Setkaly jsme se během posledního semestru výuky na hlavní budově UMPRUM na Palachově náměstí. Semestr výjimečně začal už v polovině září a nabídka studijních oborů UMPRUM se rozšířila o programy Managementu umění a designu a Konzervování restaurování umělecko-historických děl. Čím si myslíte, že akademické i neformální prostředí školy ty nové programy obohatí?

Tyto obory mohou rozehrát novou, inspirativní hru na šachovnici doposud uzavřených ateliérů – najednou se tam budou pohybovat noví lidé a budou přinášet jiné myšlenky z reálného světa, oproti našemu školnímu prostředí, které může pro leckoho vypadat trochu jako akvárium. Jsem hodně zvědavá, co to udělá, a těším se na tuto novou interakci.

Na pozici prorektorky pro studium jste nyní půl roku. Na co se ve své funkci nejvíce zaměřujete?

Prorektor či prorektorka pro studium je funkce, která je hodně silová. Já nejsem silový člověk a vlastně ani úředník, takže se především pokouším vytvářet prostor pro to, aby mechanismus školy běžel a nezadíral se. Pokouším se nalézat konkrétní sociální témata a propojovat lidi mezi sebou. Vždy, když jednotlivé součástky organismu fungují, tak má najednou člověk pocit, že vše běží samo. Mám možná víc možností a více si uvědomuji souvislosti, ale o to těžší bývá se rozhodnout tak, aby člověk neublížil jedné, druhé či třetí straně. Z formálního pohledu jde o úřednickou činnost, ale cítím ji spíš jako službu.

Přijde mi, že současná generace vydává poslední čtyři až pět let – možná od období covidu – signály o tom, že by ráda probírala témata, která ji trápí. Když ale nastane situace, kdy by se dalo či mohlo diskutovat, tak se svým způsobem téměř všichni uzavřou a nejde to. Mimo jiné proto jsem zavedla Bezdveří (neformální setkávání v kavárně Imbus každý čtvrtek od 15:00, pozn. red.). Vzniklo z osobního pocitu frustrace z nesnadné komunikace a z toho, že možná my starší někdy vyzařujeme pocit nedostupnosti, možná se tváříme “přísně”. Například já se často nechtěně mračím, nevím proč, nevím na koho...

Z jazyka architektury vím, že jakékoliv dveře vždy znamenají bariéru. Platí to i tehdy, chce-li kdokoliv oslovit “vedení”. Ta psychická bariéra tam prostě je, přestože za těmi dveřmi z chodby s nápisem rektorát mohou být profesionálové, báječní lidé, kteří jsou připraveni pomoci.

Říkala jsem si, že to zkusím opačně, abych pro ty, kteří váhají, učinila sama první krok. Stavují se nejen studenti se zapeklitostmi ve svém studiu, ale také si občas přijdou popovídat kolegové pedagogové o práci či jen tak. Upřímně mne to těší a formát chci držet, byť to někdy může vypadat jako pro školu nevyužitá hodina. Není to nikdy ztracený čas, a pokud by někteří studenti či kolegové nenacházeli cestu, jak ve škole to či ono neformálně otevřít, vyzývám je, ať se neostýchají během Bezdveří dorazit.

Zmínila jste, že se snažíte nalézat sociální témata a propojování lidí mezi sebou napříč UMPRUM. Jak se vám to daří?

Během tohoto semestru proběhl workshop Organismus UMPRUM, který vedla Eva Koťátková. Jednalo se o reflexivní workshop využívající metody kritické pedagogiky, systémového myšlení a ztělesněného učení. Tento workshop byl určen pro pedagogy. Pracovali jsme v menší skupině a otevřeli jsme témata, která trápí pedagogy i zaměstnance.

Osobně vnímám, že pokud budeme umět nejen pracovat, ale i si naslouchat bez rozdílů profesí, povede se nám, nevím, zda lépe, ale zcela určitě veseleji.

Osobní i kolektivní způsob vnímání UMPRUM a vnímání jeho osobností je jedním z faktorů, které ovlivňují způsob jednání nás samých, a svým způsobem formuje naše postoje, naši práci, chuť pracovat, chuť komunikovat…

V současné době připravuji cyklus přednášek pro celou UMPRUM, který jsem pracovně nazvala Jinakost světa. Začít by měl v průběhu letního semestru a měl by představit názory osobností z různých oborů – neurologie, psychologie nebo sociologie – na to, jak se ve světě orientovat a jak tomu poznávání můžeme vzděláváním přispívat. Pozvání přijali Břetislav Tureček, Michael Romancov nebo profesor Pavel Kolář, kteří budou mít vlastní prezentaci, na níž naváže volná diskuze. A na tu se přednášející velmi těší.

Sama na UMPRUM vyučujete již několik let Stavitelství – máte i srovnání s výukovými modely na jiných vysokých školách?

Mám vlastní projektovou kancelář, také jsem pracovala v neziskovém prostředí – pro SOS dětské vesničky a další projekty, a zároveň jsem řadu let konzultovala bakalářské a diplomové práce na Fakultě architektury ČVUT. Přesunem ke strukturované výuce stavitelství pro mě UMPRUM otevřela nové obzory.

Fakultu architektury ČVUT vnímám jako velkou továrnu – zaměření tam je opravdu výrazně technické a vzhledem k množství není prostor pro to vnímat každého studenta a být s ním v bližším kontaktu. Student pak může školou proplout naprosto nedotčen, avšak o to rychleji tam ale poznáte lidi, kteří opravdu chtějí architekturu dělat. Vybírají si totiž ty ateliéry, kde se vedle tvorby důsledně učí také řemeslo.

UMPRUMka jako malá škola pro mě otevřela úplně jiný způsob dialogu mezi mnou a studentem, neboť poskytuje prostor pro hlubší individuální rozpravu. Někdo tento přístup oceňuje a někdo se dialogu vyhýbá, pro někoho představuje kritickou přísnost, pro jiného naopak otevřenost, respektuji to.

Jste zastánkyní mistrovského modelu ateliérů?

Stále si myslím, že mistrovský model má co říct. Blíží se co nejvíce řeckému modelu, kdy si student vybírá svého mistra a jde za ním. Takto vnímám jednu z možných forem školy i cest k vědění. Studenti si tak sami říkají, od koho by se chtěli učit, což samozřejmě vůbec neznamená, že by měli předjímat či dokonce si vybírat, co chtějí slyšet.

Jak komplexně vnímáte studium architektury?

Je to stále velmi aktuální otázka, přestože již dlouho probíraná. Otevřeně se vyjadřuji o tom, jak má studium architektury vypadat a co všechno by měl člověk o své životní profesi vědět, než opustí dveře školy a ta jej vydá napospas světu – dle mého musí architektura zahrnovat celkový rozhled, tvorbu i řemeslo včetně technické kompetence, neboť je to velmi komplexní disciplína. Jsem ročník 1960, tudíž jsem prošla celou škálou přístupu k výuce i životních propadů a vzestupů – ať už to byly přelomy politického rázu, ale i další, které s tím souvisí. Ve svém nejenom profesním názoru se snažím být konzistentní a snažím se jej předložit studentům, ať už s úspěchem nebo s neúspěchem. O rozsahu a obsahu výuky vedeme také debaty se svými kolegy. Ty jsou občas ostré, ale příjemné v tom, že jsou možné.

Katedra architektury UMPRUM se v současné době, na čisté architektonické řemeslo nezaměřuje a mohu říci, že z mého pohledu to není správná volba. Architektura je komplexní obor – sociologie a filozofie jsou vedle samotné tvorby samozřejmě plnohodnotnou součástí výuky a otázky o podstatě toho, jak žijeme, co spotřebováváme, jak se máme chovat ke světu a sami k sobě k tomu jednoznačně patří – avšak studium musí zahrnovat také technickou stránku navrhování. Vyplývá to ze samotného slova architekt, takže jedno bez druhého a bez třetího neexistuje.

UMPRUM je škola umělecká, a tak i třeba vizionářský ateliér Imra Vaška je skvělý a má na naší škole být. Tím se vracíme k dotazu na mistrovské vedení ateliéru – Imra vyhledávají právě studenti, kteří jsou zasaženi možností strukturální a paradigmatické architektury, a vidíte, má to smysl.

Architektura, která má být skutečně realizována a spoluvytvářet naše prostředí, je řemeslo a řehole, a nedá se dělat od devíti do tří – dělá se čtyřiadvacet hodin denně. Vím, že well-being je důležitý, ale praxe je praxe. Myslím si, že někdy studenti architektury nechtějí slyšet, že si na sebe vzali břímě těžkého povolání a velkého závazku. Zodpovědnost za to, v čem budou žít jejich děti, je obrovská. Neradi to slyší, nejspíše si myslí, že je straším, ale ono to tak je a budou to mít ve svých rukách.

Zmínila jste well-being a velké nároky na studium. Jakou podporu v této oblasti studující UMPRUM mají?

Někteří studenti mají možná pocit, že je na ně kladeno příliš a že studium je velký nápor. Z mého srovnání však zátěž není taková, jakou zažívaly generace před nimi – například dnešních čtyřicátníků. Budují si svůj způsob života, který plně respektuji, ale obávám se, že se jim toto vnímání změní, jakmile se budou po studiích muset živit a pokud budou chtít skutečně navrhovat a stavět. I pedagogové chápou, že vyrůstá generace, která potřebuje větší podporu, nebo má pocit, že by jí měla mít, a všichni to tedy nějakým způsobem zohledňujeme. I když si někdy můžeme myslet, že už je to přece jen přehnané, nejsme v kůži studentů, a proto se snažíme respektovat jejich potřeby.

Od letošního roku na UMPRUM působí kromě psycholožky a ombudsmanky také speciální pedagožka. Jaká je jejich úloha a kdo se na ně může obrátit?

Myslím, že naše škola poskytuje v této oblasti nadstandardní podporu. Máme ombudsmanku a myslím si, že odvádí skvělou práci. Máme i speciální pedagožku a psycholožku, takže snad dokážeme všestranně pomáhat každému, kdo se ocitne v nouzi. Snažíme se podporovat maminky nebo tatínky, což také souvisí s well-beingem, a byť by se pomohlo jednomu člověku, tak to je úspěch.

Speciální pedagožka pomáhá studentům, kteří mají nějakou specifickou potřebu související s výukou, a umí uzpůsobit jejich studijní plán. Tyto korekce studia se nezveřejňují, situaci znají jen vedoucí ateliérů nebo pedagogové, kteří s danými studenty pracují. Společně jsou pak všichni nápomocni.

Co se týče inkluze studujících se speciálními pohybovými potřebami, Technologické centrum v Mikulandské je stavebně uzpůsobeno, a rekonstrukce na Palachově náměstí zahrnuje náležité bezbariérové úpravy také. Věřím zároveň, že si do doby jejího dokončení dokážeme určitě vyjít vstříc a navzájem si pomoci.

Na UMPRUM jste v loňském roce uspořádala výpravu do Nepálu, kam se často vracíte. Soukromého výletu se s vámi účastnili jak studující, tak vyučující – jakou zkušenost si z této výpravy odnášíte a co bychom se od tamních obyvatel mohli naučit?

Nepál je moje srdeční záležitost. Nepálština a tibetština do nedávné doby neobsahovaly ve svém jazyce slovo “ne” a buddhismus nezná trest jako jej má třeba křesťanství, a i tyto faktory ovlivnily, že život v Nepálu se odvíjí úplně jiným způsobem než u nás. Tím, jak je tamní příroda velmi přísná ke svým obyvatelům, tak tito lidé projevují velmi silně vůli k životu, a hlavně umí přirozeně sociálně žít – což je to, co střední Evropa poněkud ztrácí – tu vůli k životu, tu tam najdete na každém kameni, na každé kytce.

Navštívila jsem tamní školy, základní, střední i vysoké, a říkala jsem si, že by bylo docela prima zprostředkovat svým studentům poznání toho, jak se učí někde úplně jinde a co je v životě v těžkých podmínkách vlastně důležité. Tuto otázku jsem otevřela a nabídla UMPRUM výpravu. Nejdřív to vypadalo, že nikdo nepojede, a pak se během měsíce spustil příval zájemců. Naše 18členná skupinka byla bezvadná, účastníci vlastně reprezentovali celou školu. Zvědavější byly holky než kluci, měli jsme s sebou jen jednoho studenta, ostatní cestovatelé se rekrutovali z řad pedagogů. Trošku jsem se toho bála, ale jenom chvilku, protože se brzy celá partička stmelila napříč, zejména v průběhu treků.

Neznala jsem fyzickou zdatnost každého z účastníků – na horách občas zaskočí člověk sám sebe, a tak jsem raději zvolila trek v nižších horách v oblasti Langtang. Nejvýše jsme byli nad místem Tatopani (Horká voda) kolem 3.800 m n.m. Mohli jsme si otestovat, jaké to je ráno vstát a jít tisíc metrů převýšení a pak ulehnout ve zcela spartánských podmínkách, a zase ráno vstát a jít nahoru dolů. Byli jsme také na místní univerzitě, kde studenti trošku s překvapením zjistili, že se tam netopí, že učebnami jsou jen jednoduché místnosti, a že všem jde o to, že vůbec studují. Přestože je to státní univerzita, náklady na studium, jež si platí, jsou velmi velké, a to, že vůbec někdo může studovat, je velká výhra. Navštívili jsme také staré tibetské vesnice s původní architekturou a viděli tamní řemeslo. Například Denisa, studentka z textilu, si mohla za velkého veselí místních žen vyzkoušet tkát na ručních stavech. Všichni jsme se si v určitých chvílích našli tu svoji chvilku.

Docházelo i k sebepoznání, což pro mě bylo hodně emotivní. Vlastně mi to připomnělo moje první pocity setkání s velkými horami, kdy se člověk najednou rozpláče nad samou krásou, i když je ve velmi syrovém prostředí.

Plánujete takový výlet zopakovat?

Já jsem v Nepálu hodně často, jednou, někdy i dvakrát za rok. S UMPRUMkou bych výlet ráda zopakovala, chápu ale, že je to finančně omezující.  Škola nám nepřispívala, a i když jsme měli úsporný program, nebyl to pro většinu zanedbatelný výdaj. Na druhou stranu si lze říci, že jsou to dobře utracené peníze, neboť je přinesete lidem, kteří je potřebují.

Setkaly jsme se v kavárně po kontrolním dnu v Kasárnách Karlín, kam se UMPRUM po dobu rekonstrukce stěhuje.

Myslím si, že „kasárna“ jsou hodně punkové prostředí, ale že z toho budou studenti nadšení, a věřím, že nás to nějakým způsobem víc semkne. Větší zátěž bude nová situace představovat pro administrativu, ale bohužel nejsou prostředky na to, aby vše mohlo být zcela komfortní. Všichni budou mít volnou ruku si dotvořit prostor tak, jak budou chtít a jak jej budou cítit. Samozřejmě to znamená i tíhu stěhování, která bude viset hodně na bedrech Matouše Nováka a jeho týmu.

Co se týká obav studentů i zaměstnanců – nebojte se, věřím, že všichni jsme na tuto etapu provizoria připravení a půjde především o toleranci a o vůli si pomoct. Hlavně neztrácet nervy – ono to dobře dopadne. Za dva roky již půjde rekonstrukce na Palachově náměstí do finále a škola začne připravovat nové vybavení interiérů budovy a stěhování zpět.