Rozhovor s vedoucí
Ateliéru designu oděvu a obuvi

Simonou Rybákovou

V roce 2023 se po patnácti letech proměnilo vedení Ateliéru designu oděvu a obuvi, v němž oděvní designérku Liběnu Rochovou vystřídala kostýmní výtvarnice Simona Rybáková. Během svého – zatím dvouletého – působení připravila Simona Rybáková se studujícími již několik projektů přesahujících tradičně pojímaný rámec oděvní tvorby. Ateliér pedagožka otevírá směrem k aktuálním problémům, které zasahují do sociálních a environmentálních otázek. Své studující společně s asistentem Vojtěchem Novotným vede k výtvarné artikulaci hlubších myšlenkových konceptů, kterou doprovází poctivé řemeslné zpracování podpořené současnými technologickými možnostmi oboru. V následujícím rozhovoru Simona Rybáková přibližuje svá profesní východiska, reflektuje prostředí školy a ateliéru a připomíná nedávné projekty, kterými se se studujícími zabývali.

Rozhovor pro UMPRUM Online vedla Veronika Soukupová.

Druhým rokem vedeš spolu s asistentem Vojtěchem Novotným Ateliér designu oděvu a obuvi, kde jsi vystřídala prof. Liběnu Rochovou. S UMPRUM jsi spojena už od dob svých vlastních studií. Mohly bychom začít nostalgickou otázkou, co z tvých studijních let zůstalo na Katedře užitého umění stejné, a co se naopak proměnilo?

Začala jsem studovat v Ateliéru textilního výtvarnictví, ale diplomovala jsem již v Ateliéru textilních alternativ pod vedením Adély Matasové. Tento ateliér se později pod vedením Jiřího Davida transformoval v konceptuální ateliér intermediální konfrontace. Textilnímu ateliéru po revoluci trvalo najít si své místo, ale po nástupu Jitky Škopové do jeho vedení se to postupně podařilo. Později se také Katedra užitého umění rozdělila na dvě – „tvrdou” a „měkkou”, kam kromě Ateliéru textilu patří také Ateliéru designu oděvu a obuvi a Ateliér módní tvorby. Princip vedení a uspořádání ateliéru se z mého pohledu zásadně nezměnil.

Ukázka kostýmní tvorby Simony Rybákové pro Národní divadlo, inscenace Hamlet. Foto: Pavel Hejný

Ukázka kostýmní tvorby Simony Rybákové pro Národní divadlo, inscenace Nebezpečné známosti. Foto: Pavel Hejný

Ukázka mezinárodní spolupráce Simony Rybákové na kostýmech pro The Eastern Bloc catwalk project. Foto: Attila Dubniczki

Výstava The Extreme Costume na Pražské Quadriennale 2011, kurátorka Simona Rybáková. Foto: Marie Jirásková

Po absolutoriu ses věnovala vlastní kariéře v oboru kostýmního výtvarnictví pro divadlo, tanec a film. Co bylo pro Tebe rozhodujícím impulsem přihlásit se do výběrového řízení na nové vedení Ateliéru designu oděvu a obuvi?

UMPRUM je moje alma mater. K vedení Ateliéru textilu jsem byla v minulosti několikrát oslovena, ale oboru jsem byla již příliš vzdálena, i když své textilní kořeny nezapřu. Jsem ráda, že mám tento široký textilně-oděvní fundament. Na katedru jsem docházela jako oponentka diplomových prací a též do hodnotících klauzurních komisí, čímž jsem získávala určitý vhled do současného dění v ateliérech školy. Hlavní impuls přišel v covidovém roce 2020 s pozváním Liběny Rochové na zástup během jejího sabatiklu (doba tvůrčího volna, pozn. aut.) Během mého vedení v letním semestru jsem měla možnost lépe poznat studující ateliéru během práce na projektu Unique Client. Studenti a studentky mi byli velmi blízcí, zajímali mne jako tvůrčí osobnosti. Dva roky poté Liběna Rochová ukončila své dlouhodobé úspěšné působení na škole a já jsem začala dostávat podněty k účasti do výběrového řízení. Celý život jsem pracovala na volné noze, měla jsem nasmlouvané projekty na tři roky dopředu a tehdy jsem si nedovedla představit, jak by to šlo se školou skloubit. V té době jsem nicméně předala svou pozici vedoucí kostýmní sekce v mezinárodní organizaci OISTAT, kde pracuji od roku 1996, a měla kandidovat na její prezidentku, což se kvůli změně statusu organizace nedalo. Tak jsem se rozhodla uvolněný prostor věnovat UMPRUM a vrátit škole alespoň trochu z toho, co jsem od ní před lety získala já.

Projekt UNIQUE CLIENT – Olga, Natalie Pospíšilíková, 2021. Foto: Miriam Pružincová

Projekt UNIQUE CLIENT – Ridina, Kristýna Lovasová, 2021. Foto: Ondřej Kubeš

Unique Client na Milan Design Week, 2022. Foto: Viktorie Macánová

Kdo tvoří „infrastrukturu“ ateliéru? Kdo se na chodu pracoviště podílí a jak máte rozdělené role?

Náš tým v ateliéru tvoří kromě mne a Vojty mistrová obuvnice Zuzana Jirsová, dílenská krejčová Mirka Slabá, konstruktérka střihů Blanka Inič. Na kreativní konzultace přizýváme oděvní designérku a speciální pedagožku Radanu Sikorovou. Během Vojtova sabatiklu nám přibyla oděvní designérka Michaela Vrátníková. Spolupracujeme s doktorandkami katedry Zuzanou Smrkovskou, která se zabývá pleteninami, s Karolínou Juříkovou, která ve svém disertačním projektu nahlíží možnosti udržitelného oděvního designu, a také s tebou při konzultacích teoretických problémů. V této rovině je nám oporou také emeritní pedagožka školy, filosofka a estetička módy Helena Jarošová. Vojta Novotný představuje kontinuitu – zná mechanismus a chod školy, orientuje se v praktikáliích, do nichž já ještě dobře nevidím. Organizuje akce a přehlídky, je v kontaktu s modelkami, fotografy a dalšími lidmi z oboru. Já přicházím s tématy, nápady, snažím se propojovat lidi a zdroje, sdílím své kontakty a zkušenosti, poznávám studující a jejich způsob práce a přemýšlení.

Proces konzultací k projektu ve spolupráci s Diakonií Broumov, model Vojtěch Smrž, 2025. Foto: Hsin Jan Chao

Jak jsi zmínila, vedení ateliéru jste si v této dvojici „vyzkoušeli” při sabatiklu Liběny Rochové, během nějž jste se studujícími a ve spolupráci s Ateliérem fotografie II pod tehdejším vedením Štěpánky Stein připravili projekt Unique Client zaměřující se na oděvní design pro klientelu se specifickými potřebami. Je tento angažovaný design směrem, kterým chcete ateliér vést?

Ano, ale není jediný. Chceme navazovat na vše dobré, čím se ateliér vyprofiloval v minulých letech, ale zároveň je třeba otevírat nová témata a principy. Společnost se mění a postavení módy v ní též, což je třeba reflektovat také v našem vedení a aktivitách ateliéru.

Móda je v našem prostředí dosud vnímána ve spojení s jakousi povrchností nebo zbytečností. Vnímáte nějakou roli ateliéru také v této problematice, například v rovině komunikační nebo edukativní směrem k veřejnosti?

Ve své tvorbě pro film, divadlo a performativní žánry jsem se vždy setkávala s tím, že kostýmní výtvarníci a výtvarnice mají nižší kredit a honorář než architekt nebo scénograf. Tyto profese bývají také uváděny na plakátě, zatímco kostýmní výtvarník často ne. Nejen v těchto případech jsem cítila určitou oborovou nerovnoprávnost. Myslela jsem, že je to v oblasti designu lepší, ale zjišťuji, že není. Oděv, potažmo textil jsou stále vnímány jako méně důležité než produktový či průmyslový design a architektura. Problematiku a její kořeny je třeba vnímat v širších souvislostech, bylo by pro nás dobré, kdyby se jim věnovaly nějaké odborné studie. Role našeho ateliéru je v tomto směru důležitá. Snažíme se proto dělat silné zajímavé projekty a zviditelňovat tak naši práci a její nezastupitelný význam.

Jaké další principy v oděvní, návrhářské a teoretické praxi uvnitř ateliéru jsou pro vás klíčové? Vzhledem k tvému profesnímu zaměření se nabízí otázka, zda byste do budoucna s nově příchozími studujícími uvažovali o směřování nebo postupné transformaci ke kostýmnímu výtvarnictví a scénografii?

Namísto transformace ateliéru nabízím některým absolventům a absolventkám, kteří ke kostýmnímu designu a scénografii tendují nebo si praxi chtějí vyzkoušet, spolupráci na mých projektech. Pokud se uchytí nebo je tato práce zaujme, mohou v budoucnu navázat již mimo mne, a tím do oboru přirozeně prolnout. V ateliéru naopak chceme, aby se studující naučili co nejvíce v konceptuální, kreativní a praktické rovině umění a řemeslo odívání. Koncept ateliéru jsem si proto pro sebe pojmenovala „Oděv Open”, což poukazuje na otevřenost i různorodost přístupu k oděvu.

Váš první společný projekt Dress code – Red Carpet sklidil mimořádný úspěch na přehlídkách Milano Design Week i v Tokiu na prestižní škole Bunka Fashion Graduate University, s níž ateliér dlouhodobě spolupracuje. Plánujete do budoucna prohlubovat nebo rozšiřovat spolupráci se zahraničím?

Rozhodně ano, i když to není úplně jednoduché a stojí nás to spoustu práce nad rámec výuky v ateliéru. S Bunkou máme stále živý kontakt. I když jsme se letos nemohli zúčastnit jejich tradičního fashion weeku, byli jsme zde zastoupeni videem z naší přehlídky WAKE, kterou přijali s velkým nadšením. Ale i oni se potýkají s finančními a organizačními problémy a restrukturují své mezinárodní aktivity. Milano Design Week zůstává též v hledáčku našeho zájmu. Do prostoru ALCOVA chystáme v příštím roce společnou expozici s Ateliérem produktového designu UMPRUM, která představí naši spolupráci se sociálním družstvem, třídírnou textilu Diakonie Broumov. Do budoucna hledám témata se svými kolegy z London College of Fashion a Aalto University v Helsinkách. Budeme reagovat i na další možnosti zahraničních výstav a výměn, které se stále objevují.

Projekt WAKE na Milano Design Week, spolupráce s Ateliérem produktového designu, 2024. Foto: Viktorie Macánová

Nedávný ateliérový projekt se naopak zaměřoval na spolupráci s lokálním výrobcem tkanin se specializací na africký brokát VEBA Broumov. Propojování mladých tvůrců a tvůrkyň s relikty textilní infrastruktury u nás je zásadní, avšak v lecčem naráží na překážky. Mohla bys krátce čtenářstvu představit tuto spolupráci? Jaké konkrétní přínosy spatřuješ v této konkrétní či podobné spolupráci s průmyslem pro vaše studující a ateliér?

Spolupráce s tradičním českým výrobcem žakárských bavlněných tkanin, ale i oděvních a bytových textilií společnosti VEBA Broumov byl příležitostí i výzvou, k níž se studující stavěli různě – někdy s respektem, jindy ji zase přizpůsobovali svým kreativním požadavkům nekompromisním zásahem nebo kritickým komentářem. Společnost VEBA nám ve spolupráci s kreativní laboratoří UMPRUM UMlab velkoryse poskytla rozsáhlé množství materiálů své výroby a stejně tak prostor pro experimentování, aniž by si vyžádala vhled do konceptů, návrhových řad či průběhu realizace. Tímto postupem se projevili jako osvícení partneři a nastavili laťku důvěry, kterou jsme nemohli zklamat.

Studující vedle specifického afrického brokátu, jíž je firma proslulá, mohli využít celé spektrum výroby – froté, vaflovinu, technické tkaniny, delikátní bílé materiály určené převážné pro arabský trh, ale také zbytky osnov, surový režný materiál i outletové referenční vzorky. Přestože nabídka materiálů byla velkorysá, časový limit ateliérového zadání v některých případech neumožnil využít žádané barvy a vzory, jelikož nebyly aktuálně k dispozici. Studující tak přirozeně sklouzli do reality praktikujících designérů, kdy museli zaimprovizovat, což rozhodně nebylo na škodu a mnohé se tím naučili.

Výsledek naší spolupráce byl nejprve instalován v rámci Artsemestru. Zástupci společnosti VEBA jím byli nadšeni. Pozitivně ocenili zejména to, že studenti a studentky kreativně využili velkou škálu materiálů a že svými koncepty nabídku látek přiblížili mladší generaci. V únoru byly vybrané kolekce prezentovány na mezinárodním veletrhu STYL A KABO pod hlavičkou Veby a v červnu proběhla prezentace procesu spolupráce v broumovském klášteře v rámci oživení vybraných regionů Česka, kam patří i Broumov.

Spolupráce Ateliéru designu oděvu a obuvi s tradičním výrobcem tkanin Veba Broumov na přehlídce STYL A KABO, model Alica Grebáčová, Kryštof Bača. Foto: Eva Matušková

Spolupráce Ateliéru designu oděvu a obuvi s tradičním výrobcem tkanin VEBA Broumov, model Tereza Fodorová, Magdalena Rajnohová, Šimon Žák, 2025. Foto: Nikola Šrajerová

Spolupráce Ateliéru designu oděvu a obuvi s tradičním výrobcem tkanin VEBA Broumov, model Tereza Fodorová, Magdalena Rajnohová, Šimon Žák, 2025. Foto: Nikola Šrajerová

Jak se liší přístup vašeho ateliéru a Ateliéru módní tvorby?

Nemohu porovnávat rozdílné přístupy v našich ateliérech, neboť znám jen výsledky práce a nikoliv proces. Je to nicméně častý dotaz uchazečů a uchazeček o studium na naší katedře. Vždy proto doporučuji konzultaci jak s námi, tak s vedením sousedního ateliéru, návštěvu Artsemestru a rozhovor se studujícími i absolventy a absolventkami. Jak jsem naznačila výše, náš ateliér vnímám s otevřeností v konceptech a přístupech, ale stále s důrazem na člověka a oděv ve vztahu tělo–design–komunikace. Otevřenost na úrovni lidské a umělecké komunikace považuji za klíč k úspěšnému sebevyjádření a kritické (sebe)reflexi a je pro mne jedním z nejdůležitějších aspektů ateliéru.

Upcyklovaná kolekce Markéty Hájkové ve spolupráci s Diakonií Broumov během klauzurního hodnocení, 2025. Foto: Hsin Jan Chao

S jakými ateliéry by sis chtěla vyzkoušet spolupráci? Uvažovala bys také o spolupráci s jinou uměleckou školou?

Na UMPRUM mne zajímá spolupráce se všemi ateliéry, a to formou meziateliérových projektů, přímou osobní spoluprací studujících nebo skrze stáže. V rámci katedry spolupracujeme s Ateliérem textilu, konkrétně s doktorandkou Zuzanou Ševčíkovou, s níž chystáme workshop v rámci jejího výzkumu. Vyzkoušeli jsme si spolupráci s Ateliérem produktového designu, na níž budeme navazovat. Důležité je také spojení se studujícími z ateliérů fotografie. Skvělou a, myslím, že oboustranou zkušeností byla stáž studentů z volného umění a grafického designu, kteří do ateliéru přinesli nové impulsy a myšlenky ze svého oboru. Co se týká spoluprací napříč institucemi, letos jsme spolupracovali například s JAMU, kde jsme se zúčastnili mezinárodní výstavy Share: Možnosti dialogu v brněnském divadle Reduta a plánujeme spolupráci s TUL.

Jaký je profil absolventů a absolventek Ateliéru designu oděvu a obuvi?

Slavný český scénograf, architekt a profesor UMPRUM Josef Svoboda v jednom z rozhovorů řekl: „Víte, mně už tehdy bylo jasné, že studovat jen scénografii je málo. Věřím, že člověk, který dělá scénografii, má mít za sebou klasickou disciplínu, ať už jako malíř nebo architekt. Musí to být prostě „hotový“ člověk, který se vzdělává dál, hlavně v hudbě, v literatuře, ve všech disciplínách umění, aby mohl dělat divadlo.“ S tím absolutně souhlasím a přenáším řečené do našeho oboru. Pro mne je důležité, aby absolventi a absolventky ateliéru byli komplexní osobnosti schopné pracovat v soustředěném a soustaveném procesu individuálně i týmově, ovládali základní řemeslné a technologické postupy svého oboru, měli znalosti dějin umění a orientovali se i v současném umění, dokázali srozumitelně a přesvědčivě verbálně i vizuálně prezentovat své výtvarné a osobní názory a při tom všem citlivě a inteligentně reagovali na komplikované otázky dneška.

Ateliérová exkurze do Broumova v roce 2025

Motivujete studující k pokračování ve studiu doktorátu? Jak si lze doktorské studium u vás v ateliéru představit?

S těmi, kteří by mohli v doktorském studiu pokračovat, diskutujeme o možných tématech. Některá jsou už nyní velmi zajímavá a mají potenciál spolupráce s jinými univerzitami a subjekty. Těžiště ateliéru je především v designérské praxi, kterou výzkum může posouvat do rovin sociálního, cirkulárního designu, otázek slow fashion, recyklace, upcyklace, zachování tradičních technik, odívání unikátního nebo indisponovaného těla a dalších oblastí. Během procesu se do něj přirozeně zapojují další spolupracující obory z oblastí humanitních, kulturních a společenských věd.

Jak jsi spokojena na UMPRUM? Chtěla bys na škole něco změnit?

V tuto chvíli jsem tu ráda, protože máme v ateliéru talentované, kreativní a pracovité studenty a studentky, a to mne nabíjí. V práci s nimi vidím smysl. Mnoho kolegů napříč školou jsou vstřícní profesionálové a práce s nimi je radostí. Na školu jsem přišla z velmi konkurenčního, profesionálního prostředí umělkyně pracující na volné noze, kdy úspěch každého mého projektu mohl – ale nemusel – přinést další nabídky. Jsem zvyklá na efektivní práci a na jiné tempo v instituci jsem si musela zvyknout. Nechci slevovat z nároků na sebe a na studující. Vím, co mne dostalo tam, kde dnes jsem, ale zároveň vnímám současnost ve své danosti a respektuji ji. Ve škole cítím svobodu i zázemí, což je pro mě zásadní. Jsem zde jako pedagožka krátce, abych měla dostatečný vhled do všech vrstev, ale určitá restrukturalizace školy ve vztahu k současným potřebám společnosti by byla namístě. Pokud by taková snaha vznikla, ráda bych se jí zúčastnila.

Simona Rybáková (*1963)

je kostýmní výtvarnice, kurátorka a pedagožka. Absolutorium v Ateliéru textilních alternativ na UMPRUM doplnila doktorským studiem na Katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU. Absolvovala stáže v oboru textilního designu na University of Industrial Arts v Helsinkách (dnes Aalto University) a stipendijní pobyt na Rhode Island School of Design v Providence, USA. Svou kostýmní tvorbou pro divadlo, operu, film a multimediální projekty je spojena s řadou zásadních tuzemských i mezinárodních oborových počinů, událostí a institucí. Je členkou odborných institucí, mezi něž patří Mezinárodní organizace divadelníků OISTAT, Evropská a Česká filmová akademie, Critical Costume. Spolupracuje s platformou Pražské Quadriennale, svou práci pravidelně vystavuje na samostatných i kolektivních přehlídkách, vede přednášky a workshopy na českých i zahraničních univerzitách a institucích. Za svou práci je opakovaně oceňována, je držitelkou několika cen Český lev, Swarovski Award, World Stage Design, ceny iSTAN Excellence Award a dalších. V roce 2020 zastupovala prof. Liběnu Rochovou ve vedení Ateliéru designu oděvu a obuvi, kde od roku 2023 působí jako vedoucí pedagožka společně s asistentem Vojtěchem Novotným.

Veronika Soukupová (*1997)

je historička umění a doktorandka na Katedře teorie a dějin umění UMPRUM. Ve svém výzkumu se věnuje dějinám textilního umění 20. století a jejich institucionálním, diskursivním a společensko-politickým kontextům. Příležitostně působí jako kurátorka a podílí se na odborných výzkumných a publikačních projektech. Od roku 2025 je členkou výzkumného semináře Modernism’s Future Pasts: Abstraction and Identity in 'East-Central Europe', 1910–1930s pod záštitou Universität Tübingen a programu Getty Connecting Art Histories.