Filozof a historik umění tvrdí, že izraelská vláda vedená Netanjahuem, která v Gaze uplatňuje logiku vykořenění a vysídlení, uráží základy Izraele i samu židovskou paměť. 

Gazu nelze tolerovat. Už měsíce a každý den silněji. Tato situace je dvojnásobně, trojnásobně, tisícinásobně nesnesitelná. Zaprvé zjevně z lidského hlediska kvůli tomu, čemu je vystaveno civilní obyvatelstvo, drcené bombami armády, která si po americku myslí, že ho může vykořenit (ve smyslu vyrvat kořen z hloubi půdy), když bez rozdílu ničí všechno na povrchu (domy, nemocnice, ženy a děti, novináře, záchranáře, humanitární pracovníky...). Situace je zároveň nesnesitelná v politické rovině, jelikož veškeré protestní hlasy se ukazují být zoufale bezmocné, protože americké bomby jsou neustále dodávány a používány v terénu. [Premiér] Benjamin Netanjahu už dlouho neposlouchá svět kolem sebe: jde o hluboce cynickou taktickou hluchotu, která je ve své podstatě sebevražedná a apokalyptická, protože vylučuje jakoukoli možnost politického řešení konfliktu. 

To vše je dobře známo, i když je třeba to opakovat. Je zde však ještě třetí rozměr této nesnesitelné situace, který bych nazval psychickou rovinou, jež se obzvlášť dotýká židů v diaspoře. Těch, kteří nikdy nesnili o jakékoli říši, ale jen o občanském životě v zemi, kterou si zvolili k životu. Těch, kteří svou židovskou existenci neztotožňují s jedním státem. Není ale pochyb, že nesou na svých bedrech ohromnou tíhu zvanou historie, nakupenou ve více či méně uspořádaných psychických meandrech své paměti. 

Henry Meige, žák Jeana-Martina Charcota v nemocnici Salpêtrière, publikoval v roce 1893 doktorskou práci z medicíny věnovanou „syndromu bloudícího Žida“. Nejčastěji šlo o zubožené potulné migranty, kteří utekli před pogromy ve východní Evropě a zbláznili se po prožití tolika útrap. V ulicích Paříže byli snadno k rozeznání, protože na ramenou vláčeli obrovské rance plné ubohých, nesourodých a neužitečných věcí, ke kterým měli ale citovou vazbu. O čtyři desetiletí později, po nástupu Hitlera k moci, se ti, kteří unikli nacistickému pronásledování, stali novými migranty a opět čelili ubohým životním podmínkám a mnohdy ztrátě základních práv. Byli mezi nimi i velcí intelektuálové jako Hannah Arendtová, která tuto situaci podrobila pečlivé analýze ve známém textu O nás uprchlících (Nous autres réfugiés, 1943). 

 „Zakhor“, pamatuj 

My, žijící zde, už nejsme židovští uprchlíci, ale svobodní občané – více či méně svobodní – žijící v zemi, jejíž zákony nás mají uchránit před prastarým antisemitským syndromem. Nejsme ani přímo ve válce, ani nežijeme v každodenním strachu, nejsme vězněni, ani netrpíme hladem, nejsme rukojmími nikoho. Tam, v Gaze, stále existují rukojmí držení Hamásem a nevíme, kolik jich přežilo nebo přežije. A je tam zároveň celé obyvatelstvo Gazy, které je rukojmím nekončící pomsty. V porovnání s tamější situací tedy my zde nejsme ničí rukojmí. Avšak nesnesitelná situace, která panuje v Gaze, nás uvrhla do jakéhosi ochromení hrůzou, propastné hanby, ocitli jsme se v morálním sevření. Ač nejsme pronásledováni, uprchlíky ani vězni, jsme přesto skutečnými psychickými rukojmími situace, kterou vytvořily nedávné – nicméně už dávno započaté – dějiny tohoto blízkovýchodního regionu. Z podobného morálního strádání se v minulosti snažili vymanit významní intelektuálové jako například Pierre Vidal-Naquet a Jérôme Lindon. 

Dnes je však bohužel nutné začít vše od začátku. Je třeba připomenout, že tíha dějin spočívající na našich bedrech je věc jedna, ale otázka, jak se s ní vypořádat, je věc druhá. Hebrejské Zakhor znamená „pamatuj“. Pamatuj a pochopíš lépe svou současnou existenci i to, jak nahlížet na svou budoucnost. Ale na co, jak a proč vzpomínat? Na základě toho, jak s pamětí pracujeme, jaký pocit z ní necháme vyrůst? Nekonečný smutek, anebo osvobozující utopii? Paranoiu obléhaných, kdy jsou ti druzí vnímáni pouze optikou nenávistného strachu, anebo možnost pokusu o nastavení nového etického vztahu? 

Jsme proti své vůli opět postaveni do situace, kterou Hannah Arendtová shrnula na začátku své knihy Krize kultury aforismem Reného Chara: „Dědictví nepředchází žádná závěť.“ Tato dezorientace by však neměla být nikým využita k tomu, aby z nás učinil psychické rukojmí. Když sledujeme dění v Gaze a snažíme se v rámci možností pochopit děsivou historickou logiku, co se nám vybaví v paměti? Najednou máme před očima Aleppo bombardované Asadovými silami a Putinovým letectvem a hned poté vidíme nekonečné ruiny Mariupolu. A zmocní se nás závrať a nevolnost a najednou vidíme varšavské ghetto v dubnu a květnu 1943, systematicky ničené nacisty, vypalované dům po domu i s posledními zbytky obyvatel. 

Jak je toto srovnání zřejmé, tak je zároveň nesnadné se s ním vyrovnat z hlediska židovských dějin a jejich etiky. Pokud je toto přirovnání legitimní, pak s sebou nese jeden velmi jednoduchý důsledek: a sice, že situace v Gaze – které se říká „enkláva“, neboli hladovějící, bombardované ghetto blízké likvidaci – představuje nejvyšší urážku, kterou současná vláda židovského státu způsobuje tomu, co by mělo být jeho vlastním antropologickým, morálním a náboženským základem. Mám na mysli jeho nejstarší biblické přikázání: Zakhor – židovskou paměť samotnou. Zároveň je třeba připomenout fakt, že současné násilí izraelské armády vůči palestinskému civilnímu obyvatelstvu má svou vlastní politickou tradici. Vychází z hnutí, jehož zhoubnému vlivu strana práce, zakladatel státu Izrael, nedokázala postupem času zabránit. Netanjahu je ostatně jen horlivým žákem Menachema Begina [premiéra v letech 1977–1983], kterého David Ben Gurion a Hannah Arendtová už v době masakru v Dejr Jásinu v roce 1948 označili za „fašistu“, a později po masakrech v Sabře a Šatíle v roce 1982 jej takto nazval i Primo Levi. Begin byl, jak známo, žákem Vladimira Žabotinského, autora eseje Železná zeď z roku 1923, zakladatele „Sionistické revizionistické strany“, „Židovské legie“, a poté i Bejtaru (ultrapravicového sionistického mládežnického hnutí), který se za vlády Mussoliniho cvičil ve fašistickém táboře v Civitavecchii. 

Dovedu si snadno představit, že mnoho důstojníků izraelské armády (Cahal) si z dětství pamatuje, co museli jejich prarodiče vytrpět za nacismu. O to více zdrcující a zároveň příznačný je výrok jednoho z nich, zveřejněný 25. ledna 2002 v deníku Haaretz. Je výmluvným příkladem inverze paměti, která přechází od soucitu s civilisty masakrovanými v ghettu k čistě vojenskému uvažování o taktice jejich vrahů: „Je oprávněné a dokonce nezbytné čerpat poučení ze všech možných zdrojů. Pokud je úkolem zmocnit se uprchlického tábora s hustou populací nebo dobýt kasbu v Nábulusu, a pokud je povinností velitele splnit úkol bez obětí – ani na jedné, ani na druhé straně –, pak musí nejprve analyzovat a osvojit si poučení ze starších bitev. A dokonce, jakkoli to může někoho šokovat, i způsob, jakým německá armáda bojovala ve varšavském ghettu.“ 

Tato inverze paměti nám svírá srdce, naplňuje nás hanbou a revoltou. Vždyť přece není charakteristická ani pro založení státu Izrael, ani pro demokratickou tradici jeho institucí. Nekoresponduje s voláním po spravedlnosti – jak dokazují masové demonstrace v Tel Avivu a postoje části Izraelců. Neopravňuje ani v nejmenším k absurdnímu převrácení situace ty, kteří by chtěli z Palestinců učinit „nové židy“ a z židů „nové nacisty“. 

Fašismus v zrcadle

Avšak k podobnému převrácení situace dochází, když je člověk veden paranoidní politikou a podlehne prosté touze po pomstě a mimetické rivalitě. Tehdy nenávist k druhému převládne nade vším (představuji si, jak se Emmanuel Lévinas obrazně obrací v hrobě) a člověk začne používat tytéž politické zbraně jako jeho nepřítel. Boj proti islamo-fašistické organizaci by přitom neměl vést k jakékoli formě zrcadlového fašismu, poháněného duchem koloniálního dobývání a absolutní nadvlády – právě to totiž už příliš dlouho zažívá civilní obyvatelstvo Gazy, zbavené skutečného politického zastoupení. 

Stratégové izraelské armády (Cahalu) jsou prý velice inteligentní. Určitě tedy vědí, jak bojovat proti teroristické organizaci, aniž by museli nechat vyhladovět a bombardováním masakrovat tolik civilistů. Ledaže by sloužili jako nástroj projektu vykořenění a vysídlení, pro který, pokud je mi známo, nebyli ve vojenských akademiích školeni. Takový je však plán politického oportunisty a několika teokratů a náboženských fundamentalistů vedených děsivým mesiášským aktivismem a vidinou „Třetího chrámu“ a koloniální vizí „Velkého Izraele“. Tímto jednáním izraelští vojáci ve skutečnosti jen urážejí památku své vlastní genealogie, své vlastní sedmadvacet století staré etické a náboženské tradice. Pokud dnes existuje nějaká naděje, pak je v demonstrantech v Tel Avivu držících fotografie dětí z Gazy, nebo ve stovkách vojáků, kteří odmítají bojovat, protože pochopili lidskou a politickou absurditu, kterou je vraždění jejich – našich – vlastních bratranců ve jménu Abraháma, otce Izmaela. 

Georges Didi-Huberman je filozof a historik umění, mimo jiné publikoval: Éparses. Voyage dans les papiers du ghetto de Varsovie (Minuit, 2020), Le Témoin jusqu’au bout. Une lecture de Victor Klemperer (2022) a La Fabrique des émotions disjointes (2024). 

Georges Didi-Huberman, « Nous sommes les otages psychiques d’une situation insoutenable à Gaza », in: Le Monde, 4. června 2025, rubrika Idées, s. 26, přeložil Jaroslav Hubata-Vacek. Překlad textu vychází na UMPRUM Online na doporučení Akademického senátu UMPRUM a se svolením autora.

Georges Didi-Huberman (nar. 1953) je francouzský filozof, historik umění, významná postava současného humanitního myšlení. Dlouhodobě působí na École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži. Jako sekulární Žid žijící ve francouzské diaspoře se ve svých textech opakovaně vrací k tématům paměti, obrazů, traumatu a identity. 

Je autorem řady významných publikací, z nichž mnohé se zaměřují na filozofii obrazu. Připomeňme například knihu Images malgré tout (Obrazy navzdory všemu, Paris: Éditions de Minuit, 2003), v níž se detailně zabývá čtyřmi dochovanými fotografiemi pořízenými tajně v roce 1944 u osvětimského krematoria – jedinými známými snímky, které zachycují samotný proces masového vraždění v plynových komorách. Didi-Huberman v této knize předkládá fenomenologickou analýzu fotografického obrazu, jenž nejen dokumentuje, ale i vizuálně zprostředkovává hrůzy genocidy. Tvrdí, že síla těchto obrazů spočívá v jejich schopnosti vypovídat o nepopsatelném – o hrůze holokaustu způsobem, jakého není schopno ani to nejpřesnější psané svědectví. 

V nedávno publikovaném textu pro deník Le Monde, jehož překlad zde přinášíme, Didi-Huberman upozorňuje naopak na současné násilí izraelské armády vůči palestinskému civilnímu obyvatelstvu. V této souvislosti autor píše o nebezpečí „zrcadlení fašismu“, o bolestné „inverzi paměti“ – o situaci, kdy kolektivní historická zkušenost s útlakem a genocidou (v tomto případě židovská zkušenost s holokaustem) přestává fungovat jako mravní kompas a naopak je zneužívána k legitimizaci útlaku jiných. 

Zveřejnění tohoto textu má za cíl přispět k hlubšímu porozumění a větší citlivosti v otázkách blízkovýchodního konfliktu, který nelze nahlížet výlučně prizmatem proizraelské perspektivy. 

Lada Hubatová-Vacková