Jan Čtvrtník je produktový designér, který se v uplynulých dvou dekádách od ukončení vysoké školy úspěšně uplatnil hned u několika světově známých značek průmyslových výrobků. Říká, že na designu ho baví získávat informace a hledat volný prostor, kde to před ním ještě nikdo nezkusil.

Obaly na motorové oleje, Paramo Pardubice, 2004, foto archiv autora

Proč ses rozhodl studovat na UMPRUM?

Na vysokou školu jsem šel až po vojně. Tam jsem mezi těmi gumami v roce 1994 zjistil, že musím zpátky do školy. UMPRUM byla moje vysněná instituce, ale zmeškal jsem kvůli vojně termín přijímaček, tak jsem začal na pedáku u nás v Českých Budějovicích. Ve třetím ročníku jsem vyhrál soutěž Mladý obal a to mě nasměrovalo znovu k UMPRUM.

První dva semestry jsem strávil ve Zlíně, kde jsem ještě chytil odcházející profesory, a potom přestoupil na design výrobků k Olgoj Chorchoj. Oni reprezentovali mladou krev už nepostiženou komunismem a rozeběhnutou do Evropy. Všechno bylo možné, všechno otevřené, nebo jsme si to alespoň mysleli. Hrozně jsem si to užíval, v ateliéru jsme měli skvělou partičku, dodneška se vídáme. Spolužáci dělají hodně dobré věci a tím pádem jsou skvělou konkurencí.

Absolutorium UMPRUM ale nebylo koncem tvého vzdělávání.

Rozhodl jsem se pro zahraničí a náhoda mi přihrála studium ve Švédsku, kde jsem získal stipendium zakladatele firmy IKEA pro studenty z východní Evropy. Poslali nás s jednou kolegyní na praxi do vývojového centra IKEA. Rychle jsme zjistili, že to je exkluzivní záležitost, kam se ani Švédi jen tak nedostanou. Měli jsme obrovskou kliku. Následoval projekt s NASA Space Center. Něco takového jsem si dávno přál. Téma bylo znovupřistání na Měsíci v roce 2020. Pokud se v běžném produktovém designu hodně počítá, tak ve vesmírném výzkumu asi tak tisícinásobně. V kosmu jde o životy a ty jsou nejdůležitější. Teprve potom nastupuje věda a všechny ostatní věci. Dozvěděli jsme se tam hromadu informací.

Po Švédsku jsem se rozhodl jít s přítelkyní do Londýna. Ten je sice Mekkou designu, ale zároveň šíleně konkurenčním prostředím. Měl jsem sice dobré portfolio, ale žádné v Anglii relevantní reference, tak to moc nešlo. Našel jsem nakonec inzerát, že Electrolux hledá designéry, přihlásil se, prošel pohovorem a namísto návratu do Švédska do jejich designérského centra se překvapeně a nadšeně ocitl v Itálii. Byl rok 2007, takže jen tři roky po škole, ale jak vidíš, přímá cesta to pro mě nebyla. Po sedmi letech práce firma svoje italské designérské studio zavírala a přesouvala všechno do Stockholmu.

Do Švédska se mi zpátky už moc nechtělo, to by byla po Itálii velmi drsná podnební změna. Měl jsem v té době tři různé nabídky, ale spíš jsem se chtěl vrátit do Čech, protože už jsme měli děti a stýskalo se mi po našem humoru a kvůli sociální izolaci po kamarádech. Vyvinulo se to jinak. Nyní jsem v Liebherru v Německu, kam jsem nastoupil jako první in-house designér. Tady nikdy žádný designér nebyl, řešilo se to přes externisty. Už léta žijeme v Německu, ve Švábsku, které je vyhlášené svou uzavřeností, horší než švédskou. Se ženou a třemi dětmi máme „náš český cluster“, fungujeme společně jeden pro druhého.

Tivoli, IKEA, 2007, foto archiv autora

Kterou zeměpisnou oblast bys doporučil jiným designérům?

Pro designéra je profesně skvělé prostředí ve skandinávských zemích a ve Finsku, i přes tu tmu a chlad. Nejvíc bych asi doporučil Finsko, které má design nedílnou součástí života, společnosti a národní identity. Na severu kreativní myšlení, jejich pokládek, všude zapojují. Design je všechno a pro všechny. Ve Švédsku, když jsme tam žili, tak každý rok vycházelo z designérských škol patnáctkrát tolik absolventů designu než v Čechách při stejném množství obyvatel. Samozřejmě všichni nenacházejí práci jako designéři, ale stanou se třeba produkt developery, kteří design formují ne esteticky, ale ve smyslu funkce. To potom pomáhá designérům tvořit co nejlépe, zároveň se Design Thinking objevuje na nečekaných místech.

Prsteny, Tactoo, 2003, foto Petr Holub

Převažující sortiment běžných obchodů s elektrospotřebiči bývá bez ohledu na značku vizuálně nudný a designově málo inovativní. Čím to je?

Konzervativním zákazníkem, vyhovuje mu takzvaná bílá technika. Stěžejní je bílá barva, v posledních letech dost nerez, začíná pronikat černá ocel, ostatní barvy zřídka. Řada lidí by je chtěla, ale barev a jejich odstínů je tolik, že by to znamenalo obří množství variant. Enormně by stouply výrobní a logistické náklady a tím i cena pro spotřebitele. Prodá se pár kusů a celkově se taková výroba nevyplatí.

Pro velké korporáty v segmentu elektrospotřebičů je strategicky výhodné, aby jejich výrobky vypadaly jako od jedné značky. V tom je to jiné než třeba sedací nábytek, kde se často vyžaduje, aby od každého designéra měl nábytek svůj osobitý charakter.

Design je hodně navázaný na product management, který propočítává a zkoumá na základě analýz chování zákazníků, co budou kupovat a co ne. Podle výhledů část společnosti ve městech dokonce lednici nebo myčku už ani v budoucnosti nemusí mít, nebude vařit, ale stravovat se venku nebo si nechá jídlo donášet, což může být levnější než si pronajímat byt s kuchyní.

Ale to designérovi nedává velkou možnost uplatnit kreativitu?

Neomezená kreativita je spíš záležitostí volného umění. Průmyslový designér si nemůže nechat pustit fantazii na špacír, musí být tvůrčí a nápaditý v rámci úzkých mantinelů daných striktními parametry. Nakonec mu zbývá třeba jen snaha emočně zvýraznit pouto ke značce. Co se dá vedle detailů uvnitř zásadněji pojednat, to jsou dveře, a ještě jenom u volně stojících přístrojů, u vestavěných vůbec ne. Přes tuto obrovskou náročnost se spousta designérů nedokáže přenést.

Zrealizovat například kulatou lednici může být efektní a obdivované, ale v nároku na prostor a kapacitu značně nepraktické. Málo by se prodávala a nakonec by zůstala u nízkých čísel výrobní série. Něco podobného se stalo s lednicemi Oz od Zanussi. Všude byly publikovány, ale prodejně to byl propadák. Já to zažil u nábytku s mým křeslem Koxy. Udělal jsem si nedávno radost a koupil jedno křeslo z druhé ruky. Hodně se o něm kdysi psalo, dostal jsem za něj cenu, ale prodalo se jich hodně málo. Teď jedno vlastním já!

Lidé si myslívají, že spotřební elektro obsahuje „kazítka“. Je pravda, že existují?

V Elektroluxu ani u Liebherru jsem nic takového nezaznamenal, naopak se všechno testuje v statisícových zátěžových cyklech v laboratořích a odborně vyhodnocuje. Pokud se něco rychle rozbíjí, bývá to u různých firem spíš nižší cenovou hladinou výrobků, kde se šetří na materiálu.

Moje babička měla stejnou ledničku skoro čtyřicet let. Proč už se něco takového moc nevidí?

To je další level našeho spotřebního života. My plánujeme ledničku, aby vydržela minimálně patnáct let. Ale co vydrží v kuchyni takovou dobu? Pokud nemáš linku na míru z masivu, časem chceš novou. Necháš tam starou lednici? Nejspíš ji vyměníš také. Lednice je němý otrok, který když pracuje, je s ní spokojenost, jakmile přestane, většinou se vyhodí. Zastará i vizuálně, vyjde z módy. Jako filmy nebo oblečení. Hned vidíš, že to jsou sedmdesátky, osmdesátky nebo devadesátky. Dnes dochází i k masivnímu posunu požadavků na spotřeby elektřiny. Lidi si běžně kupují novou ledničku už po pěti až sedmi letech, protože je prostě drahá na provoz. Spočítají si, jaký přístroj se vzhledem k spotřebě vyplatí vlastnit.

Lednička Monolith, Liebherr, 2018, foto archiv autora

Co je podle tebe správný design a jak se k němu dojde?

Správný design musí být ekonomicky kvalitně promyšlený, musí výborně fungovat, vypadat, dobře se vyrábět a samozřejmě prodávat. Když se navrhuje skleněná váza nebo sedačka, stačí pár parametrů, především, aby se věc líbila. U průmyslového designu je to složitější. Musí se hodně vyvažovat, jakmile se změní jeden parametr, ovlivní se další jiné. Přirovnal bych to k vahám o tisíci mističkách, zmáčkne se jedna z nich a sníží se tím například spotřeba, ale někde kvůli tomu vyskočí pět jiných mističek odpovídajících dalším parametrům, které naruší rovnováhu. Je nutné všechny s rozvahou vyrovnat, aby odpovídaly jedna druhé.

Prozradíš své budoucí plány?

Od příštího roku začínám pracovat na zkrácený úvazek a pokukuji co dál. Uvažuji o doktorátu. Láká mě zkusit si uživatelsky orientovaný design, designovat podle sledování uživatelských zvyklostí. A při tom doktorátu trochu učit. Uvidíme. Chci se přinutit přemýšlet trošku jinak, jít v něčem do hloubky. Bojím se, aby se z mé práce nestala rutina, která už ani nebaví. Přeju si přirozeně růst a přitom předávat zkušenosti dalším, aby se jim zkrátila cesta, aby rychleji pochopili, kudy nevede a kudy naopak ano.

Květináč Calimera, Plastia, 2010, foto Kristina Hrabětová

Radiátor Hoop, 2007, autorský render

Položím ti poslední, takovou spíš bulvární otázku. Máš něco vysněného, co bys chtěl navrhnout?

Stejnou otázku jsem dostal, když jsem dělal rozhovor někdy kolem mojí diplomky před dvaceti lety. Tenkrát jsem chtěl pracovat pro NASA. To se splnilo. Teď nemám nic konkrétního, co bych bez přemýšlení vystřelil. Líbilo by se mi dělat něco, s čím jsem se ještě nesetkal, nastudovat k tomu spoustu věcí pochopit kompletní vztahy, jak se to bude vyrábět, v jaké cenové hladině, představovat si, kde se to prodává, kdo si produkt koupí a jak bude fungovat a tak dále, toho je strašné množství, co obnáší průmyslový design a musíš to najednou dostat do hlavy. Baví mě na tom získávat informace a hledat volný prostor, kde to ještě nikdo nezkusil.

MgA. et Mgr. Jan Čtvrtník (1975 v Českých Budějovicích) žije a pracuje v Tannheimu a Ochsenhausenu (GER).

Studium: 2004-2006 Ingvar Kamprad Design Center (IKDC), Faculty of Engineering, Lund University, Švédsko; 2002-2003 Pontificia Universidad Católica del Perú, Lima, Peru; 2001 Häme Polytechnic, Häme University of Applied Sciences (HAMK), Hämenlinna, Finsko; 1998-2004 Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP/UMPRUM), ve Zlíně ateliér Design dopravních prostředků, prof. Pavel Škarka, a od 1999 v Praze ateliér Design výrobků Michala Froňka a Jana Němečka – Olgoj Chorchoj; 1995-2000 Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity (PF JU), České Budějovice,;1989-1993 Střední uměleckoprůmyslová škola, Praha, ateliér propagační grafiky.

Kariéra: 2014- doposud, Senior designer, Liebherr, divize domácích spotřebičů (GER); 2012-2014 Lead designer, AEG (ITA); 2012-2019 Design director, Zoxcall/Simphonie (CZE); 2011-2014 Lead designer odsavačů par, Electrolux (ITA); 2010-2014 Senior designer, AEG, Electrolux (ITA); 2009-2014 Senior designer, Electrolux (ITA); 2007-2009 Designer, Electrolux (ITA); 2007 spolupráce se studiem Lunar Design, All-in-one PC pro HP (USA); 2005 stážista – designer, designové centrum IKEA (SWE); 2005 člen projektu Star Design, JSC NASA, Houston (USA); 2003- doposud, zakládající člen projektu Tactoo (CZE); 2002-2007 zakládající člen designérského studia File (CZE).

Ceny (výběr): 2021 Red Dot Design Award Best of the Best, s týmem Liebherr (GER); 2009 Grand designér roku a Designér roku České republiky 2008, Czech Grand Design (CZE); 2008 první místo v soutěži Droog Design Climate Competition, Droog Design (NED); 2006 Vynikající design, Design centrum České republiky (CZE); 2005 Design roku (ve studentské kategorii), Design centrum České republiky (CZE); 2004 stipendium Ingvar Kamprad Scholarship, Universita Lund (SWE); 2003 první cena v designérské soutěži Česká židle, Design centrum České republiky (CZE); 2003 Dobrý design (s Filipem Streitem), Design centrum České republiky (CZE); 2002 Vynikající design, Design centrum České republiky (CZE); 2001 první místo v soutěži Eta-Vize, Eta (CZE); 2001 ocenění Dobrý design, Design centrum České republiky (CZE); 1996 vítězství v 1. ročníku soutěže Model Young Package (CZE).

Rozhovor vedl Milan Hlaveš

Rozhovory s úspěšnými absolventkami a absolventy UMPRUM vznikly v rámci projektu Rozehrané priority českého předsednictví, podpořeného Centralizovanými rozvojovými projekty MŠMT ČR.

Kterou zeměpisnou oblast bys doporučil jiným designérům?

Pro designéra je profesně skvělé prostředí ve skandinávských zemích a ve Finsku, i přes tu tmu a chlad. Nejvíc bych asi doporučil Finsko, které má design nedílnou součástí života, společnosti a národní identity. Na severu kreativní myšlení, jejich pokládek, všude zapojují. Design je všechno a pro všechny. Ve Švédsku, když jsme tam žili, tak každý rok vycházelo z designérských škol patnáctkrát tolik absolventů designu než v Čechách při stejném množství obyvatel. Samozřejmě všichni nenacházejí práci jako designéři, ale stanou se třeba produkt developery, kteří design formují ne esteticky, ale ve smyslu funkce. To potom pomáhá designérům tvořit co nejlépe, zároveň se Design Thinking objevuje na nečekaných místech.

Co je podle tebe správný design a jak se k němu dojde?

Správný design musí být ekonomicky kvalitně promyšlený, musí výborně fungovat, vypadat, dobře se vyrábět a samozřejmě prodávat. Když se navrhuje skleněná váza nebo sedačka, stačí pár parametrů, především, aby se věc líbila. U průmyslového designu je to složitější. Musí se hodně vyvažovat, jakmile se změní jeden parametr, ovlivní se další jiné. Přirovnal bych to k vahám o tisíci mističkách, zmáčkne se jedna z nich a sníží se tím například spotřeba, ale někde kvůli tomu vyskočí pět jiných mističek odpovídajících dalším parametrům, které naruší rovnováhu. Je nutné všechny s rozvahou vyrovnat, aby odpovídaly jedna druhé.

Prozradíš své budoucí plány?

Od příštího roku začínám pracovat na zkrácený úvazek a pokukuji co dál. Uvažuji o doktorátu. Láká mě zkusit si uživatelsky orientovaný design, designovat podle sledování uživatelských zvyklostí. A při tom doktorátu trochu učit. Uvidíme. Chci se přinutit přemýšlet trošku jinak, jít v něčem do hloubky. Bojím se, aby se z mé práce nestala rutina, která už ani nebaví. Přeju si přirozeně růst a přitom předávat zkušenosti dalším, aby se jim zkrátila cesta, aby rychleji pochopili, kudy nevede a kudy naopak ano.