● TVV   Jaké školy jste studovali a co jste si z nich odnesli do vlastní tvorby?

■ RD   Studovala jsem v ateliéru Nová média 1 na AVU pod vedením Markuse Huemera a Tomáše Svobody. Byl to ateliér plný kluků, kteří programovali a tvořili kompaktní skupinu tzv. „černých roláků“, která vedla hlubokomyslné debaty na téma, co je umění. Nejdřív mi trvalo se s tímto kolektivem srovnat a prokázat, že nejsem jen blonďaté individuum, které se snaží vyrovnat mužským spolužákům, ale že se můžeme navzájem inspirovat.

Zásadní vliv na moji tvorbu měla studijní stáž v Soulu, kde jsem se dostala k tradiční kaligrafii a zároveň tam začala moje obsese ve vyhledávání až absurdních materiálů, které vycházejí z křehkosti lidského těla. Poté jsem odjela na Hochschule für Gestaltung v Karlsruhe, jelikož mě během studia Markus Huemer i moje sestra, galeristka Lucie Drdová, orientovali ke znalosti umělecké scény německy mluvících zemí. V Karlsruhe jsem studovala v ateliéru grafického designu Urse Lehniho, kde jsem zkoušela dělat své první fotografické knížky nebo navrhovat písmo. Zároveň jsem docházela do ateliéru čínského umělce Miao Xiaochuna a potkala jsem tam několik studentů z Pekingu, kam jsem následně odjela. Ve stejném roce, kdy jsem se vrátila z Pekingu, jsem diplomovala, měla jsem první sólo výstavu v Centru pro současné umění FUTURA a zároveň jsem připravovala výstavu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého. Následovaly rezidence v Belgii a v New Yorku v instituci Art in General.

Romana Drdová, Suede Dejoint
Foto: Julie Hrnčířová

■ TP   Já jsem studoval na UMPRUM v Ateliéru skla, mám za sebou semestrální stáž na AVU v ateliéru Intermédia 2 Jiřího Příhody a také studijní stáž v New Yorku na School of Visual Arts. Tyto stáže hodně rozšířily moje chápání umění a designu. School of Visual Arts stojí hned vedle Chelsea, kam jsem chodil na všechny výstavy a na prezentace současných umělců. A tam mi došlo, jak je důležité brát své vyjádření komplexně, číst a poslouchat, co autoři a autorky říkají, s jakými tématy pracují. Začal jsem se více zajímat o teorii za jednotlivými projekty.

Potom jsem ukončil studium na UMPRUM, vedle své samostatné tvorby jsem pracoval jako designér v Moseru, ale pořád jsem nebyl spokojený, cítil jsem se oddělený od procesu výroby díla. Potřebuji propojit ruce s tělem, s praxí a něco vytvářet kontinuálně. Tak jsem zase vyrazil na stáže, které pro mě byly nejvíc určující. Strávil jsem tři měsíce na sklářské rezidenci ve Wheaton Arts Cultural Center v New Jersey v USA. To bylo takové westernové městečko, měl jsem tam svoje studio, byla tam huť a pece, a tam jsem najednou začal budovat věci.

Pak jsem byl na rezidenci v Číně. Tam jsem zkoumal tradiční řemesla, místní materiály, a otevřel se mi tak další obzor. Následovalo druhé magisterské studium kontextuálního designu v Eindhovenu, kde jsem se na dva roky ponořil do uvažování o intuitivním tvoření a konceptuálním přemýšlení.

Tadeáš Podracký – zrcadlo z kolekce Fading Reflection, 2021.
Foto: Tomáš Brabec

● TVV   Dá se srovnat výuka na UMPRUM a v Eindhovenu a jaká měla v tvém případě specifika?

■ TP   Na UMPRUM se odehrává studiová výuka a tehdy bylo všechno postaveno na jednom člověku, který tě učil šest let. V Eindhovenu mě první rok formovali tutoři, které vedoucí ateliéru vybrala, a nastavila tím kurz programu. Vyučuje se tam v trimestrech a v každém trimestru byly dvě zadání a psaní spolu s teorií. Druhý rok byl zaměřený na diplomku, ale stále jsme měli celou paletu externích pedagogů a vedoucí ateliéru, kteří nás vedli. Vedle toho nebylo možné dělat nic jiného, protože školu jsem si musel platit. V té době jsem měl v Praze poměrně komerčně úspěšné studio, které jsem prostě v jednu chvíli zastavil a všechny peníze nalil do studií. A jsem za to rád. Byly to dva extrémně náročné roky. Po studiu v Eindhovenu jsem si uvědomil, že chci mít základ v ateliéru, pracovat sochařsky a v hmotě, a zároveň chci, aby to mělo obsah.

● TVV   Jaké tvé projekty těží z tohoto tvůrčího procesu, který jsi pro sebe objevil?

■ TP   Z mého pohledu byla hodně úspěšná kolekce Metamorphosis, kterou jsem začal dělat jako diplomovou práci právě v Holandsku během covidu a následně jsem ji další dva roky rozpracovával. Na začátku jsem byl hodně zaujatý autenticitou. Snažil jsem se přinést do designu osobní přístup. Ostatní to však četli jako mou kritiku dědictví modernismu. Je ale pravda, že se soustavně zabývám estetikou a pojmy, jako je krása, ošklivost, a prostředím, v jakém žijeme. Bylo pro mě primárně důležité používat autentické materiály, které nesou nějakou emoci.

Tadeáš Podracký – lampa ze série The Metamorphosis, 2020.
Foto: Tomáš Brabec

● TVV   Co jsou pro tebe autentické materiály?

■ TP   Tehdy jsem si uvědomil, že chci začít materiály používat tak, aby něco odrážely. Šel jsem po autenticitě procesu, úplně jsem odvrhnul navrhování. Dělal jsem kroky, abych si znesnadnil úplně všechno. Jako sochař pracuju s gravitací, tak jsem se snažil si představit, co by se stalo, kdyby tu gravitace najednou nebyla. Jak by to vypadalo? Sbíral jsem různé materiály a lepil jsem je k sobě, lil jsem na to různé věci a učil jsem se z procesu. Autenticita pro mě byla i určitá ošklivost, použitost materiálu, kdy můžeš číst, čím prošel. Zajímalo mě také, jak se čas otiskne v materiálu.

● TVV   Romano, ty máš k tvorbě trochu jiný přístup, můžeš ho popsat?

■ RD   Já tvořím tak, že si mě určité téma najde, nebo já jeho, a určitý čas s ním žiju, čtu o něm nebo ho fyzicky prožívám. Dá se říct, že se učím hledat kreativitu bez institucionálního pozadí. Od dětství až do dospělosti jsem byla na různých uměleckých školách a nyní, když sama učím, si kladu otázky, kdy a za jakých okolností jsme opravdu kreativní nebo zda se učíme tzv. institucionální kreativitu, která ale není autentická. Instituce je důležitá pro vytvoření bezpečného prostředí k vyjádření a zároveň renomé školy vytváří příležitosti pro mezinárodní i lokální spolupráci. Jednotlivec po škole si kontakty musí budovat sám, ale i to považuji za součást umělecké disciplíny.

Romana Drdová – kolekce šátků, The Unremarkableness of Disobedient Desire.
Foto: Shotby.us

● TVV   S jakými myšlenkami jste šli do konkurzu na vedení Ateliéru K. O. V. a co jste se rozhodli do něj vnést?

■ TP   Hodně jsem se inspiroval tím, co jsem sám zažil v Holandsku a s odstupem jsem to i mnohem lépe chápal. Proč se začíná rešerší, že studující musí prezentovat, že existuje nějaký bod, kdy musí fáze výzkumu a realizace běžet dohromady, aby se vzájemně ovlivňovaly. Chceme také zvát každý semestr dva až tři externí lektory, aby udělali přednášku a konzultovali se studujícími. Studující se s designéry seznámí, dostanou jinou zpětnou vazbu, a to ruší cirkulaci přemýšlení.

■ RD   Chtěla bych, aby se nám povedlo přinést do ateliéru bezpečnou platformu pro studující i pro nás.

S Tadeášem hodně mluvíme o tom, aby se komunikace zakládala na lidské spolupráci i vědomí, že na určité období vytváříme se studujícími komunitu a jsme za ni všichni zodpovědní. Ze své praxe přináším znalosti kolem volného umění a galerijního provozu.

● TVV   Čím je nebo by podle vás měl být Ateliér K.O.V. v rámci školy unikátní?

■ RD   K.O.V. vnímám jako ateliér, kde studující mohou těžit z našich zkušeností a zároveň musí prokázat dostatečnou znalost, jak vědomostí zakládajících se obsahově na rešerších, tak fyzicky prokázat znalost materiálů, jak se chovají a jak s nimi jejich těla spolupracují.

■ TP   Pro mě je nejdůležitější, aby studující v ateliéru měli zvídavou mysl. A tu bychom chtěli nějakým způsobem kultivovat. Pokud ji člověk má, může dělat v podstatě cokoliv, protože všechno ostatní se doučí. Ve výsledku je vždy originální, protože práce vychází přímo z něj nebo z ní. A dle mojí zkušenosti na to kurátoři čekají, protože velice dobře dokážou odlišit autentickou výpověď od té neautentické.

Klauzurní práce ateliéru K.O.V v ZS 2023/24, téma Greeting Rituals.
Foto: Eva Rybářová

● TVV   Bavili jsem se o nových věcech, které jste se rozhodli přinést. Je i něco, co jste se z tradice Ateliéru K. O. V. rozhodli zachovat?

■ TP   Určitě to je materiál, kov. Ve škole na něj máme skvělé vybavení. Pořád ale bojujeme s nastavením bakalářského a magisterského studia. Chtěl bych to držet tak, že s bakaláři budeme pracovat s materiálem řemeslněji a magistři by se měli zaměřit více na koncept.

● TVV   Kde vidíte uplatnění absolventky nebo absolventa vašeho ateliéru?

■ RD   Současná doba umožňuje věnovat se biodesignu, sociálnímu designu, udržitelnému designu a každý student či studentka se může vyprofilovat jinak. Někdo může jít do volného umění, někomu naopak vyhovuje pracovat v týmu s jasným zadáním nebo je orientovaný na rukodělnou výrobu. Vidím možnosti uplatnění studentek a studentů, kteří se rozhodnou navázat na lokální řemeslné prostředí, především v práci s kovem a se dřevem. My se snažíme pokrýt všechny tyto sféry a být studujícím rádci a oporou, aby si našli vlastní cestu.

■ TP   Ideální stav je, abychom měli studující s různými talenty a do diplomové práce každý posune ten nejvýraznější talent, který má, a bude ho rozvíjet ještě dva nebo tři roky poté. A pokud člověk nějakou dobu vydrží, je poměrně silná šance, že to začne fungovat.

Klauzurní práce Barbory Tetaurové Save Your Happiness.
Foto: Eva Rybářová

Klauzurní práce Emy Bártové 15 000 Times.
Foto: Eva Rybářová

● TVV   Je něco, co jste se díky prvnímu semestru učení naučili sami o sobě?

■ TP   Vím, že mám v sobě určitou netrpělivost, ale tady se mi to ukázalo ještě víc. Ve škole jsou některé výsledky vidět ne za rok, ale třeba za pět let, což je pro mě děsivá představa.

■ RD   Podporu vzdělanosti a výzkumu vnímám jako zásadní pro zdravý vývoj společnosti, ačkoli ze strany státu se tato podpora bohužel příliš neodráží v důstojné odměně vyučujících, což je problém, na který vysoké školy (nejen ty umělecké) upozorňují dlouhodobě. První semestr mě přiměl přemýšlet, jak pracovat s energií, kterou dávám studujícím, a kterou potřebuji pro sebe. To člověka naučí najít svoje hranice, protože studující ho často potřebují a mylná představa, že bez něho se zeměkoule neotáčí, může vést k vyčerpání.

Tadeáš Podracký je český umělec tvořící na pomezí volného umění a designu. Je absolventem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a holandské Design Academy v Eindhovenu. Svá díla pojímá jako náročné tvarové a materiálové experimenty, kterými posouvá (a překračuje) hranice designových objektů až do oblasti volného umění. Jsou proto spíše složitými sochařskými plastikami, které svým povrchem jako mimikry maskují svou původní užitou funkci. Jeho práce získaly ocenění AD design award a EDIDA award a byly vystavovány na mezinárodních výstavách a veletrzích, zejména Design Miami Basel, FOG San Francisco, Mudac museum Lausanne, Het Nieuwe Instituut a další.

www.tadeaspodracky.com
IG @tadeaspodracky

Romana Drdová je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér nových médií I/škola Tomáše Svobody). Absolvovala také několik studijních stáží, mj. na Korean National University v Soulu, nebo v ateliérech hostujících pedagogů AVU Floriana Pumhösela a Nicole Wermers. Její tvorbě, využívající často média objektu, fotografie nebo instalace, je vlastní čistá estetika, mnohdy až průhlednost a práce se světlem, hmotou a prázdnotou v kombinaci se specifickými materiály a postupy, pro které se autorka inspiruje kromě kontextu vizuálního umění také ve světě módy, technologie nebo designu.

www.romanadrdova.com
IG @romana.drdova

Tereza Vernerová Volná je kurátorka a historička umění. Vystudovala produktový design a v roce 2011 absolvovala navazující magisterské studium Teorie a dějiny designu a nových médií na UMPRUM v Praze, kde v současnosti studuje v doktorském programu Teorie a dějiny moderního a současného umění. Je metodičkou Katedry užitého umění I na pražské UMPRUM. Ve svých textech a výstavních projektech se zaměřuje na šperk, užité umění a design.