Anna Marešová je designérka zabývající se užitným průmyslovým designem. Vlastní studio založila v roce 2012, má za sebou řadu ocenění včetně Red Dot Design Award. Mezi její čerstvé úspěchy patří výhra v soutěži na novou podobu petřínské lanovky v Praze. Komplexní projekt, v němž vedle jejího studia soutěžily mnohem větší ateliéry, samozřejmě nevytvářela sama. Proto jsme se společně bavili o tom, jak staví týmy pro jednotlivé zakázky a proč je podle ní zásadní mezioborová spolupráce.

Rozhovor vedl Ondřej Balada, student Katedry teorie a dějin umění UMPRUM.

Anna Marešová, foto Martin Tiso

Kariéru jste začala pro designéra tradičně „na volné noze.“ V jakém momentu jste se rozhodla založit vlastní studio?

Anna Marešová (AM): Já jsem přirozeně individualista v tom smyslu, že si ráda dělám veškerou práci sama, ale od začátku jsem věděla, že chci pracovat v týmu. Nemám klasický ateliér s inhouse designéry, ale týmy stavím na míru pro jednotlivé projekty. Mám kolem sebe spoustu skvělých designérů a většinou tuším, v čem jsou jako jednotlivci nejlepší.  Zároveň se jich ptám, co by je bavilo a jakou práci by na zakázce chtěli dělat. K tomu kontinuálně pracuji na značce Whoop·de·doo, kterou řídím od e-shopu přes výrobu až po marketing.

Odkud nové designéry do týmu vybíráte? A jak moc jsou pro vás po letech důležité kontakty ze školy?

AM: Pocházím z Prahy, ale studovala jsem v Ústí nad Labem a dva roky i ve Velké Británii. Někteří spolužáci z Ústí pokračovali ve studiu i na UMPRUM, s jinými jsem v kontaktu nepřetržitě vlastně od školy. Navíc mám opravdu štěstí na skvělé lidi ve správnou chvíli. Například při práci na projektu tramvaje T3 Coupé jsem hledala návrháře, který se věnuje dopravním prostředkům a umí dobře skicovat. Můj bývalý spolužák Michal Pražský mi pak předal kontakt na Tomáše Chludila, v té době ještě studenta Ateliéru průmyslového designu na UMPRUM. Ten ale tehdy nebyl v Praze a já potřebovala rychle jednu konkrétní skicu. Celou ideu jsem mu proto předávala po telefonu a bylo neuvěřitelné, že mi pak poslal přesně to, co jsem si představovala.

Tomáš Chludil (TCH): Na ten telefonát s Annou si docela dobře vzpomínám. Měla už určitou představu, jak by ta skica měla vypadat, líbilo se mi, že to neměla být současná automotive skica, ale spíše retro stylovka z šedesátek, jaké dělal František Kardaus, autor tramvaje T3. Hodně mě to bavilo a myslím, že nám oběma došlo, že by ta spolupráce mohla fungovat. Tehdy ještě ale nebylo jisté, zda nějaká T3 Coupé vůbec vznikne 🙂

Je pro vás důležité sdílet v týmu stejný pohled na design? Nebo preferujete konfrontaci?

AM: V rámci soutěže na lanovku jsem si na základě návrhů ostatních studií uvědomila, že mám kolem sebe lidi, kteří vidí a cítí věci podobně. Konkurenční návrhy byly mnohdy hutnější, extravagantnější. Ve studiu sdílíme podobnou energii a preferujeme jemnost, neokázalost a praktičnost. Při projektu nás spojovala vnitřní pokora bez potřeby individuální exprese nebo nutnosti vytvářet zbytečná osobní gesta. Není to ale tak, že bych vědomě hledala lidi se stejným názorem. Tuhle sounáležitost jsem si ale uvědomila až po dokončení.

Vaše studio je přitom mnohem menší než ostatní ateliéry v soutěži, jak jste tuhle nevýhodu vyvažovali?

AM: Je pravda, že to byl tak trochu souboj Davida a Goliáše. Po Tomášovi Chludilovi přišel do projektu ještě Kuba Žanony z Ateliéru designu a digitální technologie na UMPRUM, který u nás pracoval na animaci, a František Kast na pozici grafika. Každý byl dobrý v něčem jiném, takže jsme si rozdělili činnosti a společně řešili hlavně koncepční věci. Museli jsme být hodně sehraní, protože krátký deadline v kombinaci s mým nadšením a tendencí řešit i drobné detaily byl potenciálně nebezpečný koktejl.

TCH: Na lanovce jsme spolupracovali už úplně od začátku a více intenzivně. Měl jsem na starosti design vozu včetně 3D modelování. Náročné bylo, že jsme spolu neseděli na jednom místě, tudíž byla hodně důležitá komunikace a důvěra v práci ostatních.

Jakub Žanony (JŽ): Mal som to štastie, že sa poznám s Tomášom z ateliéru na Umprumke a prizval ma spolu s Annou k spolupráci. Moja úloha sa premiestnila na finálnu animáciu lanovky a vizuálne zábery pre plagáty a naše riešenie lanovky. Anna bola super manažérka a stíhala organizovať aj veci naokolo ohľadom súťaže. Hlavný črt lanovky mali už Tomáš s Annou dohodnutý dopredu a ja som s tým len súhlasil, pretože som to videl úplne rovnako. Ponechať hlavné prvky terajšej lanovky, ktorá už je sžitá s Petřínom a naprieč generáciami ľudí, ktorý ju dennodenne využívajú. Modernizovať ju, ale zanechať jej dušu.

Jak ukočírujete projekt, na kterém se vám setkává průmyslový design, grafika a animace? A navíc ještě interaktivní prvek v podobě mrknutí?

AM: Je jasné, že tým musí někdo vést, ale já mám ráda víceoborovost, výměnu názorů, různé pohledy. Takže když ty věci týmově fungují, proběhne tam synergie a každý přináší pohled z jiné perspektivy, mám z toho hroznou radost. Přesně takhle jsme vymysleli i mrknutí. Nechtěli jsme vymýšlet žádný speciální blikající prvek, ale něco, co nebude na první pohled vůbec vidět. Jakmile jsme přišli na mrknutí, hned jsme věděli, že to je ono.

Mezioborová spolupráce je pro vás důležitá? Vidíte v ní hodnotu do budoucna?

AM: Určitě, už během školy jsem byla na stáži v různých ateliérech. Myslím, že je důležité přiznat si, že máme každý talent na něco jiného, a vzájemně se doplňovat. Díky stáži na interaktivních médiích u Pavla Kopřivy jsem si například uvědomila, že se studenti vyznají v jemné elektronice mnohem víc, a později mi poradili a pomohli s technickými věcmi v rámci diplomové práce.

Je zajímavé, že mluvíte o spolupráci v kontextu diplomové práce a školy. Hodnocení je ve školách totiž stále hlavně za individuální výsledky.

AM: To je pravda, přitom spolupráce mnohem víc odráží realitu praxe. Dobře to má vyřešená DAMU, kde z podstaty divadelní práce prostě musíte spolupracovat. Přitom to jsou také velmi různé disciplíny od režie a produkce po herectví a scénografii. Sama jsem zjistila, že mi často chybí projektový manažer, ale takový člověk by kromě managementu měl rozumět výrobě, designu, znát potřeby našeho oboru. Takových lidí tu moc není a jsou k nezaplacení. Podle mě ve školách úplně chybí nějaký obor jako designérská produkce a já sama tak často musím potlačit kreativní stránku a řešit praktické věci, aby návrh nezůstal v šuplíku.

V Čechách je poslední dobou dost časté spojování do dvojic, vy ale svoje studio vedete sama. Čím to?

AM: Za dobu, co tvořím, jsem potkala spoustu dvojic, často se ale rozpadly. Vlastně jediní, kteří spolu vydrželi opravdu dlouho jsou Vrtiška a Žák nebo Olgoj Chorchoj (obě dvojice jsou vedoucími ateliérů na UMPRUM, pozn. red.). Hrozně jim to přeji a zároveň jim závidím společnou energii. Já sama jsem o spolupráci přemýšlela, ale vlastně jsem ráda, že si můžu věci dělat podle sebe. O to více je pak klíčová týmovost v jednotlivých projektech.

Dotkli jsme se už vašeho úspěchu při soutěži na podobu nových vozů lanové dráhy na Petřín. Zatímco v architektuře už se soutěžení stává poměrně standardem, u designových zakázek jde spíše o výjimku. Jak celý formát soutěžení hodnotíte?

AM: Přiznám se, že nevím, jak moc to lze srovnávat z hlediska realizace. Zatímco v architektuře máte poměrně jasné představy o tom, co lze zrealizovat, a u jednotlivých stavařských firem znáte jejich technické možnosti, v designu je to složitější. Je náročné vytvořit návrh ve chvíli kdy nevíte, kdo bude výrobce a neznáte jeho limity. U T3 Coupé jsem měla radost z toho, že mezi návrhem v renderu a výslednou realizací nebyl téměř žádný rozdíl, i když jsme museli překonat řadu technických obtíží a celou karoserii vybudovat v podstatě od podlahy.

Takže by bylo lepší, kdyby byl výrobce známý už dříve?

AM: Určitě, i když chápu, že to může být pro úřady větší administrativní zátěž. Organizátorům navíc často chybí dlouhodobější vize. Mnohdy jde o jednotlivé nápady, které nezohledňují kontext. Například jsme netušili, jak budou vypadat stanice lanovky. Jak máme vymýšlet bezbariérové řešení pro kabinu, když ještě nevíme, jak se do ní bude nastupovat? Proto jsme nástupiště přidali do návrhu a mým cílem je dotáhnout jej po všech stránkách.

Dá se nějak srovnat práce na T3 Coupé a lanovky? Chápu, že v prvním případě jde o redesign a ve druhém o nový projekt, přesto i v případě lanovky navazujete na její historickou podobu.

AM: Práce na T3 byla pro mě příjemná, protože mi dala poměrně těsné mantinely. Samotné zadání dopravního podniku na výletní tramvaj, která bude vycházet z T3 Coupé bylo docela úsměvné, v referencích byly tramvaje, které připomínaly spíše turistický stánek. V požadavcích pak bylo, aby tramvaj mohla být oblíbená stejně jako „mazačka“. Řekli jsme si, že přesně takhle to vypadat nesmí a chtěli jsme naopak vytvořit exkluzivnější verzi vagonu inspirovanou automobilovými veterány. Tramvaj taky potřebovala jméno. Tím, že má jen jedny dveře, je to v podstatě coupé, takže bylo jasno.

Oproti T3 jsme na lanovce pracovali s čistým stolem a museli nejprve začít s rešerší. Rychle jsme zjistili, že jít nějakým retro směrem nemá smysl, protože od roku 1965 do roku 1985 byla mimo provoz a staré vozy s jedním světlem od Kotěry, které tam do roku 1965 jezdily, si už skoro nikdo nepamatuje. Současná lanovka je poměrně subtilní, a to jsme chtěli zachovat a podpořit. Zároveň jsme použili tlumenou barevnost. Kabina tak funguje spíš jako kulisa, které dodají život a barvy cestující a samotný výhled.

Často mluvíte o udržitelnosti, ať už při výběru materiálů, dodavatelů nebo při spolupráci s výrobci. Nedává pak ale smysl v rámci designu vyrábět méně produktů a více se soustředit např. na software a technologie?

AM: Pro mě je udržitelnost mixem všeho. Musím si jí být vědoma od začátku návrhu, až po výběr vhodného výrobce. Na druhou stranu mám pocit, že nám nové technologie spíše ubírají čas a některé věci komplikují, místo aby je zjednodušovaly. Typicky to pociťuji třeba při vývoji e-shopu. Mám technologie ráda stejně jako v designu tehdy, když jsou jednoduché, přímočaré a prostě slouží. Nemám příliš ráda multifunkční věci, preferuji jednoduchost.

Téma udržitelnosti je pro mě každopádně klíčové. Nemám potřebu měnit věci, které fungují, a u svých projektů se snažím maximálně pracovat s lokální produkcí a materiály, i za cenu větší ceny, což je přesně případ Whoop·de·doo. To se mi vyplatilo během pandemie, protože jsme s dodavateli vůbec nepřerušili výrobu ani vývoj. Přesun například do Číny si vůbec neumím představit.

Je pro vás důležité sdílet v týmu stejný pohled na design? Nebo preferujete konfrontaci?

AM: V rámci soutěže na lanovku jsem si na základě návrhů ostatních studií uvědomila, že mám kolem sebe lidi, kteří vidí a cítí věci podobně. Konkurenční návrhy byly mnohdy hutnější, extravagantnější. Ve studiu sdílíme podobnou energii a preferujeme jemnost, neokázalost a praktičnost. Při projektu nás spojovala vnitřní pokora bez potřeby individuální exprese nebo nutnosti vytvářet zbytečná osobní gesta. Není to ale tak, že bych vědomě hledala lidi se stejným názorem. Tuhle sounáležitost jsem si ale uvědomila až po dokončení.

Vaše studio je přitom mnohem menší než ostatní ateliéry v soutěži, jak jste tuhle nevýhodu vyvažovali?

AM: Je pravda, že to byl tak trochu souboj Davida a Goliáše. Po Tomášovi Chludilovi přišel do projektu ještě Kuba Žanony z Ateliéru designu a digitální technologie na UMPRUM, který u nás pracoval na animaci, a František Kast na pozici grafika. Každý byl dobrý v něčem jiném, takže jsme si rozdělili činnosti a společně řešili hlavně koncepční věci. Museli jsme být hodně sehraní, protože krátký deadline v kombinaci s mým nadšením a tendencí řešit i drobné detaily byl potenciálně nebezpečný koktejl.

TCH: Na lanovce jsme spolupracovali už úplně od začátku a více intenzivně. Měl jsem na starosti design vozu včetně 3D modelování. Náročné bylo, že jsme spolu neseděli na jednom místě, tudíž byla hodně důležitá komunikace a důvěra v práci ostatních.

Jakub Žanony (JŽ): Mal som to štastie, že sa poznám s Tomášom z ateliéru na Umprumke a prizval ma spolu s Annou k spolupráci. Moja úloha sa premiestnila na finálnu animáciu lanovky a vizuálne zábery pre plagáty a naše riešenie lanovky. Anna bola super manažérka a stíhala organizovať aj veci naokolo ohľadom súťaže. Hlavný črt lanovky mali už Tomáš s Annou dohodnutý dopredu a ja som s tým len súhlasil, pretože som to videl úplne rovnako. Ponechať hlavné prvky terajšej lanovky, ktorá už je sžitá s Petřínom a naprieč generáciami ľudí, ktorý ju dennodenne využívajú. Modernizovať ju, ale zanechať jej dušu.