Sociálním otázkám ses věnovala i ve své další diplomové práci z Ateliéru architektonické tvorby AVU. I tam ses zajímala o sociální a společenská témata. Je to tak? 

Sociální témata mě oslovovala vždy. Dokud jsem se sama nestala mámou, tak jsem se na ně dívala dost naivní optikou. Teď to myslím hodně pragmaticky. Moje diplomová práce je unikátní v tom, že přesně zrcadlí moje potřeby a potřeby mého dítěte. Kdybych začínala s diplomovou prací tento podzim, kdy je syn o rok starší, je pravděpodobné, že bych použila jiné postupy. Reaguji v ní na to, co mohu jako pečující osoba prakticky tvořit. Nepracuji například s toxickými látkami, neexperimentuji tolik s glazurami, používám suchou metodu jako první krok… Moje řemeslné ztvárnění vychází z toho, co si mohu dovolit, aby to nebylo na sílu. 

Ve své práci tematizuješ i neromantickou povahu ženské práce a mateřství, která souvisí s vyšším nárokem na prioritizaci práce a času. Co ti pomáhá zvládat propojovat tvorbu s péčí o dítě? A jak přitom nevyhořet? 

Zaprvé mi pomáhá vědět, proč to dělám a že to dělám sama pro sebe. Je rozdíl něco muset nebo chtít. Potom je za mě důležité snažit se na sebe být hodná a ty nároky si neklást tak vysoko jako před dětmi. Nejhorší cesta je srovnávat se se spolužáky. Musíš věřit, že děláš to nejlepší, co můžeš. Velkou roli hraje i systém okolo a podpora. Pomáhá mi, že mám v životě bezpečné kotvy. Znám ženy, které studují a jsou bez podpory, což je hodně odvážné. Podpora je pro mě klíčová. Myslím, že by to z té práce bylo cítit, kdyby to bylo na sílu a byla bych z toho vyčerpaná a vyhořelá. 

Vedle již zmíněných témat podpory a péče v tvé práci vnímám také empatii, spolupráci, sdílení a naslouchání. To mě přivádí k feministickému uvažování. Považuješ svoji tvorbu za feministickou? 

Já jsem ve své diplomce s feminismem nepracovala, ale celá moje práci, textová i praktická, je zrcadlem toho, jak se dívám na svět. Ta základní optika, podle které jsem vybírala témata a materiál, feministická je. Myslím, že je to z práce hodně cítit – vizuálně i textově. Při obhajobě práce mi Tereza Vernerová Volná (kurátorka a historička umění – pozn. redakce) řekla, že je to takový můj osobní feminismus, to mě pobavilo. 

Je podle tebe keramika zatížená genderovými stereotypy? 

To je pro mě těžké posoudit. Nestudovala jsem na střední keramické škole. Můj jediný kontakt, když pominu školní setkání s keramikou v dětském věku, je z prostředí vysoké školy z hodně respektujícího prostředí ateliéru. Oba dva dílenští jsou rodiče, nikdy jsem od nikoho neslyšela, že je to moc velké, abych to sama vytočila nebo vymodelovala. Zároveň vnímám, že je to moje bublina. Myslím si, že prostředí umělecké školy je obecně otevřenější a tolerantnější.

Historicky nicméně keramika a textil patří do měkkých disciplín, které se dají dobře kombinovat s rolí matky. Textil ještě o něco víc než keramika. Přerušitelnost a navázatelnost jsou klíčové faktory mateřské tvůrčí práce. Z historického hlediska keramika patřila k ženským disciplínám, dokud se jednalo o dejme tomu „primitivnější“ formu práce jako je ruční modelování doma. Ve chvíli, kdy do toho vstupuje faktor modernizace, industrializace a složitější technologie, pak tu práci tradičně přejímal muž. 

Ona ta realita keramické práce je jiná, než jak si ji představují ti, co s ní nejsou v častém kontaktu. Ta práce je často fyzicky náročná, hodně technologicky zaměřená...

Lidi to vnímají kvůli té měkkosti a hapticitě materiálu jako tu jemnou činnost. Ale je to vlastně fakt dřina.

Nakolik podle tebe současné keramické postupy vychází z původních technologií? 

Když keramiku děláš poctivě, tak se dostaneš do situace, kdy si uvědomíš přesah bazálního řemesla. Problém spočívá v tom, že se to od sebe odděluje a posuzuje. Moderní neznamená lepší. Osobně k tomu přistupuju jako ke škále možností. Jestli modeluju ručně, točím na kruhu nebo odlévám z forem, to jsou všechno jen různé varianty možností. Stereotypně evoluční předpoklad vývoje keramiky od modelování k tovární výrobě, je chybný. Nejedná se o vzestupný vývoj. Je to horizont možností.

Zkoumání vztahu mezi materiály je něco, k čemu se ve své tvorbě vracíš. Mluvily jsme zatím o kombinaci keramiky a textilu. Zajímalo by mě, nakolik se do tvé tvorby otiskuje i architektura, kterou jsi vystudovala?

Na architektuře se dají kultivovat obecné tvůrčí schopnosti a dovednosti – práce s prostorem, materiálem, ale i suché plánování. Vnímám ji jako nástroj prostorového cvičení a chápání materiálových souvislostí. Na začátku jsem se architekturu s keramikou snažila propojovat, postupně jsem ale zjistila, že to není nic, čemu bych se chtěla dál věnovat. Architektura mi bránila jít do té úplné měkkosti. Osobně je mi bližší spojení keramiky a textilu jako něčeho měkkého a nepředvídatelného. Až textil mi dovolil to moje architektonické uvažování pustit. Textil chápu jako nástroj, jak keramiku pochopit zase z jiné strany než optikou architektky.

Osobně vnímám tu architektonickou kvalitu mimo jiné například v instalaci tvojí diplomky, která pracovala s prostorem.

To je to uvažování, které už neodložím. Vnímám prostor jako architektka. Baví mě jít do prostoru a pracovat v něm.

Ty už jsi trochu odkryla postup práce. Název tvojí diplomky Nitka k nitce odkazuje ke konkrétnímu postupu. Představíš mi technologický postup? 

Postup začíná nejprve suchým procesem – libovolně, často v tandemu se synem, jsem háčkovala textilní objekty. Důležitá pro mě byla možnost práci kdykoliv přerušit a také nomádská povaha háčkování – háčkovala jsem v autě, ve vlaku, doma, ve škole. V dílně jsem pak dělala materiálové experimenty, kdy jsem háčkované obrazy namáčela do tekuté hliněné hmoty. Učila jsem se, jak objekty správně namáčet, napínat a polstrovat, aby nepopraskaly. Pak následovalo několikaměsíční otáčení objektů pomocí různých vycpávek a měkkých polštářků a neustálé stříkání hliněnou hmotou, aby se vlákna dostatečně obalila. Stejně jako většina textilních artefaktů minulosti mizí po ostrém výpalu i můj háčkovaný model a mění se na popel.

Nitka k nitce odkazuje vedle háčkování také k tradici vyprávění příběhů, ať už to jsou příběhy v materiální rovině, nebo v té současné, společenské, osobní. Ty příběhy v práci sbíráš v literatuře i v rozhovorech. Jaké všechny příběhy v té práci jsou?

Jsou tam příběhy všech žen, které kombinovaly a kombinují péči a tvorbu, ať už proto, že chtějí, nebo musí. Je tam můj osobní příběh mě jako matky, která chtěla zkusit, jestli jde najít technologii a způsob, jak kombinovat péči a tvorbu, aniž by bylo jedno na úkor druhého, ale naopak aby jedno druhé podporovalo. Je tam příběh společnosti, která někdy tohle zákulisí nevidí.

Jaké jsou ty základní nitky, bez kterých by se práce neobešla?

Určitě odhodlání, trpělivost v kombinaci s vytrvalostí, péče o syna i materiál, láska k řemeslu a tvorbě obecně.

Zmiňuješ, že se v průběhu příběhy neustále rozšiřovaly, zejména při osobním setkávání s dalšími ženami. Jak tyto rozhovory obohatily tvojí práci? 

Pro mě bylo hodně formující bavit se s ženami o jejich tvorbě a mateřství, protože jsem skrze tyto rozhovory dokázala nahlédnout na pestrost příběhů. Zjišťovala jsem, jak si každá z nich hledá vlastní cestu tvorby a péče. Bylo pro mě důležité objevit variabilitu, možnosti a to, že nic není špatně. Jak může zkušenost mateřství  vnést sílu, pokud se kolektivně předá. Kolektivní hlas je důležitý. 

Zvažuješ možnost propojení s druhými i v budoucnu? 

Jasně. Sdílet a vzájemně se obohacovat je pro mě důležitý faktor v umění.

Jak by sis přála, aby tvůj příběh tvorby a mateřství mohl pokračovat dál? 

V tom jsou určitě dvě roviny. Jedna je ta celospolečenská a druhá moje osobní. Přála bych si, aby byl tento projekt příběhem odvahy a měkkosti i vědomí, že to jde nějak vytvarovat dohromady. Udělalo by mi radost, kdyby i jediné ženě ten projekt dodal odvahu, aby si vytvořila takové podmínky, aby mohla dělat to, co potřebuje, ať už je to tvorba nebo cokoliv jiného. V mém osobním příběhu bych si přála, aby pro mě byl upomínkou, že jsem zvládla něco, co jsem si ještě rok předtím vůbec nedokázala představit. Chci si připomínat, že můžu, že to jde a mám doslova kde navázat. Je to pro mě takový pozitivní reminder.

Alžběta Lövy, Nitka k nitce – instalace Diplomek v Technologickém centru UMPRUM, 2025. Foto: Lucie Van Vuuren

Sociálním otázkám ses věnovala i ve své další diplomové práci z Ateliéru architektonické tvorby AVU. I tam ses zajímala o sociální a společenská témata. Je to tak? 

Sociální témata mě oslovovala vždy. Dokud jsem se sama nestala mámou, tak jsem se na ně dívala dost naivní optikou. Teď to myslím hodně pragmaticky. Moje diplomová práce je unikátní v tom, že přesně zrcadlí moje potřeby a potřeby mého dítěte. Kdybych začínala s diplomovou prací tento podzim, kdy je syn o rok starší, je pravděpodobné, že bych použila jiné postupy. Reaguji v ní na to, co mohu jako pečující osoba prakticky tvořit. Nepracuji například s toxickými látkami, neexperimentuji tolik s glazurami, používám suchou metodu jako první krok… Moje řemeslné ztvárnění vychází z toho, co si mohu dovolit, aby to nebylo na sílu. 

Ve své práci tematizuješ i neromantickou povahu ženské práce a mateřství, která souvisí s vyšším nárokem na prioritizaci práce a času. Co ti pomáhá zvládat propojovat tvorbu s péčí o dítě? A jak přitom nevyhořet? 

Zaprvé mi pomáhá vědět, proč to dělám a že to dělám sama pro sebe. Je rozdíl něco muset nebo chtít. Potom je za mě důležité snažit se na sebe být hodná a ty nároky si neklást tak vysoko jako před dětmi. Nejhorší cesta je srovnávat se se spolužáky. Musíš věřit, že děláš to nejlepší, co můžeš. Velkou roli hraje i systém okolo a podpora. Pomáhá mi, že mám v životě bezpečné kotvy. Znám ženy, které studují a jsou bez podpory, což je hodně odvážné. Podpora je pro mě klíčová. Myslím, že by to z té práce bylo cítit, kdyby to bylo na sílu a byla bych z toho vyčerpaná a vyhořelá. 

Vedle již zmíněných témat podpory a péče v tvé práci vnímám také empatii, spolupráci, sdílení a naslouchání. To mě přivádí k feministickému uvažování. Považuješ svoji tvorbu za feministickou? 

Já jsem ve své diplomce s feminismem nepracovala, ale celá moje práci, textová i praktická, je zrcadlem toho, jak se dívám na svět. Ta základní optika, podle které jsem vybírala témata a materiál, feministická je. Myslím, že je to z práce hodně cítit – vizuálně i textově. Při obhajobě práce mi Tereza Vernerová Volná (kurátorka a historička umění – pozn. redakce) řekla, že je to takový můj osobní feminismus, to mě pobavilo. 

Je podle tebe keramika zatížená genderovými stereotypy? 

To je pro mě těžké posoudit. Nestudovala jsem na střední keramické škole. Můj jediný kontakt, když pominu školní setkání s keramikou v dětském věku, je z prostředí vysoké školy z hodně respektujícího prostředí ateliéru. Oba dva dílenští jsou rodiče, nikdy jsem od nikoho neslyšela, že je to moc velké, abych to sama vytočila nebo vymodelovala. Zároveň vnímám, že je to moje bublina. Myslím si, že prostředí umělecké školy je obecně otevřenější a tolerantnější.

Historicky nicméně keramika a textil patří do měkkých disciplín, které se dají dobře kombinovat s rolí matky. Textil ještě o něco víc než keramika. Přerušitelnost a navázatelnost jsou klíčové faktory mateřské tvůrčí práce. Z historického hlediska keramika patřila k ženským disciplínám, dokud se jednalo o dejme tomu „primitivnější“ formu práce jako je ruční modelování doma. Ve chvíli, kdy do toho vstupuje faktor modernizace, industrializace a složitější technologie, pak tu práci tradičně přejímal muž. 

Ona ta realita keramické práce je jiná, než jak si ji představují ti, co s ní nejsou v častém kontaktu. Ta práce je často fyzicky náročná, hodně technologicky zaměřená...

Lidi to vnímají kvůli té měkkosti a hapticitě materiálu jako tu jemnou činnost. Ale je to vlastně fakt dřina.

Nakolik podle tebe současné keramické postupy vychází z původních technologií? 

Když keramiku děláš poctivě, tak se dostaneš do situace, kdy si uvědomíš přesah bazálního řemesla. Problém spočívá v tom, že se to od sebe odděluje a posuzuje. Moderní neznamená lepší. Osobně k tomu přistupuju jako ke škále možností. Jestli modeluju ručně, točím na kruhu nebo odlévám z forem, to jsou všechno jen různé varianty možností. Stereotypně evoluční předpoklad vývoje keramiky od modelování k tovární výrobě, je chybný. Nejedná se o vzestupný vývoj. Je to horizont možností.

Zkoumání vztahu mezi materiály je něco, k čemu se ve své tvorbě vracíš. Mluvily jsme zatím o kombinaci keramiky a textilu. Zajímalo by mě, nakolik se do tvé tvorby otiskuje i architektura, kterou jsi vystudovala?

Na architektuře se dají kultivovat obecné tvůrčí schopnosti a dovednosti – práce s prostorem, materiálem, ale i suché plánování. Vnímám ji jako nástroj prostorového cvičení a chápání materiálových souvislostí. Na začátku jsem se architekturu s keramikou snažila propojovat, postupně jsem ale zjistila, že to není nic, čemu bych se chtěla dál věnovat. Architektura mi bránila jít do té úplné měkkosti. Osobně je mi bližší spojení keramiky a textilu jako něčeho měkkého a nepředvídatelného. Až textil mi dovolil to moje architektonické uvažování pustit. Textil chápu jako nástroj, jak keramiku pochopit zase z jiné strany než optikou architektky.

Osobně vnímám tu architektonickou kvalitu mimo jiné například v instalaci tvojí diplomky, která pracovala s prostorem.

To je to uvažování, které už neodložím. Vnímám prostor jako architektka. Baví mě jít do prostoru a pracovat v něm.

Ty už jsi trochu odkryla postup práce. Název tvojí diplomky Nitka k nitce odkazuje ke konkrétnímu postupu. Představíš mi technologický postup? 

Postup začíná nejprve suchým procesem – libovolně, často v tandemu se synem, jsem háčkovala textilní objekty. Důležitá pro mě byla možnost práci kdykoliv přerušit a také nomádská povaha háčkování – háčkovala jsem v autě, ve vlaku, doma, ve škole. V dílně jsem pak dělala materiálové experimenty, kdy jsem háčkované obrazy namáčela do tekuté hliněné hmoty. Učila jsem se, jak objekty správně namáčet, napínat a polstrovat, aby nepopraskaly. Pak následovalo několikaměsíční otáčení objektů pomocí různých vycpávek a měkkých polštářků a neustálé stříkání hliněnou hmotou, aby se vlákna dostatečně obalila. Stejně jako většina textilních artefaktů minulosti mizí po ostrém výpalu i můj háčkovaný model a mění se na popel.

Nitka k nitce odkazuje vedle háčkování také k tradici vyprávění příběhů, ať už to jsou příběhy v materiální rovině, nebo v té současné, společenské, osobní. Ty příběhy v práci sbíráš v literatuře i v rozhovorech. Jaké všechny příběhy v té práci jsou?

Jsou tam příběhy všech žen, které kombinovaly a kombinují péči a tvorbu, ať už proto, že chtějí, nebo musí. Je tam můj osobní příběh mě jako matky, která chtěla zkusit, jestli jde najít technologii a způsob, jak kombinovat péči a tvorbu, aniž by bylo jedno na úkor druhého, ale naopak aby jedno druhé podporovalo. Je tam příběh společnosti, která někdy tohle zákulisí nevidí.

Jaké jsou ty základní nitky, bez kterých by se práce neobešla?

Určitě odhodlání, trpělivost v kombinaci s vytrvalostí, péče o syna i materiál, láska k řemeslu a tvorbě obecně.

Zmiňuješ, že se v průběhu příběhy neustále rozšiřovaly, zejména při osobním setkávání s dalšími ženami. Jak tyto rozhovory obohatily tvojí práci? 

Pro mě bylo hodně formující bavit se s ženami o jejich tvorbě a mateřství, protože jsem skrze tyto rozhovory dokázala nahlédnout na pestrost příběhů. Zjišťovala jsem, jak si každá z nich hledá vlastní cestu tvorby a péče. Bylo pro mě důležité objevit variabilitu, možnosti a to, že nic není špatně. Jak může zkušenost mateřství  vnést sílu, pokud se kolektivně předá. Kolektivní hlas je důležitý. 

Zvažuješ možnost propojení s druhými i v budoucnu? 

Jasně. Sdílet a vzájemně se obohacovat je pro mě důležitý faktor v umění.

Jak by sis přála, aby tvůj příběh tvorby a mateřství mohl pokračovat dál? 

V tom jsou určitě dvě roviny. Jedna je ta celospolečenská a druhá moje osobní. Přála bych si, aby byl tento projekt příběhem odvahy a měkkosti i vědomí, že to jde nějak vytvarovat dohromady. Udělalo by mi radost, kdyby i jediné ženě ten projekt dodal odvahu, aby si vytvořila takové podmínky, aby mohla dělat to, co potřebuje, ať už je to tvorba nebo cokoliv jiného. V mém osobním příběhu bych si přála, aby pro mě byl upomínkou, že jsem zvládla něco, co jsem si ještě rok předtím vůbec nedokázala představit. Chci si připomínat, že můžu, že to jde a mám doslova kde navázat. Je to pro mě takový pozitivní reminder.