Při příležitosti letošní výstavy Sharing is Caring v Galerii NIKA vás seznamujeme s novým uměleckým kolektivem na půdě UMPRUM – Družba 0.2. Kurátoři výstavy Emma Štifterová a Matej Majda si s členy*kami povídali o strachu z budoucnosti, touze po komunitě a sdílení, ale taky o jejich oblíbených záchodech a dodávají: ,,Jelikož je výstavní projekt participativní, rozhodli jsme se i samotné interview s ,autory’ pojmout horizontálně a dát v něm prostor také veřejnosti.“

Jakub  Kolektiv vznikl jaksi samovolně v rámci Ateliéru fotografie II, který tři z nás nyní absolvují. Po přednáškách z přípravného kurzu ke státnicím jsme šli párkrát na pivo a bavili se a přemýšleli, jak se vypořádat s koncem studia. Většina z nás cítila tlak individualismu v rámci kariéry, i na to stále se promovat, sklízet úspěchy a podobně. Nám se tohle nastavení příčilo. Obecně se cítíme líp, když spolupracujeme. I v silně individualistickém fotografickém prostředí nám to přijde jako zajímavý přístup.

Prvotní myšlenka byla taková, že si najdeme prostor, kde budeme mít sdílené studio i techniku. A pak už přicházely nápady, že by to mohlo fungovat i jako pop-up galerie, nebo že by se tam mohly dělat kurzy. Takže jde o takový kompilát těchto potřeb a tužeb.

Adéla  Chceme navázat na to, co máme tady ve škole. Pochopili jsme, že se v té komunitě cítíme příjemně, a říkali jsme si, proč bychom se toho vlastně měli vzdávat, když si něco takového můžeme vytvořit i po skončení studia.

Kristína  Pro mě bylo zásadní uvědomění, že nejsme dokonalí, ale že se můžeme doplňovat. Každý umí lépe něco jiného a můžeme tak vyvážit naše slabosti a přednosti.

Jakub  Taky je to opora. Ve srovnání se situací, kdy bych měl stát sám za sebe, ze mě v kolektivu opadá úzkost.

Adéla  S těmi pocity, o kterých mluvili Kristína a Kuba, jsme se shodovali a shodli jsme se na nich v důležitý čas. A taky se často potkáváme nejen v rámci přednášek, ale právě i při té po-přednáškové zábavě. Máme tendenci se prostě spolu nějak sdružovat.

Kristína  Je to to stejné jako to, o čem je aktuální výstava. Myšlenka ,,sharing is caring“ stála na samém začátku, kdy jsme si začali sdílet své nejistoty.

A vůbec, k čemu odkazuje ta 0.2?

Jakub  Je to nějaká podvědomá reakce, kterou vnímáme i jinde v uměleckém prostředí v kontextu pozdního kapitalismu a klimatické krize. Při formulaci názvu jsme nechtěli odkazovat k ničemu konkrétnímu. Ta „0.2“ se vztahuje k číslu našeho ateliéru.

Adéla  Jde o sdružování, které terapeuticky potřebujeme. Je to něco, co je důležité pro nás jako generaci.

Kristína  Můžeme být spolu a nemusíme to nazývat komunismus. (směje se)

Jste si vědomi nějakých podobných vyjadřovacích prostředků? Je toto něco, co vás taky spojuje?

Adéla  Nejen podobných, ale možná i těch odlišných. Při sestavování portfolia jsme si uvědomili, jak je fotka úžasná v tom, že dokáže mezi sebou skvěle vést dialog. Tedy i to, že jsme každý trochu odlišný, je výhoda. Občas se potkáme v nějakém konkrétním bodu, který potom můžeme dál rozvíjet.

Kristína  Posouvá to hranice. Každý by sám jednou narazil na svůj limit, ale když se můžeme obohacovat o jiné pohledy a vést dialog, hodně nám to přináší.

Jakub  Svoji tvorbu jsme rámcově znali, ale až když jsme připravovali společné portfolio, viděli jsme, jak naše fotografie dohromady dobře fungují. Byla to hotová symbióza, přestože šlo o díla čtyř samostatných autorů.

V tomto duchu budou i další projekty?

Jakub  Jako největší výhodu vnímáme, že má každý z nás trochu odlišný projev. Celý smysl našich projektů spočívá v tom, že jsme čtyři a ne jeden. Chceme využít toho, že máme čtyři jazyky, které se vzájemně doplňují. I když se zajímáme o jednu věc, tak ze čtyřech různých perspektiv.

Můžete přiblížit vaši výstavu Sharing is Caring v Galerii NIKA?

Adriána  Instalace je inspirovaná estetikou veřejných záchodů. Vycházeli jsme z řetězení myšlenek, textů a ilustrací, které lidé zanechávají ve veřejném prostoru. Na začátku proběhla selekce fotografií z našich archivů. Volili jsme je vzájemně podle toho, jestli se nám na ně chtělo reagovat. Vybrané snímky jsme pak nainstalovali na kachličky, které byly součástí instalace spolu se záchodovou mísou. Měli jsme i fotografie textů z veřejných prostor, primárně ze záchodů, které nás při našem „terénním výzkumu“ nejvíce zaujaly, např. „Doufám, že umřu brzo‘‘.

Chtěli jsme, aby naše fotografie kolem záchodu byly odrazovým můstkem pro účastníky happeningu. Pro ně jsme měli na vernisáži připravené kromě fixů, tagovek a sprejů i tiskárnu, která tiskla pohlednicový formát fotografií přímo z telefonů účastníků. V průběhu večera se tak prostor zaplnil textovými odkazy a vizuálním materiálem. Po skončení happeningu se galerie zavřela a projekt se přesunul do online prostoru.

Adéla  Vytvořili jsme prostor, který je metaforou toho, co pro nás fráze „sharing is caring“ skutečně znamená. Iniciovali jsme happening, ve kterém šlo primárně o vztahy a o sdílení. Když se sami takhle potkáváme, dochází mezi námi k tomu „sharing is caring“, což byl i samotný důvod vzniku našeho kolektivu.

Jakub  To, jak jsme vznikli, se promítlo i do koncepce výstavy. Je to vzájemně propojené. Zažíváme stejné věci a s jistou nadsázkou jsme je chtěli přenést do prostoru.

V prostoru jste kromě autorských fotek vystavili i dokumentaci anonymních nápisů. Vaši instalaci mohl při vernisáži kdokoliv dotvořit a v digitální sféře, kam se projekt po vernisáži přesunul, nemáte kontrolu nad obsahem už vůbec. Jak tedy chápete autorství?

Adéla  Autorství v kontextu projektu Sharing is Caring chápeme jako tvorbu koncepce. Nechceme kontrolovat, kam se bude vyvíjet. Necháme to žít a až pak se zpětně podíváme na ten shluk, kde se podepsala spousta lidí, které třeba ani neznáme; na dílo, které jsme my jenom odstartovali.

Kristína  Konec konců si myslím, že to ani nebudeme považovat za naše dílo. Jde o kolektivní záležitost. Nejraději bych tam ani nedávala naše jména. Nevidím nic špatného na tom, že se z toho vytrácí autorství…

Adéla  Nikdo z nás na něm ani trochu nelpí.

Proč vás zaujaly právě anonymní čmáranice na veřejných místech jako jsou třeba veřejné záchody?

Adéla  Tato estetika má už dnes sama o sobě svoji hodnotu. Pojí se s klubovou kulturou, ve které se často potkáváme, takže je to něco nám blízké. A možná je to i tím, že fotografové jsou někdy takoví autisti, kteří se přílišně zaměřují na detail. Jsme zvyklí mít hledáček na maličkosti, tak nás to na ně prostě zazoomovalo.

Jakub  Podle mě to dotváří ducha místa a neodmyslitelně to patří k český hospodský kultuře.

Kristína  Mě fascinuje, že člověk napíše na záchod i něco, co by v realitě nikdy neřekl. Jde o radikální vyjádření, které nejde sdělit jinde a jinak. Napíšu to anonymně, nechci, aby někdo věděl, že jsem to napsal/a já, a tím si vyřeším nějaký svůj problém.

Čmárali jste někdy po stěnách?

Kluk se zatočeným knírem a rádiovkou na hlavě  Po stěnách jsem čmáral vždy. Od narození až do dnes. (zjišťujme, že kluk je muralista)

Člověk má přirozenou potřebu zanechat po sobě nějakou stopu a mít prostor na vyjádření… Vybrali jste si veřejný záchod i proto, že je to vlastně velice demokratické místo, kde se, řekněme, stírají sociální rozdíly?

Kristína  Vnímáme ho jako veřejný prostor, který je dostupný každému a kde se protočí celá škála různých lidí. Určitě je rozdíl, když jdeš tagovat na urbex, kde očekáváš jistou sociální skupinu, a když jdeš na záchody, kam prostě musí každý…Zároveň je to takový “safe place“, kde se můžeš zamknout, nikdo se na tebe nedívá a můžeš dělat, co chceš.

Výstava v Galerii NIKA je vaším prvním společným projektem. Rozhodli jste se ho pojmout participativně. Název Družba odkazuje v první řadě k vašemu kolektivnímu působení, je ale možné jej chápat také jako snahu sdružovat dalších?

Kristína  To je smysl toho celého. Samozřejmě jsme se sdružili sami, ale primární cíl je vytvořit komunitu a sdružovat se dále.

Jak to vnímáte, když vejdete na záchod počmáraný od podlahy po strop?

Pán, který během happeningu do Niky zavěsil svatý obrázek  Já si to rád přečtu, pokud to není banální…

Má umění hlavně spojovat lidi? Myslíte, že se mu daří expandovat ze své uzavřené bubliny a oslovovat širší veřejnost?

Adriána  Myslím, že je tahle naše snaha vidět i na instalaci v Nice. Nad konceptem jsme přemýšleli tak, aby byl v prostoru metra dostupný úplně všem. Aby byl lehce čitelný a atraktivní i pro lidi, kteří se v současném umění neorientují. Byli jsme moc rádi, že i na vernisáž přišli lidi mimo naše kruhy. Je zajímavé sledovat, že na naše fotky reagují úplně jiným způsobem.

Lze vnímat odkazy ve veřejným prostoru, ku příkladu na toaletách, jako svého druhu komunikační kanál?

Holka s vlasy žlutými jako pampeliška  Určitě, vždy si jich všimnu a vždy mě fascinuje, co se tam lidi rozhodnou napsat. Občas mě to provokuje, jindy se tam ale najde něco plodného. Přijde mi dost vtipné, že lidi mají potřebu psát při takové činnosti. Ale hodnotím to jako dobrý způsob komunikace. Je anonymní, a proto upřímný.

Budoucí program kolektivu by spočíval mj. v projektech, které by měly ambici v lecčem překračovat hranice umění, nebo alespoň konvenčních představ o něm, přičemž hlavní by bylo zapojení veřejnosti, nikoli vytváření uměleckých objektů, instalací…

Jakub  Naše představa o budoucích projektech je taková, že by v tom našem prostoru mohl proběhnout třeba koncert, nebo bychom si uvařili guláš… Ty akce, kam by mě samotného bavilo přijít a pobýt. Vytvořit místo, kde se budeš cítit dobře, které ale není nutně navázané na umění. Vždyť to umění je jen naše sociální bublina.

Adéla  Ať je to lidský prostě!

Kde si vyleješ duši; sociální sítě nebo stěna kabinky?

Holka s batohem v podobě medvídka  Stěna! Sezení na záchodě je takový proces, kdy se ti třídí myšlenky a dáš tam pak fakt jako moudra a ne sračky. Kdežto, když otevřeš Twitter v tramvaji…

Tip na nejlepší záchod?

Jakub  Nad pisoárem v Café v lese visí takový menší zarámovaný print Hieronyma Bosche a vždy ho někdo ukradne. Jednou tam nebyl i půl roku, ale vždycky dodají nového. Sleduji to už asi osm let.

Adéla  V Absintovém klubu Les v Ostravě, kam se dostanete jenom na heslo, se na záchodech píšou básně. Tam jsem si vždycky hodně početla. Ale i na záchodech na Palachu, ještě než se přestavěly, jsem měla krásný takovýhle nástěnný dialog. Někdo tam napsal: „nikdo tu nic neví“ a já jsem pod to napsala „tak o tom nic nevím“ a někdo jiný pak „a jak to můžete vědět?“.

Rozhovor připravili kurátoři Galerie NIKA Emma Štifterová a Matej Majda. Na jejich otázky odpovídali Adriána Ingeli, Adéla Zlámalová, Kristína Opálková a Jakub Demartini z kolektivu Družba.

Kurátorská dvojice Emma Štifterová a Matej Majda již v Galerii Nika představila čtyři výstavy. Studenti Katedry teorie a dějin umění na UMPRUM se podíleli se na vzniku výstav My Name Is Dragon (Johana Hnízdilová), Dnešní Nebe (Mariana Bouřilová, Lim Jeong Soo) a Sharing is Caring (kolektiv Družba 0.2; Adriána Ingeli, Adéla Zlámalová, Kristína Opálková, Jakub Demartini) a Silentium Gilotina (Miloslav Chytil a Jan Lechner), které jste měli možnost navštívit.