O INTIMITĚ PORTRÉTU, INTERMEDIALITĚ V UMĚNÍ I ASPEKTECH DOKTORSKÉHO VÝZKUMU S UMĚLKYNÍ LENKOU ŠTĚPÁNKOVOU.
ROZHOVOR VEDLA: ANEŽKA RUCKÁ

LENKO, TVŮJ NEJNOVĚJŠÍ PROJEKT MÁ NÁZEV PODOBIZNA. MŮŽEŠ HO KRÁTCE PŘEDSTAVIT A POPSAT?

Podobizna je projekt, který se většinou soustředí na mladé a začínající umělce. Prostřednictvím krátkých videomedailonků, které sdílím na sociálních sítích, se vybrané umělce snažím představit širokém publiku. Chci zachytit to, jak oni sami tvoří a přemýšlí, z čeho berou inspiraci, jak se dostali tam, kde jsou, ale třeba i to, co jim v současné době chybí. Snažím se ukázat celou jejich tvorbu i osobnost, a právě díky tomuto portrétovému formátu Podobizny, který je sám o sobě tak trochu vlezlý, se mi daří proniknout docela hluboko a daného člověka pravdivě zachytit. Z počátku mi šlo hlavně o vzájemné propojení a pomoc umělcům se více prosadit, ale postupem času to pro mě začala být určitým způsobem terapeutická zkušenost a s každým videem se posouvám dál i já.

LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, SESTRY, 2019
LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, REZIDENCE V BUBCI

JAK SES VLASTNĚ K PODOBIZNĚ DOSTALA A CO TĚ NA TEN NÁPAD PŘIVEDLO?

Nápad vytvořit projekt na způsob podobizny ke mně přišel, když jsem byla na stáži v Českém centru ve Vídni. Přemýšlela jsem o tom, že bych ráda měla platformu, která by pomohla zviditelňovat mladé a začínající umělce. Sama jsem v tu dobu byla v roli umělce těsně po škole. Člověk v tu chvíli přijde o ISIC, o možnost využívat školní ateliér nebo techniku, ale současně v téhle fázi ještě jako umělec není tak známý a není schopen se sám zcela uživit. Z toho všeho se zrodila původní idea. Ovšem konečně s tvorbou Podobizny začít mě donutila až pandemie. Úplná izolace mi absolutně nevyhovovala, nemohla jsem tvořit ani se na nic soustředit a potřebovala jsem se rozptýlit. Rozhodla jsem se tedy prolomit tu pandemickou nudu a uzoufání a s Podobiznou konečně začít, i přesto, že jsem zpočátku musela zvolit dost amatérskou cestu práce.

AMATÉRSKOU CESTU? CO PŘESNĚ TO VE VZTAHU K PODOBIZNĚ ZNAMENÁ?

Ten amatérismus velmi souvisí právě s tou nutkavou potřebou okamžitě začít něco dělat. Na první Podobiznu jsem se vypravila k malíři Filipu Švehlovi prakticky bez techniky. Celé video jsem natočila na svůj mobil a doma ho sestříhala. Postupem času jsem se samozřejmě zlepšila a posunula, už dokážu lépe pracovat se střihem i videem, ale stále se snažím držet tu velmi neformální náladu, kterou jsem si na začátku svým bezprostředním i amatérským přístupem nastavila. Zjistila jsem, že je to nakonec ta nejlepší a nejpravdivější cesta, a vyhovuje mně i umělcům, které natáčím.

V PODOBIZNĚ SE POSTUPEM ČASU MIMO MLADÝCH A ZAČÍNAJÍCÍCH UMĚLCŮ ZAČALI OBJEVOVAT I NĚKTEŘÍ ZNÁMÍ A ETABLOVANÍ MALÍŘI I SOCHAŘI. VYBÍRÁŠ SI SVÉ PORTRÉTOVANÉ PODLE NĚJAKÉHO KLÍČE? A CO TĚ K TÉHLE ZMĚNĚ VEDLO?

Z počátku, právě proto, že šlo hlavně o společné sdílení času a frustrace z pandemie, jsem začínala s umělci kolem mě, často s přáteli nebo spolužáky z Prahy i Brna. Postupem času jsem se ale rozhodla svůj záběr rozšířit a začít pracovat i s etablovanými umělci, s těmi, které já sama obdivuji nebo dlouhodobě sleduji jejich tvorbu, jako jsou Vladimír Houdek nebo Kurt Gebauer. Myslím, že je zajímavé postavit známé i neznámé umělce do jedné roviny, zkoušet hledat vzájemné paralely nebo společné znaky. Současně se snažím je i mezi sebou trochu porovnat a nastínit to, že umění vlastně často není lehké, i když je člověk v daném oboru známý už mnoho let. U známějších tvůrců se také spíš soustředím na jejich začátky a postupný vývoj, u těch mladších mě zase víc zajímá jejich čerstvý pohled na tohle odvětví a témata, která aktuálně řeší.

LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, HOSTKA TEREZA
LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, HOSTKA INGA

A CO PODOBIZNA V BUDOUCNU? CHCEŠ JI NĚKAM POSUNOUT NEBO TO PROMĚNIT?

Upřímně mi dost vyhovuje to, jak je to teď. Líbí se mi ten neformální formát. Myslím, že to dodává nejen kouzlo, ale i osobitost. Každá epizoda Podobizny je vlastně trochu jiná než ta předchozí. Jsem ráda, že se Podobizna neustále vyvíjí a zlepšuje, ale současně to nechci dělat navždy a jsem rozhodnutá, že s tím skončím, až budu mít pocit, že to splnilo to, co mělo. Můj další projekt bude určitě v něčem podobný, ale ráda bych se soustředila více na technickou stránku tvorby a pracovala s videotvorbou profesionálněji. Jediné, co vím jistě, je, že bych celou Podobiznu ráda zakončila jednou delší epizodou, která se bude věnovat ženě-umělkyni, bude podrobnější a půjde víc do hloubky současné umělecké praxe.

PODOBIZNA SE VĚNUJE VIDEOPORTÉRU. PORTRÉT SE ALE V TVÉ TVORBĚ OBJEVUJE I MIMO VIDEO. JAK JINAK S FORMÁTEM PORTRÉTU PRACUJEŠ?

Na portrét se soustředím už dlouho, fascinuje mě pozorovat jeho proměny, snažím se narušovat jeho edukační nebo mocenskou funkci a nejraději portrétuji lidi kolem sebe. Aktuálně pracuji na sérii, která se jmenuje Hostky. Zvu si do ateliéru ženy –⁠ právě proto název Hostky –⁠ nejsou to jen umělkyně, ale ženy kolem mě ze všech různých oborů, i když nejčastěji právě z umění. Maluji jejich portrét, který jim následně věnuji, a žádám je jen o to, aby si ho umístily někde u sebe doma. Za rok bych je ráda všechny navštívila a udělala sérii fotografií hostek právě s jejich portréty. Zajímá mě, kde a jak onen portrét visí, jestli cestoval nebo měl už od začátku své místo, jak se v závislosti na tom, že mým hostkám doma visí “ony samy”, změnilo jejich vlastní vnímání nebo jak je to ovlivňovalo. Současně se chystám na studijní stáž k teoretičce Elke Krasny, která se zabývá hlavně architekturou a urbanismem, a na tu výslednou sérii fotek bych se ráda podívala i z hlediska poznatků z architektury, které u ní snad získám.

PROČ VLASTNĚ TĚ TAK LÁKÁ PRÁCE S PORTRÉTEM A JAK JEŠTĚ HO ROZVÍJÍŠ?

Portrét mě baví, protože obsahuje mnoho různých rovin. Fotka je velmi statická, ale do potrétu se promítá pohyb modelu, nálada, současný psychický i fyzický stav nebo jeho emoce. Pro mě je to formát, který nejlíp zachytí aktuální bytí, při portrétu mě nezajímá minulost nebo budoucnost, ale jen ten přítomný okamžik. Současně je to poměrně intimní záležitost pro oba. Když maluji portrét, svět venku jakoby přestal existovat a já a můj model jsme jediní, kdo tenhle moment sdílí. Svým způsobem je to až terapeuticky klidné a vypjaté zároveň.

LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, BARBORA U SVÉHO OBRAZU
LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, KATEŘINA U SVÉHO OBRAZU
LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ, TEREZA U SVÉHO OBRAZU

ZAČÍNALA JSI S MALBOU, TEĎ PRACUJEŠ S VIDEEM, CHYSTÁŠ SE NA STÁŽ DO ARCHITEKTONICKÉHO ATELIÉRU K ELKE KRASNY, LEHCE STŘÍDÁŠ OBORY I MÉDIA. JAK PRACUJEŠ S INTERMEDIALITOU A JAK SE STAVÍŠ K PROCHÁZENÍ MEZI VOLNÝM I UŽITÝM UMĚNÍM?

Intermedialita i přecházení hranic mezi volným a užitým uměním ke mně výrazněji přišlo s uměleckým výzkumem v rámci mého doktorátu. Umělecký výzkum jako takový vyžaduje neustálé přesahy napříč obory i meziateliérovou spolupráci. Hodně to souzní s mým dlouhodobým přístupem. Myslím, že není možné být umělec uzavřený jen v jednom svém vlastním světě, určitá míra interdisciplinarity je nezbytná. Já sama se necítím dobře, pokud jsem limitovaná jedním médiem. Malba i videoart pro mě představují odlišnou inspiraci a baví mě hledat rozpory a paralely mezi tradičnějším médiem, kterým je malba, a tím současnějším, tedy videem, které je ale zase srozumitelnější a pro širší veřejnost často pochopitelnější. V rámci své praxe, v Podobizně a částečně i v Hostkách a dalších projektech, se poznatky z obého snažím společně propojovat.

ZMÍNILA JSI, ŽE INTERMEDIALITA U TEBE BYLA PODPOŘENA DOKTORKÝM VÝZKUMEM, TAK SE JEŠTĚ POJĎME VĚNOVAT TOMU. NA CO SE SOUSTŘEDÍŠ VE SVÉM DOKTORSKÉM STUDIU A VÝZKUMU?

Jako umělkyně z praxe se v rámci uměleckého výzkumu stále spíš věnuji tomu, co vlastně pro mě onen výzkum je. Já se v uměleckém výzkumu spíš snažím hledat cestu skrz empatii, pochopení, než skrz tvrdá data a statistiky. Jde mi o zaznamenání prožitku a sbírání zkušeností. Aktuálně pracuji se svou vlastní rodinnou historií a také s mými věčnými tématy portrétování, zpodobňování a feminismu. V rámci doktorátu se soustředím na současný portrét umělkyně a na to, jaké souvislosti a problematická témata ovlivňují podobu reprezentace umělkyň v České republice a v Rakousku. Díky tomuto postupnému výzkumu jsem také přišla na to, že už nechci křísit výrazné historické osobnosti, ale zajímají mě ženy, se kterými sdílím svět teď a tady. Nepotřebuji cizí hrdinky, protože v mém okolí mám dost svých vlastních inspirativních žen, které si zaslouží být zaznamenány.

LENKA ŠTĚPÁNKOVÁ V SOUČASNOSTI STUDUJE V DOKTORSKÉM PROGRAMU NA VYSOKÉ ŠKOLE UMĚLECKOPRŮMYSLOVÉ V PRAZE V ATELIÉRU VOLNÉHO UMĚNÍ III MICHALA PĚCHOUČKA A DOMINIKA GAJARSKÉHO. VE SVÉM DOKTORSKÉM PROJEKTU SE ZABÝVÁ POTŘEBOU HLOUBĚJI STUDOVAT HISTORICKÉ SOUVISLOSTI, NÁLADY A PROBLEMATICKÁ TÉMATA, KTERÁ OVLIVŇUJÍ SOUČASNOU PODOBU REPREZENTACE UMĚLKYŇ A SKRZE TO NALÉZAT NOVÉ OBRAZY A ZPŮSOBY ZOBRAZOVÁNÍ VYBRANÝCH TVŮRKYŇ.

ANEŽKA RUCKÁ JE ABSOLVENTKOU BAKALÁŘSKÉHO STUDIA ARTS MANAGEMENT NA VŠE V PRAZE A V SOUČASNÉ DOBĚ STUDENTKOU MAGISTERSKÉHO OBORU TEORIE A DĚJINY SOUČASNÉHO A MODERNÍHO UMĚNÍ NA UMPRUM. SOUSTŘEDÍ SE HLAVNĚ NA ARTIVISMUS, PERFORMATIVNÍ UMĚNÍ A UMĚNÍ VE VEŘEJNÉM PROSTORU. JAKO PRODUKČNÍ PŮSOBÍ VE SPOLKU DÍKY, ŽE MŮŽEM A JE JEDNOU Z KURÁTOREK GALERIE NIKA.