
Recept na citlivý oděv.
Rozhovor s Agátou Šindler Zapotilovou.
„Chci, aby si byl člověk materiálem opravdu jistý. A to jak výrobce, tak dětský uživatel.“ Agáta Šindler Zapotilová se na UMPRUM zapojila do výzvy Proof of Concept a nyní se svým projektem hledá recept na oděv, který bude respektovat potřeby citlivé dětské pokožky. Prostřednictvím laboratorních testů, experimentování se střihy a zkoušení prototypů v reálném životě propojuje precizní výzkum s péčí o ty nejmenší. V rozhovoru Elišky Gogolové přirovnává svůj projekt k filmu Můj soused Totoro – hledá totiž způsob, jak dětem nabídnout oděv, který jim bude blízký, příjemný a stane se jakýmsi ochranným společníkem.

S jakou představou nebo cílem jste se hlásila do výzvy Proof of Concept?
V rámci projektu Proof of Concept (PoC) se zabývám výzkumem oblečení pro batolata a děti s nemocnou pokožkou. Hledám recept na oděvní formu, která bude materiálově i střihově v harmonii s jejich citlivým tělem. Chtěla jsem k tomu přistoupit co nejvíc zodpovědně a do hloubky. V běžném provozu bych nebyla schopna zaplatit laboratoř, mít tolik prostoru na vývoj střihu a taky možnost testovat prototypy s reálnými uživateli. Díky PoC mám prostředky na to podrobit textilie všem testům a nyní už vím, jaké ideální vlastnosti má vyhovující materiál mít. Cíl výzkumu se nevěnuje osobnímu byznysu, zkoumám cestu, jak dojít k návodu a současně zjišťuji, jestli je ten výsledný produkt vůbec potřeba na trhu. Zaměřuji se i na to, jak jsou s oděvy spokojeni koncoví uživatelé, tedy děti a jejich rodiče.
Mám vlastní značku oblečení pro atopiky. Sama mám těžkou formu atopického ekzému, a tak z osobní zkušenosti vím, co opravdu nemocná kůže potřebuje. Není to jen medikace a krémy, je také důležité se obklopovat věcmi, které pokožku nezatěžují nebo ji nepoškozují. V oděvu jsem zjistila, že nejhorší částí oblečení je buď samotný materiál nebo švy, které jsou konvenčně řešeny tak, aby nebyly vidět, pro ekzematickou kůži je to přesně to, co ona nechce mít na sobě.


Jaký je vztah mezi materiálem a formou, potažmo látkou a střihem při tvorbě oděvu pro atopiky? Musí se jedno přizpůsobit druhému?
Určitě ano, tento problém se netýká jen atopického ekzému, ale nemocí, jež mají citlivou kůži jako sekundární projev, například autismus. Pokud je konkrétní oděv vrstvou, která se bezprostředně dotýká kůže, je důležité, aby se oblečení pohybovalo spolu s tělem a neneslo dráždící elementy. Protože ve chvíli, kdy máte šrámy na kůži, tak cokoliv, co se o pokožku odírá, je neskutečně bolestivé. V současnosti při tvorbě veškerého oblečení vycházím z úpletů, které mají samy o sobě elasticitu, další vlastnosti tomu oděvu přidám v samotném střihu. Zaměřuji se na švy a používám hodně raglánový střih, protože tím pádem není na ramenou tolik materiálu, který by dráždil. V běžném oděvu je rameno místem, kde nám drží veškeré oblečení, ale když máte v okolí krku ekzém, tak je to bolestivé místo, proto umisťuji švy mimo tuto zónu. U dětí se také řeší krytí rukou, aby se nevědomě neškrábaly.


Jak vypadá proces hledání textilního materiálu pro specifické potřeby těla?
Právě díky Proof of Concept jsem získala možnost se do hloubky dostat do této materiálové problematiky. Objela jsem několik textilních veletrhů a zaměřila se na materiály, které jsou vyráběné nebo tkané v Evropě. Vybírala jsem dle složení, certifikací, ale také pohmatem na základě vlastní zkušenosti. V základu je dobré se pohybovat na poli bavlny a viskózy. Polyester, ale i len nejsou dobré pro tento typ oblečení. Udělala jsem osobní selekci dvaceti materiálů a ty jsem dala testovat v laboratořích Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci (TUL). Materiály prošly velkým množstvím zkoušek. Nyní se v dílně upravují střihy a našívají vzorky pro respondenty na testování v reálném provozu.

Navázala jste v rámci PoC nějakou novou spolupráci?
Ano, právě s TUL, konkrétně s panem Ing. Michalem Chotěborem a s paní Ing. Marií Koldinskou, což jsou výzkumní pracovníci v laboratořích. Jsou úžasní, vymýšleli jsme společně strategii, co je potřeba testovat a co dává smysl. Podrobili materiály všemu testování a následně mi dodali veškerou dokumentaci. To byla skvělá spolupráce.


Podařilo se vám představu PoC naplnit? Co vás během projektu překvapilo nebo bylo jinak, než jste čekala?
Zatím nejsem na konci projektu, takže těžko říct, jestli mě ještě něco nepřekvapí. Samotné výsledky měření v laboratoři byly v určitém směru překvapující. Nečekala jsem, jak špatně dopadnou materiály od výrobců, kteří deklarují, že jsou vhodné právě pro citlivou pokožku. Byly to nejdražší a nejluxusnější materiály a umístily se téměř nejhůř z dvaceti mnou vybraných vzorků. Je to zkrátka mnohem komplexnější proces než se nechat ohromit papírově skvělým složením, jelikož realita může být jiná. Myslím, že dnes bych byla schopna dát návod na to, čím přesně projít a jak materiál testovat, aby si byl člověk na konci úpletem opravdu jistý, a to jak výrobce, tak uživatel.
Mimo oblečení pro atopiky profesně tvoříte také ve světě filmových kostýmů, tedy ještě i s jinými gesty, spatřujete v těchto dvou polohách podobnost?
Myslím, že je to jiný typ přemýšlení o tom stejném. Kostýmy pomáhají vykreslit postavu v příběhu. V případě mého výzkumu je to spíše o niterném pocitu a zkvalitnění života citlivých dětí. Jedno je víc technické a pragmatické, a druhé kreativnější. Mám ráda oba dva světy.


Kdyby byl váš proces v projektu Proof of Concept film, jaký by to byl?
Ráda mluvím o věcech filmových jazykem, můj projekt by byl možná takový Faunův labyrint, vidím podobnost v jakési mytičnosti a děsivosti příčiny. To, co já řeším, je trošku neprobádané pole. Zároveň přemýšlím dost pragmaticky, v čistých linkách, vizuálně by to tedy mohl být Můj soused Totoro, to je hezké přirovnání. Tenhle Mijazakiho hrdina je velký sympaťák, kterého ty děti chtějí mít u sebe. Je to takový jejich ochránce.


Mluvíte o čistotě a řádu v oděvu, uvažovala jste u takto specifického druhu oblečení o nějakých výrazných barvách nebo i vzorech? Nebo je textilní materiál v tomto limitovaný?
U mé vlastní značky bylo zatím barevné rozhodování estetické, ale i finanční. Na trhu je zároveň plno černých a bílých triček, takže jsem černou nahradila tmavě modrou a světle modrá zastoupila bílou. U dětských věcí to vidím podobně. V této fázi tvorby nejde úplně o marketingový design, aby to byla například kolekce jaro/léto 2027, ale o to najít konstrukci. Vizuálně se vymezuji vůči klasickému lékařskému oblečení nebo pomůckám, aby ten oděv nebyl jakýsi štempl nemocného dítěte. Další fáze projektu bude vybrat barvy, popřípadě navrhnout grafiku, aby můj oděv nebyl jen dobrý pro kůži, ale i esteticky kvalitní a děti ho rády nosily.
Jedním z cílů Proof of Concept je odhalit možné problémy a limity projektu ještě před vstupem na trh. V průběhu práce jste své projekty konzultovala s Radou pro komercializaci složenou z odborníků z praxe. Pomohli vám odhalit nějaké limity nebo slepé uličky?
Mám před sebou teď třetí radu pro komercializaci a cítím z jejich strany velkou podporu. Je důležité slyšet, že vaše práce dává smysl i ostatním lidem, nějak to konzultovat a mít zpětnou vazbu. Dostala jsem doporučení například na propagaci. V rámci projektu vznikne online výzkumný deník, což jsou webové stránky, kde bude zachycený celý tento projekt včetně detailního popisu a fotek z procesu.


Jaký výstup projektu jste zvolili a kde vidíte jeho budoucnost?
Výstupem budou funkční prototypy oděvů pro miminka a děti otestované skupinou rodin v reálném životě. Jejich poznatky a připomínky budou vyhodnoceny pro další možný vývoj. Vlastně to je asi jeden z mála projektů, který se bude moci pyšnit popiskem „testováno na dětech“ v naprosto pozitivní rovině. Díky Proof of Concept otestuji trh, výrobu, materiálové výpočty, náklady na výrobu i ekologické dopady. Hodnotím celý proces PoC velmi pozitivně, můžu se svému tématu věnovat opravdu do hloubky, sama bych neměla takové možnosti. Je to až detektivní činnost, která má velký smysl. Myslím, že něco podobného na trhu zatím není. Doufám, že to bude detektivka s pozitivním rozuzlením.
Agáta vystudovala Průmyslový design na ČVUT a Ateliér módní tvorby na UMPRUM. Atopický ekzém zná doslova na vlastní kůži a během posledních deseti let prošla mnoha jeho fázemi. Až ve chvíli, kdy znovu nabrala dost fyzické i psychické síly, se mohla soustředit na problém, který ji jako člověka s těžkou formou atopického ekzému tížil každodenně: nedostatek vhodných oděvů pro extrémně citlivou pokožku. Proto se dlouhodobě věnuje vývoji oděvů, které mohou zvýšit komfort a kvalitu života lidem s vysokou citlivostí kůže. Little Trouble Lab na tuto zkušenost navazuje a přenáší ji do výzkumu dětského oblečení nejen pro atopiky, ale pro všechny děti se zvýšenou citlivostí.
Eliška Gogolová
Eliška je studentkou Ateliéru textilu UMPRUM. Ve své práci zkoumá současný svět skrze textilní techniky a přístupy, tematicky zpracovává vrstvení volného umění a designu, otázku tradic nebo možnosti „přihnojení“ každodenního života.
Tento projekt je spolufinancován se státní podporou Technologické agentury ČR v rámci Programu Sigma

© 1885 — 2026 UMPRUM Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
umprum.cz