Lujza: Zformovali jsme se tak volně, kolem dělnických prací a rekonstrukce prostoru bývalé truhlárny vedle Princezny, který jsme s lidmi z architektury začali opravovat. Nahazovali jsme omítku a u toho rozvíjeli nápady, které bychom mohli společně zkoušet ve veřejném prostoru, až z toho vznikla Cyrkulárka.

Glib: Ono to hlavně vznikalo jako mnohem širší kolektiv, takové volné umělecko-architektonické uskupení. Dokonce se plánovalo založit spolek i oficiálně, na úřadech. A nejdřív se k tomu hlásalo strašně moc lidí, ale nakonec ten hnací motor zůstal jenom na třech lidech. Já jsem se založením Cyrkulárky vlastně ani neměl nic moc společného, jenom se stalo, že jsem nahazoval omítku a zůstal jsem jedinej...

Naše věci jsou celkem různý, ale myslím si, že definice na pomezí volného umění a architektury k tomu sedí nejvíce. Zrcadlí to i současné tendence v architektuře, která se hodně rozvolňuje a myslím si, že dneska už by na akademické půdě málokdo řekl, že architektura znamená stavět barák. Je to právě mnohem víc spojené s péči o prostor kolem nás a o lidi, se kterými ten prostor sdílíme.

Zas tak moc projektů nemáme, ale přesně se to dělí na: různé mikro rekonstrukce (jako byla truhlárna, nebo dílny a ateliéry na UMPRUMce), a pak jsou to projekty bližší volnému umění – jako byla naše rezidence ve studiu ALTA, kde jsme poznávali Libeň, pak Pokoje a teď NIKA, které jsou čistě politické.

Nikdy to nebylo naší deklarací nebo hlavním cílem, ale jde to ruku v ruce s tím, že v momentě, kdy se člověk začne zajímat o veřejný prostor a vazby v něm, tak to k politice dřív nebo později vždycky sklouzne. Ale všimli jsme si, že je tu jistý pattern využívat jemnou politickou satiru, a to vesměs právě v projektech, které děláme spíš pro naši radost – jako byly Pokoje a NIKA.

Zároveň se snažíme vyhýbat nějakému jasnému nebo moralistnímu komentáři.

Jo, ty naše instalace jsou spíše jakýmsi jemným zrcadlem, které pracuje s absurditou a komičností toho, co se odehrává ve veřejném prostoru – zda už virtuálním nebo fyzickém.

Když budu mluvit čistě za nás, architektura ani umění od politiky oddělit nejdou. Navíc mohou věci tlumočit způsobem přístupným pro víc lidí než třeba odborný článek nebo politická debata. Složité a komplexní výklady navíc často naráží na to, že určitou část společnosti vlastně z té debaty vyblokují. To je i důvod proč my volíme cestu odlehčeného humoru a dělání si srandy z nás všech dohromady.

A je pravda, že politická satira v rámci umění v Česku trošku vymizela a není tak přítomná jako například před deseti lety – což nám přijde jako škoda.

Já myslím, že jako individua určitě máme své jasné postoje, ale naše instalace jsou dělané tak, aby naštíply skulinku pochybností u kohokoliv. Cílem orloje není to, aby se běžný člověk, který jde z metra do své práce, má vlastní starosti a životní příběh, podíval na instalaci, která “hejtí” jenom jeho postoje a názory. Já osobně věřím, že tam může nastat lehké uvědomění si toho, že ano, všichni máme nějaké své názory, ale pořád sdílíme ten stejný podchod metra. Je to možná snaha trochu se zastavit, udělat krok zpět a zvolnit tu atmosféru polarizované společnosti.

Prvotní referencí byl orloj na Staroměstském náměstí, který se dá považovat za symbol Česka a Prahy a je to zároveň obraz dobových hodnot. V tomto kontextu jsme se začali ptát, co kdyby takový orloj vznikl dnes – co jsou ta témata/hodnoty, které Českem momentálně hýbou. Ten počet 12 námi vybraných témat odkazuje právě na 12 postav na Pražském orloji. Ke každému z těch rámcových témat jsme pak hledali různá vyjádření veřejně známých osobností nebo politiků a sestříhali je přes sebe. Matěj k nim pak vyrobil symbolické postavy, které prostřednictvím animací dostávají celý orloj do pohybu.

Naše práce byla založená na procházení politickými reelsky – čímž jsme reagovali i na přesun politické a společenské debaty do meme prostoru sociálních sítí. Tenhle doomscrolling děláme vlastně posledních deset let, takže ta témata pak vykrystalizovala sama. Nechtěli jsme ale být politickými komentátory, spíš jsme chtěli oslovit lidi napříč politickým spektrem a poukázat na to, jak je politická debata v současnosti vyhrocená a nějak reflektovat tento způsob komunikace na internetu, který vadí úplně všem.

U výběru konkrétních děl jsme se pak snažili zůstávat relativně neutrální, rozhodně to nebyla volební kampaň žádné specifické strany. Spíš si myslím, že jsme mohli naštvat úplně všechny. Pracovali jsme z pozice pozorovatele, vytvářeli sondu do toho, jak prostor sociálních sítí Česka na pozadí volebního roku vypadal.

My jsme v průběhu ta videa ukládali a finální střih proběhl až po volbách, ale ono se toho ve výsledku moc nezměnilo. Hlavně hodně z těch videí není ani spojených přímo s předvolební kampaní. Nechtěli jsme totiž dělat satiru na konkrétní politické strany, ale spíš pracovat s tématy, které se cyklicky vracejí a během voleb byly hodně vidět. A mnohé, třeba základní práva žen nebo rovnost ve společnosti, se vlastně za posledních deset let zas tak moc neposunuly.

Myslím si, že drtivá většina z nich byla stejně tak aktuální v roce 2015.

Ale například s Ukrajinou bylo náročné vymyslet, co tam bude.

Je pravda, že Ukrajina je téma, které vlastně řešíme hodně intenzivně a o to náročnější je to zpracovat. Nakonec jsme se rozhodli spíš než konflikt samotný, načrtnout to, jak vlastně Češi vnímají Ukrajince, kteří už s námi tady žijí.

Tohle vyjádření jsme řešili i v rámci Ateliéru architektury IV a vydali k němu společné prohlášení. Všechny nás to hodně zklamalo, i obecně to konstantní zaseknutí v tom, že když člověk pojmenuje genocidu nebo určité politické mechanismy, tak dostává automaticky nějaké nálepky. O to víc je pro nás zraňující, že ani na akademické půdě takové školy jako je UMPRUM, kde jsme vedeni ke kritickému přístupu, ta debata není možná. A místo toho, aby o tom byla možnost vést dialog nebo si vysvětlit určité věci, tak se zničehonic objeví na webu školy prohlášení, které odsoudí studentstvo za projev solidarity s palestinským obyvatelstvem.

Radost je výjimečná v tom, že těch ateliérů je tam opravdu velké množství a nachází tam útočiště i mnoho čerstvých absolventů, čímž vzniká zajímavá koláž různých tvůrčích lidí na půdorysu jednoho domu za dostupný nájem.

Ten dům koupila společnost, která ho bude předělávat na obchoďák a “startovací byty”, což znamená, že tam budou dvacetimetrové kobky, které budou pravděpodobně stát úplný majlant. Jedna věc je, že se to bude předělávat na bydlení, které pravděpodobně stejně nebude dostupné. Druhá, že ve chvíli, kdy nám řeknou, že se za tři měsíce musíme odstěhovat, tak najednou bude šest set ateliérů a tvůrců hledat v Praze nějaké místo, což bude dost tristní. Pro hodně mladých kreativců to může být do nějaké míry likvidační nebo minimálně hodně náročné.

Největší výzvou bylo vymyslet tomu orloji reálnou podobu a způsob, jakým bude fungovat. Obsahově jsme věděli, jaká témata chceme komunikovat, ale samotná podoba objektu byla otázkou. Tím, že jsme se rozhodli vztáhnout k Pražskému orloji, který má docela náročnou ikonografii, bylo pro nás v tu chvíli těžké najít způsob, jak tu podobu převzít a přetransformovat.

Myslím si, že další výzvou bylo, jak ta témata odprezentovat a nastínit absurditu těch výroků tak, aby i náhodný kolemjdoucí na první dobrou pochopil, že je to spíše zrcadlo nebo sonda, a ne naše prohlášení.

Je to sice myšleno jako satira, ale prohlášení určitých lidí jsou fakt příšerná a zvažovali jsme, jestli je to opravu něco, co by mělo zaznívat v tomto prostoru. Přemýšleli jsme proto, jak to podat tak, aby to nevyznělo jako propagace těch názorů.

Chvíli jsme se báli, že nás třeba někdo zažaluje. Ale i kdyby se to stalo, tak je to vlastně styl. Hlavní je, že to dílo plní svůj úkol. Takže toho se už teď nebojíme.

Já se toho pořád bojím. Může přijít cokoli.

Lujza: Zformovali jsme se tak volně, kolem dělnických prací a rekonstrukce prostoru bývalé truhlárny vedle Princezny, který jsme s lidmi z architektury začali opravovat. Nahazovali jsme omítku a u toho rozvíjeli nápady, které bychom mohli společně zkoušet ve veřejném prostoru, až z toho vznikla Cyrkulárka.

Glib: Ono to hlavně vznikalo jako mnohem širší kolektiv, takové volné umělecko-architektonické uskupení. Dokonce se plánovalo založit spolek i oficiálně, na úřadech. A nejdřív se k tomu hlásalo strašně moc lidí, ale nakonec ten hnací motor zůstal jenom na třech lidech. Já jsem se založením Cyrkulárky vlastně ani neměl nic moc společného, jenom se stalo, že jsem nahazoval omítku a zůstal jsem jedinej...

Nikdy to nebylo naší deklarací nebo hlavním cílem, ale jde to ruku v ruce s tím, že v momentě, kdy se člověk začne zajímat o veřejný prostor a vazby v něm, tak to k politice dřív nebo později vždycky sklouzne. Ale všimli jsme si, že je tu jistý pattern využívat jemnou politickou satiru, a to vesměs právě v projektech, které děláme spíš pro naši radost – jako byly Pokoje a NIKA.

A je pravda, že politická satira v rámci umění v Česku trošku vymizela a není tak přítomná jako například před deseti lety – což nám přijde jako škoda.

Tohle vyjádření jsme řešili i v rámci Ateliéru architektury IV a vydali k němu společné prohlášení. Všechny nás to hodně zklamalo, i obecně to konstantní zaseknutí v tom, že když člověk pojmenuje genocidu nebo určité politické mechanismy, tak dostává automaticky nějaké nálepky. O to víc je pro nás zraňující, že ani na akademické půdě takové školy jako je UMPRUM, kde jsme vedeni ke kritickému přístupu, ta debata není možná. A místo toho, aby o tom byla možnost vést dialog nebo si vysvětlit určité věci, tak se zničehonic objeví na webu školy prohlášení, které odsoudí studentstvo za projev solidarity s palestinským obyvatelstvem.

Radost je výjimečná v tom, že těch ateliérů je tam opravdu velké množství a nachází tam útočiště i mnoho čerstvých absolventů, čímž vzniká zajímavá koláž různých tvůrčích lidí na půdorysu jednoho domu za dostupný nájem.

Já se toho pořád bojím. Může přijít cokoli.