FOTBAL Z NÁS UMÍ DĚLAT MONSTRA

Ⓗned zkraje přiznávám, že jsem se dlouho na nic netěšil tak jako na den školního fotbalového turnaje. Vyrážím brzo a mezi tím, kdy opustím domov a přijedu na strahovský vršek, na Prahu padá opar vedra. Na hřištích mezi kolejemi není ani centimetr čtvereční stínu a s improvizovanými turbany na hlavě nebo pod vlajkami – původně určenými k fandění – se bude celý den mluvit o horku.◼

Ⓝedorazil jsem jen kvůli hře: taky musím napsat, co je zač tahle tradice, která uzavírá každý školní rok. Podávám to, jako bych měl velevážený úkol. Zadání přitom znělo, ať o turnaji klidně napíšu básničku, je to jedno. Ale já tam tu závažnost chci mít, a proto když vidím přicházet první lidi, na kšiltovku si nalepím pásku s nápisem Press a začínám jednak odposlouchávat cizí rozhovory, jednak se jich přímo ptát.

Ⓗned po pár pokusech vidím, že moje kvaziintelektuální otázky o podstatě fotbalového rituálu v životě studentstva 🅤🅜🅟🅡🅤🅜 a podobné řečičky nepadají na úrodnou půdu. Prakticky všem jde primárně o rozdrcení soupeřů, o slavné vítězství. →

Ⓣypicky tedy slyším: „Jestli jsem tady pro vítězství nebo pro rozkoš? Já tyhle věci zásadně kloubim dohromady. Nebo třeba: „Cílem je na začátku zrakvit nejlepšího hráče protivníka.“

Ⓥšichni odpovídají s nadsázkou, ale vtip jen ředí zcela neironickou chuť vyhrát. Poddání se atmosféře soutěživosti je tím nejsvůdnějším instinktem a ještě se k němu budu muset vrátit.

Ⓟrotože se mi teď vyptávání nedaří, opouštím stín stromů a vracím se dívat na hřiště.◼

Ⓩačínají první utkání a na nich vidím tolik krásy, o kterou se chci podělit. Řekl bych vám o vznešené, nebesky klidné hře Lukáše Hlavína z Fotky 2. Spatřil jsem fantastické náběhy na křídle architektky Aničky Šťastné nebo studenta D1, který si něžným lobem obhodil protihráče a než míč dopadl na zem, vypálil z voleje a skóroval! Takhle můžu napsat, ale jazyk ani zdaleka nepostihuje bohatství takového momentu.

Ⓞ čem nelze psát, o tom se musí KŘIČET. ◼

Ⓞd jednotlivců k týmům: nemusím nikoho vyzpovídat, jen z pozorování hry se u každého z nich rýsuje příběh. Nepřehlédnutelný cirkus Grafického designu a nových médií s dýmovnicemi, vlajkami, dunící hudbou. Když hrají, ozývá se z tribuny ostrá rivalita od Typografie – zkouším se na ni i ptát, ale reakce na moje chytráctví („Pojímáme nepřátelství obzvlášť silně proti těm, kteří jsou nám nejpodobnější?“) je opět syrová („Ne, voni prostě smrděj!“). I míň artikulované identity na sebe rychle nabalí významy: už třeba jen název týmu „Módička“ nebo hnědé dresy bez rukávů ateliéru A2 – FAP musí v člověku vzbuzovat něhu! ◼

Ⓙak postupuje den, atmosféra a žár na hřišti jsou stále intenzivnější. Objevují se mraky, které jsou stále těžší a tmavší, a náš tým nepostupuje ze skupiny. Začínají první vyřazovací zápasy a nálada na hřišti a na tribuně je vůbec nejvypjatější. Může za to už zmíněné absolutní nasazení GDNM, ke kterému se vztahují tak nějak všichni.◼

Ⓝa tomhle místě chci jejich přístup ke hře a fandění vyzdvihnout a zobecnit. Zdá se mi totiž, že byla velmi dobře nadávkována míra soutěživosti, ze které pak pramení všechny ty chorály, rivalita a zvýšený tep. Soutěživost je těkavá, proklatá věc. Ona je příčinou toho, že nás u sportu popadne kolektivní vzrušení, které je báječně opojné a jen stěží lze zažít někde jinde. →

Ⓚdyž ale soutěživost převálcuje ostatní motivy – jako je třeba radost ze společné hry – tak se fotbal proměňuje ve snad nejtoxičtější sport. Až v dospělosti jsem zažil, že v něm nepřevládají křeč a ten nejotravnější machismus, které nezakryje žádná míra nadsázky. Právě u amatérského hraní je potřeba náročně vyjednávat: říkat třeba nahlas, co je přes čáru, jak bychom spíš mohli střídat, střílet… To je těžké a sám to vždycky nezvládnu. Fotbal jako něco radostného a poetického je v mojí zkušenosti extrémně křehkou záležitostí, a tak chci tuhle nutnost tučně podtrhnout.◼

Ⓞ vítězství se nakonec utkává ateliér A2 – FAP proti Architektuře 1 spojené s Katedrou volného umění. Všichni jsme už před koncem vstřebali nepřiměřenou dávku slunečního záření. Je stále větší dusno, a tak ve finále všichni těžce tahají nohy. Těsně před koncem nastavení pak všechny překvapí rána Nikoly Šmeralové, která letí přes chumel hráčů a končí až v síti, což znamená titul pro A1 s KVU. V okamžiku vítězství se jako opona spouští déšť.◼

Ⓣurnaj znamená jinak vzácné setkávání se studentstva napříč UMPRUMkou. Probíhá v náladě, kterou předem jitří losování dresů, dramatické plakáty a která má zcela hladký, vzrušující průběh – moc díky za tuhle práci.◼

✸ ✸ ✸

Ⓚdyž nám skončí zápasy, zůstávám ještě na jednom ze hřišť a sám kopu na prázdnou bránu. I při malé ráně se ochranné pletivo nahlas rozdrnčí. Postupně kopu silněji a silněji; většinou se netrefím, ale o to větší rámus to dělá – a až když mi stehnem prostřelí bolest z křeči, tak toho konečně nechám.◼

Příspěvek pro 🅤🅜🅟🅡🅤🅜 Online zpracovali Ondřej Sliš (text), Johanka Porazilová (ilustrace) a Alžběta Chrudimská (fotografie).