Sestavili jsme mozaiku z fotografií a útržků vzpomínek na dobu, kdy sklářský ateliér na UMPRUM vedl prof. akad. mal. Vladimír Kopecký, který nedávno v plné tvůrčí a životní síle oslavil neuvěřitelné devadesátiny. Fotografie a texty k této svérázné poctě jsou především od tehdejších studentek a studentů, příspěvek zprodukoval, vybral a sestavil kurátor Milan Hlaveš. Za těch skoro dvacet let (1990–2008) se v ateliéru událo mnoho významného nejen pro vývoj uměleckého skla. A vůbec to byla velká jízda!

Každý den byl ráno v ateliéru, vyplavanej z Podolí, s Bleskem v kapse a s nějakým novým fórem. Moc toho nenamluvil, chrastil s klíčema a furt je hledal. Ale když už z něho něco vypadlo, bylo to zahalené a my to museli dešifrovat. Stálo to za to. 
Barbora Křivská (Hölzelová)

Na konci prvního ročníku přišel pan profesor do ateliéru a já tam maloval svoje kompozice na klauzuru. On u mě strávil asi pět minut. Jen funěl a pak odešel. Studenti z vyšších ročníků mě poplácali po zádech. Byl to jeho první projev uznání.
Ladislav Průcha

Na historku k popukání si ani nepamatuju. Navždy pro mě budou zásadní nemluvné konzultace pana profesora a do morku kosti sebezpyt nad vlastní realizací. A taky to, že mě vzal po stáži do ateliéru, holku z Hollarky a od Matasky. Sklem nepolíbenou ☻
Halina Haškovcová (Kailová)

Obrovským zážitkem byla vždy návštěva Kopeckého ateliéru. Bylo to jako objevit se uprostřed jeho díla.
Pavel Beskyd

Začátek 90. let, Benátky, Itálie, tři postavy jdou při kraji kanálu s krysami s hlavičkami nad vodou, kolem starý kostely plný maleb, který nejsou v průvodcích. Úzký uličky a teplo, smrádek z vody, paráda. Jeden s tváří Michelangela (Vladimír Kopecký), druhý s úsměvem doširoka (Petr Larva) a třetí, holohlavec, trochu pozadu zamyšlený. Když se odstup zvětšil, Michelangelo počká trochu na holohlavce a řekne: „Tak pojď ty bezprizorní Müllere…“ Po letech jsem si uvědomil, že tím vyjádřil pocit Mirror Mana v době vzniku první verze. Bezprizorní… jeden z podnětů pro rozjezd projektu M.M.
Stanislav Müller (Mirror Man)

Každé dopoledne jsme kreslili model. Když profesor Kopecký přišel, ode dveří jsme slyšeli chrastění klíčů. V prváku jsem si byla stoprocentně jistá, že nedostuduju. Přišel k mé kresbě, stál za mnou, neodvážila jsem se moc otáčet a čekala na ortel. Profesor zachrastil klíči, několikrát se hlasitě nadechl, vydechl a zase odešel. Jindy zase ukázal na kresbu Inky Račkové a něco tam pochválil. Dušení ve vlastní šťávě. Nejlepší škola!
Ilona Staňková

Pro mě je pan profesor veliká osobnost a nedokázala jsem se moc v jeho přítomnosti odvázat tak, abych nějak zavtipkovala. Pamatuji si ale, jak přišel do ateliéru, podíval se na naše kresby, řekl, že to stojí za hovno, a odešel.
Andrea Vokřálová

Jedeme s Kopečákem ve výtahu. Perlí. Kolem chechot. …pane profesore, můžete ten vtip říct ještě jednou? Já to neslyšela… On: a já už jsem to zapomněl…
Monika Havlíčková 

Do ticha ve výtahu: Jak se máte, pane profesore? Výýýborně! Říká teatrálním hlasem s nadzvednutým obočím. Po chvíli se přitočí a potichu poznamená: Stojí to za hovno, ale všem říkám, že se mám skvěle. Ty, co mi přejou, potěším… a ty ostatní naštvu.
Ilona Staňková

Paní Pečinková po zkoušce:
„Vy máte počmáraný index.“
„Ne, paní doktorko, to je jen podpis profesora Kopeckého.“
Ladislav Průcha

Byla jsem ve druháku, když proběhla sametová revoluce a Kopecký nastoupil na místo profesora. Ze začátku byl dost vážný a tichý. O svém nástupu na školu říkal: „že spáchal harakiri, když šel učit“. Ale právě v těch letech začal používat ty velké pětikilové kbelíky barev…
Monika Vosyková (Sedláková)

Profesor Kopecký měl/má obrovský smysl pro humor. Rozuměl, podporoval a účastnil se každé legrace. Hlavně když to bylo spontánní...
Inka Račková

Onehdy přišla Jitka Petrová s nápadem půjčit si kolečko ze stavby a udělat oheň v ateliéru a my to s radostí zrealizovali. Bylo zrovna čerstvě vymalováno... (V ateliéru to pak dalších několik let smrdělo jako v pekle.) Kopecký to nesl statečně, i když z toho musel tušit mega průšvih. Tančili jsme kolem ohně jako v transu. Vždycky se musím sklonit před tím, jakou pro nás dokázal uhájit svobodu.
Ilona Staňková

Mochale, kdo naplnil ta okna v ateliéru listím? 
Já s Klárou! 
Tak vám píšu z klauzury jedničku. 
Marcel Mochal

Mochale, já vůbec nevím, co v mém ateliéru hledáš. 
Svobodu a klid na cokoli, a to mi dáváte plnými doušky. 
Marcel Mochal

Mochale, já nevím, kolik si za to máš říct. Když jsem dělal vázu pro Crystalex, tak mi tenkrát dali 180 korun... 
Tak já si tam přihodím dvě nuly. 
Marcel Mochal

To je skvělá hudba, pane profesore. Jo, to je Steve Reich, Mochale. 
Tak si poslechněte tohle: to je Tom Waits, toho miluju a ten chlápek je navíc vaše krevní skupina.
Marcel Mochal

Někdy v 90. letech jsem se coby kurátorské ucho pozval do profesorovy pracovny na VŠUP. Trůnil v křesílku uprostřed nepředstavitelného bince. Našel jsem si místečko neumatlané od barev, posadil se a začal dlouze a vážně hovořit. Profesor usnul. Od té doby jsem ty pitomé fráze o tom, jak sklo překročilo své hranice, už nikdy nikomu nevykládal. Výborná lekce!
Milan Hlaveš

Byly Vánoce, na UMPRUM kromě vrátného nesměl nikdo být. Já, cizinka, jsem neměla kam jít a chtěla pracovat. Pan profesor pro mne vyjednal výjimku. Přišel do ateliéru, sedl si vedle mne a moc dlouho se mlčky díval, jak modeluji. Potom tiše odešel.
Song Mi Kim

Když jsme šli ve škole po chodbě a proti nám Kopečák, byla skoro jistota, že se zastaví a zeptá se, jestli chceme slyšet vtip. Tak třeba: 
Chceš říct vtip, Krausová?
No tak povídejte…
Víš proč ženský menstruujou?
No, něco bych o tom věděla…
On: Protože jim to patří!!!
…slyšela jsem ho smát se ještě za rohem…
Kateřina Krausová

Tisícovky z kapes padající, knihy pomatlané barvou, velké akrylky otevřené vyschlé, historky o jeho zranění, vtipy, stejně jako výtah a zvuk klíčů, funění těsně, než se otočíš, červené křeslo a ten jeho obdiv ženské krásy, možná že všechny jsme nejkrásnějšími na světě, výlety po hřbitovech, Bretaň, Svojanov, Madrid, korida, věhlasné narozeninové oslavy, salám, kostýmy, ATMOSFÉRA.
Soňa Třeštíková

Jeli jsme do Itálie. Kopečák ve své modré Felicii. Všude byl první, pořád nás předjížděl a ujížděl. V americké dodávce, kterou pilotoval Radek Krédl a která měla asi 500 koní, to bylo neuvěřitelně frustrující. S přibývajícím opojením za Kopečákem zůstávala nádherná modrá mlhovina. To Radkovo auto děsně žralo, a tak jsme pořád tankovali... to ovšem nic neubírá na výkonu profesora a jeho vozu, který byl daleko za hranicemi lidských i technických možností! 
Libor Doležal

Jeli jsme na Moravu připravovat výstavu. Na D1 se profesor ve své Škodovce při skoro 190 km za hodinu dostal do transu a rozkýval se pomalu za volantem do rytmu motoru. Dopředu a zpět, dopředu a zpět… nikdy předtím jsem se tak nebál o život. Tedy až do chvíle, kdy mi chtěl pustit kazetu s muzikou svého syna, ta mu upadla a on se ji v té šílené rychlosti vydal hledat pod pedály.
Milan Hlaveš 

Vedle pana profesora na místě spolujezdce jsem se v nitru uklidňovala, že to určitě přežijeme... netroufla jsem si vznést nějakou stížnost, ale on dobře vnímal, co mi běží hlavou... a potichu, ale zřetelně poznamenal: „A to teprve kdybys věděla, že já prakticky nevidím, kde přesně je protijedoucí auto... tedy vidím ho, ale o pár metrů jinde, já mám takovou vadu zraku. Když jich jede kolem víc, je to ještě zábavnější. Takže se trefuju mezi ně a už to myslím bravurně ovládám...“
Lenka Stejskalová-Skoumalová

Monsieur Kopecký mě naučil pár úžasných věcí jako třeba pít whisky v Paříži, jíst krevetový koktejl v Novém Boru, milovat koridu v Madridu a „vařit se ve vlastní šťávě“ při kresbě figury v ateliéru. Žádný školní výlet se neobešel bez návštěvy hřbitova a cukrárny. A každý večírek byl plný divokého tance a kvalitní zábavy!
Jana Haluzová Železníková

Kopečák. To, jaký je, je vidět v jeho tvorbě. Raději riskne katastrofu, než by podlehnul klišé. Ví, že člověk se svým duchem jen obtížně a částečně dotkne věcí nás přesahujících, nikdy se ale o to nepřestal snažit. Jako pedagog v každém z nás viděl něco unikátního a nějakou svojí intuitivní nemetodou a nevedením nás vedl k nám samým. Sled paradoxů, humor a lidskost. Nechal nám velký kus svého života. Nesnášel polovičatost a faleš. Nesoudil. Namísto pravdy hledal opravdovost.
Lada Semecká

Jednou o víkendu, tuším, že to bylo před klauzurami, jsme uklízeli v ateliéru, profesor se u sebe v kabinetu pořezal o ploché sklo, když klopýtnul v úzké chodbičce mezi svými poklady. Bylo to dost hrozný, protože si přesekl žílu na ruce, hodně krvácel a když jsme ho vlekli do výtahu, ztrácel vědomí. Potom, co ho odvezla sanita, uklízeli jsme následky té katastrofy, bylo to jako z hororu, červená barva, která jakoby utekla z jeho obrazů. Seděli jsme v aťasu jako pěny a mysleli na něj, jestli bude v pořádku. V pondělí ráno jsem profesora potkala u dveří ateliéru a slyším, jak povídá Honzovi Vojtíškovi: škoda, že jsi tu v sobotu nebyl, dělal jsem „performeeenc“.
Jitka Kamencová Skuhravá

Přišli jsme do hospody ke Svitákům, byla to zrovna nějaká slavnostní příležitost. Všichni jsme si objednávali pivo a Kopecký si nic nedal. Byl tam jakýsi nový pingl a chtěl, aby profesor odešel, když si neobjedná. Kopecký se rozzlobil, ale někdo znalý z obsluhy zasáhl. Profesor pak za nás za všechny zaplatil útratu. To byla asi jen jedna z mnoha historek, co si pro následky úrazu tváře z mládí zažíval.
Ilona Staňková

Narozeniny VK – Korida, VK jako toreador a Kuba Petr jako býk, 2011, Café V lese, foto Hynek Semecký

Zvláštní postřeh a vržená otázka pana profesora, nezodpovězená jako mnohé další: „Proč ženy často stojí se zkříženýma nohama.“
Soňa Třeštíková

Rád jsem zamlada chodívával za skláři na jejich večírky vyhlášené po celé Umprumce. Skvělá muzika naživo třeba s Milanem Caisem za bicími, vymazlený vizuál akcí, skvělá atmosféra, spousta krásnejch holek. Hodně se smálo, povídalo, pilo, ze všeho nejvíc ale tancovalo. Všichni včetně profesora jsme řádili jak černá ruka.
Milan Hlaveš

Nejlepší část roku byla v listopadu. Bavila mě příprava Kopečákových narozenin. Na Skle tančila celá Umprumka i část Prahy jen na kazeťák a staré reprobedny. Přijela i Vladivojna la Chia z Ostravy. Byla to vždy událost sezóny a šlo to i bez facebooku.
Marcel Mochal

Jízda pařížským metrem, tuším číslo 13, bez strojvůdce byla nevyhnutelnou součástí Kopeckého školy.
Jana Haluzová Železníková

Při navrhování užitého skla: „Bez gumy není života!“
Ilona Staňková

Jednou Soňa malovala v ateliéru nějakou figuru. Kopr přišel a říká „Třeštíková, to není oranžová, počkej.“ Šel k sobě a přinesl pikslu amstrdamky: „Tohle je oranžová.“ Myslím, že ji Soňa používá dodnes.
Ladislav Průcha

Přišlo mi vtipné, jak si každého všímal. Mě vždy poznal na chodbě z dálky a ve tmě: Čau Vokřálová! Zeptala jsem se, jak mě poznal – prý podle chůze, jak se houpu.
Andrea Vokřálová

Spal jsem s Kopeckým v jedné posteli.
Milan Hlaveš 

Super název na bestseller!!! 
dodala Monika Havlíčková