Zuzana Lednická
Richard Jaroš
Pavla Pauknerová

Dobře. Dnes je samozřejmě poměrně těžké jasně vymezit rozdíly mezi jednotlivými ateliéry nebo úkoly, na kterých pracují, protože hranice oboru se čím dál tím víc rozmlžují a proměňují. V současnosti nejde říct, že bychom dělali jen plakát nebo knihu a jinde zase třeba jen písmo. Takže v tomto vnímám všechny ateliéry podobně, rozdíly jsou v přístupu vedení.

Pro nás je klíčové zaměření na širší kontext úkolů, což jsme měli už v koncepci, se kterou jsme se do školy hlásili. Úkoly jsou záměrně semestrální a doplňují je kratší workshopy. V době, kdy je všechno zrychlené a roztříštěné, se snažíme studenty vést k dlouhodobé soustředěné práci a k odpovědnosti za dokončení projektu. Dotahování prací považuji za naprosto zásadní.

Zároveň myslím, že je důležité akcentovat i propojení s realitou – s praxí a reálnými zakázkami. Snažíme se, aby výuka nebyla uzavřená jen do našeho akademického „baráku“.

Ano, i když některé projekty mají více akademický charakter – třeba Archiv myšlení obrazem – střídáme je s praktickými zadáními. Archiv myšlení obrazem byl vlastně prvním volnějším zadáním v tom smyslu, že si studenti měli sami najít, co budou zpracovávat, a sami se rozhodnout, jakou cestou se dají. Předtím jsme naopak řešili velmi reálné zadání se Státní tiskárnou cenin. Snažíme se mít zadání různorodá.

Ještě doplním, že celou dobu, kdy v ateliéru společně působíme, sledujeme téma zvuky, kódy, obrazy. Vizuální komunikaci chápeme jako kódování obrazu a přemýšlení o tom, jestli a jak může někdo [sdělení] dekódovat zpět.

Kdo to čte.

Kdo to čte.

A pro koho to je.

To je leitmotiv z názvu ateliéru – grafický design a vizuální komunikace.

Rozdílné je to v tom, že Richard byl asistentem už Petra Krejzka, kdežto já jsem přišla úplně zvenku.

Mistrovský model ateliéru je samozřejmě vždycky založený na konkrétním vedení. Petr [Krejzek] je specifická, zajímavá osobnost, která nějakým způsobem komunikovala se studenty a tvořila. A na to byla navázaná i ateliérová zadání. Jako pedagogické duo jsme pracovali spíš odděleně, každý jsme jeli po vlastní koleji a měli jsme nezávislé úkoly – Petr si vedl svoje zadání a já také. Teď na nich pracujeme se Zuzanou společně.

Je to různé. První semestr, který jsme tady společně dělali, byl právě... Jak se to jmenovalo? Zvuky, kódy, obrazy, ale jinak… Hudební festivaly. Zkoumali jsme vizualitu hudebních festivalů, ale v širším kontextu vizuálního přepisu zvuku. Vybrali jsme čtyři naprosto odlišné festivaly – od klasické hudby až po Creepy Teepee. Bylo zajímavé sledovat, kam až se dá v rámci tématu zajít. Zároveň ale pořád klademe důraz na to, aby vizuál skutečně mluvil k publiku daného festivalu. Neznamená to, že nemůže být experimentální nebo hraniční, ale nemůže být náhodný – musí být zasazený do nějakého konkrétního rámce a v něm zůstat srozumitelný. Například pro festival Creepy Teepee vznikly plakáty sešité z festivalových pásků. Pro Pražské jaro by to samozřejmě nefungovalo, ale pro Creepy Teepee klidně.

Ano, je tam jedna důležitá spolupráce, na kterou asi míříš.

A to je spolupráce, která nám byla nabínuta UMlabem a my jsme za to byli rádi, protože to byla spolupráce se Státní tiskárnou cenin. Týkala se návrhu redesignu českých cestovních pasů a šlo o téma, které jsme připravovali rok dopředu společně s Katedrou teorie a dějin umění [pozn.: z KTDU Milena Bartlová a Pavla Pauknerová]. Celému projektu předcházelo pásmo přednášek [pozn.: RNDr. Václav Cílek, CSc. (Geologický ústav AV ČR), PhDr. Martin Groman, Ph.D. (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze), PhDr. Martin Buchtík, Ph.D. (STEM Ústav empirických výzkumů), za Státní tiskárnu cenin Ing. Ondřej Hyršl], které studenty uvedlo do tématu, aby nevznikaly jen náhodné nápady ulovené „ze vzduchu“, ale aby studenti pracovali s pevnějším kontextem. Z tohoto úkolu jsem měla opravdu radost – podařilo se ho zvládnout od začátku do konce přesně tak, jak bych si ideálně představovala spolupráci s Katedrou teorie. Díky přednáškám se sice nejdřív dlouho řešilo spíš to, co v pasech z různých důvodů být nemůže, než to, co tam být má – ale to je v pořádku. Bylo to potřebné osekávání tématu. A jsem přesvědčená, že bez toho by výsledky vypadaly úplně jinak.

Milena Bartlová to řekla jasně, že jsme tady malinko suplovali i občanskou výchovu základních a středních škol, když jsme si vyjasňovali základní pojmy, co je „národní“ a co „státní“.

Samozřejmě, kdybychom tenhle úkol dělali jako studio, tak si všechno hledáš někde sám.

I když můžeš samozřejmě, i to se někdy děje. Myslím, že největší hodnotou školy je možnost ponořit se víc do hloubky – navázat na teorii, znalosti a širší kontext. V praxi na to často není čas a člověk to různě nahrazuje z toho, co už zná. Tady máš prostor věci skutečně promyslet. Zároveň je ale důležité si uvědomit, že je to pořád škola – místo, kde máš zadání překračovat a víc experimentovat, právě ten čas a prostor jsou k tomu ideální. A to je něco, co by si měl člověk odnést: způsob uvažování, ve kterém jdeš vždycky o krok dál, i když to bolí. Samozřejmě záleží na typu úkolu, v praxi nemusíš a ani nemůžeš experimentovat pořád. Ale naučit se být na sebe náročný a naučit se jít ještě o kousek dál – to by podle mě škola měla studenty naučit.

Zásadní rozdíl je v časové dotaci, v soukromé sféře je většinou třetinový čas, než máme tady v rámci semestru.

Ano, doba se výrazně zrychlila, média se proměnila a obraz se stal mnohem pohyblivějším než v době, kdy jsme studovali my. Trochu se přitom vytratila návaznost na tradici a studenti začali porušovat pravidla dřív, než je opravdu důkladně poznali – ať už typografická nebo sazební. Často říkáme, že pravidla můžeš porušovat teprve ve chvíli, kdy víš, co přesně porušuješ. Nástup antiestetiky, který byl výrazný zhruba v letech 2000 až 2010, se dnes stal východiskem. To, co tehdy představovalo určitý vzdor, je dnes normou – normou, kterou můžeš dál ohýbat nebo posouvat.

Myslím, že největší problém je dnes v náhodnosti. Doba je silně obrazová a všechno se zjednodušuje na rychlé vizuální vjemy – často jen na formát čtverce, na formát Instagramu. To samo o sobě nevadí, ale vede to k povrchnosti bez hlubšího ukotvení. A právě to je podle mě dnes největší úkol: udržet si povědomí toho, co děláš, pro koho to děláš a jaký to má smysl.

Jsou to právě rešerše, zdroje, kořeny – to, že studenti musí vědět, odkud čerpají, nebo si to sami najít. A pak jsou tu dlouhodobé úkoly, které zpomalují celý proces a nutí se soustředit na jednu věc. Samozřejmě to přináší komplikace – někteří studenti s tím mají problém.

Já kolikrát přestávám pochybovat o řešeních, se kterými přijdu, a jdu spíš jednoduchými nebo osvědčenými cestami. Studenti mě ale učí zpochybňovat – neustále a někdy až nadměrně pochybují.

Někteří.

Někteří. Nad sebou, nebo nad tím, co udělali. Takže je to takové zrcadlo – někdy se na sebe nebo na své řešení podíváte kritičtěji.

Je zajímavé, že každý k tomu přistupuje jinak. Někteří studenti tak silně zpochybňují sami sebe, že své řešení postupně úplně redukují. Pro mě je fascinující sledovat míru sebereflexe i to, jak člověk sám sebe „kurátoruje“. Najednou vidíš – vidíš to u druhých, ale u sebe těžko –, jak si okrouhají svou práci, a tím často ztratí živost, která v ní byla na začátku. Pak hledají rovnováhu mezi zachováním živosti a naplněním zadání. Tohle je pro mě něco, co mě inspiruje – učí mě uvažovat o tom, kdy nechat věci být a vrátit se k nim později. Je to něco, co mě opravdu zajímá, i když si nejsem jistá, do jaké míry to dokážu zpracovat pro sebe.

Pojďme. Mám pocit, že jsme teď zase o krok dál. I když nikdo nedokáže přesně odhadnout, kam se to posune, už je vidět, že AI je nástroj – a když se používá správně, může pomoci. Specifičnost AI je ale v tom, že výstupy průměruje. To znamená, že to, co z ní nakonec vychází, je právě zase průměr.

A práci.

Můžeme je podporovat, aby zůstali bystří a živí v tom, jak o věcech přemýšlejí. Aby využívali nástroje, jako je AI, jen jako podporu. Je to stále něco, co ti má pomáhat, a záleží hodně na způsobu, jak s tím pracuješ, jak zadáváš prompt a co z toho chceš získat. Ale zároveň je dobré uvědomit si výhodu vlastního myšlení, kterou máme my, a snažit se ji zhodnotit. Což je fakt, že to na této škole s klasickým nastavením vlastně je.

Někde jsem četla, že AI se zatím nejvíc používá v oblastech terapie a mentální podpory, organizování a plánování života a hledání smyslu samotného bytí, což mě dost překvapilo. AI jako abstraktní zástupce všehomíra. Kromě fakenews a relativizování pravdy, což je velké nebezpečí dnešního světa, si sama všímám zaplevelení vygenerovaných avatarů a AI kočiček na sociálních sítích – kopie kopií. Je zatím dost těžké z toho dostat něco, co tě opravdu zajímá.

Určitě k tomu vede i zkušenost a praxe. Pravda je, že já AI příliš nepoužívám – možná bych měla začít – ale většinou, když jde o nějaké texty, musíš z nich odebrat hrozný balast. Paradoxně je to někdy vidět ještě víc než u obrazu: ty texty jsou plné prázdných vět složených z hezky a významně znějících slov. Na první pohled to může působit, že říkají něco důležitého, ale většinou vlastně neříkají nic. Nevím, co je tvoje zkušenost.

Ale AI se snaží zalíbit – chválí a nabízí líbivé obrázky. Síla živého člověka je právě v tom, že dokáže říct i to, co se nelíbí, a být kritický.

Myslím, že je to právě o kritickém myšlení, které bolí, ale je nezbytné. A učit diskutovat, přemýšlet a opouštět svou komfortní zónu. Samozřejmě ne všechny úkoly k tomu směřují, ale důležité je na to myslet. A zároveň si udržovat vztah k tomu, co se děje venku.

A nebát se upravovat si zadání a otevřeně se bavit se zadavatelem a zpochybňovat ho.

A častokrát během toho přijít na nové myšlenky a přehodnotit ty původní.

Zuzana Lednická
Richard Jaroš
Pavla Pauknerová

Dobře. Dnes je samozřejmě poměrně těžké jasně vymezit rozdíly mezi jednotlivými ateliéry nebo úkoly, na kterých pracují, protože hranice oboru se čím dál tím víc rozmlžují a proměňují. V současnosti nejde říct, že bychom dělali jen plakát nebo knihu a jinde zase třeba jen písmo. Takže v tomto vnímám všechny ateliéry podobně, rozdíly jsou v přístupu vedení.

Pro nás je klíčové zaměření na širší kontext úkolů, což jsme měli už v koncepci, se kterou jsme se do školy hlásili. Úkoly jsou záměrně semestrální a doplňují je kratší workshopy. V době, kdy je všechno zrychlené a roztříštěné, se snažíme studenty vést k dlouhodobé soustředěné práci a k odpovědnosti za dokončení projektu. Dotahování prací považuji za naprosto zásadní.

Zároveň myslím, že je důležité akcentovat i propojení s realitou – s praxí a reálnými zakázkami. Snažíme se, aby výuka nebyla uzavřená jen do našeho akademického „baráku“.

Ano, i když některé projekty mají více akademický charakter – třeba Archiv myšlení obrazem – střídáme je s praktickými zadáními. Archiv myšlení obrazem byl vlastně prvním volnějším zadáním v tom smyslu, že si studenti měli sami najít, co budou zpracovávat, a sami se rozhodnout, jakou cestou se dají. Předtím jsme naopak řešili velmi reálné zadání se Státní tiskárnou cenin. Snažíme se mít zadání různorodá.

Ještě doplním, že celou dobu, kdy v ateliéru společně působíme, sledujeme téma zvuky, kódy, obrazy. Vizuální komunikaci chápeme jako kódování obrazu a přemýšlení o tom, jestli a jak může někdo [sdělení] dekódovat zpět.

Kdo to čte.

Kdo to čte.

A pro koho to je.

To je leitmotiv z názvu ateliéru – grafický design a vizuální komunikace.

Rozdílné je to v tom, že Richard byl asistentem už Petra Krejzka, kdežto já jsem přišla úplně zvenku.

Mistrovský model ateliéru je samozřejmě vždycky založený na konkrétním vedení. Petr [Krejzek] je specifická, zajímavá osobnost, která nějakým způsobem komunikovala se studenty a tvořila. A na to byla navázaná i ateliérová zadání. Jako pedagogické duo jsme pracovali spíš odděleně, každý jsme jeli po vlastní koleji a měli jsme nezávislé úkoly – Petr si vedl svoje zadání a já také. Teď na nich pracujeme se Zuzanou společně.

Je to různé. První semestr, který jsme tady společně dělali, byl právě... Jak se to jmenovalo? Zvuky, kódy, obrazy, ale jinak… Hudební festivaly. Zkoumali jsme vizualitu hudebních festivalů, ale v širším kontextu vizuálního přepisu zvuku. Vybrali jsme čtyři naprosto odlišné festivaly – od klasické hudby až po Creepy Teepee. Bylo zajímavé sledovat, kam až se dá v rámci tématu zajít. Zároveň ale pořád klademe důraz na to, aby vizuál skutečně mluvil k publiku daného festivalu. Neznamená to, že nemůže být experimentální nebo hraniční, ale nemůže být náhodný – musí být zasazený do nějakého konkrétního rámce a v něm zůstat srozumitelný. Například pro festival Creepy Teepee vznikly plakáty sešité z festivalových pásků. Pro Pražské jaro by to samozřejmě nefungovalo, ale pro Creepy Teepee klidně.

Ano, je tam jedna důležitá spolupráce, na kterou asi míříš.

A to je spolupráce, která nám byla nabínuta UMlabem a my jsme za to byli rádi, protože to byla spolupráce se Státní tiskárnou cenin. Týkala se návrhu redesignu českých cestovních pasů a šlo o téma, které jsme připravovali rok dopředu společně s Katedrou teorie a dějin umění [pozn.: z KTDU Milena Bartlová a Pavla Pauknerová]. Celému projektu předcházelo pásmo přednášek [pozn.: RNDr. Václav Cílek, CSc. (Geologický ústav AV ČR), PhDr. Martin Groman, Ph.D. (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze), PhDr. Martin Buchtík, Ph.D. (STEM Ústav empirických výzkumů), za Státní tiskárnu cenin Ing. Ondřej Hyršl], které studenty uvedlo do tématu, aby nevznikaly jen náhodné nápady ulovené „ze vzduchu“, ale aby studenti pracovali s pevnějším kontextem. Z tohoto úkolu jsem měla opravdu radost – podařilo se ho zvládnout od začátku do konce přesně tak, jak bych si ideálně představovala spolupráci s Katedrou teorie. Díky přednáškám se sice nejdřív dlouho řešilo spíš to, co v pasech z různých důvodů být nemůže, než to, co tam být má – ale to je v pořádku. Bylo to potřebné osekávání tématu. A jsem přesvědčená, že bez toho by výsledky vypadaly úplně jinak.

Milena Bartlová to řekla jasně, že jsme tady malinko suplovali i občanskou výchovu základních a středních škol, když jsme si vyjasňovali základní pojmy, co je „národní“ a co „státní“.

Samozřejmě, kdybychom tenhle úkol dělali jako studio, tak si všechno hledáš někde sám.

I když můžeš samozřejmě, i to se někdy děje. Myslím, že největší hodnotou školy je možnost ponořit se víc do hloubky – navázat na teorii, znalosti a širší kontext. V praxi na to často není čas a člověk to různě nahrazuje z toho, co už zná. Tady máš prostor věci skutečně promyslet. Zároveň je ale důležité si uvědomit, že je to pořád škola – místo, kde máš zadání překračovat a víc experimentovat, právě ten čas a prostor jsou k tomu ideální. A to je něco, co by si měl člověk odnést: způsob uvažování, ve kterém jdeš vždycky o krok dál, i když to bolí. Samozřejmě záleží na typu úkolu, v praxi nemusíš a ani nemůžeš experimentovat pořád. Ale naučit se být na sebe náročný a naučit se jít ještě o kousek dál – to by podle mě škola měla studenty naučit.

Zásadní rozdíl je v časové dotaci, v soukromé sféře je většinou třetinový čas, než máme tady v rámci semestru.

Ano, doba se výrazně zrychlila, média se proměnila a obraz se stal mnohem pohyblivějším než v době, kdy jsme studovali my. Trochu se přitom vytratila návaznost na tradici a studenti začali porušovat pravidla dřív, než je opravdu důkladně poznali – ať už typografická nebo sazební. Často říkáme, že pravidla můžeš porušovat teprve ve chvíli, kdy víš, co přesně porušuješ. Nástup antiestetiky, který byl výrazný zhruba v letech 2000 až 2010, se dnes stal východiskem. To, co tehdy představovalo určitý vzdor, je dnes normou – normou, kterou můžeš dál ohýbat nebo posouvat.

Myslím, že největší problém je dnes v náhodnosti. Doba je silně obrazová a všechno se zjednodušuje na rychlé vizuální vjemy – často jen na formát čtverce, na formát Instagramu. To samo o sobě nevadí, ale vede to k povrchnosti bez hlubšího ukotvení. A právě to je podle mě dnes největší úkol: udržet si povědomí toho, co děláš, pro koho to děláš a jaký to má smysl.

Jsou to právě rešerše, zdroje, kořeny – to, že studenti musí vědět, odkud čerpají, nebo si to sami najít. A pak jsou tu dlouhodobé úkoly, které zpomalují celý proces a nutí se soustředit na jednu věc. Samozřejmě to přináší komplikace – někteří studenti s tím mají problém.

Já kolikrát přestávám pochybovat o řešeních, se kterými přijdu, a jdu spíš jednoduchými nebo osvědčenými cestami. Studenti mě ale učí zpochybňovat – neustále a někdy až nadměrně pochybují.

Někteří.

Někteří. Nad sebou, nebo nad tím, co udělali. Takže je to takové zrcadlo – někdy se na sebe nebo na své řešení podíváte kritičtěji.

Je zajímavé, že každý k tomu přistupuje jinak. Někteří studenti tak silně zpochybňují sami sebe, že své řešení postupně úplně redukují. Pro mě je fascinující sledovat míru sebereflexe i to, jak člověk sám sebe „kurátoruje“. Najednou vidíš – vidíš to u druhých, ale u sebe těžko –, jak si okrouhají svou práci, a tím často ztratí živost, která v ní byla na začátku. Pak hledají rovnováhu mezi zachováním živosti a naplněním zadání. Tohle je pro mě něco, co mě inspiruje – učí mě uvažovat o tom, kdy nechat věci být a vrátit se k nim později. Je to něco, co mě opravdu zajímá, i když si nejsem jistá, do jaké míry to dokážu zpracovat pro sebe.

Pojďme. Mám pocit, že jsme teď zase o krok dál. I když nikdo nedokáže přesně odhadnout, kam se to posune, už je vidět, že AI je nástroj – a když se používá správně, může pomoci. Specifičnost AI je ale v tom, že výstupy průměruje. To znamená, že to, co z ní nakonec vychází, je právě zase průměr.

A práci.

Můžeme je podporovat, aby zůstali bystří a živí v tom, jak o věcech přemýšlejí. Aby využívali nástroje, jako je AI, jen jako podporu. Je to stále něco, co ti má pomáhat, a záleží hodně na způsobu, jak s tím pracuješ, jak zadáváš prompt a co z toho chceš získat. Ale zároveň je dobré uvědomit si výhodu vlastního myšlení, kterou máme my, a snažit se ji zhodnotit. Což je fakt, že to na této škole s klasickým nastavením vlastně je.

Někde jsem četla, že AI se zatím nejvíc používá v oblastech terapie a mentální podpory, organizování a plánování života a hledání smyslu samotného bytí, což mě dost překvapilo. AI jako abstraktní zástupce všehomíra. Kromě fakenews a relativizování pravdy, což je velké nebezpečí dnešního světa, si sama všímám zaplevelení vygenerovaných avatarů a AI kočiček na sociálních sítích – kopie kopií. Je zatím dost těžké z toho dostat něco, co tě opravdu zajímá.

Určitě k tomu vede i zkušenost a praxe. Pravda je, že já AI příliš nepoužívám – možná bych měla začít – ale většinou, když jde o nějaké texty, musíš z nich odebrat hrozný balast. Paradoxně je to někdy vidět ještě víc než u obrazu: ty texty jsou plné prázdných vět složených z hezky a významně znějících slov. Na první pohled to může působit, že říkají něco důležitého, ale většinou vlastně neříkají nic. Nevím, co je tvoje zkušenost.

Ale AI se snaží zalíbit – chválí a nabízí líbivé obrázky. Síla živého člověka je právě v tom, že dokáže říct i to, co se nelíbí, a být kritický.

Myslím, že je to právě o kritickém myšlení, které bolí, ale je nezbytné. A učit diskutovat, přemýšlet a opouštět svou komfortní zónu. Samozřejmě ne všechny úkoly k tomu směřují, ale důležité je na to myslet. A zároveň si udržovat vztah k tomu, co se děje venku.

A nebát se upravovat si zadání a otevřeně se bavit se zadavatelem a zpochybňovat ho.

A častokrát během toho přijít na nové myšlenky a přehodnotit ty původní.