VÍTEJ VE MĚSTĚ MIGRANTŮ! VÍTEJ VE NEW YORKU!

ZVUK KOSTELNÍCH ZVONŮ.  STOUPÁNÍ PO STARÝCH, ÚZKÝCH DŘEVĚNÝCH SCHODECH. 

V Queensu jsem měla ateliér ve staré třípatrové továrně, kde se kdysi vyráběly papírové pohlednice. Na cihlové fasádě dodnes zůstal vybledlý nápis původního majitele. Velká tovární okna teď osvětlovala jednotlivé ateliéry. Flux Factory byla jeden měsíc mým studiem i domovem. Můj ateliér, přezdívaný „honeymoon suite“, měl tyrkysový strop a široká okna do ulice. Každý den mě při práci doprovázel kostelní zvon: zvláštní směs zvonění a klavírních rytmů. V poledne se zvuk vždy protahoval, jako by si chtěl přivlastnit víc času, než mu náleželo. Stal se mým denním rytmem. Budova patří k posledním malým stavbám, které v této čtvrti přežily ve své původní podobě. Město ji poskytlo umělcům jen na několik let. Potom ji čeká demolice a nahradí ji skleněné věže podobné těm, které už stojí kolem Queens Plaza. Až se to stane, udrží to místo naživu už jen příběhy. 

Nejen mé příběhy, ale i příběhy umělců, které jsem tam potkala: Amelia, Nailia, Ana, Walker, Danny, Nat, Sally, Jodie, Jiří, Alžběta, Nika. Ana milovala zvuk kostelního zvonu, který odbíjel každou hodinu. Amelia vyprávěla o obrovské housence, na kterou jednou narazila na střešní terase na naší zahradě. Nailia mluvila o mývalovi, který chodil na střechu na noční návštěvy. Walker mi pověděl historku o tom, jak se v ateliéru s někým vyspal a pak šel nahý na toaletu. Danny si každou neděli během své práce držel svůj rituál, saunu. Nat popisoval den, kdy bouřky zaplavily ulice a voda se tlačila zpět potrubím, až zaplavila sklep v budově. Říkal tomu „shituation“. V budově jsme měli celou myší rodinu; bylo fascinující pozorovat jejich drobné stopy. Všechna tahle vyprávění, události, a drobná gesta péče a údržby prostor oživují.

Do New Yorku jsem byla pozvána, abych pomohla s přípravou výstavy T h e  S t a t i o n  f o r  P a u s e d  F o r e c a s t i n g, kterou pořádalo České centrum ve spolupráci s UMPRUM. Společně s umělci Dominikem Langem a Jiřím Pitrmucem jsem vytvářela architekturu výstavy – prostoru navrženého jako stanice pozastavených předpovědí. Představovala práce studentů a absolventů, kteří se ocitli v mezidobí mezi studiem a nejistou budoucností. V jejich dílech se objevovaly různé podoby napětí: apokalyptické představy i náznaky naděje, spíše osobní dotazy než jednoznačné odpovědi. Výstava tak nabízela možnost zastavení, nadhledu a rekapitulace – ať už pro někoho, kdo přichází do nového města, pro čerstvé absolventy, nebo pro společnosti procházející mnoha krizemi.

New York byl městem, které se nepodobalo žádnému jinému, jež jsem kdy poznala: ne jeden příběh, ale tisíce; ne jeden jazyk, ale tisíce; ne jedna vůně, ale nekonečné vrstvy. Příběhy se tu překrývaly jako nitě ve tkanině, příliš rozsáhlé na to, aby je bylo možné obsáhnout jediným pohledem. Kolektivní experiment, „delirious city“ 5, jak ji nazval architekt a teoretik Rem Koolhaas. A zároveň pulzující, neodolatelně rušné město – urban science fiction. The City.

A zároveň to bylo město, které mi paradoxně poskytlo větší pocit domova než Praha - město, kde už deset let žiju, a kde jsem přesto stále vkládaná do role cizinky. V době, kdy se napříč Spojenými státy zpřísňuje migrační politika, mě překvapilo, jak odlišně působila každodennost v New Yorku. V rozhovorech, gestech a drobných setkáních jsem se tu cítila méně posuzovaná, méně definovaná kategoriemi. New York mi připomněl, že migranti mají právo být přítomni bez vysvětlování, bez dokazování legitimity, bez té nekonečné práce přizpůsobování se.

HUČENÍ VRTULNÍKU. RÁDIO Z MOTORKY. SIRÉNY HASIČŮ. MELODIE ZE ZMRZLINOVÉHO VOZÍKU. 

Každý den, když jsem procházela kolem ateliéru a vydávala se do města, míjela jsem budovu jménem Hotel Verve, která sloužila jako azylový dům pro ženy v nouzi. Pro mě to však bylo víc než jen místo. Byl to znak proměny města: rostoucích nájmů, mizícího dostupného bydlení, stále větších sociálních rozdílů a tvrdých podmínek, kterým čelí migranti a pracující lidé. Ukazoval, kdo v tomto městě smí patřit, a kdo zůstává na okraji. Odhaloval vrstvy zápasu a přežívání. 

Tam jsem poznala Lee. Jednou, když jsem šla do ateliéru a nohy mi krvácely z dlouhého chození, mi nabídla pomoc. Lee přijela do New Yorku z Hanoje, aby si vydělala peníze a poznala tohle přistěhovalecké město. Brzy se zamilovala a narodila se jí dcera. Ale život v nové zemi byl těžký. Po ztrátě práce v call centru kvůli nedostatečné znalosti angličtiny pracovala jako uklízečka. Přesto si nemohla dovolit bydlení v bytě. Jejím snem bylo otevřít si malé bistro, kde by pekla koláče. Jednoho dne jsem ji chtěla navštívit v azylovém domě a přinést jí koláč. Ale byla pryč. Její nepřítomnost mě zasáhla. Připomněla mi, jak pomíjivé mohou být vztahy ve městě, kde tolik příběhů zůstává neslyšeno.

Po několika dnech strávených v muzeích – od M o M A, G u g g e n h e i m,  M e t po malé galerie v Brooklynu a Tribecce – jsem cítila zvláštní vyčerpání. Byla jsem vděčná, že je můžu vidět, některá díla mě zasáhla, ale množství podnětů mě zahltilo. Toužila jsem vystoupit z rytmu institucí a naladit se na rytmus města: na to, co se děje mezi místy určenými k pozorování. Hledala jsem místa k odpočinku, veřejné prostory v rigidní městské síti. Ale bylo jich málo.

Jedním z nejznámějších projektů revitalizace opuštěné železnice je High Line: stará trať přetvořená v nové veřejné prostranství. Město uvažovalo o jejím zbourání, ale v roce 1999 vznikla iniciativa Friends of the High Line, která prosazovala její proměnu na park. Vyšla jsem se tam podívat. Bylo kolem šesté, slunce klesalo a schovávalo se za mrakodrapy. Bylo příjemné kráčet nad městem a dívat se na něj z jiné perspektivy. Ale chodníky byly příliš úzké a já měla pocit, že jsem znovu na letištním pásu, který mě pomalu vede k terminálu. Příroda byla pro mě příliš naplánovaná, příliš upravená. Na konci High Line se přede mnou objevil obrovský holub. Dinosaur 6. Veřejná socha kolumbijského umělce Ivána Argoteho. Vypadal jako městský superhrdina, který konečně získal monument.

VLNY OCEÁNU SE MÍSÍ S VLNAMI ŘEKY. 
VÍTR SE ODRÁŽÍ OD SKALNÍCH VÝCHOZŮ. 
ŠUM RÁKOSÍ. 
ZVUK LODNÍCH MOTORŮ. 

Součástí doprovodného programu výstavy byl jednodenní workshop Waterfront Report, který jsme připravili společně s umělcem a doktorandem na KVU Jiřím Pitrmucem. Chtěli jsme účastníky zavést k okraji města, tam, kde se New York dotýká vody a kde se jeho rytmus zpomaluje. Každému jsme dali malý prázdný sešit – terénní zápisník. Během procházky si měli zapisovat a kreslit všechno, co formovalo a proměňovalo jejich vnímání prostoru. Překvapilo mě totiž, jak málo je městské nábřeží přístupné: většinu pobřeží zabírají silnice, domy, přístavy nebo oplocené zóny, takže kontakt s vodou je spíš výjimkou než samozřejmostí. Naším hlavním místem byla oblast Hunter’s Point South Park v Long Island City, dříve postindustriální zóna, kterou město od devadesátých let postupně proměnilo v nové bydlení, parky a veřejná zařízení. Účastníky jsme poprosili, aby o této nové krajině podali zprávu – o jejích vrstvách, přístupnosti, proměnách i o tom, jak se v ní cítí.

VÍTR FOUKÁ. RACKOVÉ KŘIČÍ. SEMAFORY PÍPAJÍ. AUTA TROUBÍ. SPĚCH. 

Překvapilo mě, jak odlišně lidé v New Yorku vnímají veřejný prostor ve srovnání s Prahou. V evropském urbanistickém kontextu bývá veřejný prostor jasně artikulován prostřednictvím náměstí, parků či definovaných ploch určených pro odpočinek, pohyb, sociální interakci nebo rekreaci. V New Yorku však veřejnost prostoru nevzniká na základě formálního vymezení, ale prostřednictvím praktického užívání. Veřejným se stává jakékoliv „venku“, jakýkoliv fyzický povrch, který si obyvatelé dokážou dočasně přivlastnit nebo adaptovat. Obyvatelé tak veřejný prostor aktivně spoluutvářejí. Transformují to, co mají k dispozici: červeno-bílé plastové bariéry určené k zastavení aut se mění v lavičky, stolky či popelníky. Dočasné konstrukce fungují jako scény každodennosti. Kameny na ulici se mění v improvizovaná sedátka. Oplocení kolem stromů se stává místem, kde je možné zpomalit. Vstupní schody domů se proměňují v malá, neformální náměstí. Obrubník u silnice se stává prostorem pro krátké zastavení, vydechnutí, vypití kávy. Každý roh ulice má svou vlastní choreografii. Každý roh ulice nese jiný příběh.

PÁRA Z METRA. ŠUM TELEFONNÍCH HOVORŮ. ZPĚV. 
RACHOT NADZEMNÍHO METRA.

Po dvou týdnech mě město zahltilo. Pára z metra, spěch, ruch, nekonečné bloky a rigidní struktura. Cítila jsem úzkost. Hledala jsem okraje města – místa, kde můžu slyšet oceán, nebo ptáky, a jiné zvuky přírody. Místa, kde se mohu na chvíli schovat. Ráda jsem trávila čas v Central Parku. Ráda jsem jezdila na Coney Island, kde byl slyšet zvuk oceánu.

Město na mě od začátku působilo jako sci-fi, jako bych se ocitla v nějakém scénáři. Hledala jsem původní vrstvy města, které nebyly kolonizované ani člověkem vytvořené. New York je však sám příběhem kolonizace: ostrov  M a n a h a t t a 7, „ostrov mnoha kopců“, byl původně domovem lidí kmene Lenape, než jej v 17. století ovládli Holanďané a později Angličané. Dnešní podoba města se ale zrodila až mnohem později. Commissioners’ Plan z roku 1811 vtiskl Manhattanu rigidní mříž – systém, který měl zkrotit rychle rostoucí město. Nebyla to práce architektů, ale vládních plánovačů a praktiků. Mříž proměnila půdu ve standardizovaný produkt a vytvořila rámec, v němž mohlo vzniknout město mrakodrapů. Stala se nástrojem: jednoduchou, systematizovanou plochou, na níž se mohl budoucí Manhattan rozvíjet. Budovy tak mohly růst do výšky bez větších omezení. Každý blok se stal zbožím, něčím předvídatelným a měřitelným. Developeři soutěžili vertikálně: kdo postaví výš, rychleji. Investoři si mohli koupit jakýkoliv pozemek na Manhattanu a věděli, že má zhruba stejné rozměry jako kterýkoliv jiný. Mříž vytvořila podmínky pro to, aby se zdejší šílenství mohlo rozrůst.

Rozvoj New Yorku však neurčila pouze tato síť, ale i geologie země. Tvrdé, staré horniny ostrova umožnily stavět do výšky tam, kde vystupovaly blízko povrchu; tam, kde chyběly, město růst nemohlo. Město se tak formovalo nejen podle lidských plánů, ale také podle toho, co dovolila krajina pod ním. Skalní výchozy v Central Parku jsou jedním z posledních viditelných fragmentů této původní krajiny, pozůstatkem toho, co tu existovalo dávno před začátkem kolonizace.

Během měsíční rezidence v New Yorku jsem na těchto skalách trávila nejvíc času. Poslouchala jsem s nimi město, pozorovala jeho vrstvy.