S Lindou Kaplanovou, Martinem Pondělíčkem
a Jitkou Škopovou o (novém) vedení Ateliéru textilu

Jitko, ty sama jsi absolventkou ateliéru pod vedením Bohumila Mrázka a Renaty Rozsívalové. S tvým příchodem do vedení ateliéru se jeho zaměření a směřování hodně proměnilo. Mohla bys krátce popsat, jak vypadalo studium v Ateliéru textilu tehdy?

JITKA: Za mých studií byla v ateliéru tendence tíhnout k tradičnímu pojetí textilu, a to hlavně ke gobelínu, což byla a je silná stránka tehdejších vedoucích pedagogů a pedagožek. Zadání nebyla konkrétní, neexistovala témata, jak je známe dnes, ale šlo o volné pojetí jako například „struktura”. Postrádala jsem hlubší úvahu, filozofii, postoj, a tudíž i dialog. Tvorba gobelínu je také velmi časově náročná, takže se návrhy prováděly velmi rychle a k tkaní se dostávaly ještě nepropracované, což ovlivnilo kvalitu děl. Tak jako život je v pohybu, tak i devadesátá léta byla převratná. Začal počítačový svět, návrhy se zpracovávaly digitálně, ale my jsme stále používaly pastelky a štětce, což není špatné pro rukopis, ale chyběly znalosti postprodukce a příprava dat do výroby. V kontextu architektury byl boom nových materiálů, v interiérech dominoval beton, plovoucí podlahy, různobarevný Corian, nové rolety. V tichosti zmizely koberce, záclony, dekorační textilie, ubrusy. Do interiérů textil v tradičním pojetí najednou nepatřil a celý obor v českém prostředí začal být vytlačován do ústraní a nepatřičnosti. Důležitou inspiraci a jistotu pro nás vykazovala Skandinávie. Tamní designéři a designérky experimentovali, textil integrovali do prostoru, kde plnil svou důležitou roli. My jsme ale byli vedeni více než k designu k volné textilii, ale už ne k aktuálním myšlenkám volného umění, kde v té době nastupoval videoart, intermédia a další směry. Stáli jsme tedy úplně stranou současného dění. K tomu se přidala špatná vybavenost školních dílen, UMPRUM byla v té době snad nejhůř vybavený institut věnující se textilu. Ocitla jsem se tak v mezní situaci, kdy jsem obor milovala, ale neposouvala jsem se a stála na místě.

Jaká byla tvá profesní cesta, která nakonec vedla k vedení Ateliéru textilu?

JITKA: Po škole jsem pracovala pro Miletu a následně Perlu, kde jsem tvořila aktuální kolekce bytového textilu a oděvních metráží, které se dvakrát ročně představily v Paříži na veletrhu Premiere Vision a jednou ve Frankfurtu na Heimtextilu. Navrhovala jsem také výstavní expozice a byla součástí obchodního a výrobního týmu. Následně jsem vybudovala vlastní ateliér a vytvářela autorský textil pro architekturu a oděvní design. V této etapě mě vyzval tehdejší rektor Pavel Liška, zda bych nepřišla na pohovor ohledně vedení Ateliéru textilu. To mne přirozeně zaujalo, protože jsem sledovala, co se v ateliéru děje a uvažovala kriticky, nepovažovala jsem tehdejší přístup za šťastný. Ve škole byla určitá nejistota vůči textilnímu oboru a zvažovalo se dokonce jeho uzavření. Rektor tak v reakci zjišťoval, kdo se tomuto oboru v Čechách věnuje a z jakých pozic tvoří. Tuším, že přibližně deset lidí vyzval do konkurzu, stejně jako mě. Kdyby mě neoslovil, asi by to ani nebyla moje cesta. Nicméně jsem byla zvolena.

Kam bylo třeba ateliér nasměrovat, aby mohl v této situaci obstát?

JITKA: Za nejdůležitější jsem považovala ukázat studujícím profesionální prostředí. Koncem prvního semestru jsme odjeli na veletrh Heimtextil do Frankfurtu, kde jsme vystavili čerstvé studentské práce. Chtěla jsem, aby došlo ke konfrontaci s evropskými školami, seznámením s mezinárodní textilní scénou, aby studující spatřili, jak vypadá navrhování, praxe, kolekce, ale také obchodní svět. Kormidlo jsem od volného textilu navedla trošku někam jinam.

Lindo, ty jsi absolventka Ateliéru textilu, Martine, ty jsi současný doktorand a v ateliéru jsi kdysi absolvoval stáž. Jak byste ze svých pozic a perspektiv popsali praxi a hlavní pilíře ateliéru tak, jak fungoval pod Jitčiným vedením?

LINDA: Studovala jsem zde v době, kdy se během šesti let vystřídali tři vedoucí. Jitka přišla, až když jsem byla v pátém ročníku. První rok tu působily Iva Urbánková s Kateřinou Soukupovou, které chtěly uchopit textil směrem jeho užité stránky v interiéru. Navázali jsme spolupráci s firmou, navrhovali ložní prádlo, což bylo skvělé, ale s novým rektorem školy přišla, bez předchozí diskuze, i obměna vedení ateliéru a vraceli jsme se k něčemu podobnému, co popisovala Jitka. Petr Říha byl skvělý výtvarník a jsem ráda, že jsem si za jeho éry zkusila utkat gobelín nebo tapiserii, že jsem si v ateliéru mohla prosedět semestr nad osnovou, ale nechtěla jsem tak trávit většinu semestrů. Mohu-li mluvit za tehdejší studující, chtěli jsme obor naklonit více do kontextu současného směřování, hledat nové pozice textilu, být součástí živého dialogu, výstav zaměřených na design – slovo design se v ateliéru přitom vůbec nevyslovovalo. Nové vedení školy během toho ještě přemýšlelo nad zrušením oboru, jak již zmínila Jitka. Naštěstí vyhlásili výběrové řízení, objevila se Jitka a s ní přišla vlna nové energie – Jitka začala představovat své nápady, které souzněly s našimi představami. Otevřenost oboru, dialog s technologiemi, experimenty s materiály, konfrontace se světovou scénou, hledání nových cest. Když to vnímám s odstupem času, pořád mi přijde skvělé, jak situaci dokázala vzít rychle do rukou. Vhodit nás do světa Heimtextilu, kde nás hned přihlásila do soutěže, ve které jsme uspěli, a mohli jsme se tak všichni potkat za hranicemi na textilním veletrhu. Pro nás to byl obrovský boom a něco, co jsme si dlouho přáli. Jak bylo zmíněno dříve, zoufalé bylo tehdy i vybavení školy a podmínky pro práci.

JITKA: Já jsem byla opravdu ve výjimečné pozici. Všem tehdejším studentům zpětně děkuji za okamžité přijetí, jaké bych přála každému pedagogovi, který nastoupí. Mezi studujícími byl obrovský zápal, debatovalo se do noci, čas a prostor byl naplněn tvůrčí atmosférou. Nemusela jsem balancovat s účastí ve škole, v ateliéru to maximálně žilo, a to i týmově. Vedení školy si této změny všimlo a začalo Textil podporovat. To bych připomněla i v dnešním kontextu, kdy se hovoří o zavírání ateliérů, a upozornila, že se ateliér může vždy vydat jiným směrem, a je tedy třeba být v takových rozhodnutích opatrný.

Martine, ty jsi do ateliéru přišel z trochu jiného prostředí. Chtěl bys přispět svou perspektivou?

MARTIN: Rád se vyjádřím ke své stáži, kterou jsem v ateliéru absolvoval. Uvažoval jsem předtím samozřejmě i tak, jestli je dobré rozhodnutí jít z AVU do „designového” ateliéru, ale po setkání s Jitkou jsem zjistil, že směřování ateliéru je mnohem komplexnější a mezioborové. Na stáži jsem našel to, co mi na Akademii chybělo, což byly právě různé kontexty a propojení. Když jsme pracovali s perličkami, nešlo jen o ně samotné, ale i o spojení textilního a sklářského průmyslu, o historii. Tu mezioborovost a prolínání volné a užité formy považuji za to nejsilnější, co tady Jitka vytvořila. Není to textil pro textil, ale textil pro všechno.

JITKA: Chápání materiality je důležité. V případě skla můžeme položit mnoho otázek. Proč spojení textilu a skla, kudy může vést omlazení vazeb těchto dvou oborů? Jaké jsou naše zásoby písku, jaká část krajiny poskytuje jeho naleziště, jak se tato krajina otiskla do osudu lidí, v čem je naše identita, kterou prezentujeme v rámci světa? To vše se v práci potkává. Konkrétně zadané téma podněcuje celou skupinu k intenzivním hovorům, kdy si každý nachází vlastní individuální postoj. Studující se tím od sebe obrovsky učí, protože je téma spojuje a zároveň přicházejí s různými rovinami pohledu. Myslím si, že plodnou debatu umožňuje právě volba témat.

Práce Kateřiny Forejtové v rámci projektu Symbiosis: Vrba a orobinec,
Foto: UMPRUM

Když se vrátíme k představám a vizím o vedení ateliéru, jak o nich mluvila Jitka, s jakou motivací jste se do konkurzu hlásili vy, Lindo s Martinem?

LINDA: Poslední roky jsem si sama pokládala otázku, kdo po Jitce ateliér převezme, a byla jsem zvědavá. Minulý semestr už jsem za Jitku zaskakovala, protože měla příliš projektů a bylo toho na ni moc. V první chvíli jsem si sebe v této pozici neuměla představit, ale cítila jsem zodpovědnost vůči oboru i škole, která mi dala něco, co ji teď mohu „vracet”, a to mě vybídlo k přijetí nabídky. Byla jsem ráda, že se do konkurzu na nové vedení ateliéru přihlásilo celkem pět dvojic, vznikla tak konkurence a možnost výběru. Do konkurzu se hlásíte v tandemu vedoucí a asistent a najít k sobě druhého člověka nebylo vůbec jednoduché. Můj bývalý spolužák Ondřej Trnka (absolvent ateliéru, umělec, pozn. red.) mi v jednom hovoru připomněl Martina Pondělíčka, který už tehdy byl doktorandem Ateliéru textilu. Martinovi jsem napsala a během několika minut přišlo: „Jasně, pojď se potkat.” Místo plánovaného krátkého setkání jsme se potkali na pět hodin, během nichž jsme zjistili, že věci vnímáme podobně. Líbilo se mi, že má Martin blízko k volné a já zase k užité tvorbě, což korespondovalo s naším přáním, aby byl textil mezi těmito směry rozkročen a mohl vést dialogy s různými materiály i jinými ateliéry.

MARTIN: Já jsem, také z popudu Ondry Trnky, uvažoval o přihlášení, ale vnímal jsem, že k sobě potřebuji někoho textilního, že tam nemohu přijít jen se zázemím ve volném umění. V ateliéru už byla zajetá ta mezioborovost, o které jsem hovořil, a stálo za to ji udržet. S Lindou jsme pak zjistili, že jsme tak odlišní, až jsme vlastně podobní. Třeba i rozpory, které budeme mít, a zároveň to, co nás spojuje, by mohlo být v praxi ateliéru funkční.

Je zjevné, že dialog volného a užitého je pro vás v případě textilní tvorby zásadní. Jak plánujete koncipovat zadání, aby i ve výstupech k propojení obou přístupů docházelo?

LINDA: To je něco, nad čím stále přemýšlíme a diskutujeme. Naším cílem je, aby vzdělání dalo studujícím technologický i myšlenkový základ pro vlastní rozvoj, aby si pro sebe definovali své zaměření, protože je to velmi široký obor. Zadávat témata široká tak, aby v nich byl prostor pro obě polohy anebo témata vymezovat, ale prostřídávat a zachovávat prostor i pro multioborovost. Téma zimního semestru jsme koncipovali jako „jiný prostor”, což vybízí k vytvoření jiného prostoru i uvnitř mysli. Volné téma bylo zadané záměrně, abychom dali prostor studujícím se vyjádřit a zjistit, co je zajímá a jak uvažují, jaký dialog chtějí s textilem vést.

MARTIN: Studující si v tomto volnějším tématu už sami vybrali směr, zda užité nebo volné. Myslím si, že je to tak půl na půl, někteří už od začátku vědí, zda jim je bližší užitá nebo volná forma. Je skvělé, když o tom pak vzájemně diskutují a poslouchají se. Ta otázka mezi nimi rezonuje.

LINDA: Také rozmýšlíme, zda-li témata koncipovat z technologického hlediska. Dílny nejsou tak prostorné, abychom mohli plošně zadat jednu technologii jako třeba tkaní nebo pletení. Studující si tak mohou v rámci širšího tématu zvolit konkrétní technologie, kterým se budou věnovat. Tomu předchází vhled do jednotlivých technologií, které jim chceme během prvních let studia zprostředkovat. Zvažujeme možnost zadávání konkrétních technik jednotlivým ročníkům, abychom si byli jisti, že na konci druhého ročníku všichni prošli základními technikami a v posledních ročnících se specifičtěji zaměřují na sebou zvolené. Základní technologie (tkaní, tisk, výšivka, pletení) bychom rádi akreditovali. Tyto otázky ladíme dohromady s týmem odbornic – absolventek ateliéru – v textilních dílnách v Technologickém centru UMPRUM v Mikulandské. Tým tak vedle mě a Martina tvoří Anežka Svobodová, která zodpovídá za provoz dílen, Zuzana Smrkovská, která je velmi zdatná technoložka pletenin, a Thea Chatrná, která se věnuje tkaní.

Plánujete ateliérová zadání nadále směřovat k experimentu s různými materiály, nebo byste se spíše soustředili na textilní materiál a tradičnější techniky?

LINDA: Já v tom cítím symbiózu. Pro Jitku byl experiment jednou z mála možností v kontextu nedostatečně vybavených dílen. Zároveň experiment nebo zkoumání materiálu a jeho možností je základem tvorby, něčím, co člověk neustále potřebuje, i když se učí s nějakým jasně definovaným řemeslem.

JITKA: Za zásadní jsem vždycky vnímala ne jen experiment, který vychází ze znalosti řemesla a oboru, ale i artikulaci společenských témat, což dává studujícím určitou vysokoškolskou pozici. Téma nastavuje specifický a osobitý přístup, ve kterém je odhalena mentální rovina. Žijeme v prostoru, kde je důležitá zodpovědnost – k materiálu, k zemi a k jejím plodinám, ke krajině. Textilní průmysl se neobejde bez vody, bez dřeva, ale ani bez odpadu. Co vše se textilu dotýká? To by mělo být součástí komplexnější debaty. Tento ponor nám umožní spolupracovat s odborníky z výzkumných pracovišť, biology, sociology, filosofy, což každý projekt posunuje dál. Na této půdě lze pak postavit aplikovaný výzkum, pro nějž je možné získat grantovou podporu, což je pro školu a ateliér důležité.

Jitko, zůstaneš nějakým způsobem nadále součástí ateliéru, třeba prostřednictvím grantových projektů, kterých si během svého angažmá iniciovala několik?

JITKA: Na UMPRUM bohužel nejsou podmínky pro vědeckou práci pedagogů, kteří zároveň vedou ateliér. Ti si nemohou vzít tři roky volno, aby pracovali na grantu, musí to zvládnout dohromady. To pro mě bylo velmi vysilující, dokonce je to jedním z důvodů mého odchodu. Pokud chce člověk něco vyvíjet, je to usilovná práce na několik let. Nevidím možnost, jak bych tu mohla dál fungovat, nebo pokračovat ve výzkumech. Jak jsem říkala, není zde pro to nastavený systém, nebo mi ho za celou dobu nikdo neukázal. Přijde mi nešťastné, že škola vedle úspěšných studujících a absolventů zapomíná na bývalé úspěšné pedagogy a pedagožky. Myslím to v tom smyslu, že po skončení působení v pozici vedoucího ateliéru neumí využít jejich kreativní a výzkumný potenciál. To by se mělo změnit.

Výstava Mise, vize, revize (Ateliér textilu v dialogu s nizozemskými designéry) v Galerii UM v roce 2020, která navazovala na předchozí prezentaci ateliéru na Dutch Design Week v Eindhovenu. Projekt byl realizován ve spolupráci s firmou Preciosa

Jsou otázky výzkumu blízké i vaší koncepci, Lindo a Martine?

LINDA: Chceme se výzkumu věnovat. První nás čeká v letním semestru ve spolupráci s jiným ateliérem. K výzkumu je potřeba grantová podpora, kterou se Jitce dařilo sehnat a díky níž se ateliér posouvá dál. Vnímáme, že je to důležité. V minulosti ateliér spolupracoval s Fakultou textilní Technické univerzity v Liberci, která má dobré technologické zázemí. Jsme s nimi opět v kontaktu a postupně si definujeme projekty, kterými pracoviště propojovat. Skrze tuto cestu spolupráce bychom mohli s výzkumy začít.

Předchozí otázkou jsem se chtěla dotknout i dlouhodobé spolupráce Ateliéru textilu se studujícími a vyučujícími z Katedry teorie a dějin umění, která se ukazovala jako potřebná a funkční. Chystáte se spolupráci udržet či ji nějakým způsobem rozšířit?

MARTIN: Já si myslím, že můžeme spolupracovat nejen v rámci KTDU nebo UMPRUM, ale i s jinými odborníky, jako se o to snažila i Jitka. Na co třeba my nemáme znalosti, jako je biologie, chemie, protože spoustu textilních umělých vláken jde přes chemii. Představovali bychom si to jako takový „hub“ odborníků, kteří se mohou sejít nad různorodými projekty, které by obohacovaly nejen textil, ale napříč obory.

JITKA: Mezioborovosti si na UMPRUM velice vážím. Na projektech jsme běžně spolupracovali s jinými ateliéry, ale výjimečné setkání proběhlo se studenty Katedry teorie. Společný čas byl fascinující a velmi důležitý, protože bez kvalitních rešerší a teoretických perspektiv bychom byli neznalí. Zároveň se nám cestou spolupráce podařilo oslovit i studující dalších ateliérů pro archivní rešerše nebo badatelskou práci v českých regionech, což způsobilo jejich nadšení a intenzivní ponor do minulosti. Dobře uchopit a zpracovat myšlenku nám dlouhodobě pomáhají také studenti z animace a filmu, díky čemuž jsme mnohokrát vyslali silné signály směrem k veřejnosti.

V případě směřování ateliéru, jak jej chtějí uchopit Linda s Martinem, se nabízí také propojení s ateliéry architektury a volného umění...

LINDA: To je určitě něco, čemu jsme otevření a co chceme také iniciovat, protože textilní materiály skvěle komunikují s ostatními materiály. Mnohem zajímavější jsou výstavy, kde to není čistě jen o textilu, ale kde se textil dostává do dialogu, kontextu s jiným materiálem. Mohli jsme to pozorovat na výstavách textilní výtvarnice Inez Tuschnerové, kde byl textil konfrontován třeba se skleněnými objekty a skvěle to fungovalo. Architektura a textil k sobě mají také velmi blízko, a i v praxi vnímám posun k častější spolupráci architekta a textilního designéra už při samotné definici prostoru, ne až na jejím konci.

JITKA: Inez Tuschnerová byla perfektní právě v tom, že tvořila dialog s architektem. Společně budovali interiér a její artaig (původní československá textilní technologie, pozn. red.) použili na stěny, podlahu, zdi i sloupy. Tento materiál se vyskytoval ve všech rovinách. Bohužel se interiéry zachovaly jen na fotkách. Potvrzuje to budování vztahů s architekty, o kterém byla řeč.

Pohled do instalace klauzur zimního semestru 2023/2024 pod vedením Lindy Kaplanové a Martina Pondělíčka.
Foto: Lukáš Hlavín a Miriam Pružnicová

Na závěr bych se ráda zeptala na Trienále tapiserie v Lodži, které má i z hlediska československé historie textilu své místo a stále je jednou z důležitých událostí pro současné textilní umění. Na posledních ročnících české zastoupení chybělo. Motivujete studující, aby Trienále, vedle Heimtextilu a Eindhovenu, sledovali a potažmo se jej účastnili?

LINDA: Právě tvorba tapiserie jakožto textilního obrazu, který komunikuje v prostoru či s prostorem, je téma, které nás zajímá, takže chceme účast iniciovat a studenty v této disciplíně podporovat.

JITKA: V rámci Trienále je také studentská sekce, kde jsme dříve s ateliérem vystavovali. Aktuální systém výběru autorů je jiný, než býval. Nyní má Trienále svou kurátorku, která má na starosti zastřešující témata, takže výběr děl je více specifický.

MARTIN: Poslední Trienále mi dost připomnělo Benátské bienále, kdy už je to vlastně žánr volné textilie promlouvající globálním jazykem. To není tak úplně to, co chceme vytvářet tady. Nechceme tvořit věc, která se dá postavit vedle japonského objektu, protože říkají to samé. Spíše bychom rádi hledali, co je jedinečné nebo specifické pro náš kontext.

Odkaz na formát tapiserie se také objevoval v koncepci. Plánujete se v rámci ateliérových zadání věnovat také tomuto médiu a hledat se studujícími jeho nové možnosti?

MARTIN: Já tu změnu u tapiserie vidím v tom, že se změnila především forma a kontext doby. Už zkrátka nejde o tkané náročné dílo, ale prostředky tapiserie se mohou prolínat skrze jiné různé formy vyjádření. Může to být kombinace technik, objekt, obraz nebo jejich spojení. Textil má skvělou tendenci kombinovat v sobě plošný obraz a reliéf, což jde dobře využít právě při výtvarném vyjádření. Tapiserie proto může být pojata jako cokoliv mezi malbou, reliéfem a sochou a vždy to bude mezi sebou dobře fungovat.

LINDA: Souhlasím. Tapiserie je například v interiéru nositelem barev, struktur, měkkosti, vedle estetických vlastností může mít i praktické – akustické, izolační, členící, a další. Je vhodnou formou pro volnou polohu textilu. Studentstvo může při tvorbě využít i technologických znalostí, které současná tapiserie ne vždy má. V budoucnu se na ni chceme zaměřit a zjistit, jak ji studentstvo vnímá, jak si ji definují a jak k ní budou přistupovat, protože většina s ní zkušenost zatím nemá.