«Naší rolí je péče o knihy i čtenáře.»
¶ Rozhovor s knihovnicí Jiřinou Dejmkovou
ke 140. výročí UMPRUM

¶ UMPRUM knihovna není jen místem plným knih – je to živý prostor pro setkávání, sdílení a objevování. Jakou roli hraje v celku školy a jak se proměňovala v průběhu let? A kdo jsou její nejčastější návštěvníci? Johana Lomová a Veronika Rollová z Katedry teorie a dějin umění hovořily s knihovnicí Jiřinou Dejmkovou, která zde působí od roku 2009 a studující i kolegové jí neřeknou jinak než Inka.

Jiřina Dejmková s Fifinkou
Foto: Apolena Typltová

Jak bys popsala roli knihovny v organismu školy?

¶ Mělo by to být místo setkávání nad knihou nebo třeba nad myšlenkou, nápadem. Čtenáři by se měli setkávat fyzicky, i když třeba nad internetem nebo databází. Myslím, že se jedná o vstřícné místo. V knihovně si návštěvníci mohou povídat, pít čaj, mít u sebe psa.

Působíš tu od roku 2009, témat, o kterých můžeme mluvit, je mnoho. Čím bys ráda začala?

¶ Začala bych svými předchůdci. V minulosti knihovníky dělali členové Katedry teorie, jednalo se tedy o historiky umění. Byli to K. B. Mádl, A. Matějček a J. Pečírka. Po 2. světové válce, přišel pan Antonín Roubínek. Ten má velkou zásluhu na modernizaci knihovny, v roce 1951 navíc prosadil nové kovové regály, které tu máme dodnes. Nahradily dubové regály a ochozy zničené za války, kdy se knihovna musela v roce 1943 na příkaz Němců bleskově vyklidit. Knihy se tehdy musely odvézt, většina putovala do skladiště v Konviktské ulici, část se rozpůjčovala odvážným lidem, zaměstnancům školy. Naprostá většina knih se pak do školy vrátila. Knihovník Roubínek pracoval v knihovně až do smrti v roce 1969. Miloval školu a práci v knihovně, která mu vděčí za svoji podobu.

Jiřina Dejmková s bustou Antonína Roubínka.
Foto: Apolena Typltová

Kdo přišel po panu Roubínkovi?

¶ Po něm už na pozici knihovníka pracovaly jen ženy: počínaje paní Mišíkovou a konče dnes Štěpánkou Tůmovou. Já se do knihovny dostala na radu Lady Hubatové-Vackové. Tenkrát se začínalo katalogizovat elektronicky, ale pořád jsme vše ještě přepisovaly na stroji na papírové lístky. Přírůstková čísla psala do knihy vedoucí paní Marta Holoubková. Velkou změnou pak byl nástup Evy Mertové, která prosadila modernizaci knihovny a já začala projekt digitální knihovny. Knihovna se tak pomalu měnila z instituce starého typu na novou.

Kdo je typickým návštěvníkem knihovny?

¶ Především lidé ze školy. Ve 30. letech byla návštěvnost 30 lidí denně, dnes je to mnohem méně. Jsme sice veřejná knihovna, ale zároveň si jako knihovna vysokoškolská musíme neustále “vychovávat” nové uživatele. Je typ studenta, který potřebuje povzbudit, zbavit ostychu, poradit. Zásadní je, aby se nebáli přijít. Když nevědí, co chtějí, tak to nevadí, já jim něco vnutím – aby neodcházeli s prázdnou. Při rozhovoru s nimi člověk pozná, čím se chtějí zabývat, a také vím, co tady je nebo není, protože zároveň katalogizuji a knižní fond mi prochází rukama už mnoho let. Kontakt se studenty je pro mě příjemnou součástí práce, je to odměna, inspirace. Chodí k nám ale i starší lidé, a to je také podnětné.

Otakar Karlas se studujícími nad materiály z archivu UPM, fotografie Eadwearda Muybridge.
Foto: knihovna UPM

Kteří studující chodí nejčastěji do knihovny?

¶ Jsou velké rozdíly mezi ateliéry, vždy záleží na pedagogovi, jestli opravdu chce, aby jeho studující čerpali z historické inspirace nebo měli teoretický základ. Takže chodí samozřejmě studenti teorií, hodně lidí z architektury a pak i z ateliérů módy a textilu. Máme bohatý fond. Akvizice jsou nastavené tak, že se nakupuje dle požadavků studentů i pedagogů, vždy to, co není v jiných knihovnách. Dál je smysluplná i meziknihovní výpůjční služba. Kupodivu fungovala už za Pečírky, který na škole působil v letech 1920 až 1958.

Povíš nám prosím ještě něco víc o svém vztahu k uměleckému prostředí?

¶ Vystudovala jsem v Brně historii a dějiny umění. Tam jsem poznala dnešního rektora UMPRUM Jindřicha Vybírala, profesorku Ladu Hubatovou-Vackovou z naší Katedry teorie a dějin umění a další. Diplomku jsem psala o Růžovém paloučku u Litomyšle, místu fikce vyfabulované Aloisem Jiráskem, které však hrálo velkou roli v místních dějinách. Psala jsem ručně na čtverečkovaný papír, pak mi rodiče dali peníze na paní, která to přepsala na stroji.

S rodiči před zámkem v Litomyšli.
Foto: archiv Jiřiny Dejmkové

S umělci ses potkávala již dříve?

¶ Maminka byla malířka, tatínek byl sochař a okolo nás byli tihle “divní lidi”, co nechodili do práce, protože byli na volné noze. Vlastně jsem žila v době, kdy naše prostředí bylo v Osíku u Litomyšle trošinku odboj. Poznala jsem mnoho zajímavých osobností – básníky, grafiky, sochaře nebo ilustrátory, kteří vytvářeli různé samizdatové sborníky. Rodiče se hodně kamarádili se Zoubkem a Boštíkem, kteří tenkrát pracovali na litomyšlském zámku, kde restaurovali sgrafita. Zoubek k nám chodil na koláče, nejvíc mu chutnala maminčina specialita, makové s angreštem a drobenkou. UMPRUM kdysi vystudoval i můj bratr, ale já jsem tady do nástupu do knihovny nikdy nebyla.

V naší knihovně nejsou jen knížky, časopisy a databáze, že? Představíš nám další její součásti?

¶ V poslední době knihovna začala trochu fungovat jako archiv. V rámci předběžného vyklízení budovy kvůli rekonstrukci se našly různé věci a vznikly tři sbírky. Originální kreslené studie, poměrně malá sbírka materiálů pro výuku. Dál Sbírka fotografických předloh, které v podstatě fungovaly jako předchůdce Googlu. Jedná se o krabice v podobě knih vázaných v kůži, v nichž jsou uložené fotky – část materiálu je nyní i naskenovaná. Poslední částí jsou krabice fotek z činnosti ateliérů, jde například o dokumentace klauzurních prací.

Karl Blossfeldt, Urformen der Kunst, 1928.
Foto: knihovna UPM

Představila bys nám něco, co máš v knihovně zvlášť ráda?

¶ V knihovně mám nejradši studenty. Ze sbírky bych zmínila originální grafické listy od Vojtěcha Preissiga. Byl to, myslím, dar tehdejšímu knihovníkovi. Líbí se mi na nich jejich úžasná barevnost, takové ostré barvy, jak funguje jejich soutisk, roztřepená čára. Je to fakt hezký. Dýchne na člověka historie a zároveň to je moderní, má to šmrnc. Myslím si, že tohle virtuální realita nedokáže. Neumí napodobit tu nedokonalost soutisku grafických desek. Když se ta deska kousíček hnula, vznikla mírná nedokonalost, která tomu dává dokonalost. Pak mám ráda knihy o textilu a jako maminku a babičku mě baví knihy o hračkách. Jsem zároveň zaměstnanec knihovny i její uživatel.

Z výstavy Knihovna. Svazky a digitalizáty, sbírky a databáze, Galerie UM, 2018.
Foto: Ondřej Přibyl

Chodíš na klauzury? Zmíníš, co tě v poslední době zaujalo?

¶ Chodím se dívat hlavně na pedagogické kolečko, protože mně to mnohdy umožní víc pochopit, o co jde. Měla jsem vždycky ráda Ateliér textilu, kde jsou až extrémně pracovití. Dávají do toho celý svůj život. Skoro bych si myslela, že si vždycky vystříleli nápady na 10 let dopředu. Zároveň v tom je veliká pokora. To obdivuji.■

Jak bys popsala roli knihovny v organismu školy?

Působíš tu od roku 2009, témat, o kterých můžeme mluvit, je mnoho. Čím bys ráda začala?

¶ Chodím se dívat hlavně na pedagogické kolečko, protože mně to mnohdy umožní víc pochopit, o co jde. Měla jsem vždycky ráda Ateliér textilu, kde jsou až extrémně pracovití. Dávají do toho celý svůj život. Skoro bych si myslela, že si vždycky vystříleli nápady na 10 let dopředu. Zároveň v tom je veliká pokora. To obdivuji.■

→ Jiřina Dejmková pracuje od roku 2009 v knihovně UMPRUM. Dříve působila například v knihovně Národního památkového ústavu, v Památníku národního písemnictví a Národní galerii. Vystudovala dějiny umění a historii na Masarykově univerzitě v Brně. Knihovnicí je ráda!