Vycházeli jsme z klauzurního zadání, podle kterého jsme měli vytvořit kuchařku. Nebyli jsme limitovaní konkrétním médiem a měli jsme velkou volnost v tom, jak by kuchařka mohla vypadat. Nápad udělat Kuchařku pro nevidomé pak vznikl docela spontánně. Seděli jsme s kamarády v Kasárnách Karlín a bavili se o tom, jak se dá jídlo různě vnímat. Jídlo není jen o vizuální stránce, ale je hodně o čichu, hmatu a chuti. Napadlo mě, že by byla výzva udělat kuchařku, která bude postavena jinak než vizuálně a která bude vytvořená pro někoho, kdo se neorientuje primárně zrakem, ale jinými smysly. Od začátku jsem přitom věděl, že ten projekt je až příliš velký pro to, abych ho realizoval sám. Ke spolupráci jsem proto přizval Ondru, se kterým jsme do toho šli společně.

Náš ateliér (Ateliér grafického designu a vizuální komunikace – pozn. redakce) je sice založený na vizualitě, ale je zároveň i dost otevřený tomu, co chceme dělat. Samozřejmě tím, že jsme na umělecké škole, je zaměření někdy víc vizuální než funkční. U nás v ateliéru funguje docela dobrý balanc mezi vizuálním a funkčním řešením. Pamatuju si, že se to vedení (Petr Krejzek a Richard Jaroš – pozn. red.) při první prezentaci líbilo, ale přišlo jim to jako velké sousto. Upozornili nás na to, že pokud se s tím rozhodneme začít, tak bychom to měli i dokončit a nezůstat jen u rešerše. Od počátku jsme věděli, že to nebude jednoduché a že to od nás bude vyžadovat velkou rešerši i porozumění nevidomým lidem, pro které kuchařku budeme vytvářet.

Myslím, že současná praxe grafického designu je hodně stavěna na vizuální složce. Funkční je to samozřejmě taky, ale už ne tolik, pokud jde o řešení konkrétního zákazníka a jeho potřeb. Takový „design thinking“ v oboru grafického designu zatím bohužel není tolik využívaný jako je tomu třeba u produktového designu. Ale myslím, že se to dá postupně měnit…

Než jsme do toho projektu šli, tak jsme si samozřejmě nejprve zjišťovali, jestli něco takového už neexistuje. Tehdy jsme si ještě představovali tištěnou kuchařku, ve které si bude moci člověk listovat, kde bude čichat k vůním, dotýkat se reliéfů a poznávat všemi smysly. Zjistili jsme, že taková kuchařka už byla vytvořena v Brazílii. Vznikla jako projekt pro zrakově postižené a podpořila ji nadnárodní společnost Maggi. Tomu bohužel odpovídalo i to, že kuchařka vyšla v naprosto minimálním nákladu a byla spíš součástí reklamní kampaně, než že by se skutečně dostala mezi svou cílovou skupinu. Vedle rešerše jsme už na začátku navázali komunikaci s organizací Tyfloservis, která pomáhá nevidomým lidem. Jeli jsme i do Plzně, kde má organizace centrum specializované na vaření pro nevidomé. Tam byli z našeho nápadu nadšení, líbilo se jim, že chceme udělat kuchařku pro nevidomé jinak – nejen formou tištěného Braillova písma.

To jsme řešili v další fázi, kdy jsme se rozhodli pro vytvoření webu. Důležitý je především velký kontrast a snadná orientace na ploše. Lidé se zrakovým postižením se na webu pohybují jinak. Ti, kteří částečně vidí, si zvětšují litery tak, že vidí tři přes celou obrazovku. Uvažovali jsme proto nad tím, jak vytvořit web, kde toto zvětšení nebude způsobovat problémy. Aby člověk věděl, jak se dostat z části plochy, kde nic není, zpátky k textu. V naší kuchařce jsou proto všechny informace graficky ohraničené kolonkami. Mimo ně je barevná plocha, ve které nic není. I barvy jsme vybírali s ohledem na to, aby je rozpoznali i barvoslepí. Taky je důležité říct, že by mělo být všechno ukázané víceméně statickým způsobem, takže žádné animace a pohyblivé efekty. Místo fotek jídel jsme zvolili linkovou ilustraci, která je více kontrastní… Jedna z respondentek nám řekla, že jí vadí, že jsou všechny weby pro lidi se zrakovým postižením černobílé a nudné, ona by si přitom přála, aby tam byla i trochu sranda a mohla si ten web užít i vizuálně. Tím se nám do hry vrátil i zájem o vizualitu, která šla ze začátku trochu stranou a nebyla pro nás tak důležitá. Chtěli jsme vytvořit vizuálně příjemnou webovou stránku, kde si lidé budou moci najít recept, a zároveň to pro ně bude stoprocentně čitelné.

Přesně tak. To je hezky vidět v dokumentu Ti, kteří tancují ve tmě, který představuje deset různých nevidomých lidí se zajímavými životními příběhy. Jedna paní například cestuje po celém světě, a přitom prakticky nevidí. Pak je tam portrét člověka, který běhá maratony a nevidí. Spousta nevidomých lidí je neskutečně aktivních, takže si to ani nedovedeme představit! Během práce jsme s Ondrou zažili spoustu komických chvilek pramenících z nepochopení. Například jsme se jedné respondentky zeptali, jestli používá k počítači myš, a ona se nám vysmála a řekla:, “K čemu by mi byla myš, když ani nemám obrazovku!”

Otázku, proč děláme kuchařku pro lidi se zrakovým postižením formou webu, jsme si s Ondrou poslechli nesčetněkrát. Nikdo moc nechápal, jak to může fungovat. Skrze všechny ty rešerše, které jsme si dělali, a taky díky diskuzím s nevidomými, nám ale došlo, že tištěná knížka je reálně nepoužitelná. Pro představu uvedu, že v České republice existuje jediná tiskárna, která se na to specializuje. Ročně se tam překládá do Braillova písma a tiskne asi 80 % knížek, časopisů a dalších publikací pro nevidomé. Přitom se tam všechno dělá stejně už tak sedmdesát let. Reliéfy v knížkách vznikají nesmírně zdlouhavě – dělá je jeden člověk tak, že je ručně vystřihává z papíru, lepí a vrství na sebe. Za rok tak vyrobí třeba osm reliéfů, i když by se to dnes dalo poměrně jednoduše a rychle vytisknout na 3D tiskárně… Tento tisk navíc vyžaduje speciální papír a formát, takže pokud by sis chtěla vytisknout například první díl Harryho Pottera, tak by ti ho vytiskli v šesti neskutečně velkých a tlustých svazcích. Navíc je to nesmírně nákladná věc. Došlo nám, že vyrábět tištěnou kuchařku by bylo nesmyslné, protože by si ji reálně nemohl skoro nikdo dovolit. Taky jsme zjistili, že nevidomí i slabozrací lidé využívají telefony stejně jako všichni ostatní. To, co si nedokážou přečíst, jim přečte předčítač. To pro nás bylo rozhodující.

Projektem jsme od počátku chtěli nejen oslovit lidi se zrakovým postižením, ale taky jsme chtěli povzbudit všechny ostatní, aby se zamysleli nad tím, že tu existují minority, které potřebují specifický přístup. Jsem proto rád, že spolu máme i tento rozhovor, protože to může pomoct dostat k lidem víc informací o nevidomých.

Ono těch nevidomých není málo. Je potřeba myslet na jejich potřeby. Mně osobně to dost změnilo způsob uvažování o designu. Je potřeba nad tím přemýšlet jinak a dělat ho pro všechny a nejen pro lidi, co mají všechno.

V jeden moment jsme řešili i otázku, proč dělat další kuchařku, když si mohou lidé najít recepty na YouTube. Pak jsme ale zjistili, že videa na YouTube jsou plná frází typu „osmažte cibulku dozlatova“. Jak to má člověk poznat, když nevidí? Chtěli jsme nevidomým lidem nabídnout podobný zážitek z přípravy jídla, jako když se díváš na video. S kuchařem Adamem Willantem jsme proto nahráli audionahrávku z procesu vaření, kde je slyšet bublající voda a další zvuky, takže nejde jen o mluvené slovo. Snažili jsme se zaměřit na ty postupy, které se dají změřit jinak než zrakem. Měření je pro nevidomé totiž dost náročné, proto jsme zvolili hrníčkovou metodu.

Sami jsme se na té nahrávce podíleli, ale nestihli jsme si to pak už sami vyzkoušet. Plánovali jsme udělat workshop vaření „bez vidění“, ale nakonec jsme to nestihli. Když jsme se o tom bavili s jednou nevidomou ženou, tak nám říkala, ať začneme třeba tím, že si namažeme chleba poslepu. To fakt není vůbec jednoduchý!

To by byl dobrý experiment.

Od počátku se už do projektu zapojilo dost lidí. Velmi cenné pro nás byly konzultace s Lindou Albrechtovou z organizace Tyfloservis, která nám přiblížila potřeby lidí se zrakovým postižením. Dále jsme spolupracovali také s Radkem Pavlíčkem, který se specializuje na webovou přístupnost. Na ilustracích se podílela Rebecca Gray z Ateliéru ilustrace a grafiky UMPRUM. S výstavbou webu nám pomáhal kodér Tomáš Formánek z ČVUT. Strašně důležitá pro nás byla práce na audionahrávce vaření – k té jsme přizvali kuchaře Adama Willanta, se zvukem nám pomáhal Honza Lakota. V těchto i dalších spolupracích bychom rádi pokračovali.

Od začátku chceme, aby se projekt skutečně realizoval. Je to ale dlouhodobý projekt a my ho budeme potřebovat ještě hodně otestovat. Chceme se taky víc zaměřit na audionahrávky procesu vaření, aby to bylo pro uživatele webu co nejpříjemnější. Kromě toho by se nám líbilo propojit web s nějakou donáškovou službou, přes kterou by si nevidomí lidé mohli nechat ingredience dovézt až domů. Taky bychom ke spolupráci rádi přizvali i další organizace, které nevidomým pomáhají, jako je například Světluška.

Jsem moc rád za celý projekt.  Především za spolupráci s Lindou z Tyfloservisu, která nám od počátku se vším pomáhala. Osobně pak vidím největší přínos v tom, že nad tím designem můžu zase přemýšlet jinak – není to jen o tom, jak dát dohromady pár hezkých písmen a obrázků.

David Novák studuje v Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace UMPRUM a v současnosti absolvuje stáž v Kingston School of Arts v Londýně. Jeho tvorba je založena převážně na vytváření vizuálních identit a zkoumání jejich potenciálu v současnosti. Je členem Akademického senátu UMPRUM a rád se angažuje v nejrůznějších studentských aktivitách, které současně i spolupořádá (UMPRUM fotbal, Maškarní ples). V projektech z grafického designu preferuje spolupráci.

Eliška Špálová je čerstvá absolventka Katedry teorie a dějin umění UMPRUM. Vedle studia teorie a dějin umění absolvovala také roční praktickou stáž v Ateliéru keramiky a porcelánu a jako kurátorka se podílela na řadě výstav v Galerii NIKA. Ve své tvorbě se věnuje zejména environmentálním otázkám, genderu a angažovanému umění. Toto zaměření uplatnila i ve své diplomové práci Mezi skládáním a rozkládáním. Environmentalismus v současné teorii a umělecké praxi, která nabízí možnosti orientace v aktuálních otázkách a rozličných přístupech současné teoretické a umělecké praxe.