Kafe z automatu. Pípání dveří u vrátnice. Zvláštní pach z vyřazeného materiálu u zadního vchodu. UMPRUM je živý organismus. Jaké je to v jeho útrobách? 
Knížka vznikla při přijímacím řízení do magisterského studijního programu na ilustraci a grafice. Zadání bylo vytvořit detektivku. Lekce UMPRUM je pokusem o zachycení genia loci místa, kde trávíme tolik času, až s námi začíná srůstat.

1.

Je středa 13.11. 2019, 21.36. 
Čínští turisté už mají památek po celém dni dost a hledají na Tripadvisoru, kde by se nejlíp navečeřeli typického českého jídla.

2.

Studentky z designu na UMPRUM jdou na metro.
„Chybí mi ještě zkouška u Chamonikoly.“ 
„Aha. Sem slyšela, že už tady neučí…“

3.

Student se vrací ze Žabky. Byl si tam koupit večeři. Kolem vrátnice prochází jakoby nic. Škola zavírá v deset. Leták, co mu vnutil chlápek na ulici, zmačkal do kapsy.

4.

Dneska to bude asi dlouhá noc. Zítra jsou konzultace a student musí pohnout se svým Projektem. Při pomyšlení na to se mu krk sevře úzkostí. Rohlík se nedá rozkousat.

5.

Po desáté zhasne, vypne hudbu a v práci pokračuje po tmě. Musí se to dělat, občas prý vrátný, nejen že obchází ateliéry, ale dokonce vyjde ze školy a zvenku kouká, ve kterém atelieru se ještě svítí.

6.

Za nějakou dobu se chodbou opravdu přibližují kroky. Cinkání svazku klíčů. Zabuší na dveře atelieru. Pak ještě jednou.

7.

Chvíli poslouchá. Student tiše vyčkává. Kroky se vzdálí.

8.

Student se vrátí k práci. Achjo, radši by to už zabalil.
Na tom rohlíku by si mohl zuby vylámat. Příliš ho zapíjel pivem a teď se mu chce na záchod.

9.

Snad už je na chodbě čistý vzduch.

10.

Student si pospíší. Klap, klap. Vrací se! Uhání na záchody, tam se schová a zamkne. Na tuhle strategii už je teď ale pozdě. Lepší bude dělat blbého.

11.

„Vy nevíte kolik je hodin?“ 
„Eee...“ 
„Hele, kdyby začalo hořet, tak ani nevim, kolik je v budově lidí, když jste někde zalezlí. A bylo by to pak na mně.“
„Pardon, zapomněl jsem na čas. Už jdu.“

12.

Super, teď si ho vrátný ohlídá, jestli opravdu odešel. Student ví, že doma už se nedonutí si k Projektu sednout. Bude si na zítra něco muset vymyslet. Asi nepřijde. 
Ale je to divné. Pan Zehnal... Vrátný... Vždyť ten už tady nepracuje. Už nepracuje nikde. V minulém semestru prý zezelenal a umřel.

13.

Student se běží na vrátnici přesvědčit, koho že to viděl.

14.

Ve vrátnici nikdo není. Jen rozjedený rohlík a obrazovka bezpečnostních kamer. Student nakukuje a hledá indicii, která by vyvrátila jeho podezření, že dnes hlídá školu duch.

15.

Chodbou se rozezní dunění. Nepříjemný kovový zvuk. 
Kamery zachytily pohyb v chodbě v přízemí.

16.

Řinčení.

17.

Student zvažuje úprk, ale zapomněl si kartičku nahoře v ateliéru, tak se rozběhne vstříc nebezpečí.

18.

V chodbě ale ticho, klid. Vozík ustájený na svém obvyklém místě, přivázaný řetězem. Studenta zaujme jasná záře linoucí se z dvorku.

19.

Zdá se, že někdo je v sauně, která na dvoře zůstala po Artsemestru. Na to je možná trochu pozdě, ne? Student zamíří ke knihárně, kudy se jde na dvůr.

20.

Odtud to ale vypadá, že ani tady nikdo není. Taneční konzervatoř se halí do tmy, umprumka ani nedutá. Nebe je zlatofialové, jako v Praze vždycky. Ticho rozřízne zvuk výtahu. Tů-dů.

21.

Někdo si výtah přivolal.

22.

Dveře výtahu se otevřou a čekají, než student nastoupí. OK, pojede nahoru, vyzvedne si věci v ateliéru a vypadne odsud.

23.

Výtah se zavře. Nečeká, až si student vybere, do jakého patra pojedou, rozjede se hned. Student si musí zacpat uši. S pohybem se rozezní rámus. Je to třesk a buchot, pískot a skřípot, klepot a pištění.

24.

Tdtdtdtdtdtdtdtdtdtdtd dádádádádá dddddddddd žžžží žžžží, mechanismy naříkají, stroje pracují, válce válejí, kovy se o sebe otírají. Symfonie strojů soupeří z lisovými Plastic people of the universe. Studentovi je úzko, ve výtahu není dost místa. Jícen školy se zužuje, polyká a zase svou potravu vrací. Jede tak rychle, nebo tak pomalu? Ujjjjj ujjjj tdtdtdtdtdtd aííí aííí gřgřgřgř. 
Ať už je konec. Kolikáté je to patro? 
Konec.

25.

Výtah studenta vyplivl na chodbu. Student se třese. Randál ustal. Je ticho. Ne. Kl... kl... kl... Musí natahovat uši, rytmizované klapání, nebo cvakání se ozvání zpoza rohu, nebo ještě odněkud dál. Z dílny od Lucie. Kl... kl... kl... Zamčeno. Náhle student pocítí nutkání zašátrat v kapse.

26.

To je leták od toho chlapíka před školou. Tak zkusí druhou. Rohlík. Ano, přišel mu tvrdý. Odemkne a dveře se rozlétnou. Průvan.

27.

Kl... kl... kl... Riso vytrvale chrlí stránky. Střílí je do vzduchu jednu po druhé. Bílí ptáci. Holubi ze sítí ve světlíku. Kl... kl... kl.

28.

Student je musí pochytat. Jednu, druhou i tu první, všechny! Musí to být kompletní. Rychle. Už je v přízemí. Kl... kl… Tak.

29.

Studentovi je příjemné teplo. Pomalu se položí do měkké podložky. Osmnáct, devatenáct,... Ještě přepočítává stránky. Jak byl unaven! Už nechce nic.

30.

„Dobré ráno, to jste měl takový hlad?“ 
Probouzí se do suterénní chodby. Princezna rozsvítí trochu moc rychle. 
„Já ale ještě nic nemám. Včera mi snědli i hraběnku, co jsem měla na dnešek.“ 
Student se posbírá ze země a setřese trochu včerejší špíny. Zkontroluje hromádku papírů. Dobrý, nic nechybí. 
„Udělám vám teda vajíčka, ty budou hned. Chcete cibulku nebo šunku?“ 
„Cibulku. A s chlebem, prosím.“
Hmotu do sebe souká a v hlavě má trochu vláčno. Asi by potřeboval ještě kafe.
Už přicházejí první kávaři.
„Tyjo, ty už to máš hotový. To nechápu, tobě to fakt jde samo...“