POLOŽIT HRAČKY NA ZEM A NECHAT SI S NIMA HRÁT VŠECHNY
–ROZHOVOR ZACHYCUJÍCÍ PLATFORMU RADIO202.
S Filipem Kopeckým se známe delší dobu. Pamatuju si živě, když mi v Lokále U Jiráta po pár pivech vyprávěl vizi své diplomové práce, kterou mělo být školní komunitní rádio. Hrozně mě baví atmosféra britských pirátských rádií, proto mi to přišlo jako skvělý koncept. Na druhou stranu – právě proto, že jsem si hned představil, jakou auru by takové rádio mělo okolo sebe mít, mi naplnění té vize přišlo ne příliš pravděpodobné.
O rok a půl později, když vystupuju z tramvaje na zastávce Staroměstská, slyším dunění basů doprovázené červenou září z otevřených dveří jednoho z balkonů ve 2. patře UMPRUM. Pak procházím chodbou vedoucí k místnosti 202. Je lemována lidmi z různých ateliérů i mimo školu, kteří se sem přišli potkat a zpříjemnit si čtvrteční večer. Správu rádia po Filipovi převzali tři mladší spolužáci – Karolína, Matěj a Michal. Důkaz konzistence, s níž rádio zarputile čtvrtek co čtvrtek už rok hraje, je dobře vidět na stěně zaplněné desítkami polaroidových portrétů lidí, kteří na této platformě již vystoupili.
A když pak stojíme na zmíněném balkoně, musím uznat, že moje divoká představa z Lokálu byla naplněna. Tohle brzy bude kult – a v následujícím rozhovoru snad aspoň trochu odkryjeme proč.
Poté, co kluci na balkónku nad zastávkou Staroměstská vyřeší, od koho večer ve škole sehnat cigarety, se pouštíme do rozhovoru.
Miloslav Chytil: Jsme tady ve vašem ateliéru GDNM. Chybí nám tady ještě vaše spolupracovnice Karolína Kubišová, která se o rádio stará s vámi. Často tady fotí účinkující na Polaroid na tuhle stěnu slávy. Brzo bude dělat diplomku. Můžete se i vy krátce představit a třeba shrnout svou roli v partě?
Fi: Tady Filip Kopecký. Zakladatel. A shadowwriter. Praotec.
Ma: Matěj Sumec. Matěj Sumec. Jsem diplomant na Ateliéru grafického designu a nových médií.
Mi: Michal Tůma, bakalář a brzy jediný člověk, který zůstane v té škole, a na jehož triko to potom půjde. Takže se brzy uvidí, co dál. Máte někdo zapalovač?
Pro začátek by mě zajímalo, co pro vás to rádio znamená. Taková nejsilnější věc, kterou s tím máte spojenou.
Fi: Pro mě je to nejsilnější v propojování lidí. Ukazování nových jmen a uvádění lidí na scénu. Možná to zní jako klišé, ale jsem strašně rád, že sem chodí lidi, kteří by nikde nezahráli – a tady se můžou představit. To byla vlastně hlavní myšlenka, kterou to začalo – že máme strašně moc šikovných lidí, kteří jenom potřebovali dostat prostor. To je celý.
A co nastupující generace, která rádio po tobě převzala? Liší se váš postoj k tomu projektu? Jak funguje tohle předávání projektu?
Ma: Je to pro nás zodpovědnost. Kromě toho, že poskytujeme prostor, je to nějaká práce, za kterou stojí lidi, a pořád je potřeba na to hledat sílu, odhodlání a zdroje.
Mi: Já jsem zrovna chtěl říct, že je to minimálně jedna sedmina našeho života v tuto chvíli, kdy…
(Filip přisouvá mikrofon, na který nahráváme, blíž k Michalovi k puse.)
Mi: … počkej, ať to zas není úplně přepíkovaný, ale…
Fi: Nebude, nebude. Ten iPhone má dobrý mic.
Ma: Lepší než ten náš.
Mi: Čtvrtky pro nás prakticky neexistují, protože musíš být tady. A vlastně nejenom čtvrtky. Mně přijde, že to řeším tak 30 % svého volného času. Ale je to extrémní zábava a radost, protože jsou za tím vidět výsledky – a to mám rád.
Fi: Ta vize byla dost naivní. A přijde mi neuvěřitelné, že se to děje. Šlo o to, aby to prostě bylo. Nikam se netlačit. Ať je to otevřené. Ať přijde zahrát kdokoliv – a je to jedno. Já už to teď spíš jen pozoruju a radím, ale miluju to a jsem strašně hrdý na to, jak to pokračuje. Předčilo to všechna moje očekávání. Před rokem jsem si myslel, že je naivní představa tohle vybudovat za tři roky – a ono se to děje už teď.
Mi: Přesně. Já myslel, že to budeme dělat hodně dlouho jen pro dvacet kámošů, pro srandu v úzkém kruhu. A najednou to rychle roste, lepí se na to strašně zajímaví lidi, sloty na hraní máme vybookované dva měsíce dopředu. Je super, že ti lidi sem chtějí chodit. To všechno potvrzuje ten Filipův koncept.
Ma: Jenže tím, jak to roste, se do toho dostává i ta zodpovědnost. Cítím na nás všech, že vidíme nějaký potenciál, a proto to potřebujeme furt tlačit a dávat do toho všechno. A jak jsme už říkali předtím, trávíme tím fakt dost času a energie – ale stojí to za to!
Ta neustálá kontinuita, věřím, že to občas bolí, ale zároveň to tomu dodává tu sílu. Měli jste na začátku nějaké inspirace? Předpokládám, že Filip na diplomku musel dělat pečlivou rešerši…
Fi: Bude to znít stereotypně, já to říkal už tisíckrát. Je to naprosto primitivní. Mně už je osmdesát let a při mém vyrůstání mě vychovala britská rádia. Inspirovalo mě to hlavně v tom, že to dělá parta kámošů a kámošek, kteří jenom chtějí reprezentovat svůj zvuk. A to mi v Praze hrozně chybělo. Jasně, je tady plus minus nějaká klubová scéna, ale to je něco jiného než rádio. Rádiová scéna tady moc není. Takže jsem chtěl vytvořit takovou platformu pro newcomers.
To je zajímavé téma. Jasně, je to jiné prostředí, ale v čem myslíte, že se kluby od rádia liší?
Fi: V klubu se chceš předvádět…
Mi: To je blbost.
Fi: Myslím to tak, že v rádiu chceš nalákat na svůj klubový set, ukázat, co umíš, a v klubu to chceš potom přehypit.
Mi: Mně se jenom nelíbí tvrzení, že v klubu se musíš předvádět. Myslím, že je to hodně podobné. Tady hraje spousta lidí, co hrají v klubech. Jen ta scéna kolem nich může být elitářská a „cool“. Zatímco sem fakt můžeš přijít klidně s mobilem. Tady neexistuje žádná tréma. Přijdou s tebou kámoši, poslechnou si tě, máš hodinu, kdy si můžeš dělat, co chceš – a zdar.
To má ale zajímavou dynamiku u vás, kdy tahle místnost často není jen vysílací buňka v rádiu, ale pravidelně se k večeru mění na meeting & party place. Zažili jsme to tady mnohokrát…
Ma: Na tom je nejlepší, že to vzniklo úplně samo. Začali sem chodit lidi z aťáků si odpočinout a poslechnout kámoše. To hrozně vítáme, když to má tu živou atmosféru. Teď tu třeba nikdo není, ale minulý týden tady bylo deset lidí a vedle se další dívali na hokej…
Fi: To mi vlastně přijde nejsilnější na té věci. Tady se náhodou propojilo rádio s komunitním klubem.
Mi: Ale to fakt vzniklo omylem. Jak je to malinkatá místnost, tak stačí, když si přivedeš pár kámošů – a už tu tančí namačkaní na sobě a má to atmosféru klubu.
To je vlastně zase to, co už bylo zmíněné – že v DNA té věci nejde o to mít očekávání, jen to nechat růst. Když přijdou lidi, je to paráda. Ale když ne, tak hraješ pro ty, co to poslouchají venku u svých přijímačů…
Mi: Přesně, teď tu nikdo není, ale poslouchá to sedmdesát lidí.
Fi: A sedmdesát lidí, to nepřijde na lecjakou vernisáž.
Mi: Tohle bych vystřihl.
Takže se bavíme o komunitě?
Fi: To byl cíl!
Jak se to buduje?
Mi: Jestli tomu budeme říkat komunita, tak jde o to, že prostě položíš hračky na zem a necháš si s nima hrát všechny. A ty děcka si k sobě najdou cestu sami. Já nemám cíl tvořit komunitu. Jen chodí kámoši, kteří chtějí pomoct. Třeba Alex udělal světla, přijde Jula, která ušije taštičky na narozeniny, Honza Diviš bez problému udělá ilustraci na trika – a každý přihodí, co umí, protože ho to baví a ví, že to děláme za nula.
To je vtipný, protože přesně tohle jsou ty věci, které v nějaké teorii definují komunitní rádia. Takže nevědomky se vám to podařilo udělat úplně jak z učebnice.
Jaký máte přístup k dramaturgii? Máte nějaký filtr?
Ma: Filtr není. Zatím jsme byli otevření úplně každému, kdo měl tu odvahu nám napsat a chuť tady hrát. Teď jsme ale hodně vybookovaní a musíme vymýšlet, jak koncipovat příští sezónu. Plus se nám naskytla příležitost pop-upů a akcí mimo vysílání, kde můžeme lidi ukázat mimo rádio, mimo náš kumbál. Ale zatím ta dramaturgie nebyla tolik potřeba. Co jsme si hlídali na začátku bylo třeba to, aby tady ve dvě odpoledne nehrála techna – ta se dávala spíš na večer. Ale ani to už teď nejde ohlídat.
Je pro vás něco no-go?
Ma: Snažíme se být otevření. Když někdo donese nástroje na live vystoupení, vždycky se ptáme: „OK, co máme udělat, aby to šlo?“ Zatím tady šlo všechno. A to samé s nějakou cenzurou – za mě si to klidně pusť.
Mi: Ale nácky tu nechceme.
A co nějaká dramaturgie podle čísel, úspěšnosti, hypu?
Fi: Je to easy – přednost má ten, kdo napíše první. Hierarchie tady není.
Mi: Zároveň existují výjimky. Máme tu lidi, kteří už umí hrát, jsou zavedení, hráli tady víckrát, občas hrají v nějakém klubu. V momentě, kdy se ozve někdo, kdo tu ještě nebyl, a vidíme, že je to třeba osmnáctiletá holka, co začíná s disco DJingem (a teď nemyslím Divnýútvar – zdravíme), tak jsme napsali Kryštofovi, který tu měl setů několik: „Hele, tohle uvolni, je tu člověk, co tu ještě nehrál.“ A úplně v pohodě jsme se domluvili. Je potřeba, aby se jména točila, aby dostali prostor lidi, kteří normálně nehrají.
Samozřejmě jiný je to na těch pop-upech. Tam je potřeba, aby to byl někdo, kdo to umí zamíchat. Ale v rádiu je to fakt svobodný.
Fi: Škola je experimentální prostor.
Jak se vztahujete k instituci UMPRUM? Poskytuje tento prostor…
Fi: Moc díky škole, že nám to povolila, díky vrátným, kteří nás tolerují. Snažíme se navázat na historii, kdy prostředí uměleckých vysokých škol – i na AVU nebo FAMU – ti dá možnost dělat si, co chceš, klidně školu breakdance.
A co komunita studentů?
Mi: Určitě – kdyby to byl podnik na Malé Straně, tak to tak vůbec nefunguje. To, že je to ve čtvrtek, kdy jsou konzultace, s těmito lidmi je strašně důležité. Vlastně bez tohohle baráku by to možná ani nemohlo být.
Fi: Vyzýváme všechny ostýchavé UMPRUMáky, aby dorazili.
Chtěl jsem, aby se rozhovor z této reflexe plynule přesunul k pohledu do budoucnosti. Ve chvíli, kdy jsme jej vedli, ale byla situace kvůli stěhování školy velmi nejasná. Proto jsme se nyní, když už má nějaké obrysy, k tématu jeden čtvrtek opět vrátili. Tentokrát i s Karol.
Jak to všechno bude pokračovat? Probíhající semestr je jasný, ale co ten další, když se škola z tohoto baráku vystěhuje?
Ka: Doteď to fungovalo díky tomu, že jsme měli ten prostor tady zadarmo. Měl to být kabinet našich vedoucích, ale my jsme si ho prostě převzali, takže prostor jsme zatím nemuseli řešit. Doteď jsme měli poměrně smooth sailing v tom, že jsme nemuseli řešit skoro nic. Nic, ne skoro nic. A ta věc hrozně rychle vyrostla, až překvapivě, čemuž tohle rozhodně pomohlo. Takže co se týče budoucnosti, aby to zase šlo takhle docela příjemně dělat, tak my nepotřebujeme nějaký jako vystajlovaný, prosklený, nějaký kavárničky…
Mi: Ale potřebujeme peníze.
Fi: Potřebujeme playery.
Mi, Ka: A mix.
Ka: A kontroler, no a monitor, prosíme.
No. Ne, ale chci říct, že to, jak na začátku vypadá ta místnost, pro nás není důležitý, protože stejně nás baví ta DIY špína. Ta k tomu asi vždycky bude patřit.
Mi: Mě na tom dokonce přijde dost podstatná.
Ka: Že to tomu dává ten vibe. To, že tady občas vypadnou světla nebo, nevím, trošku se tam topíš v nějakých věcech z minulého rádia a občas to tam smrdí, když nevyvětráme. Ti lidi si na to navykli a takhle je ten projekt vnímaný. Takže je dobrý v budoucnosti se tý instituce držet. Asi to bude trochu punk, ale ten nám vyhovuje. Když se ateliér přesouvá do Kasáren, tak mi dává smysl, aby tam rádio svoje místo taky někde našlo. Jasně, že to bude jiný, ale nechtěla bych přijít o tu návaznost na školu a její komunitu.
Mi: A rozhodně by to furt podle mě v těch Kasárnách bylo lepší než třeba na Mikulandský. Právě tím charakterem, co tady i tam máš.
Ka: Tím charakterem toho místa my podle mě nejsme dobrý fit na něco, jako je Mikulandská. Jasně, že to tam je víc fancy, víc hot. Nějaké fotky od betonové stěny by byly určitě.
Ma: Z kuchyně nahoře.
Ka: Ale nebyli bychom to my. Přesně z kuchyňky. Ta party na Inspiromatu v kuchyňce byla super, ale bylo to night only. Na delší dobu by nám to nesedělo. Ty Kasárny jsou taky takový polorozpadlý, zaprděný, že jo. Bude to tam v dezolátu, spousta z těch věcí se opravit nestihne a to je něco, co se k nám hodí. A zůstane tam ta komunita těch studentů, to funguje. A tu flow, co máme, kdybychom se odstřihli od školy a byli na nějakém úplně detašovaném místě, tak rozhodně ztratíme.
Fi: Je důležitý být navázaný na tu instituci, ale udržet si nezávislost. Tady by přece mělo být nezávislé médium.
Mi: Zkusíme si najít něco v těch prostorách v Kasárnách, co tam bude škola užívat.
Ka: Občas jsme taková tolerovaná šedá zóna.
A potom je stejně tak důležitá otázka toho, kdo to organizuje. Už minule jsme řešili, jaké to je přebírat po někom jeho diplomový projekt, ale brzy budete všichni absolventi. Stane se tímto ten projekt absolventským? Tím se pak nejspíš od té instituce časem odstřihnete.
Mi: To se může stát.
Fi: To se může stát, ale teďka nově máme v týmu dva třeťáky, kterým věříme. Na předávání se pracuje. Hlavní je, aby to ty lidi bavilo.
Mi: Děje se to postupně. Já si myslím, že počet zapojených přirozeně poroste. Těch věcí okolo bude přibývat a s tím i těch lidí kolem.
Fi: Ať za náma lidi klidně přijdou, když to cítí. Ti lidi se na to už napojují a klidně můžou být i mimo školu.
Ka: Tak teď se bavíme v horizontu možná roku, dvou, tří let. Ale potom budeme starý, fakt starý a dávno pryč z té školy.
Mi: My nevíme, jak se to bude posouvat. Může se z toho stát věc, která prostě bude už připravená na to opustit tu školu, protože bude moc velká. A nebo třeba to tempo zpomalí a stane se z toho stabilní studentský rádio těsně provázaný s UMPRUM, který poběží x let.
Fi: Pro mě je ta studentskost toho fakt důležitá.
Mi: Když to potom dostane nějaký udržitelný pravidla fungování, nějaký systém a strukturu, tak to může být všechno jednodušší. Když si vezmeš, že klub AVU byl vlastně taky magisterský projekt, to byla diplomka, která furt na té škole je, ale je z ní udělaný, svým způsobem hezky fungující biznis. Myslím, že takhle se dají najít dobré průsečíky mezi bizem a školou a může to být fakt fungující spojení.
Takže se přesouváte do Kasáren, kde to bude ideálně pokračovat co nejpodobněji fungování tady a ideálně se organicky do vaší organizační struktury začlení další lidi ať už z vašeho aťáku…
Ka: Klidně i z jiných aťáků!
Anebo i z prostředí mimo školu.
Ka: Já myslím, že je pro nás důležitý ten aspekt těch mladých lidí, protože my fakt stárneme. Takže my teď mluvíme o změnách, ale neměli bychom časem přemýšlet o změně nás?
To je zajímavý, kdybychom si teď zafabulovali a podívali se dál do budoucnosti. Myslíte si, že ten projekt je spíš o vás, kteří tady budete jako stárnoucí lidé se stejnou komunitou, anebo neustálé výměně organizátorů a tím pádem asi i o vznikání nových komunit?
Mi: Na to je podle mě jednoduchá odpověď. Ta věc se bude rozrůstat organizačně, to nemůžou nafurt dělat čtyři lidi. A s těmi přibývajícími se to pořád omlazuje, aktualizuje.
Ka: Dělat to pořád takhle by nás zničilo.
Fi: Hlavně ať to všechny baví a nikoho to neštve. Když to někoho začne štvát, tak to zemře.
Ka: On tu zemře, nebo to tu zemře?
Fi: To celý zemře.
PRO UMPRUM ONLINE ZACHYTIL MILOSLAV CHYTIL.
FOTOGRAFIE BYLY POŘÍZENY V NAHRÁVACÍ BUDCE RADIO202 A NA POP-UP EVENTECH, KTERÉ SE STALY NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ JEHO FUNGOVÁNÍ – KU PŘÍLEŽITOSTI 1. NAROZENIN, NA SECRET STAGI INSPIROMATU A PŘI SPOLUPRÁCI S BRNĚNSKOU PLATFORMOU INFAMERADIO.
RADIO202.ORG
© 1885 — 2025 UMPRUM Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
umprum.cz