Přednáška a konzultace
Ateliéru produktového designu na UMPRUM

Další díl ze série přednášek Ateliéru produktového designu byl věnován Patricii Urquiole. Ta byla hostkou Designbloku 2025 a u této příležitosti navštívila i naši školu, aby se setkala s jejími studenty a představila jim svůj přístup k práci.

To, že jde o globální hvězdu, známou i širší veřejnosti, neukazuje jen zájem v publiku, ale i to, že na ni po celou dobu přednášky čeká Česká televize. Zároveň ale tato charismatická žena studenty nechává nahlédnout „pod pokličku“, prochází postupně množství svých projektů a demonstruje na nich teze, kterými se řídí její přístup. Nepůsobí nedostupně – naopak hned z úvodu ukazuje svůj temperament: mluví s kadencí kulometu, myšlenky se na posluchače valí jako lavina, v rychlém sledu se představuje řada projektů, přístupů, měřítek i materiálů. Některé výrazné rysy se ale objevují u všech případů, jejichž zákulisí představuje. Tento kaleidoskop obrovského objemu práce ale v pojetí Patricie nepůsobí děsivě nebo nafoukaně, naopak vytváří vřelé prostředí, a v pravidelných intervalech se ve vyprávění vrací motiv podněcující k odvaze a k nadšení tvořit.

Urquiola vzděláním vychází z architektury, ale postupem času své pole působnosti rozšířila do škály čítající od designu textilií přes tvorbu nábytku, instalace Louis Vuitton až po stavby velkých hotelových komplexů. Narodila se v Oviedu, studovala v Madridu a zásadní zkušenost získala v Miláně, kde absolvovala Politecnico di Milano u Achillea Castiglioniho a později se stala jeho asistentkou. Racionalita, systémové myšlení a ironie italského modernismu jsou v její práci pod povrchem stále přítomné, postupně se však rozpouštějí v empatii, dialogu a otevřenosti ke změně. Sama přiznává, že kdysi hledala čistotu. Dnes se od ní vědomě vzdaluje: „Čistota je dcerou racionalismu, ale dnes mě zajímá hybridita, vrstvení a nedokonalost.“

Barevnost jejího tvůrčího života se dál rozvíjí – od vzpomínek na svého učitele i zaměstnavatele Achillea Castiglioniho, legendu a jednoho z otců italského modernistického designu, až po Virgila Abloha. Právě s ním dokončovala projekt v den, kdy zemřel, a musela ho tedy dokončit bez něj. Na tohoto velmi vlivného a trendového designera vzpomíná se stejným zápalem jako na svého někdejšího mistra: „Byl příliš fantastický na to, aby byl na tomhle světě.“ Jako poctu jeho duchu pak celá společnost Cassina, kde je Patricia kreativní ředitelkou, oblékla projekty do oranžové barvy – gesto, které by dříve možná nebylo možné, ale přesně odpovídalo tomu, jak Virgila ve společných rozhovorech navnímala. A právě tato svoboda nechávat se ve svých vizích ovlivnit spolupracovníky je v její práci velmi zřetelná.

Podstatné je pro ni myšlení v souvislostech, práce s kontextem, odvaha experimentovat a ochota přijmout nejistotu jako součást procesu. Přednáška nepůsobí jako lineární prezentace kariéry světoznámé designérky, spíš jako otevřený ateliér – prostor, kde se potkávají materiály, technologie, město, průmysl i osobní zkušenosti. Všechno je propojené. A nic není definitivní.

Opakovaně zdůrazňuje: „Hledejte odborníky, kteří vám pomohou posouvat vaše vize.“ Její projekty – od nábytku pro Cassinu, B&B Italia, Moroso či Driade až po architekturu hotelů jako Mandarin Hotel v Barceloně, Il Sereno u jezera Como a nebo instalace na benátském bienále architektury – nevznikají jako hotová řešení, ale jako série rozhovorů: s firmami, řemeslníky, inženýry i průzkumem historie místa. Opakovaně se vrací i k myšlence, že design není o rychlých odpovědích. „Všechno, co nám říkají, že není možné,“ poznamenává, „je přesně to, co musíme zkoušet.“

Zmiňuje komplikovaný proces, kdy ve spolupráci s tradičními benátskými sklárnami, jako je Venini, narážela na limity technologie a materiálu. Všichni jí říkali, že její nápad s využitím odpadu a bublin je nemožný. Až nakonec objevila mladého skláře ochotného experimentovat. Díky hodinám noční práce a zpracování skleněného odpadu se z „chyb“ a bublin stala estetická kvalita a zásadní součást vzniklého produktu. Výsledkem jsou těžké stoly a vázy s výraznou strukturou, které do precizních showroomů vnášejí napětí. Urquiola se smíchem předvádí, jak působí jako „slon v křišťálovém obchodě“.

Když mluví o nábytku, nejde jí jen o tvary, ale o procesy: o polyuretanové pěně, kterou zatím nelze vyrábět plně udržitelně; o materiálech, které jsou s výrobou neoddělitelně spojené. U jedné z ikonických židlí prosadila řešení, které umožňuje materiál na konci životního cyklu doslova „oloupat“. „Design není o formě,“ shrnuje, „je o procesu, o vztazích, o procesu výroby, ale i o tom, co se stane na konci života produktu.“

Silná část přednášky se dotýká architektury a práce s městem. Při rekonstrukci hotelu v centru Říma pro ni nebyl klíčový interiér, ale kontext: zanedbaný kostel San Marcello al Corso naproti. Vrstvy travertinu, stopy předchozích zásahů, fragmenty architektury Carla Fontany a Jacoba Santovina. Obnova této cenné památky tak pro ni nebyla doplňkem projektu, ale jeho podmínkou. „Když stavíte pětihvězdičkový hotel a nestaráte se o kontext, jste směšní. Právě myslet na tyhle věci, na naše dědictví, je to, co bychom měli považovat za skutečný luxus.”

V poslední době věnuje výraznou pozornost textilu, který dříve považovala za okrajový. Dnes je klíčovým polem výzkumu: recyklovaná příze, textilie z PET vláken i z oceánského odpadu, španělské bioplasty pro velkoformátové nábytkové skořepiny – řešení, která byla ještě před několika lety považována za nereálná, a proto jsou pro ni vzrušující.

Urquiola se opakovaně obrací ke studentům. Nabádá je k rešerším, odvaze experimentovat a k pochybnostem. Varuje před příliš rychlými odpověďmi i před fixní identitou. Designér podle ní dnes nemůže být jen autorem objektů, ale inovátorem. Přichází éra materiálového výzkumu, strategického myšlení, komunikace a digitálních nástrojů. Umělá inteligence není hrozbou, ale partnerem v dialogu: „Naše mysl a tvorba už teď není jen lidská, ale kreativita musí stále zůstat lidským dialogem.“

Člověku se z toho může až zatočit hlava, ale možná nejsilnější momenty přicházejí, když mluví o nejistotě. Kdyby začínala dnes, možná by se nikdy nestala klasickou architektkou či průmyslovou designérkou – spíš by skončila v mezioboru, v galerijním světě nebo v materiálovém výzkumu. Identita není pevná forma, ale proces: „Jediná konstanta dneška je změna. Identita designéra se musí vyvíjet spolu s ním.“

Po oficiálním rozhovoru pro televizi zůstává ještě se studenty. Vtipkuje, baví se s nimi, a je vidět, že je ráda v neformálním prostředí. Nepůsobí jako ikona, spíš ukazuje otevřený systém založený na experimentu – někdo, kdo skrze spolupráce neustále znovu definuje, co dnes znamená design: ne jako objekt, ne jako tvar, ale jako vztah založený na rozhovorech a respektu.

Pro UMPRUM Online napsal: Miloslav Chytil
Reportážní fotografie z přednášky byly pořízeny Šimonou Němečkovou.
Přečtěte si také reportáž z návštěvy Erwana Bouroulleca.