Projekt jsem pojala komplexně, nejen po stránce fyzického výstupu. V teorii jsem se zabývala zkoumáním pojmu efemérnosti a jeho současné negativní konotace, aktuálními tendencemi v designu, kontrasty a spory v rámci oboru a zacyklením se na tom, co vnímáme jako jedinou správnou cestu k „dobrému designu“. Text bakalářské práce jsem zpracovala do formy malé knížky, s jejíž grafickou úpravou mi pomáhala Sara Szyndler z Ateliéru grafického designu a nových médií, která pro mě také vytvořila vizitky k projektu.

V rámci projektu vznikla také série fotografií a krátkých videí ve spolupráci s Edou Babákem z Ateliéru fotografie II. Vzniklo tak znázornění světa, ve kterém objekty existují ve svém vlastním fiktivním světě, jen pro sebe a svého tvůrce. Znázornění prostoru určitého zastavení se, v němž ale pomalu vzniká napětí před blížící se změnou.

Těsně před obhajobou práce jsem se přihlásila na open call letošního Venice Design Biennial, které probíhá souběžně jako Bienále architektury v Benátkách. Kromě několika samostatných expozic ve městě pořádají organizátoři i vlastní kurátorovanou výstavu s konkrétním tématem, do které jsem byla vybrána se svým bakalářským projektem. Letošním tématem je Extinction/Salvation (zánik a spása), čímž kurátoři reagují na nejednoznačnou pozici designu v současnosti. Překvapilo mě, nakolik toto téma rezonuje s otázkami, které jsem si kladla ve své práci a taky po dobu studia.

Měla jsem velkou podporu ze strany školy i organizátorů bienále, kteří se postarali o přípravu instalace, komunikaci i PR. Samotná zrcátka jsem před instalací výstavy doručila osobně – díky své velikosti se patnáct zrcátek vešlo do batohu.

Projekt Terra Aesthetica. Efemérnost estetiky v současném designu vznikl jako bakalářská práce v Ateliéru produktového designu UMPRUM. V průběhu hledání tématu, které by mě zajímalo, jsem po čase dospěla ke zkoumání otázek, které si dlouhodobě kladu při studiu designu. K uspořádání si v hlavě, co pro mě design znamená a jakou má hodnotu to, co dělám. Z dlouhé rešerše aktuálního stavu designu a mé osobní role v něm nakonec vznikl projekt, který je spíše kritickou sebereflexí než snahou nabídnout hotové řešení.

Práce zkoumá roli estetiky v designu a reflektuje potřebu designéra vyjadřovat individuální estetické vize ve světě nadprodukce a krizí. Kriticky reflektuje osobní rozpor mezi touhou tvořit a vědomím environmentálních a etických dopadů tvorby. Je zároveň mojí reakcí na současný stav zaseknutí v oboru produktového designu, přebytek vizuálních forem, environmentální úzkost i otázky svobody v designérské tvorbě.

Foto: Eda Babák

Vytvořila jsem sérii zrcadel s rámy z dočasných materiálů: z vosku, mýdla a nevypálené hlíny. Zrcadlo jako objekt vnímám jako metaforu funkce v designu, která zůstává stabilní, zatímco její estetická ztvárnění jsou motivovaná autorským gestem designéra. Zde reprezentuje i jakoukoli jinou funkci, která není třeba zpochybňovat ani vylepšovat – je účelné už svou samotnou podstatou. Právě proto se stává nositelem estetiky přidané a „nalepené“ designérem.

Foto: Eda Babák

Volba těchto dočasných materiálů mi umožnila tvořit uvolněněji, expresivněji a bez tíhy environmentální viny. Práce s efemérními materiály odráží můj osobní vztah k tvorbě: emocionální, ale zároveň ohraničený úzkostí, nejistotou a vědomím environmentálních limitů. Objekty zůstávají „navždy“ ve tvaru zkoušky a jejich forma není uzavřená, ale přiznaně proměnlivá.

V procesu tvorby objektů jsem postupovala intuitivně. Zkoumala jsem možnosti materiálů, které jsem tvarovala ručně v daném momentu, spíše než podle předem navržené nebo naskicované formy.

Zrcadla jsem zakoupila z druhé ruky a vyřezávala z nich jednoduché tvary, které samy o sobě fungují – jako základní funkce i estetika postačující pro každodenní potřebu. U jednotlivých zrcadel jsem se pak snažila hledat hranice mezi estetikou a funkčností, kde některá zrcadla jsou více použitelná, jiná jsou pohlcená materiálem a formou.

Foto: archiv autorky

Pracovala jsem také se samotným zrcadlem jako materiálem, přičemž svými zásahy do něj záměrně narušuji jeho funkci. Ruční frézou jsem vytvořila automatické kresby a ornamenty na jeho povrchu.

Po vyřezávání jednoduchých tvarů ze zrcadlových tabulí zůstalo množství střepů, které jsem následně zpracovala do další série objektů. Tento přístup odkazuje k úzkostnému vztahu k odpadu a snaze využít veškerý materiál včetně zbytků, i když to často znamená kompromis ve funkčnosti nebo estetice.

Inspiračním a teoretickým zdrojem pro mě byla dvoudílná esej The Time That Remains, kterou napsal Sotirios Bahtsetzis pro online časopis e-flux, který naznačuje, jak se současné umění i design nachází ve zvláštním „prodlužování konce“ – v jakémsi trvání v prázdnotě, které není ani krizí, ani novým začátkem.

Foto: Eda Babák

Název projektu Terra Aesthetica vychází z filozofického pojmu od Giorgia Agambena, který označuje stav, v němž umění a design přežívají v zacyklení – v nekonečném přetrvávání sebe sama, existenci skrze opakování a estetickou sebereflexi. Neoznačuje konkrétní styl, ale mentální krajinu, v níž se současný design pohybuje: v prostoru nejistoty a estetické únavy.

Projekt jsem pojala komplexně, nejen po stránce fyzického výstupu. V teorii jsem se zabývala zkoumáním pojmu efemérnosti a jeho současné negativní konotace, aktuálními tendencemi v designu, kontrasty a spory v rámci oboru a zacyklením se na tom, co vnímáme jako jedinou správnou cestu k „dobrému designu“. Text bakalářské práce jsem zpracovala do formy malé knížky, s jejíž grafickou úpravou mi pomáhala Sara Szyndler z Ateliéru grafického designu a nových médií, která pro mě také vytvořila vizitky k projektu.

Foto: Eda Babák

V rámci projektu vznikla také série fotografií a krátkých videí ve spolupráci s Edou Babákem z Ateliéru fotografie II. Vzniklo tak znázornění světa, ve kterém objekty existují ve svém vlastním fiktivním světě, jen pro sebe a svého tvůrce. Znázornění prostoru určitého zastavení se, v němž ale pomalu vzniká napětí před blížící se změnou.

Těsně před obhajobou práce jsem se přihlásila na open call letošního Venice Design Biennial, které probíhá souběžně jako Bienále architektury v Benátkách. Kromě několika samostatných expozic ve městě pořádají organizátoři i vlastní kurátorovanou výstavu s konkrétním tématem, do které jsem byla vybrána se svým bakalářským projektem. Letošním tématem je Extinction/Salvation (zánik a spása), čímž kurátoři reagují na nejednoznačnou pozici designu v současnosti. Překvapilo mě, nakolik toto téma rezonuje s otázkami, které jsem si kladla ve své práci a taky po dobu studia.

Měla jsem velkou podporu ze strany školy i organizátorů bienále, kteří se postarali o přípravu instalace, komunikaci i PR. Samotná zrcátka jsem před instalací výstavy doručila osobně – díky své velikosti se patnáct zrcátek vešlo do batohu.

Plakáty Venice Design Biennial.
Foto: archiv autorky

Na vernisáž jsem pak přijela s přáteli, kteří jsou pro mě velkou oporou. Nejcennější pro mě byla možnost setkat se s organizátory a dalšími vystavujícími. Bylo inspirativní vidět, jak každý z nich přistupuje k designu i k letošnímu tématu z jiné perspektivy.

Články e-flux:

BAHTSETZIS, Sotirios. The Time That Remains, Part I: On Contemporary Nihilism. In: e-flux Journal, č. 28, 2011
https://www.e-flux.com/journal/28/68012/the-time-that-remains-part-i-on-contemporary-nihilism

The Time That Remains, Part II: How to Repeat the Avant-Garde. In: e-flux Journal, č. 30, 2011
https://www.e-flux.com/journal/30/68182/the-time-that-remains-part-ii-how-to-repeat-the-avant-garde