Když jsem nám dávala do kalendáře termín rozhovoru, setkání jsem v rychlosti nazvala Metakurátor. Hlavním důvodem pro toto označení je tvůj projekt digitalcurator.art, který jsem měla to štěstí delší dobu sledovat. Můžeš nám prosím projekt, který je součástí tvého doktorského studia, představit?
Označení metakurátor se mi opravdu líbí, protože můj projekt digitalcurator.art je především o designování algoritmu vybírajícího z databáze digitalizované exponáty, které se zobrazují a vytváří generované výstavy. Je to stejný princip, který je vlastní pro fungování sociálních sítí a digitálních platforem. Namísto konkrétních lidí, kteří by sestavovali facebookovou zeď nebo seznam zobrazených příspěvků na Instagramu, jsou zde lidé, kteří programují algoritmy fungující v pozadí těchto platforem. Pozornost takového „kurátora obsahu“ se nesoustředí na konkrétní výstup v podobě sestavení jedné výstavy, respektive jedné facebookové zdi, ale soustředí se na algoritmy a principy, které pak fungují autonomně.

Digitalcurator.art i svůj doktorský výzkum už jsi prezentoval několikrát nejen v Čechách, ale také v zahraničí, jmenovat můžeme například festivaly a konference Digital Art History III v Záhřebu, Sensorium v Bratislavě nebo DAHSS ve španělské Málaze. Tvá experimentální aplikace získala i ocenění Site of the Day a Developer awards na Awwwards, představil bys prosím širší téma tvé práce?
Celý projekt je založen na velké databázi digitalizovaných uměleckých děl ze sbírek asi 90 muzeí ze střední Evropy, z Bavorska, z Rakouska, z ČR a SR. Momentálně čítá tento server asi 200.000 reprodukcí děl od 13. století až do současnosti. Vše jsou to obrazy, malby, grafiky, kresby. Velká část práce spočívala v získání těchto digitalizovaných materiálů z různých institucí. Další se stále přidávají, a tím se archiv rozrůstá.

Bylo tedy mé pojmenování metakurátor správné? Jak v tomto kontextu kurátora chápeš?
Pro mou práci bylo a je předpokladem, aby artefakty z muzejních sbírek byly digitalizované. To je zásadní podmínkou mé práce. Jako (meta)kurátora mě zajímá pouze ta část, kterou jsem schopen algoritmicky zpracovávat.
200.000 digitálních reprodukcí a související metadata, jako autoři, rok vzniku, stylové zařazení, to už jsou poměrně velká kulturně-historická data. Jakmile je získám, můžu začít přemýšlet, jak a jaké mezi nimi vytvářet vztahy, které jsou zajímavé, a jak sestavovat automaticky generované výstavy. Vedle toho se můžu zabývat tím, co není vidět z jednotlivých děl, ale co je patrné při pohledu na větší soubor děl. Data mi pak nabízí jakýsi odzoomovaný velký statistický pohled na kulturní dědictví, který může přinést jiné informace, než když se koukáme zblízka na jednotlivé obrazy.
Další otázkou, kterou jsem řešil, je, jakým způsobem si může člověk jednoduše prohlédnout statisíce digitalizovaných děl. V tomto směru využívám algoritmy počítačového vidění, které dokážou na obrazech identifikovat klíčové motivy nebo je řadit dle formálních podobností. Na základě těchto informací mi algoritmy pomáhají vytvářet výstavy dle zadání, které si uživatel v programu sám zvolí.

Cítíš ze strany institucí jistou rigidnost a obavu o zachování návštěvnosti. Vím, že bych se tě na to samé ptala před 10 lety, ale zeptám se i teď.
Myslím, že obecně je problematické házet muzea do jednoho koše. Vždy záleží na jednotlivých zaměstnancích. Někde jsou konzervativní a cokoliv digitálního jim nahání husí kůži. Na druhou stranu jinde jsou vstřícní a zajímají je nové způsoby práce a jsou maximálně součinní. Existují všechny případy a samozřejmě i skupina mezi těmito dvěma.

Společně se mnou, stojíš také za projektem Otevřené sbírky, v němž se už třetím rokem snažíme mapovat stav digitalizace českých sbírek a motivovat instituce ke sdílení sbírek online. Získali jsme mimo jiné záštitu rektora a Centra doktorských studií UMPRUM. Cítíš ze strany školy podporu a zároveň potřebnou reflexi i pro své další projekty související se studiem?
Od začátku, kdy jsem začal na UMPRUM studovat, si cením její liberálnosti. Když si člověk vybere téma a má zájem ho prozkoumávat, nikdy neuslyší, že to nedává smysl. Otevřená kultura experimentům je podporující. Vždycky, když jsem si řekl o konkrétní podporu, ať už finanční na výpočetní kapacity, cloudová úložiště, propojení s lidmi ze zahraničí, tak jsem ji dostal. Já jsem takový mimozemšťan, vybral jsem si téma, kterému se ve škole jinak nikdo přímo nevěnuje. Ostatně v Čechách je jen hrstka lidí, kteří se touto problematikou zabývají, takže by se mi těžko hledalo vhodnější místo. Bylo reálně možné přijít s tématem vymykajícím se běžným okruhům. To se mi na tom líbilo, i když cítím, že jsem takový sólo jezdec.

Oba jsme se v roce 2019 zúčastnili mezinárodního kolokvia Umělecké sbírky digitální epochy v galerii a muzeu ve Vašulka Kitchen v Brně a měla jsem tak příležitost sledovat mezinárodní odborné publikum, které velmi pozitivně reagovalo na tvou multidisciplinaritu a také lehkost, se kterou dokážeš prezentovat velmi abstraktní témata z oblasti kybernetiky vztažené k umění. I když je to klišé, musím se tě zeptat, jak spolu tyto oblasti souvisí a čím se mohou navzájem obohacovat? Jaký je vlastně tvůj studijní profil?
Existují lidé, kteří se celé studium profilují tak, aby se stali největšími odborníky na jednu danou definovanou záležitost. Já jsem akademický nomád. Začal jsem na studium nových médií na FUA TUL, pak jsem přestoupil na mediální studia na FSV UK, pak na dějiny umění na FF UK, dále jsem studoval Teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a na Katedře grafiky, rok jsem strávil na stáži na Katedře grafiky na FEL ČVUT. Nakonec jsem se vrátil na UMPRUM na teoretické doktorské studium. Celou dobu pracuji v digitálním studiu, kde vyvíjíme weby a aplikace. Tam spolupracuji s programátory, digitálními designéry a vývojáři, což mě taky hodně ovlivňuje.
Moje multidisciplinarita je příznačná. S nadsázkou říkám, že když přijdu na UMPRUM a prezentuji, tak reakce bývají, že z kunsthistorického a teoretického hlediska výsledek není tolik zajímavý, ale je v tom přidaná hodnota matematiky. A když přijdu na kamarády inženýry, kteří celé dny pracují s algoritmy, říkají, že algoritmy pro ně nejsou tak zajímavé, ale vidí tam potenciál v umění. V součtu je to snad ale invenční pro oba směry.