ⓊⓂⓅⓇⓊⓂ ①④⓪ ⓁⒺⓉ
,,Generovat hmotu je dnes jiné úplně ve všem.”
Rozhovor s Janem Němečkem ke 140. výročí UMPRUM
LG: Jakou podobu mělo přijímací řízení na ,,tvarování užitkových předmětů” v roce 1985?
¶ JN: Bylo to hodně mechanické. Vzpomínám si, že jsem kreslil portrét a možná si vybavím nějakou kompozici. A povedlo se mi to napoprvé, což nejspíš svědčí o nízké úrovni těch nároků.
Jaký byl tehdy Váš impuls ke studiu?
¶ Troufám si říct, že čistě pragmatický. Tehdy jsem se učil uměleckým pasířem, a potřeboval jsem papír, abych mohl mít vlastní dílnu. K tomu bylo nutné 10 let pracovat, a poté vykonat mistrovskou zkoušku nebo vystudovat vysokou školu, což se zdálo jako jednodušší, a rychlejší cesta. Ateliér tvarování užitkových předmětů mi od toho nepřišel tolik vzdálený. Tehdy byl ten obor poměrně neatraktivní a všichni se na něj dívali skrz prsty, říkali ,,to zaoblíte hrany a máte to hotový.” Ale jakmile jsem se ocitl v tom světě mezi těmi lidmi, chytlo mě to.
Fotka ze studií, když byli Michal Froněk s Davidem Černým v prvním semestru. Jan Němeček je druhý zprava, zcela vlevo stážista ze severní Koreje, kterému bylo asi 40 let.
Zároveň jste studoval během revoluce, kdy muselo dojít k významné proměně designérského statusu.
¶ To byl naprosto zásadní rozdíl, jednalo se opravdu o otočení o 180 stupňů. Tehdy tu byl Bořek Šípek zrovna na nějaké přednášce v Praze, tak jsme ho jako studenti oslovili a on pak vedení ateliéru převzal a přejmenoval ho na ,,Ateliér architektury a designu”. Samozřejmě to také nebylo jednoduché, on byl strašně silná a rozporuplná osobnost a to i co se týče tvorby. Ale on byl tou osobou, která tam otevřela svět.
¶ Jako designéři jsme měli velmi nízké sebevědomí. To maximum, které jsme mohli očekávat, bylo, že ti nejlepší z nás se dostanou do ETA Hlinsko a budou navrhovat vysavače. Takhle nějak na nás působila naše profesní budoucnost. Nevím, kolik bylo tehdy designérů na volné noze, ale minimum.
¶ Bořek nám udělal nalejvárnu historie designu a všechny nás vzal do svého studia do Holandska. Všichni jsme se naskládali do aut, já měl Avii po tátovi, kam se nás vešel vyšší počet, ještě se vzaly dva osobáky, a vyrazili jsme přes NDR do Holandska. Spali jsme ve spacácích v baletním studiu jeho tehdejší manželky, jezdili jsme s ním po vysokých školách, poprvé jsme viděli obchody s vysloveně designem, se jmény, které jsme slyšeli od něj poprvé. A najednou jsme zjistili, že designér může být hvězda! Jezdili jsme s Bořkem po holandských školách, kde se s ním studenti sbíhali fotit: ,,Bořek Šípek!” Tehdy se jeho svět a svět designu zkřížil ve správném bodě. Začali jsme s ním jezdit do Milána, na veletrh, který je do dneška vlastně nejdůležitější, pomáhali jsme mu stavět výstavy a sami jsme tam vystavovali.
Jakou proměnou prošla témata, která byla zadávána v ateliéru?
¶ Předtím to byly takové klasické věci, elektrické nůžky na živý plot, krosna, fontána, lis na ovoce, maska hokejového brankáře... Bořek po revoluci víc řešil filozofii, marketing, bylo to míň technické.
Fotka z výletu do Slavonic v roce 2002.
Jak ta proměna ovlivnila Vás, jako studenta? Například, když zmiňujeme to sebevědomí...
¶To sebevědomí samozřejmě rostlo. S Michalem Froňkem, mým společníkem ze studia, který studoval o 3 roky níž, jsme se dali dohromady, když Bořek dělal nějaké projekty pro Vitru a ta pořádala letní kurzy. Nabídli Bořkovi, že tam může poslat své dva studenty zadarmo, tak oslovil Michala, ať si k sobě někoho vybere a on si vybral mě – k mému překvapení, protože my jsme spolu nějak nepekli. Sekundárně jsem to rozklíčoval tak, že jsem měl lepší auto.
¶Tam jsme pak zjistili, že nám to skvěle funguje dohromady. Proč to ale říkám, je to, že tam jsme se ocitli ve společnosti účastníků z jiných poměrně kvalitních západních škol a zjistili jsme, že oni nemají už vůbec žádné sebevědomí. Designér, který měl na starost workshop ten týden, přinesl pokaždé nové myšlenky, materiály… tehdy se stále objevovalo něco nového. My jsme měli buď něco sami začít vymýšlet, inspirovat se těmi materiály, něco vyrobit, nebo mu pomoci vyrobit prototypy jeho návrhů. S Michalem jsme mu mlčky začali pomáhat. Pak jsme zjistili, že ti ostatní studenti ani nemají ambici něco svého zkusit. A už vůbec nebyli šikovní – skoro ani neuměli vzít kladivo do ruky.
¶Ta naše nedostatečná technologická vybavenost nás vychovala k nějaké zručnosti a schopnosti improvizace. Myslím, že stále platí, že největší síla Čechů je improvizace, v podstatě se z nás stali takoví lektoři, kteří tam ostatním radili. A když ti ostatní viděli, že něco děláme, tak jsme strhli lavinu a oni sami začali také něco dělat. A pak tenhle Denis Santachiara, tehdy poměrně známý designér, nás lákal, jestli nechceme pracovat v jeho studiu. Ale my jsme mu říkali, že u nás se to teď láme a že se musíme vrátit do školy.
Snímek z worshopu s Jerszy Seymourem z roku 2006
Výlet do Vídně v roce 2006
Kdy přišlo vystřízlivění z toho přístupu k designu, který je charakteristický i pro práci Bořka Šípka? Pokud vím, tak Vaše diplomová práce ,,chrám osobní potřeby” se zabývala obřadností toalet, to je hodně daleko od představy studenta, který je smířený s kariérou v ETA Hlinsko?
¶To se už tehdy nesetkalo s úspěchem. Dostal jsem trojku a vůbec se tomu nedivím. Dodnes si pamatuju, že za mnou přišel Ota Diblík, který založil na pražské UMPRUM Ateliér průmyslového designu, a který byl opravdu průmyslový designér z Itálie se vším všudy. Hned po té obhajobě mi říkal: ,,Já jsem ti navrhoval dvojku, ale ne proto, že by se mi to líbilo, ale proto, že tě mám rád.”
¶Ateliér se dál různě transformoval. Ten posťák, postmoderna, je tak vizuálně silný, a formalistický styl, že se dost jednoduše napodobuje a někteří z nás se z toho dodnes nevyhrabali. Další z nás jsme si na to sáhli, udělali si z toho srandu a šli jsme dál. Vystřízlivění samozřejmě přišlo. I z toho, že čím déle tam Bořek byl, tím míň tam chodil. Pak ateliér vedl Zdeněk Lukeš a ještě potom Jura Pelcl.
Výlet do Berlína v roce 2008
A potom jste s Michalem působili ve vedení společně?
¶ My jsme nastoupili do jiného ateliéru – do designu, který vedl Ota Diblík. On zemřel v kabinetu a bylo třeba dojet ten semestr, tak jsme se vedení chopili ve dvou. Potom jsme šli řádně do konkurzu a jelikož jsme to chtěli dělat spolu, tak se čarovalo s legislativou, jestli je Michal vedoucí a já jsem asistent, nebo jsme oba asistenti, a pak si na to všichni zvykli, že jsme dva a že je možné ten úvazek rozdělit. Po Otovi tam zbyl asistent Michal Malášek, který nechtěl skončit, tak jsme byli tři. Ještěže neskončil – dnes nám ho všichni závidí.
S Michalem při konzultaci v roce 2010
Jaký máte přístup k ateliérovému vedení? Co studentům designu nejvíc svědčí – třeba i s ohledem na mistrovský modul?
¶Studentům nejvíc svědčí komunikace mezi sebou. Pedagog by měl přinášet podněty. Samozřejmě vzhledem ke zkušenostem své praxe může sdělovat svůj názor i zobecňující rady, kormidlovat zadání, aby to studenty bavilo, ale přitom je vyhánět z komfortní zóny. Ale jinak se studenti opravdu nejvíce inspirují od sebe navzájem. Takže samozřejmě záleží nejvíc na kolektivu, který se na ateliéru potká.
¶Mistrovský modul je něco, co má spoustu variant, a je validní diskuze, jestli je výhodné více nebo méně. Já osobně to vidím jako jednu z alternativ, a že to začíná být vlastně vzácnost – student může jít na ČVUT, kde se mu dostane podobně kvalitního vzdělání, kde je to ale dosti systematičtější. Mistrovský modul je hodně o předání nějaké filosofie, ale i on sám umožňuje dost individuální přístup, kdy je ta spolupráce se studentem kontinuální a víte, co je čí parketa.
Jaké jsou aktuální výzvy, které čekají na mladé designéry? Jaké je to dneska generovat hmotu?
¶Já bych řekl, že je to jiné opravdu ve všem – v technologii, procesu navrhování, prototypování, počítáte s úplně jinými způsoby multiplikace, odlišnými výrobními možnostmi, musíte myslet na marketing, jakým způsobem to k těm lidem půjde. Většinou se všechno dělá už v nějakých týmech, ty one-man věci už nemají moc šanci. Je třeba myslet hodně na ekologii a udržitelnost, kromě toho, že je to potřeba z principu, tak to začíná hrát velkou roli v marketingu, což je samo o sobě ošemetná věc.
¶Zároveň počítáte s tím, že všechno bylo vymyšlené. V průběhu života má designér velmi málo možností, jak přijít s novým nápadem, novou vizualitou, něco posunout. To často přichází s novým materiálem, technologií, ale to je čím dál složitější. Ale studenti o sobě všechno hned vědí navzájem – všechno je vidět na sítích a to povědomí o posunech v oboru je celý mnohem rychlejší.
Na Račickém kanále v roce 2011
Vltava 2012
To zní, že jim to moc nezávidíte?
¶Musím říct, že bych v této době jako designér začínat nechtěl. Ježišikriste, zaplať pánbůh za ty devadesátky, to jsme byli skoro jediný, to byla krása! Šlo to samo.
Jak jako pedagog reflektujete potřebu studentů se věnovat kritickému a spekulativnímu designu? Když se podíváme na diplomové práce několika posledních let, tak je to poměrně vyrovnané vůči těm ,,klasickým výstupům”.
¶Je to tak. Přestože musím říct, že to není můj svět, nemyslím si, že by to nemělo smysl. Občas se stává, že se za tím skrývá obava z tvorby něčeho konkrétního. Snažíme se vždycky najít ten smysl, který doopravdy může být v tom apelu. Zároveň tu tendenci chápu, svět jde do háje. Vůbec se nedivím, že to studenti všechno hrozně prožívají – já to mám za pár.
Vidíte nějakou vnitřní i vnější podobnost mezi studentskými výstupy současného ,,kritického" designu a studentských výstupů v porevoluční době?
¶Ani ne, většina těch tehdejších „postmoderních“ výstupů byla víceméně formální.
Obhajoby klauzur 2018
Možná už se bavíme hodně o tom, co můžete předat vy studentům, ale co za těch 25 let co naučili oni vás?
¶Ježišmarja, všechno a pořád! Energie je to nejmenší, to nasáváme neustále. Dále nás vedou k tomu, abychom brali vážněji ty apely, které jsou dneska potřeba, to nám připomínají stále.
Takže učíte rád?
¶Jinak bych to nedělal.
→ Jan Němeček je designér a spoluzakladatel studia Olgoj Chorchoj. V letech 1985–1991 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde společně s Michalem Froňkem vede od roku 1999 Ateliér produktového designu. Jeho nejoblíbenější produkt je židle.
→ Lilia Gutiérreza vystudovala produktový design na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Aktuálně pokračuje v navazujícím studiu na Katedře teorie a dějin umění na UMPRUM. Její nejoblíbenější produkt je toustovač.
Epilog:
Je potřeba se zabývat židlemi?
¶Já si nemyslím, že je potřeba dělat další židle, je to zábavný, můžete si to zkoušet. Studenty to strašně naučí, ten přímý kontakt s lidským tělem, to se nedá okecat. A vždycky mě strašně překvapí, když někdo přijde s něčím novým a člověk si říká: ,,Proč mě to nenapadlo?” Ale existuje strašná spousta špatných židlí. Aktuálně sedíme na levné kopii Jacobsena – a sedět se na ní nedá.
I když má polštářek?
¶Nebo možná právě proto.
Pro UMPRUM Online napsala → Lilia Gutierrezová
Portréty → Apolena Typltová
Fotografie → archiv Jana Němečka
ⓊⓂⓅⓇⓊⓂ ①④⓪ ⓁⒺⓉ
,,Generovat hmotu je dnes jiné úplně ve všem.”
Rozhovor s Janem Němečkem ke 140. výročí UMPRUM
Jaký byl tehdy Váš impuls ke studiu?
¶ Troufám si říct, že čistě pragmatický. Tehdy jsem se učil uměleckým pasířem, a potřeboval jsem papír, abych mohl mít vlastní dílnu. K tomu bylo nutné 10 let pracovat, a poté vykonat mistrovskou zkoušku nebo vystudovat vysokou školu, což se zdálo jako jednodušší, a rychlejší cesta. Ateliér tvarování užitkových předmětů mi od toho nepřišel tolik vzdálený. Tehdy byl ten obor poměrně neatraktivní a všichni se na něj dívali skrz prsty, říkali ,,to zaoblíte hrany a máte to hotový.” Ale jakmile jsem se ocitl v tom světě mezi těmi lidmi, chytlo mě to.
Zároveň jste studoval během revoluce, kdy muselo dojít k významné proměně designérského statusu.
¶ To byl naprosto zásadní rozdíl, jednalo se opravdu o otočení o 180 stupňů. Tehdy tu byl Bořek Šípek zrovna na nějaké přednášce v Praze, tak jsme ho jako studenti oslovili a on pak vedení ateliéru převzal a přejmenoval ho na ,,Ateliér architektury a designu”. Samozřejmě to také nebylo jednoduché, on byl strašně silná a rozporuplná osobnost a to i co se týče tvorby. Ale on byl tou osobou, která tam otevřela svět.
¶ Jako designéři jsme měli velmi nízké sebevědomí. To maximum, které jsme mohli očekávat, bylo, že ti nejlepší z nás se dostanou do ETA Hlinsko a budou navrhovat vysavače. Takhle nějak na nás působila naše profesní budoucnost. Nevím, kolik bylo tehdy designérů na volné noze, ale minimum.
¶ Bořek nám udělal nalejvárnu historie designu a všechny nás vzal do svého studia do Holandska. Všichni jsme se naskládali do aut, já měl Avii po tátovi, kam se nás vešel vyšší počet, ještě se vzaly dva osobáky, a vyrazili jsme přes NDR do Holandska. Spali jsme ve spacácích v baletním studiu jeho tehdejší manželky, jezdili jsme s ním po vysokých školách, poprvé jsme viděli obchody s vysloveně designem, se jmény, které jsme slyšeli od něj poprvé. A najednou jsme zjistili, že designér může být hvězda! Jezdili jsme s Bořkem po holandských školách, kde se s ním studenti sbíhali fotit: ,,Bořek Šípek!” Tehdy se jeho svět a svět designu zkřížil ve správném bodě. Začali jsme s ním jezdit do Milána, na veletrh, který je do dneška vlastně nejdůležitější, pomáhali jsme mu stavět výstavy a sami jsme tam vystavovali.
Jakou proměnou prošla témata, která byla zadávána v ateliéru?
¶ Předtím to byly takové klasické věci, elektrické nůžky na živý plot, krosna, fontána, lis na ovoce, maska hokejového brankáře... Bořek po revoluci víc řešil filozofii, marketing, bylo to míň technické.
Jak ta proměna ovlivnila Vás, jako studenta? Například, když zmiňujeme to sebevědomí...
¶To sebevědomí samozřejmě rostlo. S Michalem Froňkem, mým společníkem ze studia, který studoval o 3 roky níž, jsme se dali dohromady, když Bořek dělal nějaké projekty pro Vitru a ta pořádala letní kurzy. Nabídli Bořkovi, že tam může poslat své dva studenty zadarmo, tak oslovil Michala, ať si k sobě někoho vybere a on si vybral mě – k mému překvapení, protože my jsme spolu nějak nepekli. Sekundárně jsem to rozklíčoval tak, že jsem měl lepší auto.
¶Tam jsme pak zjistili, že nám to skvěle funguje dohromady. Proč to ale říkám, je to, že tam jsme se ocitli ve společnosti účastníků z jiných poměrně kvalitních západních škol a zjistili jsme, že oni nemají už vůbec žádné sebevědomí. Designér, který měl na starost workshop ten týden, přinesl pokaždé nové myšlenky, materiály… tehdy se stále objevovalo něco nového. My jsme měli buď něco sami začít vymýšlet, inspirovat se těmi materiály, něco vyrobit, nebo mu pomoci vyrobit prototypy jeho návrhů. S Michalem jsme mu mlčky začali pomáhat. Pak jsme zjistili, že ti ostatní studenti ani nemají ambici něco svého zkusit. A už vůbec nebyli šikovní – skoro ani neuměli vzít kladivo do ruky.
¶Ta naše nedostatečná technologická vybavenost nás vychovala k nějaké zručnosti a schopnosti improvizace. Myslím, že stále platí, že největší síla Čechů je improvizace, v podstatě se z nás stali takoví lektoři, kteří tam ostatním radili. A když ti ostatní viděli, že něco děláme, tak jsme strhli lavinu a oni sami začali také něco dělat. A pak tenhle Denis Santachiara, tehdy poměrně známý designér, nás lákal, jestli nechceme pracovat v jeho studiu. Ale my jsme mu říkali, že u nás se to teď láme a že se musíme vrátit do školy.
Kdy přišlo vystřízlivění z toho přístupu k designu, který je charakteristický i pro práci Bořka Šípka? Pokud vím, tak Vaše diplomová práce ,,chrám osobní potřeby” se zabývala obřadností toalet, to je hodně daleko od představy studenta, který je smířený s kariérou v ETA Hlinsko?
¶To se už tehdy nesetkalo s úspěchem. Dostal jsem trojku a vůbec se tomu nedivím. Dodnes si pamatuju, že za mnou přišel Ota Diblík, který založil na pražské UMPRUM Ateliér průmyslového designu, a který byl opravdu průmyslový designér z Itálie se vším všudy. Hned po té obhajobě mi říkal: ,,Já jsem ti navrhoval dvojku, ale ne proto, že by se mi to líbilo, ale proto, že tě mám rád.”
¶Ateliér se dál různě transformoval. Ten posťák, postmoderna, je tak vizuálně silný, a formalistický styl, že se dost jednoduše napodobuje a někteří z nás se z toho dodnes nevyhrabali. Další z nás jsme si na to sáhli, udělali si z toho srandu a šli jsme dál. Vystřízlivění samozřejmě přišlo. I z toho, že čím déle tam Bořek byl, tím míň tam chodil. Pak ateliér vedl Zdeněk Lukeš a ještě potom Jura Pelcl.
A potom jste s Michalem působili ve vedení společně?
¶ My jsme nastoupili do jiného ateliéru – do designu, který vedl Ota Diblík. On zemřel v kabinetu a bylo třeba dojet ten semestr, tak jsme se vedení chopili ve dvou. Potom jsme šli řádně do konkurzu a jelikož jsme to chtěli dělat spolu, tak se čarovalo s legislativou, jestli je Michal vedoucí a já jsem asistent, nebo jsme oba asistenti, a pak si na to všichni zvykli, že jsme dva a že je možné ten úvazek rozdělit. Po Otovi tam zbyl asistent Michal Malášek, který nechtěl skončit, tak jsme byli tři. Ještěže neskončil – dnes nám ho všichni závidí.
Jaký máte přístup k ateliérovému vedení? Co studentům designu nejvíc svědčí – třeba i s ohledem na mistrovský modul?
¶Studentům nejvíc svědčí komunikace mezi sebou. Pedagog by měl přinášet podněty. Samozřejmě vzhledem ke zkušenostem své praxe může sdělovat svůj názor i zobecňující rady, kormidlovat zadání, aby to studenty bavilo, ale přitom je vyhánět z komfortní zóny. Ale jinak se studenti opravdu nejvíce inspirují od sebe navzájem. Takže samozřejmě záleží nejvíc na kolektivu, který se na ateliéru potká.
¶Mistrovský modul je něco, co má spoustu variant, a je validní diskuze, jestli je výhodné více nebo méně. Já osobně to vidím jako jednu z alternativ, a že to začíná být vlastně vzácnost – student může jít na ČVUT, kde se mu dostane podobně kvalitního vzdělání, kde je to ale dosti systematičtější. Mistrovský modul je hodně o předání nějaké filosofie, ale i on sám umožňuje dost individuální přístup, kdy je ta spolupráce se studentem kontinuální a víte, co je čí parketa.
Jaké jsou aktuální výzvy, které čekají na mladé designéry? Jaké je to dneska generovat hmotu?
¶Já bych řekl, že je to jiné opravdu ve všem – v technologii, procesu navrhování, prototypování, počítáte s úplně jinými způsoby multiplikace, odlišnými výrobními možnostmi, musíte myslet na marketing, jakým způsobem to k těm lidem půjde. Většinou se všechno dělá už v nějakých týmech, ty one-man věci už nemají moc šanci. Je třeba myslet hodně na ekologii a udržitelnost, kromě toho, že je to potřeba z principu, tak to začíná hrát velkou roli v marketingu, což je samo o sobě ošemetná věc.
¶Zároveň počítáte s tím, že všechno bylo vymyšlené. V průběhu života má designér velmi málo možností, jak přijít s novým nápadem, novou vizualitou, něco posunout. To často přichází s novým materiálem, technologií, ale to je čím dál složitější. Ale studenti o sobě všechno hned vědí navzájem – všechno je vidět na sítích a to povědomí o posunech v oboru je celý mnohem rychlejší.
→ Jan Němeček je designér a spoluzakladatel studia Olgoj Chorchoj. V letech 1985–1991 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde společně s Michalem Froňkem vede od roku 1999 Ateliér produktového designu. Jeho nejoblíbenější produkt je židle.
© 1885 — 2025 UMPRUM Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
umprum.cz