Seriál: Jak se daří absolventům UMPRUM v zahraničí

V přelomových časech kolem roku 1989 začala na UMPRUM studovat silná generace mladých tvůrců. Ti dokázali díky znovunabyté svobodě plně zužitkovat nejen svůj talent ale také vliv, který na ně měli nově ustavení vedoucí ateliérů z řad nejlepších a nezávisle uvažujících českých výtvarníků. Patřila k nim i Alena Matějka ze sklářského ateliéru profesora Vladimíra Kopeckého.

Alena Matějka již v době studia sklidila svými díly neortodoxně kombinujícími sklo s kamenem mezinárodní ohlas, jenž jí otevřel do té doby netušené obzory.  

Co vás přimělo jít studovat na UMPRUM?

Nedokázala jsem si představit jinou budoucnost, než že budu umělcem. Všechno k tomu směřovalo, ačkoliv v cestě stálo před revolucí hodně překážek. Na UMPRUM mě nakonec vzali až na popáté. Zažila jsem tam jako prvačka revoluční dny. Čekání stálo za to. Studovala jsem potom u profesora Kopeckého, kterého si studenti sami vybrali. Nejlepší věc, jaká se mi mohla v profesní kariéře stát, a ještě k tomu takhle úplně na začátku.

Jako studentka jste mimo jiné vytvořila poháry z kamene a skla, za které jste dostala zahraniční ceny.

Ano, v Itálii a v Dánsku. Za obdržené peníze jsem si koupila první pec. Postrčilo mě to. My jsme měli úspěch všichni, Kopeckého ateliér byl hodně výrazný. Měli jsme spoustu výstav, o kterých se psalo a díky tomu se o nás hned vědělo. Jednoduchému nástupu pomohlo, že jsme byli právě od Kopeckého.

Cesta, instalace na zámku v Kamenici nad Lipou

Po absolutoriu to těžší nebylo?

Ne, protože mně i řadě ostatních připadalo normální živit se už při studiu sami. Po UMPRUM jsem dělala menší série různých objektů, skleniček, pohárů. Vždy něco bylo na život, necítila jsem velké zatížení.

Předpokládám, že i vy jste jako my všichni mladí v 90. letech hodně cestovala.

Po revoluci jsme se okamžitě rozjeli do světa, protože jsme po tom předtím toužili a neuměli si takovou možnost snad ani představit.

Alena Matějka s prof. Vladimírem Kopeckým

Odlévání skla

Proč jste si pro studijní stáž z UMPRUM vybrala Glasgow?

Protože byl první, co se na studijním oddělení naskytlo. Měla jsem tam studovat sklo, ale když jsem do Glasgow přijela, zjistila jsem, že tam žádné není. Na sklo jsem ale myslela pořád, jezdila po celém Skotsku a snímala otisky ze středověkých náhrobních kamenů, které jsem po návratu převedla do objektů ze skla.

Vás vždy lákalo pracovat s kamenem.

Kámen je v Kamenickém Šenově, kam jsem chodila na střední školu, všude. Jezdila jsem tam do sklárny i v době studia na UMPRUM. Toulala jsem se po čedičových lomech a v jednom z nich najednou v mlze a skoro ve tmě uviděla hotovou svoji diplomovou práci: sloupy s křišťálem.

Tato vaše diplomová práce z několika tun kamene a skla prezentovaná na Vyšehradě v sále Gorlice dodnes zůstává velkou událostí.

Odedřela jsem si ji. Chvílemi jsem nevěřila, že to můžu zvládnout. Na výstavu přišla jedna paní Češka žijící ve Švédsku a na základě té práce mě pozvala na žulové sympozium. Moc jsem toužila dělat kámen, ale vůbec jsem s ním neuměla. Udělala jsem tam moji první sochu v životě, vážila nakonec asi sedm tun. Hodně jsem se trápila, bez pomoci jednoho německého sochaře bych to vůbec nedokázala zvládnout. Na konci sympozia jsem se seznámila se švédským sochařem Larsem Widenfalkem, mým pozdějším mužem. Do Švédska jsem se vrátila a Lars mě začal s kamenem učit. Láska, život, kameny. Kámen mě začal ohromně bavit, protože je mnohem zábavnější ho opracovávat než sklo. Začala jsem dělat kamenné sochy a z nich jsem odlévala skleněné. Larsovi se to líbilo a pustil se do toho také. Naučila jsem se od něj kameny a on ode mě sklo. Pěkně se nám všechno propojilo.

Většina děl, které jste zatím vytvořila, je působivá nejen jako umění, ale také tím, jak jsou veliká, hmotná a těžká.

Malé věci mi nejdou. Jednou se mě Lars ptal, proč nezkusím něco menšího. Dal mi dva krásné malé kameny ze Švédska, skoro polodrahokamy. Dělala jsem na nich hodiny až do večera. Bylo to blbé a malé, hodila jsem je do křoví.

Alena Matějka v Itálii

Do italských mramorových lomů vás přivedla láska k Michelangelovi jako spoustu jiných umělců?

Já jsem tam přišla kvůli mému Michelangelovi – Larsovi, který tam tvořil každý rok už od dob svého studia na akademii. Do městečka Pietrasanta, ráje sochařů z celého světa, jsme spolu jezdili dvacet let. Nejšikovnější italští kameníci tam pracují pro velké umělce nebo pro ty, co si je můžou dovolit zaplatit. A pak tam jsou takoví jako my, co si dělají sochy sami v pronajatých dílnách. Střecha nad hlavou, stůl, elektřina, vzduch, to úplně stačí. Poslední roky ale městečko začalo vzkvétat, kamenické ateliéry se změnily na vinotéky, butiky a galerie pro turisty. Bahnité chodníky nahradil bílý mramor a všechno šlo do háje. Kameníky a sochaře odsunuli ven z města do průmyslových zón s plechovými halami, kde všichni musí být zavření, aby neprášili a nerušili hlukem. Nám se líbila ta dřívější romantika mít sto padesát metrů na piazzu, dát si kafíčko nebo sklenku vína a zase jít pracovat.

Podobně bohužel různé Montmartry světa končívají.

My už jsme si našli jiný, na jihu, kde bychom mohli zase fungovat přes zimu, protože to je příjemnější, než být zalezlí někde doma a všude okolo sněhy.

Alena Matějka s Larsem Widenfalkem v italském lomu na mramor

Alena Matějka: Moře mezi námi

Už dvě desetiletí pobýváte zároveň ve Švédsku a na Jindřichohradecku. Všechno se vám určitě navzájem proplétá a ovlivňuje.

Pro naše umění je to velký dar. Jenom trochu náročný na přesuny. My totiž jezdíme z jednoho lesa do druhého lesa, ale protože od nás z lesa do toho jejich švédského lesa žádné letadlo nelétá, musíme jezdit autem. Pěkný kus cesty, autem tři dny. První den poklidně dojedeme k moři a přespíme většinou v autě, druhý den dorazíme k bratrovi do Upsally, kde dostaneme dobré jídlo a teplou postýlku. A potom už dorazíme do Larsova srubu u jezera uprostřed Švédska. Dřív tam Lars měl ještě dům, ale řekl si, že nechce udržovat domy na dvou místech.

Několikrát jste se ve Švédsku zúčastnila ledových sympozií.

Dvakrát, ale jsou tam drsné podmínky, celé dny mínus dvacet, člověk dře jako šílenec. A ještě k tomu tma, svítí jenom reflektory.

Ledová sympozia jsou pro účastníky jenom odreagování anebo nebo je umělci považují za umělecké akce? Objekt z ledu, ve kterém jste nechala zamrznout růže, se za umění považovat nepochybně dá.

Já považuji za umění všechno, čeho se dotknu. Dokonce i dort, který upeču a ozdobím, považuji za umění. Dělám ho tak, aby se mi líbil. Je to můj umělecký projev. Všechno, co člověk dělá, musí dělat, jak nejlíp umí, i když je to třeba jen dort.

růže v ledu

V Čechách obýváte stavení v Betlémě u Mnichu.

Jsem odtamtud, vyrostla jsem v Kamenici nad Lipou. Dům patřil babičce a dědovi, narodil se tam můj táta a já ten dům zdědila. Nehledali jsme ho, sám si nás našel. Moji předkové si vybrali krásné místo na prvním kopci Vysočiny s výhledem až někam na Šumavu. Ale oni koukali jenom do země a pěstovali brambory.

S Larsem se dům i okolní krajinu léta snažíte přetvářet a kultivovat.

Náš dům si stavíme sami, z kamene. Je to taková naše velká společná socha. A k domu vede půl kilometru dlouhá lipová alej, kterou jsme vysadili v roce 2006.

Ve svém díle Můj milý lovec z Lavondyss jste se Švédskem nechala inspirovat.

Udělala jsem ze skla losí hlavu, starou skříň a pušku a z peří loveckou vestu. Můj Lars je lovec losů, ale nechce už lovit, začalo mu těch zvířat být líto. Místo losího masa máme každý rok v Betlémě prasečí zabijačku. To také Lars nemá rád, ale já ano, protože máme pole, které vyměňujeme se sousedem za prasátko. On má pole a my každý rok zabijačku.

Můj milý, lovec z Lavondyss

To vás určitě přimělo k vytvoření velkého celoskleněného stolu se zabijačkovou hostinou, za kterou jste dostala v roce 2014 ocenění v prestižní evropské soutěži Coburger Glaspreis.

Myslím, že se jim hostina líbila proto, že Němci mají stejně jako my rádi prasátka.

Hostina

Mnoho měsíců jste trávila na tvůrčím rezidenčním pobytu v britském Sunderlandu.

Univerzita v Sunderlandu hledala konkurzem pod záštitou British Council umělce, který by tam i trochu učil. Do Anglie jsem přijela starým golfem s děravým blatníkem. Bylo to tam skvělé, pracovala jsem často až do půlnoci, protože mi vyhovuje klid.

Výsledkem byly obrovské skleněné létající koberce, o kterých se hodně mluvilo a psalo.

Měli velkou pec a byla pro mne výzva udělat něco přesně do ní. Létající koberce potom vybrali na výstavu do Benátek a jeden takový se dostal až do Barcelony, kde teď přes bulvár kouká na slavné komíny od Antoni Gaudího.

Létající koberec

Jak svůj rok dělíte? Jste víc v Čechách nebo na severu?

Víc tady. Hlavně se teď po časech covidu ale znovu těšíme na jih. Člověk nechá za sebou praktické každodenní zařizování, prostě ho hodí za hlavu a jede a může se v novém prostředí totálně soustředit na práci.

V našem rozhovoru jsme objeli pěkný kus Evropy. Kde ale leží místo, které jste zmínila, že tam chcete odjet tvořit?

Máme s Larsem vyhlídnutý ostrov v Řecku, tam je mramor úplně jako cukr, nejbělejší na světě!

Mgr.A. Alena Matějka, Ph.D. (*26.1.1966 Jindřichův Hradec) sklářská výtvarnice, absolventka Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově (1981–1985, oddělení broušení skla), VŠUP (1989–1997, Ateliér skla, prof. Vladimír Kopecký) a doktorského studia tamtéž (2000–2006). Upozornila na sebe monumentální diplomovou prací Cesta instalovanou v sále Gorlice na pražském Vyšehradě (nyní trvale vystaveno ve sklepeních zámku v Kamenici nad Lipou, který patří Uměleckoprůmyslovému museu v Praze). Kombinovala sklo s kusy čediče (například Poháry, 1995–1999). Věnuje se tavené skleněné plastice a sochařské práci s kamenem. Často ji inspirují tajemné staré kultury a jejich rituály, prostředí našich předků či příroda. Ve spolupráci s Ústavem chemických procesů Akademie věd ČR technologicky experimentovala s tavením skla v mikrovlnné peci. Příležitostně vyučovala v Anglii, Japonsku, Číně a USA. Její práce se nacházejí v řadě veřejných a soukromých uměleckých sbírek v ČR a zahraničí. Vystavovala samostatně v ČR, Německu, Nizozemsku, Lucembursku, Švédsku, Velké Británii, Rakousku, USA a Japonsku a v rámci téměř sto padesáti kolektivních výstav v různých koutech světa.

Ocenění:

2014 Special Jury Award, Coburg Prize for Contemporary Glass, Kunstsammlungen der Veste Coburg, Německo
2005 Ocenění za důstojnou reprezentaci České republiky na Světové výstavě EXPO 2005 v Aichi, Japonsko
2000 Výroční cena Františka Wolfa, Český fond výtvarných umění
1997 První cena Young Glass (Cena Michaela Banga), Glass Museum, Ebeltoft, Dánsko
1996 První cena na výstavě uměleckých škol v rámci Venezia Aperto Vetro '96, Museo Vetrario, Murano, Benátky, Itálie

www.alenamatejka.com

Rozhovor vedl Milan Hlaveš

Rozhovory s úspěšnými absolventkami a absolventy UMPRUM vznikly v rámci projektu Rozehrané priority českého předsednictví, podpořeného Centralizovanými rozvojovými projekty MŠMT ČR.