Myslím, že po tolika letech by se bufet mohl jmenovat i u Královny. Kdo vám začal říkat Princezno?

Princezno mi, myslím, začal říkat jeden asistent z keramiky a nějak se to ujalo, že mi tak začali říkat všichni. Hodně i poté, co mě vedení školy chtělo asi před osmi lety vyhodit. Tenkrát jsem totiž zažádala o zvětšení prostoru kuchyně a bývalý rektor s prorektorem to řešili na kolegiu a řekli: „A potřebujeme ji vůbec?“ Oni se totiž zhlédli na AVU, kde předělali kantýnu a chtěli tady něco podobného. Ale přitom ještě dávno předtím mě taky na Akademii prosili, jestli bych jim to tam nevzala. A tenkrát se tady ve škole vzedmula obrovská vlna odporu, podepisovaly se nějaké petice. To donutilo tehdejšího pana rektora, že musel výběrové řízení udělat transparentní, kde byl z každého ateliéru, dílny a kanceláře zastoupený člověk. No a já jsem do toho vlastně ani nechtěla jít, protože jsem si říkala, když mě tady vedení školy nechce, tak se mi tady nechce pracovat. Ale byla jsem povinna těm lidem, kteří za mě bojovali, takže jsem do toho výběrka šla, a nakonec jsem ho vyhrála. A udělala jsem dobře, jenom teď to končí prostě. A když jsme tehdy se starším synem dělali název, tak to tam z legrace dal, protože všichni říkali: „Jsme u Princezny.“

Tvoříte vy sama ještě jinak než gastronomicky? Nebo jste někdy v minulosti tvořila?

Teď momentálně moc ne, ale dřív za mlada asi jako každý. Nějaká poezie a hodně jsem šila sobě i dětem. Tomu bych se bývala možná věnovala. 

Kdybyste nevařila, byla byste švadlena nebo módní designérka?

Možná jo, já jsem si ty oděvy i navrhovala. Ale to mě tenkrát nenapadlo, že tady takováhle škola existuje, já jsem byla střevo z vesnice. 

Jaké jídlo je na UMPRUM nejvíc v kurzu?

Já si myslím, že vždycky nejvíc v kurzu byl řízek se salátem. A párková věc, a ty polívky, ty jste milovali, ale tak my je děláme dobrý, poctivý. 

Která část semestru je vaše nejoblíbenější a proč?

Letní vernisáž. Vůbec ten letní semestr vždycky byl o tom, že jsem se těšila na léto, že si odpočinu.

Jak vnímáte roli Bufetu u Princezny v celém organismu školy?

Já jsem si vždycky myslela, že k vám prostě patřím. Vždycky všichni říkali, že to je srdce školy ten bufet, protože dřív se tady ještě i kouřilo a pilo, informace tady proudily, plakátky jste si sem dávali, lidi se tu potkávali a řekli si i důležité věci, na které by si jinde nenašli čas nebo místo. Dřív to bylo trošku jiné než dneska, než se ta škola rozdělila, bývali tu i dílenští, od toho rozdělení trošičku ten genius loci staré budovy zmizel, odešel s těma lidma.

Jaký byste dala bývalým, současným i budoucím studentům UMPRUM recept do života?

Recept do života? To je těžké teď ode mě. Ale asi jak to říkají maminky – vykročit vždycky pravou nohou a rovně, co jiného. A že s láskou jde všechno líp. Každopádně všem přeju hodně úspěchů, zdraví a štěstí, to k tomu potřebujeme, to štěstí je důležité i v tom našem uměleckém směru. Chtěla bych všem poděkovat, že jsem s vámi mohla být, bylo to fajn. 

Já bych vám chtěla poděkovat, troufám si říct, za mnoho studentských i pedagogických generací. Návštěva vašeho království byla vždycky radostná.