Eduard Herrmann a Matěj Coufal jsou absolventy Ateliéru produktového designu (D3) na UMPRUM. Svou práci představili vedle Prahy i v Berlíně, Frankfurtu, Bruselu nebo v provincii Zhejiang v Číně. Mají za sebou řadu ocenění, od Red Dot Design Award nebo Elle Decoration International Award po titul Grand designérů v minulém ročníku ceny Czech Grand Design. Tento titul letos předali jinému designérskému duu – Vrtiška a Žák. O tom, co pro ně znamená design, proč preferují spolupráci v týmu a jak se dostali k fenoménu DIY je následující rozhovor.

Rozhovor vedl: Ondřej Balada

Vaše spolupráce začala už během studií. Co byl moment nebo projekt, při kterém jste si uvědomili, že spolu chcete pracovat dlouhodobě?

MC: Naše spolupráce začala školním zadáním, kdy z nás vedoucí ateliéru Michal Froněk a Jan Němeček vytvořili tým. Měli jsme tehdy za úkol realizovat mobiliář pro Prahu.

EH: V týmu byl společně s námi i Jorge García, se kterým jsme celý návrh vymysleli u piva, ale Jorge později odcestoval do Mexika, a nechal to na nás.

MC: I díky němu jsme pak soutěž na mobiliář vyhráli a projekt dokončili ve spolupráci s mmcité. Vlastně jsme ze školního zadání vpluli do vod firemní spolupráce, a tak vzniklo naše studio.

Z výstavy Design In You v Jurkovičově vile. Foto Moravská galerie v Brně.

V poslední době je velkým tématem v umění, architektuře a dalších tvůrčích oborech týmovost a spolupráce. Jako by odeznívala doba individuálního tvůrce a nastupovaly tvůrčí kolektivy. Vnímáte něco takového v designu? Dává vám smysl kolektivní řešení problému?

EH: Já myslím, že je to úplně stejné v rámci umění, designu i architektury. K jakémukoli projektu můžeš přistupovat jako k zadání, které může a nemusí mít více či méně omezení. Funkce, vyrobitelnost nebo rozpočet jsou jen některými z nich.

MC: Nevím, jestli jde srovnávat design a volné umění. I když v obou případech můžeš analyticky přistupovat k tomu, co tvoříš, a hledat nejlepší možné řešení, ale ta cesta k němu je asi jiná.

EH: Tým je důležitý ve chvíli, kdy řešíte komplexnější problém, ale musíte být schopni o něm diskutovat. Když umíte popřít svoje ego a otevřít se diskusi, můžete svoji práci dostat dál. Může mít větší hloubku, než když o problému přemýšlíte sami. Týmový přístup je velké téma i ve vztahu k ekologii: dělat něco společně, s ohledem na konsekvence v mnoha různých aspektech, je často nejefektivnější. Možná i díky tomu před lety vyhrálo Turner Prize Assemble Studio. Ačkoli se zabývají hlavně architekturou, jde o velký tým lidí s přesahem do umění, designu a dalších oborů.

MC: Přitom ale pořád můžeš vytvářet skvělé věci i sám, přistupovat k designu intuitivně a pohrávat si s detaily, ale má to svá omezení.

EH: No právě. Ve chvíli, kdy řešíš velké zadání a zásadní výzvy, tak ti tenhle individualistický přístup v podstatě přestává stačit. Přestává být důležité, kdo konkrétně navrhl nějaký detail. Design hlavně už dávno není jen navrhování věcí. Design je o řešení konkrétních výzev a problémů.

Takže designérská dua u nás nevznikají jen náhodou? Froněk a Němeček, Vrtiška a Žák, Herrmann a Coufal, má to i praktický přesah?

EH: Nemůžeme mluvit za ostatní, ale analýza a výzkum budou nejspíš nejen pro nás v designu čím dál důležitější. Ve dvou a více lidech se nám pracuje efektivně a dobře.

MC: Navíc o věcech rádi diskutujeme, nechceme být individualisti uzavření v bublině.

Pojďme se ještě na chvíli vrátit k vašim školním realizacím. Matěji, ty jsi zakončil studium velmi netradiční diplomkou. Výsledkem tvé práce nebyla konkrétní věc, ale teoretická esej zabývající se měrnými systémy a tím, jak ovlivňují práci návrhářů a kreativních profesí. Jak se stalo, že jsi v Ateliéru produktového designu diplomoval psaním teoretické práce?

MC: Ten první impuls vznikl v rámci diskuse nad měrnými systémy a tím, jak deformují naše uvažování. Na začátku jsem dokonce přemýšlel o nějaké řadě „metrů“ jako produktů, měřidel. Jakmile jsem se ale ponořil do průzkumu a ohledával historii měrných systémů a jejich významy, vzešla potřeba víc to popsat a propojit s historickými a současnými příklady. Navíc jsem chtěl využít prostředí školy k tomu, abych pracoval na vlastním projektu a dovolil si experimentovat. Ateliér D3 byl vždy orientovaný směrem ke spolupráci s průmyslem a různými značkami. Já jsem ale chtěl využít školního prostředí pro práci, která nebude mít komerční ambice, ale místo toho může mně a dalším kreativcům pomoci při navrhování. V podstatě mi ani nešlo tolik o výsledek, ale o samotný proces výzkumu. Hlavní výzvou pak bylo přetavení výzkumu do knihy a různých objektů - metrů. To se nakonec podařilo, METR vyšel knižně v Nakladatelství UMPRUM a čerstvě obdržel nominaci na Nejkrásnější knihu roku v kategorii Učebnice a další didaktické pomůcky.

Metr, diplomová práce Matěje Coufala. Foto Herrmann&Coufal

V rámci své práce mluvíte často o hledání, zkoumání nebo analytickém přístupu. Edo, ty teď studuješ na Katedře designu doktorát. To je standardně vědecká forma studia a spousta lidí si spojení doktorátu a umění, respektive designu neumí představit. Jak teď tvoje studium vypadá?

EH: Popravdě jsem si různorodost jednotlivých úrovní studia designu od bakaláře po doktorát uvědomil teprve nedávno při přípravách Bienále UMPRUM s Kristýnou Péčovou a Filipem Krausem. Tématem Bienále je právě umělecký výzkum. Pro mě osobně je doktorské studium, když to velmi zjednoduším, o dovysvětlení a odkrytí vnitřních vztahů a funkcí v oboru. Mám tři roky na to, abych systematicky a soustředěně pracoval na vlastním výzkumu, na rozdíl od bakalářského nebo magisterského studia, kde plníš více studijních povinností. Navíc je skvělé, že mám čas propojit se s ostatními lidmi z jiných oborů, kteří DIY a další designérské přístupy mohou nahlížet z úplně jiné perspektivy. Nabízí se tak zase nové možnosti spolupráce.

Oba máte poměrně široký záběr realizací od produktů a prací do veřejného prostoru po animaci, workshopy a další. Vnímáte u sebe samotných hranice designu a dalších oborů? Nebo vám přijdou prostupné?

MC: Nějakou pomyslnou flexibilní hranici asi máme. Například urbanismu už příliš nerozumíme, ale zrovna veřejný prostor a jeho řešení je definicí týmovosti, o které jsme se teď bavili. Čím víc lidí z různých oborů od architektů a designérů po sociology, psychology a další budou veřejný prostor a život ve městě řešit a aktivně spolupracovat, tím lépe.

EH: Asi naštvu spoustu lidí, ale přijde mi, že architektura a design jsou téměř totožné a architekti jsou specializovanější designéři. A veřejný prostor jako takový je podle mě zajímavý pro všechny, včetně umělců a dalších profesí, které by se měly podílet na jeho dotváření.

Pixel je mobiliář z odřezků dřev, které by jinak skončily v kamnech. Vyrábí jej mmcité. Mobiliář získal Red Dot Design Award. Foto mmcité

Sattelite je lavička inspirovaná akustickými zrcadly. Vyrábí ji mmcité. Foto mmcité

Zkušenosti s veřejným prostorem jste získali i na festivalu architektury a designu Concentrico ve španělském Logroño. Ten je zaměřen hlavně na zážitek a reflexi veřejného prostoru a architektury. Organizátoři taky podporují interakci mezi tvůrci a veřejností. Jaká to pro vás byla zkušenost?

EH: Pro mě je veřejný prostor místem, kde se všichni můžeme vyjádřit a řešit to, co nás pálí nebo zajímá. Na festivalu jsme organizovali workshop pro místní obyvatele, kteří si mohli vyrobit kus nábytku a zakomponovat ho do společné instalace. Po skončení festivalu mohli účastníci workshopů instalaci rozebrat a odnést si své vyrobené kusy domů. Často je i sami různě dotvářeli.

MC: Tím pádem se i oni sami stávali spoluautory. A jejich zpětná vazba, třeba k některým rozměrům a umístění, pro nás byla dost důležitá.

EH: Rádi vytváříme věci, které mají dlouhodobou hodnotu a trvanlivost, ale ten opačný přístup, vytvářet dočasné situace a instalace, je pro nás cenný a hrozně nás to baví.

Z festivalu Concentrico v Logroño. Foto concentrico

Interakce, o které mluvíte je opakujícím se motivem, který se vaší prací vine už několik let a nejvýrazněji se zhmotnil ve vašich DIY projektech. Co vás k tomu přivedlo na začátku? Ekologie? České kutilství? Alternativní přístupy?

EH: DIY se stalo naším tématem v podstatě náhodu. Matěj zrovna pracoval na diplomce a já se chtěl hlásit na doktorát. Potřeboval jsem si ujasnit téma vlastního výzkumu a narazil jsem na projekt Enza Mariho Autoprogettazione, který se zabývá výrobou svépomocí, vlastně úplně bez průmyslu. Říkal jsem si, že by bylo skvělé zkoumat to v rámci disertace, ale ještě předtím jsme to otestovali na Designbloku 2019. Naše projekty s DIY se nám v průběhu času rozvětvují. U některých si hrajeme a testujeme možnosti, jiné jsou vážným pokusem o hledání alternativních forem produkce.

MC: Na začátku jsme sami netušili, kam dorazíme. A to jsme ještě pořád na cestě. Naše projekty spojuje určitý důraz na „dokončenost“. Chceme, aby u všech věcí byly doladěny detaily, což je v DIY samozřejmě výzva. Co všechno se v tom tématu objevuje, včetně udržitelnosti a dalších aspektů, které s tím souvisí, pro nás bylo vlastně překvapením. A překvapil nás i zájem, který se o DIY objevil jak ze strany firem jako Hornbach, tak ze strany Českých center a dalších institucí. Z jedné rešerše a výstavního experimentu na Designbloku se tak pro nás DIY stalo tématem, které budeme řešit možná až do konce života.

DIY Designblok 2019, zdroj: Herrmann&Coufal

Materiál pro výrobu lampy Tension. Foto NOMAD Laboratory

Lampa Tension. Foto NOMAD Laboratory

Lustr Lift. Foto NOMAD Laboratory

Návod pro výrobu svépomocí. Foto NOMAD Laboratory

Vystavujete opakovaně na Designbloku, v Galerii Kvalitář, docela nedávno třeba v Jurkovičově vile Moravské galerie. Oba jste teď navíc řešili architekturu expozice pro Bienální výstavu UMPRUM. Jak přistupujete k vystavování designu a k architektuře výstav?

MC: Jurkovičova vila pro nás byla zajímavá, protože jsme dlouho pátrali po tom, jak zpracovat a propojit naši práci se specifičností domu a místa. Nakonec jde spíše o filozofické propojení s Jurkovičem jako autorem.

EH: V rámci Bienální výstavy UMPRUM je pro nás důležité hledat propojení jednotlivých projektů, vztah exponátů k prostoru a divákovi. Je to zase nová zkušenost, protože už se neohlížíme jen na sebe, ale musíme přibližovat práci někoho jiného. Rámovat ji.

Vedle domácího trhu máte zkušenosti s firmami v zahraničí. Dá se ještě říct, v čem jsou takové zkušenosti odlišné, respektive v čem jsou jednotlivé trhy specifické? Nebo už se rozdíly mezi jednotlivými zeměmi stírají?

MC: V zahraničí máme za sebou jen pár jednotlivých projektů, například jsme realizovali mobiliář do veřejného prostor ve Štrasburku, ale celkově mám pocit, že v rámci Evropy už žádné zásadní rozdíly nejsou.

EH: Na druhou stranu jsme při pořádání workshopů ve Španělsku byli překvapeni mírou spolupráce mezi festivalem a soukromým sektorem. Organizátoři byli schopni aktivně vyhledávat sponzory a španělské firmy se tam rády prezentovaly. V praxi jsme tak od místního podniku získali materiál pro náš workshop, kvalitní krásné překližky, kolegové z Německa zase od jiné firmy dostali barvy pro realizaci velkoformátové malby. Pro ty firmy je to do jisté míry prestiž, a propojení průmyslu a kultury je tam mnohem samozřejmější než u nás.

MC: Teď nás ještě čeká spolupráce s Romanian Design Week, kde budeme zkoušet nový workshop.

Jak taková spolupráce vypadá? A v čem jsou pro vás workshopy tak cenné?

EH: Organizátoři nám poskytnou prostor a materiály, a my budeme v centru Bukurešti organizovat workshop, který se bude točit právě okolo NOMAD laboratory. Spolupráce s institucemi nás baví a doufáme v podobně pozitivní zkušenost jako ve Španělsku.

MC: Ve chvíli, kdy organizujeme workshopy je najednou role designéra úplně jiná. Učíme lidi, jak si mohou věci vyrobit sami, najít vztah k materiálu a získat novou zkušenost. A díky participaci si pak samotní uživatelé často ujasní, že by věci chtěli jinak a sami naše návrhy upravují a stávají se spoludesignéry. My už to v tu chvíli jen moderujeme, pomáháme jim s technickými věcmi a sbíráme inspiraci.

Obligátní otázka na závěr. Máte vysněný festival nebo firmu či klienta, pro které byste chtěli spolupracovat?

EH: V kontextu těch tradičních komerčních spoluprací to vnímáme asi podobně jako všichni designéři. Každý by rád někdy něco navrhl pro Vitru, nás ale momentálně zajímají i jiné věci než jen komerční zakázky.

MC: V současném kontextu? Rádi bychom chtěli spolupracovat třeba s Člověkem v tísni.

Výstava Design In You v Jurkovičově vile. Foto Moravská galerie v Brně

Eduard Herrmann (*1989) se narodil v Brně, absolvoval Ateliér produktového designu na UMPRUM, kde nyní pokračuje studiem doktorského programu Výtvarná umění. Spolu s Matějem Coufalem založil studio Herrmann&Coufal. Návrhy studia lze nalézt zhmotněné v kolekcích předních českých i zahraničních značek, v městském veřejném prostoru, i jako konceptuální výtvarné instalace. Na svém kontě má prestižní ocenění Red Dot Design Award, Elle Decoration International Award, cenu Czech Grand Design a mnohé další.

Matěj Coufal (*1994) se narodil se v Brně, absolvoval Ateliér produktového designu na UMPRUM. Spolu s Eduardem Hermannem založil studio Herrmann&Coufal. Návrhy studia lze nalézt zhmotněné v kolekcích předních českých i zahraničních značek, v městském veřejném prostoru i jako konceptuální umělecké instalace. Na svém kontě má prestižní ocenění Red Dot Design Award, Elle Decoration International Award, cenu Czech Grand Design a mnohé další.

Ondřej Balada (*1992) je absolventem bakalářského oboru Dějiny umění na Filozofické fakultě UK a aktuálně pokračuje v magisterském studiu na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. Zabývá se designem a fotografií druhé poloviny 20. století. Spolupracuje s řadou kulturních institucí při tvorbě doprovodných vzdělávacích programů, případně jako copywriter či editor.