Ahoj sestro,

vítej v Číně

Sequence-01.Still001

„Osobními příběhy možná nelze reflektovat realitu tak rozporuplného systému jako je Čínská lidová republika. Ale snad lze s jejich pomocí přiblížit čtenářům některé stránky všedního života dvou Středoevropanek v téměř čtrnáctimilionovém severočínském městě. Pro knihu jsme vybraly zajímavosti, informace a zkušenosti, které nám pomohly pochopit specifika místní kultury nebo vyjasnit některá okcidentálně-orientální nedorozumění. Na nich chceme ilustrovat, jak mlhavá je představa průměrného Středoevropana o životě v Číně, kterou jsme zvyklí nazírat logikou naprosto rozdílného kulturního a politického zázemí, hodnot a zvyklostí.“

Kniha „Ahoj sestro, vítej v Číně“ reflektuje pětiměsíční pobyt Markéty Mráčkové a Barbory Šimonové v čtrnáctimilionovém severočínském městě Tchien-ťinu, od září 2019 do ledna 2020. Kniha je inspirována zážitky a zkušenostmi, které načerpaly během studia ve Škole architektury na Tchien-ťinské univerzitě v rámci studijního výzkumného stipendia. Vychází z osobních zážitků, místních motivů, deníkových zápisků, přečtených knih a článků. Knihu vydává kulturní družstvo cosa.cz.

IMG_20200125_160749

Cesty po Číně
2.–8. 11. 2019 Peking rychlovlakem
8.–14. 11. 2019 Šanghaj, Chang-čou rychlovlakem
17. 11. 2019 Ťi-čou vlakem
1.–4. 1. 202 Ta-tchung vlakem, letadlem
7.–12. 1. 2020 Soul letadlem

oznor

Po ranním příletu na letiště v Pekingu jsme s vytištěným návodem v ruce hledaly stanoviště autobusu do Tchien-ťinu. Na návodu, zaslaném nám univerzitou, bylo vypsáno několik možností, jak se dopravit z letiště do školy. Vybraly jsme si variantu jedna, cestu autobusem. Poté, co jsme vyrozuměly, že autobusové nádraží v Tchien-ťinu je »demolished«, rozhodly jsme se, že vyzkoušíme druhou variantu a pojedeme metrem. Nečetly jsme pozorně instrukce v návodu a nedošlo nám, že varianta dvě našeho návodu popisuje cestu do centra Tchien-ťinu z tchien-ťinského letiště, a ne z letiště v Pekingu. Nasedly jsme do metra. V polovině cesty jsme se dovtípily, že pekingským metrem se do centra Tchien-ťinu nedostaneme. Vrátili jsme se zpět na letiště. Napodruhé jsme se už u autobusového okénka nenechaly odradit a řekly jsme, že chceme jet autobusem na jakékoliv nezdemolované nádraží v Tchien-ťinu.

dav

Třetí týden v Číně, otáčíme se v Tchien-ťinském oku. Kulturní šok probíhá dle teorie ve čtyřech fázích. První fází je nadšení, idealizace a fascinace vším novým. Následuje fáze frustrace, objevují se první symptomy kulturního šoku, samy jsme trpěly pocitem bezmoci. Třetí fází je obrat, rozhodnutí vše vydržet a postupně si zvykat na novou kulturu. Čtvrtou fází je přizpůsobení se, adaptace jedince na nové prostředí, zvyky a kulturu. Po prvním měsíci jsme si optimisticky myslely, že už se nacházíme ve třetí fázi. »To vydržím.« říkaly jsme si a pak jsme strávily mnoho týdnů ve druhé fázi: »Já je všechny nenávidím.« V prosinci, po třech měsících, nás Číňané přestali rozčilovat. Začaly jsme se těšit domů.

IMG_1585

Historické centrum Tchien-ťinu je dnes již více betonové než historické. »Obdélník« čínského historického města leží severozápadně od evropských čtvrtí na pravém břehu řeky Chaj. Po Boxerském povstání město dobyly evropské mocnosti a jeho opevnění bylo zbouráno. Bývalé opevnění později nahradila tramvajová okružní linka. Dnes jsou původní domy historického centra přestavěny jako repliky tradičních forem z novodobých materiálů; původní dřevěné prvky jsou provedeny z betonu, sošky chránící střechu i dům před požáry jsou prefabrikované. Kamarád z Polska se o těchto modernizovaných čínských historických kopiích vtipně zmiňuje jako o »čínských blbostech« neboli »chinese crap«. O tradiční čínské architektuře a kultuře jsme se nejvíc dozvěděly od Evropanů, kteří ji přijeli do Číny studovat a zkoumat.

oznor

Dante Alighieri ve středu náměstí Dante v italské čtvrti v Tchien-ťinu. Socha je z roku 2014 a Dante se v čínštině řekne Tan-ting.

img-3

Rok 2006 byl rokem Itálie v Číně, v oficiálním logu akce se zdraví Michelangelův David a jeden z bojovníků terakotové armády císaře Čchin Š‘-chuang-tiho. David říká: »Ni chao! Ahoj!« a čínský bojovník mu odpovídá italsky »Ciao!«.

IMG_1583

Japonský funkcionalismus v Tchien-ťinu z roku 1926. Budovy původně sloužily k ubytování policejních složek v japonské čtvrti. Jedná se o dvě budovy, které mezi sebou vytvářejí úzkou uličku, z domů výrazně vystupují schodiště.

oznor

Tchien-ťinská knihovna od ateliéru MVRDV, velká hala s natištěnými hřbety knih. Původní koncept knihovny spočíval ve velké terasovité hale, která měla pojmout 1,2 milionu knih naskládaných do polic od podlahy až ke stropu. Tento koncept se ale pod náporem čínských úřadů rozpadl. »Hala může být podle rozhodnutí úřadů používána pouze pro účely, ke kterým byla schválena«, tedy k procházení, sezení, čtení a povídání si, ne k umístění knih. Vznikla tak »knihovna bez knih«. K příležitosti otevření budovy se hřbety nepřítomných knih pouze vytiskly na tapetu a ta se nalepila mezi police místo skutečných knih. V prvních několika policích při zemi jich k účelům turistických selfíček pár stovek najdete, ale jinak je to celé podfuk. Na fotkách vypadá hala bezvadně. Na každém schodu je, pro vaši bezpečnost, napsáno »Mind the step« a na terasách, na které by si člověk s knížkou rád sedl, je spousta čínských znaků a přeškrtlá šlápota.

mde

Nedokončená obytná výstavba New Town Homeland u zastávky Citizen Plaza v Pin-chaji. Před neobydleným domem zpívá na mikrofon starší paní, hudba jí k tomu hraje z reproduktoru, který si s sebou přinesla. Nikde nikdo a my nerozumíme písni ani situaci. Trochu dojemné.

dav

Obchod s vodou a její rozvoz má v Číně dlouhou historii. Dodnes se nedoporučuje pít kohoutkovou vodu (nikdo přesně neví, jakou má kvalitu) a doporučuje se nechat si vodu v plastových desetilitrových barelech přivážet kchuaj-ti menem (poslíčkem) až ke dveřím pokoje. Vodu je možné zakoupit levnější nebo dražší. K vyčerpání vody z barelu je potřeba plastové pumpičky. Mimochodem, zajímá vás, kde se tato voda bere? Nás také, ale nikdo nám nebyl schopen prozradit, kde a jaká voda se stáčí do barelů, které pak rozváží poslíčci na motorkách s napěchovanými přívěsy.

IMG_1589

Výhled z vrcholku kopce v parku Nan-cchuej-pching, vlevo Tchien-ťinská televizní věž vysoká 368 metrů z roku 1991. V popředí nižší, často šestipodlažní obytná zástavba z 80. let 20. století, budovaná po zemětřesení, které zasáhlo Tchien-ťin v roce 1976.

dav

V knize Chinese Architecture od Cchaj Jen-sin jsme se ohledně tvaru a výběru kamenů dozvěděly, že nejlepší kameny pochází z jezer a jsou tvarovány vodou. Velký malíř Mi Fu (1051–1107), žijící v období dynastie Sung, shrnul, že vynikající kameny by měly mít tyto znaky: štíhlý, drsný (rozervaný), propuštějící vodu (pórovitý), proděravělý. Ty, které nesou všechny čtyři znaky, mohou být považovány za kameny nejvyšší třídy.

smartcapture

Základní socialistické hodnoty (core socialist values) byly představeny na 18. národním kongresu Komunistické strany Číny v roce 2012. Jedná se o národní hodnoty (prosperitu, demokracii, zdvořilost a harmonii), sociální hodnoty (svobodu, rovnost, spravedlnost a právní stát) a individuální hodnoty (vlastenectví, oddanost, čestnost a přátelství).

IMG_1617

Věděly jsme o špatné kvalitě ovzduší, ale nedokázaly jsme si to představit. Po prvním dnu jsme si zapsaly, že vzduch je neprůhledný a jakoby zašpiněný. Nepochopily jsme, že je to smog. To samé platilo o životním prostředí v pásu měst kolem východního pobřeží. Během 1200 kilometrů dlouhé cesty vlakem z Pekingu do Šanghaje se v krajině vyskytoval pouze smog a stromy, košťata velikosti mopu, vysazené člověkem do pravidelných rastrů 3 × 3 metry. Bára po příjezdu do Šanghaje několik hodin nemluvila, jen se vytřeštěně dívala. Na rozdíl od Markéty a Martina, který přijel z Prahy na návštěvu a absolvoval s námi tento výlet, jí ve vlaku nefungovala wi-fi a musela se dívat čtyři a půl hodiny z okénka vlaku do krajiny.

Sken-4

Nejvyšší znečištění vzduchu, které jsme zaznamenaly pomocí aplikace AirVisual, bylo AQI 366. Stupeň znečištění s názvem »hazardous« má rozmezí hodnot 301 až 500 a je posledním stupněm AQI indexu. Označuje nebezpečný stav ovzduší, který může mít vážnější zdravotní následky. Pokud index AQI přesáhne 300, mluví se již o rizikové míře znečištění. Výše zmíněnou zdraví ohrožující hodnotu jsme zaregistrovaly v Tchien-ťinu 17. ledna 2020. Na symbolu obličeje, podle kterého se máte vybavit pro pobyt ve znečištěném prostředí, se místo dýchací roušky objeví maska na nos, ústa a oči. Maska vypadá jako plynová. Symbol obličeje změní barvu z červené na fialovou až fialově hnědou.

oznor

V Tchien-ťinu jsme našly jedinou veřejnou pláž Tung-ťiang-wan, která je ohraničená betonovým vlnolamem. Cesta z kampusu na pláž nám trvala asi tři a půl hodiny. U přestupu z nadzemky na autobus jsme se místních ptaly, kterým autobusem se dostaneme na pláž, usilovně jsme gestikulací předváděly pohyby plavání ve vodě, ale bylo to marné. Naší výslovnosti Tung-ťiang-wan nikdo nerozuměl. Když jsme vystoupily z autobusu uprostřed několika čtverečních kilometrů ničeho, nechtělo se nám věřit, že pláž skutečně existuje. Pak jsme našly turniket, zaplatily jsme vstupné 150 RMB (asi 450 Kč), koupily si pivo a těšily se do vody. Plavčík jezdil na vodním skútru sem a tam. Vběhly jsme do vody, přestože se nám zdálo divné, že nikdo jiný v ní není. Plavčík nás zastavil a gestikulací naznačoval, že do vody nesmíme. Vysvětlil nám, že voda je prý moc studená, pro vlastní bezpečnost můžeme vstoupit pouze po kotníky (vysvětlením jeho opatrnosti by mohl být také fakt, že velká část Číňanů prý neumí dobře plavat).

06-wechat

Veškerá komunikace, i mezi spolužáky, pak probíhá pod učitelským dohledem. Paní učitelka čínské kultury nám navíc výslovně zakázala komunikovat s ní jiným způsobem než ve skupinové wechatové konverzaci. Učitelé se těší velké autoritě, studenti jim děkují za všechno, co se na WeChatu objeví. Pokud učitel napíše, že zítra bude test, prostě poděkujete. Dá vám úkol navíc, poděkujete. V hodinách čínské kultury se na WeChatu každý týden dokonce soutěžilo, čí studentskou otázku budou muset prezentující studenti zodpovědět. Pokud na vás padla učitelova volba, byla to ohromná čest a slušelo se poděkovat. Po několika dnech neustálého pípání stovek wechatových zpráv od lidí, které neznáte, ztlumíte všechny upozorňovací zvuky, proklejete příval zpráv, ve kterých se důležité věci ihned ztratí v záplavě komentářů a děkování, a vzdáte to.

IMG_0338

Boxy se surovinami k vlastnímu výběru, nahoře zelenina, dole maso, ryby a divnosti; dále vejce, tofu, nudle a houby. Výběr surovin je podobný u jídel ma-la-tchang i hot potu.
K jídlu jsme si nejraději dávaly pálivou polévku ma-la-tchang 麻辣烫. Ovšem raději nepálivou, při objednávání jsme říkaly »pu la«. Do plastové misky si sami vyberete, na co máte chuť a během chvilky vám kuchař vše připraví na pánvi. Na výběr byla listová zelenina, klíčky, hnědé i bílé houby, brambory, sladké brambory, lotosový kořen (který chutnal trochu jako ředkev), brokolice, květák, lilek, malá vajíčka, nudle, masové polotovary (různě barevné a pruhované kuličky, elipsoidy a placičky zvláštní nepředvídatelné chuti) a různé druhy masa.

oznor

Dopravní značka »Nevykládejte si za jízdy vtipy!«, v doslovném překladu »Když si při řízení povídáte a smějete se, ohrožujete bezpečnost!«.

IMG_0185

Přednášku s názvem »Harmonie, sjednocení a společný život« vedla dost sexy učitelka s vlasy až po kolena, žádný nerudný dědek. Materiálu k probrání bylo bohužel tolik, že jsme se vůbec nedostali ke kapitole o politice. Stihli jsme probrat témata »vzájemného pochopení a mírového řešení« a jak »společně bojovat a vyhrát«. Přednáška proběhla v čínštině, ale kamarádi sinologové se nám snažili důležité informace překládat. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí z čínského zeměpisu. Například, že nejlépe se žije na 30. stupni severní šířky, protože se tam dobře cestuje a každý rok jsou dvě úrody rýže. V rámci povídání o vzájemném respektování všech čínských etnik se nám paní učitelka svěřila, že minišaty, které měla zrovna na sobě, byly vyrobeny v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiangu na západě Číny. Svým entusiasmem, gesty rukou a výraznou mimikou úst a očí téměř odehrála představení pekingské opery.

mde

Výhled ze zábavního patra KTV (Karaoke Television) nedaleko areálu Tchien-ťinské univerzity. Zažili jsme odpolední oslavu narozenin v pronajaté místnosti v »karaoke paláci« ve třetím patře obchodního centra. Veselit se odpoledne je o polovinu levnější než večer. V místnosti jsou k dispozici tři mikrofony, malé pódium a dvě obrazovky, na kterých si oslavenci pouští písně s textem. Chodby mají žulové obložení, dámské záchody byly laděny do zlaté a pánské do stříbrné fólie. Po veselém odpoledni hrozí Evropanům nebezpečí upadnutí do asijského nihilismu.

IMG_20191117_122157

Třetí nejstarší dřevostavba v Číně se nachází asi 120 kilometrů severně od Tchien-ťinu ve městě Ťi-čou. Do města jezdí pomalé zastávkové vlaky a končí zde koleje. Vydaly jsme se tam na výlet 17. listopadu. Průvodčí v uličce předváděly a prodávaly teleshoppingovým způsobem (jako Horst Fuchs) různé zboží, například dioptrické brýle na čtení, které paní průvodčí za účelem demonstrace jejich nerozbitnosti hodila několikrát na zem. Dále manikúru, sadu pamětních čínských bankovek, holicí strojek, nabíjecí kabely na telefon a další drobnosti. Sluchátka do uší průvodčí natahovala, aby ukázala, jak jsou pevné. S každým produktem jednotlivě procházela pár minut uličkou ve vagónu, podávala jej cestujícím k vyzkoušení a zase vybírala zpět. Některá z věcí se nám dokonce dostala do ruky. V konečné stanici nás uháněl taxikář s představou tučného výdělku, choval se sebejistě a nemohly jsme jej setřást. Nakonec se urazil, když pochopil, že půjdeme pěšky. V Ťi-čou je hodně širokých silnic, podivné obchody s různými konfuciánskými soškami, pneumatikami a extra smog. Telefon nám dokonce popisoval počasí jako »dusty«. Než jsme našly chrám Tu-le, málem jsme přestaly věřit, že něco 1000 let starého zde může přežít.

IMG_20191110_152222

Výjimečným příkladem čínské soudobé architektury blízko Šanghaje je nový kampus Čínské akademie výtvarných umění ve městě Chang-čou od architektů Wang Šua a Lu Wen-jü. Kampus se rozkládá kolem kopce a má příjemnou atmosféru. Jednotlivé budovy jsou prostorově bohaté a architektura kampusu je skvělá.

IMG_20191111_154433

Nové, větší a betonovější historické dřevostavby v centru Šanghaje.

IMG_20200102_095950

Visící klášter se nachází 65 kilometrů jihovýchodně od města Ta-tchung. Dle legendy začal chrám ve skále stavět před 1400 lety jediný mnich, dnes se skládá ze čtyřiceti síní a pavilonů, které byly postupně přistavěny.

oznor

Zátiší s raketoplánem »Dlouhý pochod 5« a kyvadlovými hodinami.
Hned po příjezdu jsme podepsaly dokument, kde potvrzujeme, že nebudeme příliš pít alkohol a brát drogy, nebudeme v kampusu používat benzínový motor, nebudeme mít příliš mnoho intimních přátelství a nebudeme se veřejně modlit, ale můžeme dále věřit svým »beliefs«. Také jsme podepsaly, že nebudeme plavat v kampusovém jezírku. Dále jsme souhlasily s pravidelnými bezpečnostními prohlídkami pokoje, které se konaly každé poslední úterý v měsíci. Paní bezpečačka si sama otevřela pokoj, prošla až na lodžii, podívala se i za dveře a podrobně si prohlédla naše poličky. Nevadilo jí při tom, že ještě ležíme v postelích. Při prosincové bezpečnostní kontrole nám byly zabaveny svíčky.

oznor

Veřejné záchody vestavěné do autobusu před Hlavním tchien-ťinským nádražím s výhledem na francouzskou čtvrť s červenými mansardovými střechami.
Při povinné zdravotní prohlídce jsme nemohly najít rentgen. Spolužáci ukazovali ke dveřím na dvůr nemocnice a říkali: »It is outside in the bus.« Myslely jsme, že jen tak vtipkují.
Doktor úřadoval v místě řidiče, stůl s počítačem měl natočený bokem k čelnímu sklu. Hned za řidičem byl instalovaný rentgen, v metrovém pásu na šířku autobusu oddělen posuvnými příčkami. Zbytek autobusu se využíval jako čekárna. Rentgenovali nás v oblečení. Autobus stál na dvoře a vcházelo se do něj středními dveřmi. Zvenku nebyla jeho úprava nijak zřetelná. Takový zdravotnický autobus jsme jednou viděly i v kampusu univerzity, ale tenkrát jsme nevěděly, co se v něm odehrává. Podobně překvapivá se zdála také předělávka autobusu na veřejné záchody, pánské i dámské, při které se výhodně využily oboje vstupní dveře.

IMG_1603

Číňané jsou nezdolní a vydrží všechno. Bez problémů udělají, co mají nařízeno, ale provedou si to po svém, a pokud narazí na překážku, obtečou ji jako voda a jedou dál. Ne nadarmo se v Číně říká, že voda je tvrdší než kámen. Cestou z kampusu na metro jsme chodily ulicí plnou čínských bister a restaurací. Jednoho rána se před každou restaurací objevila hromada cihel a nové okno.

UNADJUSTEDNONRAW_thumb_390

Když jsme se večer vracely domů, všechny otvory po vstupních dveřích do bister už byly zazděné a v horní části nahrazené okny s parapetem. Divily jsme se, jak budou tyto provozovny dál fungovat bez dveří? Druhý den se před všemi okny objevily různě vyvedené schůdky, stoličky nebo židle a do restaurací se jednoduše začalo chodit okny.

IMG_4388

Budova Čínské ústřední televize CCTV v Pekingu od Rema Koolhaase z roku 2012, židle od Junya Ishigamiho a na židlích Cosa.

IMG_1615

Z Číny jsme se vrátily o 14 dnů dříve, než jsme předpokládaly. Koronavirová situace se dramaticky zhoršila ze dne na den; přesněji od 23. ledna, kdy bylo do karantény uzavřeno město Wu-chan. V ten den se nám město vzdálené 1100 kilometrů zdálo velmi daleko.
Na pražském letišti jsme v den našeho příletu 30. ledna 2020 zaznamenaly tabule informující o koronaviru. Na první info přepážce jsme se zeptaly, co máme po návratu z rizikové oblasti dělat. Zmatená zaměstnankyně letiště nám sdělila, že na letišti jsou Samaritáni, a pokud nemáme teplotu, máme jít domů a počkat. Na telefonické lince Hygienické stanice hl. m. Prahy jsme se dozvěděly, že pokud nemáme příznaky, tak se nemůžeme nechat testovat. Doporučili nám být doma a omezit mezilidské kontakty na minimum po dobu čtrnácti dnů. Celoevropská a celosvětová panika nastala o měsíc později. Koronavirus do České republiky oficiálně doputoval na začátku března, 1. března byly evidovány první tři případy a nouzový stav byl vyhlášen 12. 3. 2020.

Markéta Mráčková a Barbora Šimonová jsou architektky, absolventky Školy architektury AVU v Praze. V současné době působí jako asistentky Ateliéru architektury IV na UMPRUM. V roce 2016 založily kulturní družstvo cosa.cz, věnující se architektuře, umění, hudbě, literatuře a práci s filmem. Jsou spoluautorky knihy Legenda o sídlišti (2015), vydaly překlad příběhů Melancholie a dobrodružnost stavění: 25 zapomenutých staveb od Gottfrieda Müllera (2016), od roku 2016 se věnují natáčení portrétů staveb vzniklých v 80. letech 20. století. V roce 2020 byly nominovány na cenu Architekt roku.
www.cosa.cz
www.cosa.tv