formu na beránky do Galerie NIKA

Viktorie modeluje doplňky pro beránky