Matyáš Barák je absolventem Ateliéru produktového designu (D3), pod vedením Michala Froňka a Jana Němečka. Po bakalářském studiu na UMPRUM pokračoval do Londýna, kde získal magisterský titul v ateliéru interiérového designu na Royal College of Art. Zároveň absolvoval stáž na Univerzitě umění, řemesla a designu ve Stockholmu (Konstfack). Tam vznikla ve spolupráci s Nola Design Matyášova první intervence do veřejného prostoru, nábytek Saddle a Tilted. A právě veřejný prostor a různé přístupy ke studiu designu byly hlavními tématy následujícího rozhovoru, který připravil Ondřej Balada z Katedry teorie a dějin umění.

Máš za sebou studium na UMPRUM, stáž ve Švédsku, absolvoval jsi Royal College of Art. Uměl bys v krátkosti představit rozdíly ve studiu na jednotlivých školách?

Moje první zahraniční zkušenost byla právě na švédském Konstfacku. Rozdíl byl už v počátečním uvažování o semestrální nebo klauzurní práci. Na UMPRUM dostaneš zadání, a od začátku přemýšlíš, jak bude vypadat výsledek. Bylo pro mě složité navrhovat, když jsem si nebyl jistý, jak bude vypadat výsledný produkt. A to mě vlastně brzdilo i v počáteční fázi navrhování.

Ve Švédsku to fungovalo trochu jinak. Potkávali jsme se v ateliéru častěji, dvakrát až třikrát týdně, a byli jsme tím pádem „nuceni“ na každou konzultaci něco přinést a představit to ostatním. Takže jsem nepřemýšlel nad tím, jak bude vypadat výsledek na konci semestru, ale soustředil se na posouvání projektu po malých krocích v rámci jednoho týdne. Věděl jsem, že když budu kontinuálně pracovat, tak se nemusím bát výsledku, protože mě k tomu dovede pracovní proces, který byl stejně důležitý jako samotný výsledek.

Matyáš Barák a Tripus, foto: Anna-Marie Křížová

A jak vlastně švédské konzultace probíhaly? Dostával jsi zpětnou vazbu jen od vedoucích, nebo se do diskuse zapojovali i spolužáci?

Platilo oboje. Většinou probíhaly formou diskusí, kdy jsi získával zpětnou vazbu od spolužáků, ale minimálně jednou týdně jsi mluvil i s vedoucím. Další rozdíl mezi školou v Praze, Stockholmu a Londýně byla volnost. Na UMPRUM jsme měli volné pole možností, jakým způsobem navrhovat a jak se dobrat k výsledku. V zahraničí se více soustředí na vyučování různých metod a postupů. Zejména ve Švédsku nás vedoucí posílali přímo mezi lidi, pro které jsme měli věci navrhnout, například jsme dělali workshopy na náměstí s místními obyvateli. Teprve na základě jejich zpětné vazby a participace jsme začali vymýšlet, jakou intervenci v prostoru vytvořit. Mnohem více jsme pracovali ve skupině, hlavně na začátku jsme sbírali data a dělali rešerše jako tým, následoval společný výstup a až úplně na konci jsme měli prostor pro nějakou individuální odpověď na problém. Skupinová práce nám pomáhala v efektivitě a šetřila čas.

Po studiu v Praze a stáži ve Švédsku jsi pokračoval do Londýna, od produktového designu ses dostal k interiéru. Co tě k tomu vedlo?

Popravdě jsem si na začátku bakalářského studia neuměl představit, že bych navrhoval větší věci. Líbilo se mi, že se můžu soustředit na jeden produkt a ten dotáhnout do detailu. Postupně jsem si ale uvědomoval, že samotný produkt bez okolního prostředí a nějakého kontextu nemůže existovat. A i když navrhuješ vázu, je důležité přemýšlet o prostorech a situacích, v nichž se může objevit.

Vnímal jsi rozdíly mezi tím, jak se škola prezentovala směrem k veřejnosti? Jak vypadají výstavy klauzurních nebo diplomových prací ve Stockholmu a Londýně? A jaké publikum je vyhledává?

Artsemestry na UMPRUM vnímám jako akci, na kterou chodí množství lidí a je to fajn, ale většinou jde o laickou veřejnost. Ve Stockholmu na výstavu školních prací vedle veřejnosti chodili i zástupci průmyslu, které škola vždy aktivně zvala. Díky tomu jsem se propojil se značkou Nola. Majitelka totiž přišla na školní výstavu, líbila se jí participativní rovina mého návrhu lavičky Tilted a navázali jsme další spolupráci. K lavičce tak přibyl druhý prototyp a oba návrhy jsme představili na veletrhu Stockholm Furniture and Light fair.

Konstfack na Furniture Fair 2017 a lavička Tilted, foto: Marielle Andersson

V Londýně to takhle jednoduše nefungovalo, na druhou stranu je architekturou i designem celé město prorostlé a tepe množstvím nových realizací a výstav. Vidíš to na tom, jak se lidi oblékají, kolik nových budov zde roste, kdo vystavuje v galeriích. Nestane se, že bys přišel do muzea designu a byl v expozici sám. Design a umění jsou tam všudypřítomné, nejde se jim vyhnout.

Tvoje návrhy se nejčastěji týkají veřejného prostoru. To přináší řadu problémů při navrhování, výrobky musí odolat počasí i náročnému používání. Co tě na veřejném prostoru láká?

Pro mě osobně je důležité, že věci ve veřejném prostoru jsou opravdu pro všechny a může je používat kdokoliv. Zároveň vidím jako potenciál i množství hluchých míst ve městech. Stále sám sebe vnímám jako produktového designéra, zároveň mě ale zajímá participační aspekt a možnosti jednotlivých prvků. Nemělo by jít jen o ozdoby, mobiliář by měl své okolí reálně zlepšovat.

Jednou z tvých prací ve veřejném prostoru je i trojnožka Tripus, ta ale vypadá poměrně netradičně. Jak vznikla?

Tripus jsem navrhl jako reakci na pandemii, kdy se lidé chtěli venku setkávat, ale zároveň si museli držet odstup. Je tedy určena pro jednoho člověka a tři kytky. Rozptyl ramen určuje osobní zónu, kterou by měl jednotlivec udržovat od ostatních. Navzdory atypičnosti je o ni zájem. Několik měsíců byl Tripus umístěný před Komunitním centrem v Radotíně, cestoval jsem s ním do Londýna na výstavu absolventů Royal College of Art s názvem RCA2020 a v současné chvíli až do konce srpna jsou dva kusy součástí výstavy Logika růstu v benešovském Muzeu umění a designu. Mám radost, když s Tripusem interagují i děti, které jej využívají jako prolézačku.

Stolička Tripus, foto: Mojmír Bureš

Jak vlastně vnímáš veřejný prostor v Praze?

Dost záleží na konkrétních místech, ale obecně mám pocit, že se mu příliš péče a pozornosti nevěnuje. Většina míst je vyřešena tím, že do nich město umístí pár laviček a koš. Přitom je v Praze řada míst s velkým potenciálem. Třeba spodní část Václavského náměstí je konečně uzavřena dopravě, ale zároveň pěším vůbec nic nenabízí. Nový pražský mobiliář je navíc značně unifikovaný, všude se umisťují stejné prvky. To má samozřejmě svoje výhody, ale některá místa by si podle mě zasloužila specifický přístup.  

Stejně zjednodušeně přistupuje Praha i k ekologickým problémům. Sice je tu nějaká snaha o sázení stromů v ulicích, ale přehřívání měst a hospodaření s vodou je komplexní problém, který nejde vyřešit takhle snadno.

Ty sám jsi problém s vodou řešil v rámci diplomové práce, která se pak z Londýna dostala zpátky do Prahy v rámci Diploma Selection na Designbloku.

Je to tak, šlo o projekt fontány na dešťovou vodu, která reaguje na to, že má Londýn obrovské množství srážek, ale neumí s dešťovou  vodou hospodařit, takže je v letních měsících, zvlášť pokud přijde neobvyklá vlna veder, úplně vyprahlý.

Fontána na dešťovou vodu, foto: Tomáš Hercog

Fontána na dešťovou vodu, vizualizace: Matyáš Barák

Po absolvování Royal College ses od produktů a veřejného prostoru dostal i k architektuře, pracoval jsi ve studiu Petra Hájka. Jak se ti jako designérovi pracovalo v architektonickém studiu?

S Petrem Hájkem jsem spolupracoval asi rok a půl, byla to moje první pracovní zkušenost po škole. Cítil jsem, že je to logický krok, protože jsem se potřeboval dostat od produktů a interiéru i k architektuře. Tím, jak se design a architektura prolínají, jsem chtěl získat zkušenost s více měřítky. Navíc mi dává smysl nahlížet věci z různých perspektiv.

Byla to skvělá zkušenost, která mi potvrdila moji domněnku o tom, jak spolu všechno souvisí. Tvořili jsme malý tým 4–5 lidí, a i naše práce se prolínala ve všech fázích návrhu. Často jsme zpracovávali soutěže. Vyhráli jsme například soutěž na přestavbu usedlosti Cibulka v Košířích, kterou vyhlásila Nadace rodiny Vlčkových. Z usedlosti se stane centrum paliativní péče, takže jsme kromě samotného domu řešili i jeho propojení s okolím a vnějším prostorem. Zároveň jsme se umístili na 4. místě v soutěži na pražskou Vltavskou filharmonii a porazili mnohem větší studia a týmy, což považuji za úspěch.

Návrh na budovu Vltavské filharmonie, vizualizace: Vize

Jsou tedy podle tebe design a architektura prostupné obory? Myslíš, že by designéři měli být součástí architektonických týmů?

Určitě ano. Už jen proto, že často přemýšlíme v jiném měřítku a směru. Konkrétně já začínám často detailem a přesouvám se k většímu celku, což je úplný opak architektů, kteří jdou od celku k detailu. V nějaké fázi projektu se tím pádem vždycky střetneme. Podle mě je obecně cenné, když jsou v týmu lidi s různými přístupy a vzájemně se inspirují a doplňují.

Máš za sebou výstavy v tuzemsku i zahraničí. Jak vystavování designu vnímáš, proč je pro tebe důležité věci vystavovat?

Pro mě je to zásadní z mnoha důvodů. Jedním z těch hlavních je zpětná vazba a diskuse. Chci se s lidmi bavit o nich samotných a jejich problémech, je to podle mě důležité, protože navrhuji pro ně, nikoliv pro sebe.

Jak k jednotlivým instalacím přistupuješ?

Pokaždé reaguji na nějakou situaci. Poprvé jsem vystavoval větší věc v roce 2017 ve švédském Linköpingu. Probíhala tam výstava v prostorách bytů, které se teprve dokončovaly, a ještě neměly své majitele. Když jsem viděl plánovaný návrh zařízení, kdy pravoúhlý nábytek kopíroval půdorys stěn, rozhodl jsem se nainstalovat do prostoru objekty připomínající kameny, které evokují ohniště. Myslím, že to tehdy hodně návštěvníků překvapilo, bylo to pro ně něco nečekaného.

Projekt Fireplace 2017, foto Marielle Andersson

Projekt Fireplace 2017, foto Matyáš Barák

Na Czech Design Weeku jsem zase uvažoval o způsobech, jak návštěvníky přizvat k používání svých trojnožek. Se Štěpánem Kuczmanem a studiem VR MUSASHI jsme v rámci instalace vymysleli virtuální realitu, v níž bylo možné s Tripusem různě interagovat, což zase donutilo návštěvníky k jinému chování a zážitku.

Tripus s virtuální realitou od VR MUSHASHI a Štěpána Kuczmana, foto: Vladimír Barák

Následně jsi na Designbloku jsi představil knihovnu MATA a v ní drobné produkty.

Knihovna MATA vznikla na zakázku pro mámu a tátu, v prostoru Uměleckoprůmyslového muzea šlo o velký kus mobiliáře, téměř 3x2 metry. Zároveň jsem do ní umístil drobnější autorské produkty: lampičku, svícen a vázu. Designblok je obrovský a často se stává, že se lidi po Gabrielu Loci již do UPM nepodívají, což je myslím škoda. Obecně je to ale dobrá akce pro získání kontaktů a načerpání inspirace.

Modulární knihovna MATA na Designbloku 2022, foto: Mojmír Bureš

Knihovna MATA na Designbloku 2022, foto: Mojmír Bureš

Tvoje nejnovější produkty navíc spojuje zájem o readymade.

Dá se to tak říct, hodně mě baví pracovat s tím, co už je k dispozici. Svítidlo je z trubky na vzduchotechniku, vázy jsou z ocelových plynovodů, do kterých vodním paprskem prořezávám otvor. Vázička ze skleněných trubek využívá již hotové skleněné průměry, které nahřívám a ohýbám nad kahanem. Všechny vychází tvarově a stylově ze stoličky Tripus. Svícny jsou navíc vyrobeny ze zbytkového materiálu z její výroby.

My Light, foto: Anna-Marie Křížová

Svícen Forever, foto: Anna-Marie Křížová

Váza 3-Way, foto: Anna-Marie Křížová

To vypadá, že máš základ pro vlastní produktovou kolekci. Máš s ní plány do budoucna?

To je spíš dlouhodobá, kontinuální práce, která by jednou mohla vyústit ve vlastní značku. Na jaře  jsem měl pokračovat v práci pro studio Normana Fostera, ale po dlouhých úvahách jsem se rozhodl tuto příležitost prozatím nevyužít a věnovat se projektům tady v Čechách.

Foster + Partners má poměrně větší tým než studio Petra Hájka. Jakou práci jsi zastával?

Je to už velké studio s jednotlivými sekcemi. Mojí pozicí byl material researcher, jehož zodpovědností je primárně zkoumat vlastnosti a využitelnost materiálů a úprav pro architekturu. Na oddělení je okolo osmi lidí a jednak zpracovává vlastní databázi materiálů, zároveň má ale přesahy do vzdělávání. Slouží jako supportní výzkum pro designéry a architekty. Příkladem je řešení problematiky přehřívání fasády v Abu Dhabí, kde se razantně mění teploty v průběhu dne a noci.

Které projekty tě přesvědčily o tom zůstat v Čechách?

Byl jsem například osloven, abych vytvořil sedací objekty pro KRNAP ve Vrchlabí, které budou vycházet z mého projektu Fireplace, realizovat se budou v červnu. V létě budu také finalizovat mísu ze skleněných perliček, se kterou jsem se dostal do finále soutěže Master of Crystal. Mimo jiné jsme vyhráli mezinárodní soutěž Re-use na veřejnou instalaci na Islandu z naplaveného dřeva, další projekt, kterému se budu v létě věnovat. Na podzim pak budu, doufám, svou práci společně s Ateliérem Paletky prezentovat na letošním Designbloku.

Máš na závěr nějaké doporučení pro současné studenty designu? Jak se prosadit u studií jako je Foster + Partners?

Podle mě je v designu důležitý celý proces navrhování a výzkum. Myslím, že je důležité experimentovat, pořád zkoušet, a když už máte nějaké portfolio, nebát se přihlásit a vysvětlovat, jak jste se dobrali k výsledkům, které prezentujete.

Matyáš Barák studoval v Ateliéru produktového designu na UMPRUM a je absolventem londýnské Royal College of Art. Pracovní zkušenosti sbíral v Paraguayi v ateliéru Javiera Corvalána, v pražském studiu Petr Hájek architekti a v londýnském studiu Foster + Partners. Věnuje se produktovému a interiérovému designu a architektuře. V současné chvíli pracuje mimo jiné na založení vlastní značky s designovými produkty MATA by MATA.

web  www.matyasbarak.com
IG @matyasbarak 

Ondřej Balada je absolventem dějin umění na Filozofické fakultě UK, aktuálně pokračuje v magisterském studiu teorie a dějin umění UMPRUM. Zabývá se designem, uměním a jejich proměnlivou rolí ve společnosti. Spolupracuje s řadou kulturních institucí na doprovodných programech, edituje knihy a připravuje výstavy nejmladší generace českých a slovenských tvůrců.

Matyáš Barák je absolventem Ateliéru produktového designu (D3), pod vedením Michala Froňka a Jana Němečka. Po bakalářském studiu na UMPRUM pokračoval do Londýna, kde získal magisterský titul v ateliéru interiérového designu na Royal College of Art. Zároveň absolvoval stáž na Univerzitě umění, řemesla a designu ve Stockholmu (Konstfack). Tam vznikla ve spolupráci s Nola Design Matyášova první intervence do veřejného prostoru, nábytek Saddle a Tilted. A právě veřejný prostor a různé přístupy ke studiu designu byly hlavními tématy následujícího rozhovoru, který připravil Ondřej Balada z Katedry teorie a dějin umění.

Máš za sebou studium na UMPRUM, stáž ve Švédsku, absolvoval jsi Royal College of Art. Uměl bys v krátkosti představit rozdíly ve studiu na jednotlivých školách?

Moje první zahraniční zkušenost byla právě na švédském Konstfacku. Rozdíl byl už v počátečním uvažování o semestrální nebo klauzurní práci. Na UMPRUM dostaneš zadání, a od začátku přemýšlíš, jak bude vypadat výsledek. Bylo pro mě složité navrhovat, když jsem si nebyl jistý, jak bude vypadat výsledný produkt. A to mě vlastně brzdilo i v počáteční fázi navrhování.

Ve Švédsku to fungovalo trochu jinak. Potkávali jsme se v ateliéru častěji, dvakrát až třikrát týdně, a byli jsme tím pádem „nuceni“ na každou konzultaci něco přinést a představit to ostatním. Takže jsem nepřemýšlel nad tím, jak bude vypadat výsledek na konci semestru, ale soustředil se na posouvání projektu po malých krocích v rámci jednoho týdne. Věděl jsem, že když budu kontinuálně pracovat, tak se nemusím bát výsledku, protože mě k tomu dovede pracovní proces, který byl stejně důležitý jako samotný výsledek.

Matyáš Barák a Tripus, foto: Anna-Marie Křížová

A jak vlastně švédské konzultace probíhaly? Dostával jsi zpětnou vazbu jen od vedoucích, nebo se do diskuse zapojovali i spolužáci?

Platilo oboje. Většinou probíhaly formou diskusí, kdy jsi získával zpětnou vazbu od spolužáků, ale minimálně jednou týdně jsi mluvil i s vedoucím. Další rozdíl mezi školou v Praze, Stockholmu a Londýně byla volnost. Na UMPRUM jsme měli volné pole možností, jakým způsobem navrhovat a jak se dobrat k výsledku. V zahraničí se více soustředí na vyučování různých metod a postupů. Zejména ve Švédsku nás vedoucí posílali přímo mezi lidi, pro které jsme měli věci navrhnout, například jsme dělali workshopy na náměstí s místními obyvateli. Teprve na základě jejich zpětné vazby a participace jsme začali vymýšlet, jakou intervenci v prostoru vytvořit. Mnohem více jsme pracovali ve skupině, hlavně na začátku jsme sbírali data a dělali rešerše jako tým, následoval společný výstup a až úplně na konci jsme měli prostor pro nějakou individuální odpověď na problém. Skupinová práce nám pomáhala v efektivitě a šetřila čas.

Po studiu v Praze a stáži ve Švédsku jsi pokračoval do Londýna, od produktového designu ses dostal k interiéru. Co tě k tomu vedlo?

Popravdě jsem si na začátku bakalářského studia neuměl představit, že bych navrhoval větší věci. Líbilo se mi, že se můžu soustředit na jeden produkt a ten dotáhnout do detailu. Postupně jsem si ale uvědomoval, že samotný produkt bez okolního prostředí a nějakého kontextu nemůže existovat. A i když navrhuješ vázu, je důležité přemýšlet o prostorech a situacích, v nichž se může objevit.

Vnímal jsi rozdíly mezi tím, jak se škola prezentovala směrem k veřejnosti? Jak vypadají výstavy klauzurních nebo diplomových prací ve Stockholmu a Londýně? A jaké publikum je vyhledává?

Artsemestry na UMPRUM vnímám jako akci, na kterou chodí množství lidí a je to fajn, ale většinou jde o laickou veřejnost. Ve Stockholmu na výstavu školních prací vedle veřejnosti chodili i zástupci průmyslu, které škola vždy aktivně zvala. Díky tomu jsem se propojil se značkou Nola. Majitelka totiž přišla na školní výstavu, líbila se jí participativní rovina mého návrhu lavičky Tilted a navázali jsme další spolupráci. K lavičce tak přibyl druhý prototyp a oba návrhy jsme představili na veletrhu Stockholm Furniture and Light fair.

Konstfack na Furniture Fair 2017 a lavička Tilted, foto: Marielle Andersson

V Londýně to takhle jednoduše nefungovalo, na druhou stranu je architekturou i designem celé město prorostlé a tepe množstvím nových realizací a výstav. Vidíš to na tom, jak se lidi oblékají, kolik nových budov zde roste, kdo vystavuje v galeriích. Nestane se, že bys přišel do muzea designu a byl v expozici sám. Design a umění jsou tam všudypřítomné, nejde se jim vyhnout.

Tvoje návrhy se nejčastěji týkají veřejného prostoru. To přináší řadu problémů při navrhování, výrobky musí odolat počasí i náročnému používání. Co tě na veřejném prostoru láká?

Pro mě osobně je důležité, že věci ve veřejném prostoru jsou opravdu pro všechny a může je používat kdokoliv. Zároveň vidím jako potenciál i množství hluchých míst ve městech. Stále sám sebe vnímám jako produktového designéra, zároveň mě ale zajímá participační aspekt a možnosti jednotlivých prvků. Nemělo by jít jen o ozdoby, mobiliář by měl své okolí reálně zlepšovat.

Jednou z tvých prací ve veřejném prostoru je i trojnožka Tripus, ta ale vypadá poměrně netradičně. Jak vznikla?

Tripus jsem navrhl jako reakci na pandemii, kdy se lidé chtěli venku setkávat, ale zároveň si museli držet odstup. Je tedy určena pro jednoho člověka a tři kytky. Rozptyl ramen určuje osobní zónu, kterou by měl jednotlivec udržovat od ostatních. Navzdory atypičnosti je o ni zájem. Několik měsíců byl Tripus umístěný před Komunitním centrem v Radotíně, cestoval jsem s ním do Londýna na výstavu absolventů Royal College of Art s názvem RCA2020 a v současné chvíli až do konce srpna jsou dva kusy součástí výstavy Logika růstu v benešovském Muzeu umění a designu. Mám radost, když s Tripusem interagují i děti, které jej využívají jako prolézačku.

Stolička Tripus, foto: Mojmír Bureš

Jak vlastně vnímáš veřejný prostor v Praze?

Dost záleží na konkrétních místech, ale obecně mám pocit, že se mu příliš péče a pozornosti nevěnuje. Většina míst je vyřešena tím, že do nich město umístí pár laviček a koš. Přitom je v Praze řada míst s velkým potenciálem. Třeba spodní část Václavského náměstí je konečně uzavřena dopravě, ale zároveň pěším vůbec nic nenabízí. Nový pražský mobiliář je navíc značně unifikovaný, všude se umisťují stejné prvky. To má samozřejmě svoje výhody, ale některá místa by si podle mě zasloužila specifický přístup.  

Stejně zjednodušeně přistupuje Praha i k ekologickým problémům. Sice je tu nějaká snaha o sázení stromů v ulicích, ale přehřívání měst a hospodaření s vodou je komplexní problém, který nejde vyřešit takhle snadno.

Ty sám jsi problém s vodou řešil v rámci diplomové práce, která se pak z Londýna dostala zpátky do Prahy v rámci Diploma Selection na Designbloku.

Je to tak, šlo o projekt fontány na dešťovou vodu, která reaguje na to, že má Londýn obrovské množství srážek, ale neumí s dešťovou  vodou hospodařit, takže je v letních měsících, zvlášť pokud přijde neobvyklá vlna veder, úplně vyprahlý.

Fontána na dešťovou vodu, foto: Tomáš Hercog

Fontána na dešťovou vodu, vizualizace: Matyáš Barák

Po absolvování Royal College ses od produktů a veřejného prostoru dostal i k architektuře, pracoval jsi ve studiu Petra Hájka. Jak se ti jako designérovi pracovalo v architektonickém studiu?

S Petrem Hájkem jsem spolupracoval asi rok a půl, byla to moje první pracovní zkušenost po škole. Cítil jsem, že je to logický krok, protože jsem se potřeboval dostat od produktů a interiéru i k architektuře. Tím, jak se design a architektura prolínají, jsem chtěl získat zkušenost s více měřítky. Navíc mi dává smysl nahlížet věci z různých perspektiv.

Byla to skvělá zkušenost, která mi potvrdila moji domněnku o tom, jak spolu všechno souvisí. Tvořili jsme malý tým 4–5 lidí, a i naše práce se prolínala ve všech fázích návrhu. Často jsme zpracovávali soutěže. Vyhráli jsme například soutěž na přestavbu usedlosti Cibulka v Košířích, kterou vyhlásila Nadace rodiny Vlčkových. Z usedlosti se stane centrum paliativní péče, takže jsme kromě samotného domu řešili i jeho propojení s okolím a vnějším prostorem. Zároveň jsme se umístili na 4. místě v soutěži na pražskou Vltavskou filharmonii a porazili mnohem větší studia a týmy, což považuji za úspěch.

Návrh na budovu Vltavské filharmonie, vizualizace: Vize

Jsou tedy podle tebe design a architektura prostupné obory? Myslíš, že by designéři měli být součástí architektonických týmů?

Určitě ano. Už jen proto, že často přemýšlíme v jiném měřítku a směru. Konkrétně já začínám často detailem a přesouvám se k většímu celku, což je úplný opak architektů, kteří jdou od celku k detailu. V nějaké fázi projektu se tím pádem vždycky střetneme. Podle mě je obecně cenné, když jsou v týmu lidi s různými přístupy a vzájemně se inspirují a doplňují.

Máš za sebou výstavy v tuzemsku i zahraničí. Jak vystavování designu vnímáš, proč je pro tebe důležité věci vystavovat?

Pro mě je to zásadní z mnoha důvodů. Jedním z těch hlavních je zpětná vazba a diskuse. Chci se s lidmi bavit o nich samotných a jejich problémech, je to podle mě důležité, protože navrhuji pro ně, nikoliv pro sebe.

Jak k jednotlivým instalacím přistupuješ?

Pokaždé reaguji na nějakou situaci. Poprvé jsem vystavoval větší věc v roce 2017 ve švédském Linköpingu. Probíhala tam výstava v prostorách bytů, které se teprve dokončovaly, a ještě neměly své majitele. Když jsem viděl plánovaný návrh zařízení, kdy pravoúhlý nábytek kopíroval půdorys stěn, rozhodl jsem se nainstalovat do prostoru objekty připomínající kameny, které evokují ohniště. Myslím, že to tehdy hodně návštěvníků překvapilo, bylo to pro ně něco nečekaného.

Projekt Fireplace 2017, foto Marielle Andersson

Projekt Fireplace 2017, foto Matyáš Barák

Na Czech Design Weeku jsem zase uvažoval o způsobech, jak návštěvníky přizvat k používání svých trojnožek. Se Štěpánem Kuczmanem a studiem VR MUSASHI jsme v rámci instalace vymysleli virtuální realitu, v níž bylo možné s Tripusem různě interagovat, což zase donutilo návštěvníky k jinému chování a zážitku.

Tripus s virtuální realitou od VR MUSHASHI a Štěpána Kuczmana, foto: Vladimír Barák

Následně jsi na Designbloku jsi představil knihovnu MATA a v ní drobné produkty.

Knihovna MATA vznikla na zakázku pro mámu a tátu, v prostoru Uměleckoprůmyslového muzea šlo o velký kus mobiliáře, téměř 3x2 metry. Zároveň jsem do ní umístil drobnější autorské produkty: lampičku, svícen a vázu. Designblok je obrovský a často se stává, že se lidi po Gabrielu Loci již do UPM nepodívají, což je myslím škoda. Obecně je to ale dobrá akce pro získání kontaktů a načerpání inspirace.

Modulární knihovna MATA na Designbloku 2022, foto: Mojmír Bureš

Knihovna MATA na Designbloku 2022, foto: Mojmír Bureš

Tvoje nejnovější produkty navíc spojuje zájem o readymade.

Dá se to tak říct, hodně mě baví pracovat s tím, co už je k dispozici. Svítidlo je z trubky na vzduchotechniku, vázy jsou z ocelových plynovodů, do kterých vodním paprskem prořezávám otvor. Vázička ze skleněných trubek využívá již hotové skleněné průměry, které nahřívám a ohýbám nad kahanem. Všechny vychází tvarově a stylově ze stoličky Tripus. Svícny jsou navíc vyrobeny ze zbytkového materiálu z její výroby.

My Light, foto: Anna-Marie Křížová

Svícen Forever, foto: Anna-Marie Křížová

Váza 3-Way, foto: Anna-Marie Křížová

To vypadá, že máš základ pro vlastní produktovou kolekci. Máš s ní plány do budoucna?

To je spíš dlouhodobá, kontinuální práce, která by jednou mohla vyústit ve vlastní značku. Na jaře  jsem měl pokračovat v práci pro studio Normana Fostera, ale po dlouhých úvahách jsem se rozhodl tuto příležitost prozatím nevyužít a věnovat se projektům tady v Čechách.

Foster + Partners má poměrně větší tým než studio Petra Hájka. Jakou práci jsi zastával?

Je to už velké studio s jednotlivými sekcemi. Mojí pozicí byl material researcher, jehož zodpovědností je primárně zkoumat vlastnosti a využitelnost materiálů a úprav pro architekturu. Na oddělení je okolo osmi lidí a jednak zpracovává vlastní databázi materiálů, zároveň má ale přesahy do vzdělávání. Slouží jako supportní výzkum pro designéry a architekty. Příkladem je řešení problematiky přehřívání fasády v Abu Dhabí, kde se razantně mění teploty v průběhu dne a noci.

Které projekty tě přesvědčily o tom zůstat v Čechách?

Byl jsem například osloven, abych vytvořil sedací objekty pro KRNAP ve Vrchlabí, které budou vycházet z mého projektu Fireplace, realizovat se budou v červnu. V létě budu také finalizovat mísu ze skleněných perliček, se kterou jsem se dostal do finále soutěže Master of Crystal. Mimo jiné jsme vyhráli mezinárodní soutěž Re-use na veřejnou instalaci na Islandu z naplaveného dřeva, další projekt, kterému se budu v létě věnovat. Na podzim pak budu, doufám, svou práci společně s Ateliérem Paletky prezentovat na letošním Designbloku.

Máš na závěr nějaké doporučení pro současné studenty designu? Jak se prosadit u studií jako je Foster + Partners?

Podle mě je v designu důležitý celý proces navrhování a výzkum. Myslím, že je důležité experimentovat, pořád zkoušet, a když už máte nějaké portfolio, nebát se přihlásit a vysvětlovat, jak jste se dobrali k výsledkům, které prezentujete.

Matyáš Barák studoval v Ateliéru produktového designu na UMPRUM a je absolventem londýnské Royal College of Art. Pracovní zkušenosti sbíral v Paraguayi v ateliéru Javiera Corvalána, v pražském studiu Petr Hájek architekti a v londýnském studiu Foster + Partners. Věnuje se produktovému a interiérovému designu a architektuře. V současné chvíli pracuje mimo jiné na založení vlastní značky s designovými produkty MATA by MATA.

web  www.matyasbarak.com
IG @matyasbarak 

Ondřej Balada je absolventem dějin umění na Filozofické fakultě UK, aktuálně pokračuje v magisterském studiu teorie a dějin umění UMPRUM. Zabývá se designem, uměním a jejich proměnlivou rolí ve společnosti. Spolupracuje s řadou kulturních institucí na doprovodných programech, edituje knihy a připravuje výstavy nejmladší generace českých a slovenských tvůrců.