Jaká je role designéra v době, kdy svět nepotřebuje další objekty? A může se design stát nástrojem aktivismu, neverbální komunikace i budování vztahů mezi lidmi? Agáta Young Hošnová v rozhovoru s designérem a tvůrcem Françoisem Chambardem mluví o designu jako prostředku společenské změny, o objektech protestu i fikce, i o tom, proč je někdy důležitější vytvářet prostor pro tvorbu druhých než navrhovat vlastní předměty.

Mohl byste se představit a popsat principy, jimiž se ve své práci řídíte?

Jsem zakladatelem studia UM Projecta jeho sesterské iniciativy unblock.space. Tyto platformy slouží jako prostor pro experimentální přístupy k designové tvorbě a moje role v nich se neustále mění. Někdy působím jako zprostředkovatel zapojení komunity do práce s konkrétním designovým produktem, jindy jsem sám designérem. Mým cílem je využívat designové procesy jako mosty k budování smysluplných vazeb mezi lidmi a objekty. Prostřednictvím své praxe se snažím vyjádřit, že design by měl být funkční, a ještě něco víc. Právě v tom spočívá můj záměr. Dlouhou dobu jsem byl designérem-samoukem, ale nedávno jsem absolvoval obor Kontextuální design na Design Academy Eindhoven.

Jak byste popsal různé typy objektů, které vytváříte?

V zásadě bych je rozdělil do tří kategorií či fází, které zároveň představují principy projektového studia UM a platformy unblock.space. První fázi nazývám „funkční objekty“ nebo produkty – ty obvykle souvisejí s mou dřívější tvorbou, kdy jsem se soustředil na vysoce funkční předměty nebo nástroje, jako jsou lampy nebo kusy nábytku. Tyto objekty vždy vznikaly vrstvením a kolážováním základních tvarů a barev. Druhou fází jsou „objekty fikce“, neboli prototypy. Tyto objekty vybízejí k zapojení představivosti a fantazie a jsou formovány oblastí spekulativní fikce a neustále se měnícího potenciálu. Příkladem je moje série Odd Harmonics, v níž jsem navrhl a zkonstruoval thereminy, a projekt Craft System, v němž jsem představil kolekci modulárních lamp. A třetí sekci, na kterou se v poslední době soustředím nejvíce, nazývám „objekty aktivismu“ nebo “pro-testy”, formované důrazem na akci, obhajobu a aktivismus. Zde se nástroje stávají prostředníky veřejného zapojení. Prvním objektem, který jsem vytvořil pro široké publikum, byl The Printshop pro Muzeum umění a designu v New Yorku. Jednalo se o poloautomatický tiskový stroj na hedvábný tisk, který sloužil jako centrum pro workshopy – mým cílem bylo vytvořit něco, co umožní tvořit i ostatním. Podobně se na zapojení veřejnosti zaměřil i můj další The Filter Project v Muzeu designu v Gentu. Dvanáct neurodivergentních účastníků a/nebo osob se zdravotním postižením všech věkových kategorií z různých prostředí (z nichž pouze dva byli „profesionálními“ designéry) bylo vyzváno, aby si představili, navrhli a vyrobili předmět, tzv. „filtr“, který ilustruje, jak vnímají svět a způsoby, jak se v něm orientují. Tyto „filtry“ ztělesňovaly a reprezentovaly neurodiverzitu prostřednictvím neverbální komunikace.

Do jaké míry je proces a myšlenka stojící za každým vaším projektem záměrná? Do jaké míry zapojujete nahodilost, nebo si projekt vždy předem důkladně promyslíte, než začnete?

Když začínám s projektem, dějí se dvě věci. Zaprvé si myslím, že způsob, jakým lidé vnímají nebo používají mou práci, je často překvapivý a obvykle se nevyvíjí podle mých představ. Z těchto komentářů se vždy poučím a zpětnou vazbu zapracuji do své budoucí tvorby. Zadruhé, jako designér a tvůrce neposílám své koncepty do továrny, aby finální kusy vytvořili jiní. Vždy začínám náčrtem designového konceptu. Ale jakmile začnu, věci se mění. Výroba ovlivňuje design a naopak – vdechuje objektu život, dává mu tvar a přináší určitou míru nepředvídatelnosti, která pak upřesňuje původní záměr.

To je dobře vidět na projektu Filter. Byla to výzva k naprosté svobodě. Účastníky a účastnice jste provázel celým procesem, případně jim pomáhal s ruční výrobou. Někdy je Vaší rolí být facilitátorem procesu, jindy zase koncepčním vedoucím a tvůrcem objektu.

To je pravda a vlastně právě toho jsem se zde snažil dosáhnout se studenty a studentkami z UMPRUM během workshopů. Zadal jsem jim úkol vytvořit „pro-test“ – zjednodušeně řečeno jde o vytvoření objektu, který odhaluje něco neviditelného. Uvědomuji si, že to není jednoduchý úkol, ale chtěl jsem studenty a studentky vyzvat k experimentování s nečekanými formami.

Dal jste jim ještě nějaká další vodítka nebo nápovědy, nějaké nástroje, které mohou použít?

Řekl jsem jim, ať se nenechají zastrašit, a vyzval jsem je, aby například použili objekt jako nástroj aktivismu prosazujícího konkrétní věc, ale také aby začali s vytvořením něčeho spíše praktického, pokud si to přejí, a pak viděli, kam je to zavede. Zdůraznil jsem, že to ani nemusí být nutně něco reálného nebo hmotného, trojrozměrný objekt, může to být i příběh. Podle mého názoru je definice objektu velmi široká, objektem může být cokoliv.

Myslíte si, že když předmět přestane plnit svou funkci, stane se z něj socha?

To nás přivádí k věčné debatě o vymezení hranice mezi designem a uměním. Pohybuji se mezi oběma oblastmi, i když se nepovažuji za umělce. Podle mého názoru pokud předmět ztratí svou jasnou funkci, stává se fikcí, nikoli uměleckým dílem. Nutí lidi snít; může se pak zabývat něčím zcela neobvyklým, imaginárním, neskutečným a ještě něčím víc.

Připomnělo mi to váš projekt s thereminy. Jsou to opravdu podivné předměty – řekněme něco jako modulární sochy. Ale způsob, jak s nimi interagovat a ovládat je, nespočívá v tom, že by se jich člověk dotýkal. Možná právě v tom spočívá ta fikce – neprobíhá zde žádný přímý manuální kontakt. Důležité je to, co se děje kolem díla, co v nich doslova rezonuje.

To mě přivádí k paradoxu, že jako designér vytvářím spoustu objektů. Pak si ale kladu otázku, zda je v tomto přetíženém světě dobrý nápad vyrábět další materiální věci. Cítím se z toho rozpolcený, ale zároveň je nedokážu přestat vytvářet, možná jsem tak trochu kompulzivní designér nebo tvůrce… Zbývá tedy otázka: co s tím udělám? A moje odpověď zní: prostě se snažit posouvat hranice, vytvářet spojení a oslovovat lidi, a možná je dokonce přimět, aby si uvědomili něco, čeho si dosud nebyli vědomi. To, že se o to snažím, mi pomáhá ospravedlnit tvorbu objektů.

Hravost se zdá být pro Vaši tvorbu klíčová. Vaše projekty působí velmi nekonvenčně a zábavně. Zajímalo by mě, zda lidé kvůli tomu vnímají vaše dílo jako méně seriózní nebo dětinské?

Chápu, co máte na mysli, a své vlivy bych označil za popové, nebo za takový popový odkaz Bauhausu, ale hravost nikdy není mým úmyslným záměrem. Možná je to projev mé tvůrčí citlivosti – pečlivé skládání fragmentů do koláží – zejména proto, že pracuji sám a ne s velkými továrnami. Hravost je pro lidi dobrý způsob, jak se s objektem sblížit. Jakmile začnete odkrývat vrstvy hravé fasády, uvidíte detaily, funkce, materiály – uvidíte mnohem víc.

Barvy mám skutečně rád. Doufám však, že hravost je jen jedním z rozměrů mé práce.

Máte nějaký oblíbený předmět, který rád navrhujete?

Přijde mi zajímavé, že jste řekl, že Vaším nejoblíbenějším designovým předmětem je něco, co pak používáte k samotnému navrhování. To je docela meta… Vidím, že jste hodně pracoval s marginalizovanými komunitami a dětmi tak, že jste je zapojoval do svých workshopů a nechal je, aby se také stali designéry. Proč si myslíte, že navrhování a experimentování mohou být dobrým nástrojem ke komunikaci s vnějším světem a možná i způsobem, jak odstranit stigma spojené s jejich odlišnostmi?

Tvoření je univerzální jazyk – všichni něco tvoříme a svůj život si tak vlastně sami formujeme. „Design by Default“ je teorie, kterou jako první rozvinula moje blízká spolupracovnice a dobrá přítelkyně Daisy Dawson ze studia ADEZIV v Eindhovenu. Klíčem je dát lidem čas, prostor a důvěru v to, že dokážou něco vytvořit sami. A to se nestává často. Často tento instinkt jaksi potlačujeme nebo omezujeme, anebo si myslíme, že musíme věci dělat určitým způsobem, který od nás ostatní očekávají. Ale ne, měli byste tvořit to, co se vám líbí, a být sami sebou. Kromě toho jsou předměty také skvělým nástrojem neverbální komunikace. Někdy je opravdu těžké vyjádřit se slovy, a to i o skutečnostech a zážitcích, které znáte. Například pro mě je snazší kreslit a navrhovat než mluvit. A také si myslím, že pouhým vyzváním lidí k tvorbě – i když většina z nich nemá s navrhováním zkušenosti –, se z nich snadno mohou stát tvůrci, ale nikdo není formálně uznán ani nedostává důvěru, aby jím mohl být. Díky těmto workshopům jsem si všiml, že se lidé mohou cítit více oceněni; je to způsob, jak jim poskytnout prostor.

Z trajektorie Vaší tvorby se zdá, že jste přešel od komerčních, dobře placených projektů, exkluzivních, prestižních předmětů a zakázek pro úzkou skupinu spotřebitelů k roli spíše facilitátora něčeho inkluzivnějšího.

To je pravda. Můj příjem se snížil, ale moje spokojenost a radost vzrostla.

Podle mého názoru je to také dobrý postup – začít jako komerčně úspěšný designér, a poté se přesouvat k více komunitním projektům a využít stabilitu té první fáze k usnadnění tohoto přechodu. Co se mi však líbí, je to, že i u projektů, kde působíte jako facilitátor a poskytujete lidem nástroje k tomu, aby mohli sami tvořit – jako například v nedávném projektu mobilních tiskařských lisů pro Iskra Print Collective ve Vermontu, které jsou pouze určeny k využití návštěvníky – je stále rozpoznatelný Váš autorský styl. Neztrácíte svůj styl, ale možná jen měníte přístup, kontext a publikum.

Děkuji, že jste si toho všimla, moc si toho vážím.

Rozhovor pro UMPRUM Online: Agáta Young Hošnová

Portrét: Apolena Typltová