ROZHOVOR S MONIKOU MARTYKÁNOVOU A DÁVIDEM VALOVIČEM O SOUČASNÝCH PODOBÁCH KERAMIKY A PORCELÁNU

MONIKA MARTYKÁNOVÁ, ALEGORIE COVIDU, STŘÍHÁNÍČKO. FOTO: LORENZO DIGRAZIA

MEZI LETOŠNÍ ČERSTVÉ LAUREÁTY A LAUREÁTKY CEN CZECH GRAND DESIGN (CGD) PATŘÍ ABSOLVENTKA ATELIÉRU KERAMIKY A PORCELÁNU UMPRUM MONIKA MARTYKÁNOVÁ, KTERÁ BYLA OCENĚNA ZA PORCELÁNOVÉ SOŠKY ALEGORIE COVIDU VYTVÁŘEJÍCÍ MEMENTO OSOBNÍ I OBECNÉ ZKUŠENOSTI S PANDEMIÍ. V ŠIRŠÍM VÝBĚRU KATEGORIE OBJEV ROKU BYL NOMINOVANÝ I DÁVID VALOVIČ S DIPLOMOVOU PRACÍ NA ČEM STOJÍŠ?. SEŠLI JSME SE KRÁTCE PŘED VYHLÁŠENÍM CEN S OBĚMA, ABYCHOM SI POVÍDALI O TOM, JAK SE AKTUÁLNÍ TÉMATA A VÝZVY OTISKUJÍ DO SOUČASNÉ KERAMIKY A PORCELÁNU. O PAMĚTI A SYROVOSTI MATERIÁLU A JEHO SCHOPNOSTI AKTIVNĚ VSTUPOVAT DO PROCESU TVORBY, ALE TAKÉ O POTŘEBĚ REFLEKTOVAT VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ KRIZE SOUČASNOSTI SI S MONIKOU A DÁVIDEM POVÍDALA ELIŠKA ŠPÁLOVÁ.

VAŠE TVORBA BYLA NOMINOVANÁ A OCENĚNÁ V RÁMCI NĚKOLIKA DESIGNÉRSKÝCH CEN. KROMĚ CGD TAKÉ NA DESIGNBLOKU ČI V NÁRODNÍ CENĚ ZA STUDENTSKÝ DESIGN. POVAŽUJETE SVOJI TVORBU ZA DESIGN, NEBO SPÍŠ ZA VOLNÉ UMĚNÍ ČI ŘEMESLO? 

MM:
Myslím si, že design vlastně neděláme ani jeden. Já se věnuju hodně řemeslu ve spojení s volnou tvorbou. 

DV:
Mě baví vytvářet jak sběratelský art design, tak volné umění a všechno to, co je mezi. V Ateliéru keramiky a porcelánu jsme u Maxima Velčovského (tehdejší vedoucí ateliéru – pozn. redakce) byli vedení k tomu, abychom zkoušeli nové věci a abychom keramické řemeslo i materiál aktualizovali a rozvíjeli ho pro 21. století. 

MM:
Současně si ale myslím, že práce s řemeslem je ale pořád hodně důležitá. Ať člověk v keramice dělá víc do volného umění nebo do designu, řemeslo je to stěžejní.

01 MONIKA MARTYKÁNOVÁ, PROCES. FOTO: VIKTORIE MACÁNOVÁ
02 DÁVID VALOVIČ, WHAT ARE YOU STANDING ON? NA ČEM STOJÍŠ, 2021. FOTO: LENKA GLISNÍKOVÁ

OBĚ DÍLA, KTERÁ BYLA NOMINOVANÁ V KATEGORII OBJEV ROKU, JSOU VAŠIMI DIPLOMOVÝMI PRACEMI, KTERÉ VZNIKLY NA UMPRUM V TÉ DOBĚ JEŠTĚ NA STARÉ BUDOVĚ NA PALACHOVĚ NÁMĚSTÍ. MY TEĎ AKORÁT SEDÍME V PROSTORÁCH NOVÉHO TECHNOLOGICKÉHO CENTRA UMPRUM V MIKULANDSKÉ ULICI, KAM SE ATELIÉR OD MINULÉHO SEMESTRU PŘESUNUL. JAK SI TU PŘIPADÁTE? JAK VELKÁ ZMĚNA TO PRO VÁS JE?  

MM:
Můj první dojem byl pozitivní, a to i přesto, že období stěhování a přestavby školy pro mě osobně bylo dost náročné. Když jsem dokončovala diplomku, tak mi prakticky rozebírali nářadí a nábytek přímo pod rukama. Poslední dny už jsem tam měla jen svůj stůl a harampádí, a to bylo všechno. Celá škola mi postupně mizela před očima. Novou budovu vnímám jako nový začátek, protože na rozdíl od té staré není nijak zatížena minulostí a vzpomínkami.

DV:
Já si vzpomínám, jak úplně závěrem už ve škole chyběly i dveře! Novou budovu taky vnímám jako místo pro nový začátek.

A TO JSTE NAVÍC V ZÁVĚRU STUDIA ČELILI I PROBLÉMŮM SPOJENÝCH S OMEZENÍM PROVOZU ŠKOLY V DŮSLEDKU PANDEMIE COVID-19, KDY BYLY DÍLNY V KRAJNÍCH PŘÍPADECH ZCELA NEPŘÍSTUPNÉ. JAK TO OVLIVNILO POVAHU VAŠICH DĚL?

DV:
Moje práce Na čem stojíš? začala semestrálním zadáním, které jsme dostali v době covidu. Měli jsme zkoumat krajinu a sbírat vzorky půdy v okolí našich domovů. Z těch jsme později ve škole dělali různé zkoušky a vypalovali je. Tehdy jsem si říkal, že bych se tím chtěl zabývat dál. Ukázat keramický materiál v jeho surovosti a podobě, s jakou se s ním můžeme setkat v přírodě.

ATELIÉRY BYLY ZAVŘENÉ, A TAK JSI MÍSTO TOHO CHODIL VEN A PRACOVAL S MATERIÁLEM PŘÍMO TAM?

DV:
Ano, já jsem zůstal zavřený na Slovensku. Do školy se nedalo chodit. Přemýšlel jsem i nad tím, že si vytvořím vlastní ateliér. Potřeboval jsem tvořit a pracovat s tím, co je.

JAK OBDOBÍ PANDEMIE KONKRÉTNĚ OVLIVNILO TEBE, MONIKO? KROMĚ TOHO, ŽE SE TEMATICKY OTISKLO I DO PODOBY TVOJÍ PRÁCE…

MM:
Mně pomohlo to volno v době pandemie. Nebyla jsem na tom psychicky úplně dobře, dostávala jsem se ze stavu vyhoření a během pandemie jsem konečně měla čas si uvědomit některé životní priority, mohla jsem více odpočívat, zamýšlet se sama nad sebou, zastavit se a oddychnout si a najednou jsem vše viděla jasněji. Možná proto se v mé práci odrazila bezprostřednost. Tím, že tíhnu k figurální plastice, tak mi téma pandemie samo dost nahrálo.

PLATÍ, ŽE KRIZE MŮŽE BÝT I VÝZVOU? AŤ UŽ SE JEDNÁ O KRIZI PANDEMICKOU, OSOBNÍ ČI TVŮRČÍ. MLUVÍŠ O TOM, ŽE SE TI TO DOKONCE SPOJILO…

MM:
Určitě. A zároveň sošky a témata projektují můj osobní stav a nedostatky, které jsem cítila v době pandemie. Pro mě je důležitý pocit svobody. Proto jedna ze sošek reflektuje procházku po deváté večer, kdy se během přísných restrikcí mohlo jít po této hodině ven jen s pejskem. Slečna stříhající si vlasy se zase týká nedostatečné péče o sebe samu. Chyběla mi návštěva kadeřníka, který by se o mě alespoň na pár hodin staral. Stejné je to i s tím kurýrem – já neuměla vařit, tak jsem se před pandemií stravovala v restauracích… Najednou sezení v restauraci plně nahradily rozvážkové služby.

TAKŽE VŠECHNY TY POSTAVY TEMATIZUJÍ TVOJÍ OSOBNÍ ZKUŠENOST. ZÁROVEŇ SE ALE DÁ ŘÍCT, ŽE JSOU I REFLEXÍ OBECNĚJŠÍ SPOLEČENSKÉ ZKUŠENOSTI S PANDEMIÍ. MŮŽE SE V NICH NAJÍT V PODSTATĚ KDOKOLIV…

MM:
Ano, nereflektují jen mě, ale kohokoliv, protože všichni se potýkali s podobnými problémy. Museli jsme si zvyknout na novou situaci, která omezila obvyklý život, a nějak se s ní vypořádat.

DÁVIDE, JAK JSI ZVLÁDAL OBDOBÍ PANDEMIE TY?

DV:
Vzpomínám si na to, jak jsme se potřebovali dostat do jednoho lomu ve Vižině, který je asi 40 kilometrů od Prahy. Jeli jsme spolu s Milanem Pekařem a Matějem Poláchem (s tehdejším asistentem-nynějším vedoucím ateliéru a dílenským - pozn. redakce) pro půl tuny jílového materiálu pro moji diplomovou práci. Bylo to v období, kdy člověk musel mít povolení, aby se vůbec dostal z Prahy, a tak bylo strašně osvobozující se najednou ocitnout na daném místě. Až tam jsem se dozvěděl, že je lom téměř vytěžený. Tendence fabrik v současnosti je maximálně vytěžit místo a pak se zas posunout dál. Chtěl jsem vyrobit monument a pomník materiálu, který se z krajiny vytrácí… Je fascinující pracovat s materiálem, který má miliony let. Říkáme si, z jakého století je ta která katedrála, jak staré jsou památky. Materiály, se kterými pracuju, jsou oproti tomu neporovnatelně starší. Pokud na Zemi nespadne nějaký asteroid, tak tu bude ještě hodně dlouho po nás…

TAKŽE JSI V TOM PROCESU A POROZUMĚNÍ NALEZL PRO SEBE I UKLIDNĚNÍ?

DV:
Ano, vědomí toho, jak jsme malí oproti tomu, co je příroda, bylo pro mě uklidňující a inspirativní.

DÁVID VALOVIČ, WHAT ARE YOU STANDING ON? NA ČEM STOJÍŠ, 2021. FOTO: LENKA GLISNÍKOVÁ

CO VŠECHNO MŮŽE SOUČASNÁ KERAMIKA A PORCELÁN PODLE VÁS REFLEKTOVAT? U TEBE, MONIKO, JE NAPŘÍKLAD MOŽNÉ VYSLEDOVAT NÁVRAT K PORCELÁNOVÉ PLASTICE, KTERÉ DÁVÁŠ SOUČASNOU TVÁŘ A PODOBU. KROMĚ ALEGORIE COVIDU TO JE DOBŘE PATRNÉ NAPŘÍKLAD V DÍLE DOBRÁ MATKA 21. STOLETÍ, KDE SE ZABÝVÁŠ NAPŘÍKLAD I GENDEROVOU PROBLEMATIKOU. JAKÁ JE TVOJE PORCELÁNOVÁ ŽENA-MATKA 21. STOLETÍ?

MM:
Moje práce znamenají určité memento doby. Sošky podle mě mohou sloužit jako upomínka aktuálního tématu pro budoucí generace. Co se týká Dobré matky 21. století, tak je to symbol multifunkční ženy naší doby. Taková naše máma, kterou si pamatuju tak, že byla schopna obětovat všechno pro svoje děti, ale zároveň zvládala dělat spoustu dalších věcí. Myslím, že dneska je role ženy-matky náročnější a požadavky na ni jsou opravdu vysoké.

MONIKA MARTYKÁNOVÁ, DOBRÁ MATKA. FOTO: TEREZA KOŇAŘÍKOVÁ

DÁVIDE, TY UŽ JSI O TOM VLASTNĚ MLUVIL V SOUVISLOSTI S TVÝM MONUMENTEM, KTERÝ JE SOUČASNĚ I POMNÍKEM TÉMĚŘ VYTĚŽENÝM JÍLŮM V OBCI VIŽINA. JAK MOC VSTUPUJE PROMĚNA PŘÍRODY, AŤ JIŽ ČLOVĚKEM OVLIVNĚNÁ ČI NIKOLIV, DO TVÉ TVORBY?

DV:
Téma jílového materiálu, který je z přírody, a znázornění mého přístupu k ní jsem začal řešit zhruba před dvěma lety. Uvědomil jsem si, že ten materiál nechci stylizovat, ale chci ho ukazovat v jeho syrové podobě. Původně jsem si i dost pohrával s myšlenkou materiál vůbec nevypalovat, nezabíjet v něm to živé.

TAKŽE JE TO NEVYPÁLENÁ KERAMIKA?

DV:
Nakonec jsem se rozhodl materiál vypálit, což souvisí s tím, že je to pomník. Vytváří to v podstatě takové naše memento mori. Planeta a zdroje jsou omezené, mohou se vytěžit. Pokud nechceme čekat dalších několik milionů let, až dojde k tomu, že se ten materiál znovu vytvoří, měli bychom proměnit náš přístup.

JÁ NA MATERIÁL NAVÁŽU DALŠÍ OTÁZKOU. ZAJÍMÁ MĚ, V ČEM JE HLÍNA SPECIFICKÝ MATERIÁL PRO TVORBU? A JAKÁ JSOU SPECIFIKA PORCELÁNU?

MM:
Přitahuje mě na něm čistota a elegance a také jeho nadčasovost. Porcelán je podstatně náročnější materiál než hlína, ale zase umožňuje větší variabilitu v práci. Fascinuje mě proces lití do sádrových forem, což je jedna z částí řemeslného zpracování. Možná se mi na porcelánu líbí i to, že potřebuje mnohem víc trpělivosti, pečlivosti a pokory než klasická hlína. Ten materiál má totiž neuvěřitelnou paměť. Cokoliv člověk pokazí na začátku, se mu vrátí tisíckrát ve finálním výrobku.

DV:
Já jsem sice v porcelánu udělal také několik prací, ale osobně jsem si k němu cestu nenašel. Baví mě hodně experimentovat s novými materiály a zkoušet nové techniky. Pracoval jsem například s ferrofluidem, což je tekutina obsahující magnetické částice. Jinak pracuju hodně se syrovostí materiálu. 

DÁVID VALOVIČ, FERROPLATES, Z PROCESU, 2018. FOTO: KATARÍNA HUDAČINOVÁ

V TÉ SYROVOSTI MATERIÁLU A JEHO ČISTÉM PŮSOBENÍ VIDÍM U VÁS OBOU SHODU. I PŘESTOŽE JE VAŠE TVORBA NA PRVNÍ POHLED HODNĚ ODLIŠNÁ, LZE V NÍ NAJÍT I URČITÉ PODOBNOSTI…

DV:
Mně je blízké, že Monika svoje figury neglazuje. Konkrétně u figury, která si stříhá vlasy, v tom vynikne i nahota té hmoty.

MM:
Je to odhalené i po té materiálové stránce…

JAKOU ROLI PRO VÁS HRAJE MĚŘÍTKO? DOVEDLA BY SIS, MONIKO, NAPŘÍKLAD PŘEDSTAVIT SVOJE SOŠKY V LIDSKÉM MĚŘÍTKU? A TY, DÁVIDE, SVŮJ MONUMENT V KAPESNÍM FORMÁTU?

MM:
Pro mě rozhodně velkou. Pokouším se o návrat figurální plastiky do našich životů a obydlí, tak je mi jasné, že pokud by šlo o velkou sochu, bylo by to jednak neskutečně drahé a také hodně namáhavé. Porcelán má totiž svoje limity v měřítku i řemeslné výrobě. Pracuju s technikou lití do forem a myslím, že by větší rozměry tento proces nezvládl. Vytvářím sochy do bytů, takže si nemohou dovolit být příliš monumentální.

DV:
Já jsem v minulosti zase pracoval s tím, jak dostat keramiku opět do veřejného prostoru. Kdysi se dávala 4% z rozpočtu na to, aby se keramikou obkládaly různé vchody do paneláků. Dnešní doba je jiná. Když se ptáš, proč jsem to nevyrobil malé, tak já to na začátku právě měl v malém formátu. Chtěl jsem si to ale vyzkoušet ve větším, několikametrovém měřítku. Ve škole pro to byly prostorové i jiné možnosti.

DÁVID VALOVIČ, FRAGMENTS, 2019. FOTO: KATARÍNA HUDAČINOVÁ & PETER FABO

JE KERAMICKÁ A PORCELÁNOVÁ HMOTA V PROCESU TVORBY SPÍŠ SPOLUPRACOVNÍK, NEBO PROTIVNÍK?

MM:
Myslím, že teda hodně záleží na tom, jak se k ní člověk chová! Pokud k ní přistupuje s pokorou a trpělivostí, tak pak ta hmota moc člověka zpátky nefackuje.

DV:
Podle mě je to o porozumění. Jako můžeme porozumět víc jinému člověku a lépe s ním pak vycházet, tak to platí i u toho materiálu. Pokud pochopíme jeho zákonitosti, tak nám to velmi pomůže v samotné práci s ním.

CO VŠECHNO LZE DO KERAMICKÉHO MATERIÁLU OTISKNOUT? JAK SE KERAMICKÁ HMOTA NAOPAK OTISKUJE DO VÁS?

MM:
Určitě všechno. Emoce, pocity, životní zkušenosti. Taky myslím, že materiál může reflektovat aktuální dění.

DV:
Každý kreativní člověk – umělec, designér, řemeslník jde s kůží na trh. A to dílo vytváří ze sebe sama. To, čím se obklopuje, a to, jaké situace a příběhy zažívá, do toho samozřejmě vstupuje. Podle mě je dílo vždy spojené se svým tvůrcem.

MM:
Podle mě je důležité, aby z práce byla vždycky cítit upřímnost, aby se autor nesnažil něco „nafejkovat“.

DV:
Zároveň si ale myslím, že se člověk bez inspirace neobejde. Žádný člověk není tabula rasa, vždycky reflektuje to, co se kolem něj děje. Vždy je ale důležité zůstat sám sebou. Inspirovat se, ale jít svojí cestou.

01 DÁVID VALOVIČ, EXTRUDED LOGO VASES, 2021. FOTO: LENKA GLISNÍKOVÁ
02 MONIKA MARTYKÁNOVÁ, ALEGORIE COVIDU, STŘÍHÁNÍČKO. FOTO: LORENZO DIGRAZIA

JAKÁ JE A JAKÁ BY PODLE VÁS MĚLA BÝT SOUČASNÁ KERAMIKA A PORCELÁN?

DV:
Osobně to vidím v experimentování a v inovativních technologiích. Vedle toho by tam ale měl být nějaký příběh – ať už reflektující minulost nebo současná témata, která společnost řeší, o pandemii nebo o globální oteplování.

MM:
Podle mě by měla být hlavně autentická. Což je zároveň možná to nejtěžší. Nenechat se spláchnout vnějším tlakem, neupadnout do mechanického manuálního procesu bez kreativity a věnovat i nějaký čas odpočinku a lelkování.

DV:
Někdy se tak zkouším a říkám si: Dávide, představ si, že všichni včetně tebe zapomenou na všechno, co jsi kdy udělal, a začínáš úplně od znova. Tak se dá přemýšlet a přistupovat ke každé nové práci. Ta by podle mě měla reflektovat to, kým jsi a kde jsi v tu danou chvíli.

A KDE TEDY JSI TEĎ? TO JE MOJE POSLEDNÍ OTÁZKA. NA ČEM V SOUČASNOSTI OBA PRACUJETE?

DV:
V současnosti si zařizuju svůj ateliér a nechávám si vyrobit pec na míru. Vybral jsem si pro začátek jen některé technologie, nedá se mít vše, protože je to extrémně finančně náročné. Konkrétně se teď vracím k procesu extrudování, kterému jsem se věnoval v době studia. Chci vyrábět vázy a další produkty, které jsou zajímavé tím, že mají vnitřní strukturu a členění.

MM:
Aktuálně po škole taky řeším vlastní dílnu a prostor, ve kterém budu moct dál tvořit. Bez něj to nejde.

MONIKA MARTYKÁNOVÁ se věnuje převážně porcelánové tvorbě na pomezí designu a volného umění. Studovala v Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM pod vedením Maxima Velčovského a Milana Pekaře. Její diplomová práce Alegorie covidu byla mimo jiné oceněna v sekci Objev roku Czech Grand Design a v Národní ceně za studentský design. Dostala se i mezi finalisty Diploma Selection. Její práce budou vystaveny v rámci UMPRUM bienále a na podzimním Designbloku.

DÁVID VALOVIČ pracuje nejčastěji s keramikou, kterou rád kombinuje s novými technologiemi a inovativními materiály. Studoval v Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM pod vedením Maxima Velčovského a Milana Pekaře. Během studií absolvoval také stáž v Ateliéru skla a v Ateliéru ilustrace a grafiky. Za svou diplomovou práci What are you standing on? / Na čem stojíš? získal ocenění na Designbloku v kategorii Produktový design. V současnosti působí na Slovensku a chystá nové projekty, které představí v rámci festivalu Křehký Mikulov Desingblok.

ELIŠKA ŠPÁLOVÁ studuje navazující magisterský program na Katedře teorie a dějin umění a současně absolvuje druhý semestr na stáži v Ateliéru keramiky a porcelánu UMPRUM. Ve své tvorbě se věnuje zejména environmentálním otázkám, genderu a angažovanému umění. V současnosti působí také jako kurátorka galerie NIKA.