Už z dálky vidím hlouček, ze kterého se s každým krokem zesiluje hudba. Lukáš Skála z Ateliéru fotografie II zde prezentuje svůj soubor Whatever It Takes. Výstava budí respekt – možná je to místo, které by člověk raději obešel. Rozbité sklo na zemi. Kukly. Auta. V čele výstavy portrét ženy, který na první pohled působí svůdně, ale přesněji ho vystihla Emma Štifterová, když fotografii v textu popsala jako „portrét ženy předznamenávající nespoutanost a pocit ztracenosti, jež souborem prostupují“. Najednou jsem v ní viděla zranitelnost, která se podle mě nejvíc promítla právě do knihy.
Nervózní určitě jsem. Sebeprezentace je pro mě velké téma. Když se s Markétou Kinterovou dostáváme k tomu, jak svou práci prezentuju, schytávám první kritiku. Zároveň mě překvapuje energie, která z Markéty vyzařuje. Znala jsem ji jako významnou fotografku, působila na mě přísně. Ale opak byl pravdou – byla velmi přátelská a plná energie. Její kritice rozumím a souhlasím s ní. Ptám se jí, jak to udělat jinak. Vyžaduju přesný postup. Přestože cítím, že bych si na to podle ní měla přijít sama, Markéta mi nakonec prozradí svoje know-how, to, co by chtěla vidět.
Jedním z očekávání, která jsem od konzultací měla, bylo obyčejné příjemné povídání s lidmi, kterým dám vědět, že existuju. To naplnil profesor Roman Bezjak z Hochschule Bielefeld i kurátorka a editorka Ute Noll. Oba mě ze stresu přenesli do příjemné atmosféry debat o materialitě a prostoru temné komory.
Mojí cestu po konzultacích zakončil rozhovor s historikem umění a profesorem Karlem Císařem, se kterým jsem už v minulosti konzultovala a který moji práci zná. A stejně tak já znám jeho práci – je to člověk, kterého uznávám a obdivuju. Mísila se tak úleva ze známé tváře s respektem k výrazné osobnosti. Na začátku mě upozornil, že bude přísný a kritický, což jsem ocenila. Mou současnou práci přímo srovnával s poslední klauzurou.
Najednou ze mě spadl stres a já se vrátila do komory ke své práci. A právě tam mi došla hrozná věc. Celý den sedím u stolu, konzultuju nafocené printy v knize a mluvím o prostoru temné komory, který je pro mou práci zásadní — a přitom hned vedle je ta samotná komora, o které mluvím. Nechápu, že mě nenapadlo vzít je dovnitř a ukázat jim originály fotek přímo tam.
V Goethe-Institutu jsem poprvé. Nádherná budova, paprsky světla prosvětlující schodiště. Už od vchodu slyším, stejně jako u Skály, hudbu linoucí se prostorem. Zní to, jako by se tu konal koncert. S každým poschodím hudba zesiluje. Najednou stojím přede dveřmi. Zvuk evidentně vychází z místnosti označené plakátem Pixels and Poetics. Vcházím dovnitř a přede mnou nádherně hraje na klavír žena. Ujišťuju ji, že určitě může pokračovat, a vstupuju na výstavu, která je zároveň koncertem.
Práce Josefa Sudka i Jaromíra Funkeho v sobě nesou nostalgii, často melancholii, ale především úctu k autorům, kteří jsou do jisté míry zárukou jistoty. O to větší výzvou je hledat k nim adekvátní současné tvůrce. Johana Rittmeyer zvolila Lenku Hámošovou, Barboru Trnkovou a Tomáše Javůrka.
