S Never Sol o projektu UMPRUM.wav

Na Milánském design weeku ve dnech 17. až 23. dubna 2023 představí UMPRUM interaktivní projekt UMPRUM.wav, který prostřednictvím pěti akustických hudebních nástrojů zkoumá vztah mezi zvukem a designem. Studenti a studentky Ateliéru produktového designu se během semestru věnovaného hudbě setkávali s muzikanty, producenty, zvukaři a dalšími odborníky, kteří jim předávali své znalosti a zkušenosti. S hudebnicí Never Sol jsme hovořili o jejím zapojení do projektu, o tom jak se s nástroji pracovalo, i o tom jakou roli bude na výstavě hrát návštěvník.

Foto: Markéta Slaná

Tématem zimního semestru Ateliéru produktového designu byla hudba. Ty sis pro studenty připravila workshop. Kdo tě ke spolupráci oslovil a na co ses v něm zaměřila?

Oslovil mě vedoucí Michal Froněk s tím, že by bylo dobré nějak předvést nebo osvětlit proces tvoření a tvorbu zvuku jako takového. Zaměřila jsem se na svůj live setup, skrz který jsem měla pocit, že bude možné nejrychleji nahlédnout do kreativního procesu, nějak pochopit obecné zacházení se zdrojem zvuku. Chtěla jsem ukázat, jak může zvuk inspirovat ke své následné modifikaci a nějak celkově sdílet, nad čím přemýšlím, když improvizuju nebo tvořím. Modulární syntezátor je v tomto celkem hezky čitelný a myslím, že je možné díky němu rozebrat hudební celek – track na co nejmenší stavební části.

Never Sol během workshopu

Studující nakonec vytvořili akustické nástroje – bylo něco, co tě na experimentálních nástrojích překvapilo nebo zaujalo?

Byla jsem asi celkově překvapená velkou mírou oddanosti k tématu a to, jak jej studenti pečlivě uchopili. Měla jsem pocit, že za velmi krátký čas byli schopni porozumět základům akustiky nebo se nějakým způsobem snažili pochopit fungování nástrojů na úrovni, která umožňuje opravdu reálné hraní na nástroj a vytvoření zajímavého zvukového obsahu. Myslím, že je fakt obdivuhodné za tak krátký čas pochopit, vymyslet a zhotovit něco, co reálně inspiruje k tvorbě další článek v řetězci, třeba mě.

Zapojila ses také do další fáze projektu – nahrávání zvuků nástrojů. Jak to probíhalo? Bylo těžké nástroje naladit a hrát na ně?

Spolu se Sarah Jedličkovou a Ivem Jedličkou jsme se před nahráváním několikrát sešli v ateliéru a nějak jsme se spíš pokoušeli naladit na ně obecně. Ono konkrétní ladění asi není až takový problém do té chvíle, kdy mají hrát třeba tři nástroje dohromady – pak se například strunné musejí přizpůsobit laděním něčemu, co naladit zas tak dobře nejde – třeba plech, didgeridoo nebo varhany. Z těchto nástrojů jsme pak v rámci tvoření tracků vycházeli harmonicky a ladění ostatních jim přizpůsobili. Nahrávání byla taková dlouhá jam session, snažili jsme se zachytit všechny zvuky, které na nástroje vytvořit šly.

Sarah, Sára a Ivo ladí Monochord

Zvukové stopy nahraných nástrojů

Nahrávání nástrojů ve studiu Soundsquare

Jakým způsobem jste s nahrávkami samplů následně pracovali a jak bude zvuk na milánské výstavě prezentován?

Já osobně jsem hodně vrstvila, procesovala a obecně jsem se snažila nacítit na to, co je každému nástroji přirozené, jakou sám o sobě tvoří zvukovou atmosféru, náladu, barvu. Snažila jsem se tracky od sebe odlišit lehce tempově, energií a dynamikou, ale zároveň jsem chtěla zachovat přirozený charakter každého nástroje a nějak vystihnout jeho podstatu. Na výstavě budou nástroje vystaveny a návštěvník bude mít možnost díky kontroleru, který studenti také navrhli, ovládat úrovně hlasitostí nástrojů – sám zvuk míchat v rámci předem připravených tracků.

Ve své autorské tvorbě pracuješ s vrstvením syntetických zvuků a vokálů. V čem pro tebe byla práce s akustickými nástroji jiná?

Já bych řekla, že kde mám možnost vrstvit, a to je většinou všude, tam vrstvím, cokoliv. Baví mě prolínání různých barev a charakterů v rámci času a celkově vytváření nějakých ploch, které jsou pak díky mnohovrstevnatosti ne úplně rozeznatelné.

Hudební nástroj je designově komplexní problém. Ty si sama syntezátory skládáš tak, aby jejich zvuk přesně vyjadřoval tvoji hudební vizi. Byl pro tebe pohled studentů produktového designu na hudbu něčím přínosný?

Určitě. Přínosné bylo hlavně se v jejich přítomnosti vyskytovat a vnímat, jak nad tím přemýšlí, jak zhotovení uchopili, pro co se rozhodli, to mě rozhodně inspiruje. Ty nástroje jsou funkční a jsou opravdu dobré, takže je super vidět, jak vzniká zdroj zvuku zas v nějakém jiném kontextu.

Expozici UMPRUM.wav na Milan Design Weeku obohatí také vystoupení českých a italských hudebníků, včetně tvého. Na co se můžeme těšit?

Povedlo se domluvit vystoupení jedné úžasné hudebnice a vývojářky modulárních syntezátorů Aliny Kalancey, která stojí za svou syntezátorovou společností Soundfreak Modular, s ní vystoupíme se Sarah Jedličkovou v pátek. Alina je pro mě velkou inspirací a myslím, že to bude fakt pěkné propojení. Úterní koncert – jam session bude víc jazzový, vystoupí kontrabasista Danillo Gallo a instrumentalistka a zpěvačka Kathya West.

Rozhovor vedla Zuzana Řičářová z Katedry teorie a dějin umění.

Sára Vondrášková alias Never Sol je česká hudebnice, skladatelka a producentka, jedna z nejvýraznějších osobností tuzemské alternativní scény. Vystudovala jazzový zpěv na konzervatoři Jaroslava Ježka. Pracuje především se syntetickým zvukem, který v kombinaci s vokály vytváří osobité melancholické atmosférické zvukové krajiny. Skládá také hudbu do filmů a divadelních představení a na stanici Vltava moderuje hudební pořad.

Zuzana Řičářová je absolventkou Ústavu pro dějiny umění na Karlově univerzitě, nyní studuje na UMPRUM magisterský obor Teorie a dějiny současného a moderního umění. Zajímají ji především environmentální a sociální souvislosti designu.

1000x600
autorka: Natália Krišťáková

Podoba 1000x600 vychází z Natáliiny vize minimalistického hudebního nástroje, který skládá z prefabrikovaných kovových částic: plechu, šroubů a matic. Princip experimentálního nástroje byl inspirován zvuky při ohybu ruční pilky a je založen na myšlence převést mechanické vlnění obdélníkového plechu na zvukové vlny. Nakláněním plechu ze strany na stranu dochází k rozkmitání vzduchu a vzniku tónů. Prohnutá kovová deska umístěná na stojanu funguje jako rezonanční plocha pro do ní navrtané tyče: sedm šroubů s dvojitými maticemi různých průměrů umístěných u horního a levého okraje plechu. Prostřednictvím smyčce vydává nástroj libozvučné tóny.

Didj
autorka: Karolína Vintrová

Projekt vychází z dechového nástroje původních obyvatel Austrálie, známým dnes pod souhrnným názvem didgeridoo. Tělo tvoří kovová trubice svařená ze tří dílů, na ni je nasunuta čtvrtá část s rukojetí. S tou je možné pohybovat a funguje tak jako snižec. Podobně jako třeba u pozounu, může hráč*ka nastavením délky trubice plynule měnit tón nástroje: čím je trubice delší, tím se tón stává hlubším. U tradičního didgeridoo je důraz kladen na blízké, intimní propojení s nástrojem, související se speciální dechovou technikou tzv. cirkulačním dýcháním. Kruhový tvar Karolínina objektu hráče*ku doslova objímá a zprostředkovává tak splynutí s nástrojem.

Orgán
autor: Miloslav Chytil

Miloslava vedly k volbě ztvárnit varhany tři výchozí charakteristiky: výjimečná technická komplexnost, jistá tajuplnost jejich zvuku a citové propojení varhaníka s nástrojem. Očištěním nadbytečných dekorativních prvků se zaměřil na praktické fungování varhanního (ná)stroje. Výsledný objekt se skládá ze tří částí: zdrojem natlakovaného vzduchu je dílenský kompresor, který vzduch vhání skrze vzdušnici do jednotlivých píšťal vyrobených z odpadních trubek. Každá z nich odpovídá jednomu tónu ve stupnici C dur: C, D, E, G a H. Nástroj si i přes experimentální přístup přeci jen něco z majestátní podoby tradičních varhan ponechal – vějířovité uspořádání píšťal evokuje monumentalitu, kterou nástroj pohlcuje svého hráče.

Mora
autor: Theodor Hozák

Theodorova Mora je strunný nástroj, u kterého jedna ruka rozeznívá struny smyčcem a prsty druhé ruky vybrnkávávají melodii. Na jednom konci jsou struny připevněny k dřevěné ozvučnici a na druhém konci pomocí standardní kytarové mechaniky k ramenu z ocelové pásoviny. Požadovaný tón lze dále upravovat přepětím a ohýbáním pružného kovového ramene, které zároveň slouží jako krk nástroje a přenáší vibrace vznikající na strunách na ozvučnou desku. Tělo je umístěno na kovové podnoži, jenž zamezuje rušení zvuku vycházejícího z oválného otvoru v ozvučnici a zároveň umisťuje nástroj do optimální výšky pro stojící*ho hráče*ku. Theodor se rozhodl ponechat materiály v surové podobě s jedinou výjimkou – černě lazurované nitro ozvučné skříně podtrhuje neohraničenost hlubin, z nichž zvuk nástroje proudí.

Monochord
autor: Ivo Jedlička

Inspirací pro Ivův hudební nástroj byl monochord, na kterém už Pythagoras poukazoval na souvislosti mezi hudbou, matematikou a astronomií. Oválné tělo se skládá z rezonanční skříňky se smrkovou vrchní deskou, dvou strun a tří nebo více pohyblivých můstků. Struny jsou k desce připojeny pomocí kolíčků a zatěžují je žulová závaží. V místě kontaktu se dřevem se struny zařezávají do těla a definují tak osobitý plamínkový tvar nástroje. Pohybem volných můstků se mění délkové poměry jednotlivých strun a tím také výsledné tóny. Na monochord lze hrát smyčcem, paličkou nebo melodii vybrnkávat prsty podobně jako u houslí nebo cimbálu. Na první pohled jednoduchý objekt může sloužit jako propracovaný výukový nástroj k pochopení matematických vztahů mezi intervaly.

Foto hudebních nástrojů: Markéta Slaná

Fotografie hudebních nástrojů byly pořízeny v Rudolfinu v prostorách EDUcentra Oddělení vzdělávacích programů České filharmonie. Autorem architektonického řešení je 0,5 studio.