Zabývám se pouze čistě soukromě literární tvorbou, pokud by se to jako umělecká tvorba dalo počítat, ale jinak ne. Určitý materiální přesah filozofie a teorie architektury mi asi nejvíc poskytuje nakladatelství Suture Press / éditions Suture, které jsem spoluzaložila a kde se podílím na ideové, výtvarné a koncepční produkci knih. Spolu s manželem, umělcem Cheikhem Ndiaye, se již delší dobu pohybuji na mezinárodní umělecké scéně, i když mám trošku jiný záběr a zajímá mě hlavně teorie, filosofie, architektura a ediční činnost.

Pojem suture je takový filozofický vtip. Tento termín původně vychází z myšlení Jacquese Lacana, Alain Badiou ho však také používal. Doslova by bylo možné ho přeložit jakožto „šev“ nebo „sešití“ – pro nás tedy termín zároveň odkazuje ke knižní vazbě. Proto například náš grafik, Lukáš Kijonka (Kolektiv Studio, asistent Ateliéru grafického designu a nových médií UMPRUM) hned v naší první knize Hippocampus přišel s nápadem vazbu zdůraznit a prošít knihu barevnými nitěmi. Jinými slovy, šlo nám o to přijmout a zdůraznit to, co obvykle bývá v knihách skryté. Nakladatelství tak trochu navazuje na projekty konferencí, které jsem v Praze organizovala s filozofem Michaelem Hauserem, ještě když jsem žila v New Yorku. Zorganizovali jsme například konference Alain Badiou: Filosofie Pravd (2014), 1968–1989: Paříž – Praha (2017) a Alain Badiou: Myslet nekonečno (2018). Pozvali jsme do Prahy filosofy, jako jsou Alain Badiou či Jacques Rancière. Postupem se kolem těchto projektů vytvořila neformální síť spolupracovníků, které někdy říkáme „Pražský axiomatický kroužek“, a nakladatelství se tudíž jevilo jako možná platforma pro výstupy z těchto akcí.
          Zatím jsme vydali čtyři publikace. Jednu z nich zmiňujete v otázce, druhou je sborník Revolutions for the Future: May ‘68 and the Prague Spring reflektující události v roce 1968 v Praze a v Paříži, další dvě jsou umělecké monografie Hippocampus a Archives of the Sun. Momentálně dokončuji publikaci, v níž bude shrnuto asi sedm let mých filosofických rozhovorů s Alainem Badiouem, a rádi bychom rozšířili ediční plán o řadu menších knih.

Od počátku pro nás bylo důležité spolupracovat s místními grafiky a tiskaři, protože se domnívám, že si knižní produkce v Čechách zatím drží relativně vysokou úroveň. Jde i o reakci na digitalizaci knih. Vycházíme z myšlenky, že materiální podstata knihy, tj. kvalitní grafika, typografie a materiální zpracování, může přispívat k lepšímu vstřebání a zapamatovatelnosti teoretického obsahu, kvalitně zpracovaná kniha je v podstatě mnemotechnická pomůcka.

Hledali jsme téma, které na jednu stranu rezonuje v mezinárodním diskurzu a na stranu druhou je možné ho propojit s debatami na lokálnější úrovni. Polemika okolo vykořisťování zemí globálního Jihu je bezesporu jedna z nejdiskutovanějších nejen na „západních“ univerzitách, proměňuje mj. podobu stálých expozic i akviziční činnost muzeí a galerií, odráží se ve světě současného umění i trhu s ním. Například v drážďanském Albertinu momentálně probíhá výstava nazvaná „Revoluční romance: globální dějiny umění v NDR“ a z podobného tématu vycházelo i letošní bienále Survival Kit v Rize. Jinými slovy, jde o téma, které vychází z aktuálních tendencí na mezinárodní umělecké scéně a zároveň nám umožňuje přemýšlet o tom, jak bychom my tady, v zemi, jež nikdy nebyla koloniální mocností, mohli přispět do globálních debat a třeba i pomoci promýšlet nějaké nové teoretické paradigma, které by přesahovalo postkolonialismus směrem k možnému univerzalismu, solidaritě a internacionalismu.
          V období studené války bylo Československo poměrně čilým aktérem a v duchu socialistického internacionalismu prohlubovalo vazby na africké státy a další země tehdy tzv. třetího světa. Nesledovalo jen ekonomické zájmy, docházelo také ke kulturní výměně. Na tuto část české historie se poněkud zapomnělo po roce 1989 a také, myslím, nedochází k dostatečné reflexi toho, jaký přínos tyto výměny měly pro studenty a intelektuály z Afriky. V Dakaru, kde trávím hodně času, se mi již stalo, že jsem potkala Senegalce, který mluvil perfektní češtinou právě proto, že tu v minulosti studoval. Často se ptám, zda navzdory veškeré možné kritice institucí, jako byla Univerzita 17. listopadu (1961–1974), tyto výměny nakonec nepředstavují alespoň malý zárodek možné internacionalistické a solidární alternativy k tomu, co běžně nazýváme „globalizace“. Jinými slovy, tato pozapomenutá historie mezinárodní spolupráce poukazuje nejen na složitost a komplexnost světa, ale dost možná by se mohla stát i přínosem pro širší mezinárodní diskuzi.

Jak už naznačuje samotný název ateliéru „Východ – Jih“, snažíme se tuto běžnou představu narušit a ukázat, že pohyb mezi Východem a Západem není jediný možný a správný, a že lze také vytvářet jiné kulturní a geopolitické sítě – například mezi Východem/Středem a Jihem. Cílem přednášek zahraničních hostů, které tento ateliér doprovázejí, je seznámit místní publikum s důležitostí tohoto tématu a přispět k další internacionalizaci UMPRUM.

Jde o hybridní režim, kde se seznamujeme s širším historickým, teoretickým i uměleckým kontextem. Záběr je poměrně pestrý. Diskutovali jsme nad teoretickými texty Frantze Fanona nebo Mamadou Dioufa. Promítali jsme si filmy Ousmana Sembèna, Abderrahmana Sissaka, Manthii Diawary, ale také Williama Kentridge. Ač se obecně vztahujeme k určitému historickému tématu, určitě se nejedná o vědecký seminář. Ostatně mnohé výstavy, jako například The Short Century: Independence and Liberation Movements in Africa, 1945–1994 (2001) kurátora Okwui Enwezora pracovaly s kombinací historických dokumentů a umění. Zabýváme se současnou uměleckou praxí a já se snažím zprostředkovat přesahy do jiných oborů, které mají studující konfrontovat s něčím novým. Hranice mezi tím, co je umělecké a co není, je tenká. Dnes se mnohé výstavy nevěnují výhradně umělecké tvorbě, ale dotýkají se také širších společenských či politických problémů.

V rámci poslední akce přednáškového cyklu představil Łukasz Stanek svou knihu Architecture in Global Socialism. Stanek je historik architektury působící na University of Michigan, který se dlouhodobě zabývá činností polských architektů v Ghaně a na Blízkém východě. Při výběrů hostů a hostek jsem se hodně snažila zařadit ty, kteří se pohybují na rozhraní různých oborů. Diawara je na jednu stranu historik a teoretik, jenž vyučuje na New York University, zároveň působí jako filmař. Tento rok kurátoroval 15. bienále v Sharjah nazvané „Thinking Historically in the Present.“ Mimo jiné se zná s mnoha významnými africkými a afroamerickými umělci, jako jsou například David Hammons a Mel Edwards. Vanessa van Obberghen je umělkyně, která reflektuje vlastní zkušenost s migrací, ale souběžně také vede studio Luca Tuymanse, což je jeden z nejznámějších žijících malířů, tudíž se velmi dobře vyzná v praktické stránce uměleckého provozu na nejvyšší úrovni. Mamadou Diouf je ředitel Institutu afrických studií na Columbia University a přední odborník na dějiny Afriky, neopomíjí ale např. veřejný prostor, umění a pozici mladých lidí v afrických společnostech. Ač pocházejí z různých sfér, všichni se nějakým způsobem pohybují na scéně současného umění a jejich výzkum má přínos pro současný umělecký diskurz. Letošní ateliér je takový experiment v rámci internacionalizace, o níž jsem mluvila. Kontakt s různými obory i jinou historickou realitou může být pro studenty a studentky podnětný a snad je i posune ve vlastní tvorbě a tak trochu jim otevře i okno do světa.

se zabývá teorií architektury a filosofií. Doktorát z architektury získala na Columbia University Graduate School of Architecture, Planning, and Preservation v New Yorku, předtím studovala na École Normale Supérieure v Paříži a na École des Hautes Études en Sciences Sociales tamtéž. Vede neziskové nakladatelství Suture Press / éditions Suture založené v Lyonu, kde se jako editorka podílela na publikacích Revolutions for the Future: May ’68 and the Prague Spring (s Nickem Nesbittem and Michael Hauserem, 2020) a Alain Badiou: Sometimes, We Are Eternal (s Normou Hussey, 2019). Je spoluzakladatelkou Pražského axiomatického kroužku, se kterým v Praze uspořádala konference, na nichž vystoupili filozofové jako Jacques Rancière, Alain Badiou či Étienne Balibar.
www.suturepress.com

absolvoval bakalářské studium dějin umění na Filozofické fakultě UK a nyní pokračuje na Katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Zaměřuje se na umění od poloviny 20. století do současnosti a queer studies.