Ve vitríně visí na ocelových lankách kovová postava. Její otevřená dlaň směřuje směrem ke sklu i kolemjdoucím. Lze ji vidět jako gesto naléhání, prosby kontaktu, ale i odmítavé „STOP“. Zůstává tak strnulá v okamžiku, kdy se přiblížení nikdy zcela nestane setkáním.

Postava za sklem, stejně tak jako dnešní subjekt, já, vzniká “v” propletených sítích cirkulujících obrazů, afektů a kulturních vztahů. Ocelová lanka, kterými je postava za sklem uchycena, mohou představovat takové sítě a evokují i tradiční obraz loutky. Inspirovaná estetikou japonských anime seriálů se proměňuje v současnou sekulární mytologii – kognitivní mapu, podle které autor, či spíše dnešní člověk, organizuje vlastní zkušenost. Fikce, skrze kterou lze například odhalit, že každá velká morální aspirace s sebou nese mnohovrstevnatou síť vztahů a křivd a odpovědnosti vůči blízkým lidem.

Dílo se pohybuje na průsečíku současné afektové teorie a posthumanismu. Zkoumá fikční postavu jako kulturní referenci a zároveň psychickou technologii, skrze niž subjekt organizuje vlastní emoce, morální dilemata i pocit existence. Pracuje s mýtem jako souborem symbolů, ke kterým se můžeme vztahovat na pomezí skutečného a neskutečného. Postava z popkultury existuje zároveň v médiu i v psychice diváka, jak vysvětluje Henry Jenkins ve své knize Convergence Culture. „Každx z nás si vytváří svou vlastní osobní mytologii z útržků a fragmentů informací, které čerpá z mediálního proudu a přeměňuje je na zdroje, díky nimž dáváme smysl svému každodennímu životu.[1]“ Obětujeme na oltář konvergence; voodoo bohyně popkulturních narativů nám dává moc nad vlastními životy.

Slza stékající po jeho tváři, srdce nebo gesto dlaně odkazují k univerzální vizualitě (nejen) digitální komunikace umožňující sdílet emoce napříč médii i komunitami. Je rozložen do vrstev a dílů, jako by připomínal, že člověk není nedělitelný prvočlánek, ale že se dál mnohonásobně dělí (stejně jako tzv. nedělitelný atom, což je již vyvráceno). Není tedy ani autonomní bytostí, nýbrž „se podílí, sdílí nebo vyděluje podle toho, v jakých společenských strukturách žije, a také podle toho, pod jakým zorným úhlem dráhu konkrétního jedince sledujeme[2]“. Je tedy „dividuem“ ve smyslu, jak jej chápe Gilles Deleuze. Dividuace je zároveň participací, a to i nedobrovolnou, když jsme jako zdroje dat zapletenx do sítí elektronických obvodů a tržních mechanismů.

Dílo bylo poprvé představeno na vernisáži 8. 7. a je k vidění do 1. 8. 2026. Díky patří všem, kteří*ré se na díle podílelx, i těm kdo dorazilx na vernisáž. <3

Text pro UMPRUM Online: Beti Cuhrová & Viktorie Koucká
Fotografie: Iines Kaipanen (Fotografie z vernisáže), Lucie Sasínová (Fotografie díla)