SAMMICHELI-BANNER_1

Marco Sammicheli je ředitelem Triennale Design Museum, kde působí zároveň jako kurátor v oddělení designu, oděvního návrhářství a uměleckých řemesel. O úloze muzea designu v současné době a o konkrétních chystaných projektech a jejich společenském přesahu s Marcem Sammichelim hovořila Klára Peloušková, metodička a přednášející na Katedře designu a Katedře teorie a dějin umění UMPRUM.

Koncem roku 2020 jste byl jmenován ředitelem milánského muzea designu Triennale Design Museum. Jaké jsou Vaše plány, a jakou roli plní podle Vás takováto instituce v současné společnosti?

Ve své činnosti navazuji na práci svých předchůdců. Jejich úspěchy vnímám jako stavební kameny, na nichž buduji něco nového a zároveň přidávám kameny vlastní. Mým úkolem je uchovávat a představovat muzejní sbírky a pořádat výstavy, vydávat publikace a organizovat akce pro velmi různorodé publikum. Příští rok oslaví naše muzeum výročí 100 let své existence, a naším úkolem je nyní poskytovat zázemí umělecké komunitě designérů, architektů a lidí z oblasti uměleckých řemesel, která se během té doby v Miláně utvořila. Po druhé světové válce využila Itálie design a společenské inovace jako nástroj pro obnovu země, díky čemuž se tyto obory staly součástí běžné politické agendy. Jsem přesvědčen, že i v dnešní složité době, kdy v Evropě opět hrozí válka a musíme řešit mnoho dalších těžkých problémů, je třeba pojímat design jako obor, který významně ovlivňuje každodenní život, jak prostřednictvím průmyslové výroby, tak ve smyslu navrhování struktury společenských vztahů. V pozadí každého uměleckého počinu, každé inovace stojí dynamické nebo sociální začlenění či vyloučení a politický zájem. A já jako ředitel muzea, stejně jako vy jako vzdělávací instituce, máme za úkol pomoci nové generaci designérů vytvořit si prostředky, jež jim umožní dále spolupracovat. V tom spočívá přínos naší činnosti pro společnost.  

2-Triennale-Milano-foto-Gianluca-Di-Ioia

Před třemi lety jsem měla příležitost navštívit hlavní expozici 22. ročníku Trienále v Miláně nazvanou Broken Nature. Bylo na ní představeno mnoho různých podob designu, od společenských inovací přes experimentování s materiály, forenzní analýzu až po spekulativní scénáře. Jaký je vztah těchto současných designérských postupů ke klasickým mistrovským dílům designu, která máte ve svých sbírkách?

Kurátorka výstavy Broken Nature Paola Antonelli velmi dobře vystihla princip, který se odrazil i v podtitulu „Design pro záchranu lidstva“, tedy že nenavrhujeme pouze lampy, pohovky a vázy. Navrhujeme sítě. A ačkoli jsou tyto sítě povětšinou tvořeny jednotlivými předměty, právě vztahy mezi nimi mohou změnit nebo obohatit životy lidí. Výstava byla završena instalací Patricie Piccinini (Sanctuary – Svatyně, 2018), která zobrazovala bytosti podobné lidem, jež zosobňovaly život jako takový, neomezený žádnou konkrétní kategorií či druhem. Tito humanoidi vyjadřovali emoce a navazovali mezi sebou vztahy, jež se řídí daným prostorem, časem a fyzickými možnostmi, nikoli vnitřní podstatou jednotlivých bytostí či předmětů. To znamená, že nemůžeme vnímat design pouze jako činnost zabývající se estetikou – je třeba jej chápat rovněž jako potenciál vznikající ze vzájemných vztahů mezi jednotlivými činiteli.

Installation-view-Broken-Nature_Sanctuary-2018_Patricia-Piccinini-┬ę-La-Triennale-di-Milano-foto-Gianluca-Di-Ioia

Co připravujete na příští milánské Trienále, které se pro veřejnost otevře v květnu 2022?

Název 23. ročníku této mezinárodní výstavy zní „Unknown Unknowns. An Introduction to Mysteries“ (Věci, o nichž nevíme, že je nevíme. Úvod do světa záhad), a naší snahou bude zodpovědět řadu otázek týkajících se toho, co stále „nevíme, že nevíme“ o světě.
Stejně jako v minulých ročnících bude výstava Unknown Unknowns zahrnovat tematickou výstavu, jejíž kurátorkou bude Ersilia Vaudo, astrofyzička a ředitelka pro rozmanitost Evropské kosmické agentury (ESA), zvláštní sekci věnovanou mezinárodním účastníkům přizvaným pod záštitou Mezinárodního úřadu pro výstavnictví prostřednictvím oficiálních vládních kanálů, a dále řadu instalací a zvláštních projektů.
Vypracováním návrhu výstavy byl pověřen architekt Francis Kéré, který působí částečně v Burkině Faso a částečně v Německu a nedávno získal cenu Pritzkerovu cenu za architekturu. Bude zároveň kurátorem tří instalací pro různé části výstavy. Velmi důležitým tématem, na které se chceme co nejvíce zaměřit, je Afrika. Poprvé v historii Trienále zde představíme několik afrických pavilónů. Afrika je nepochybně jednou z velkých oblastí, o kterých na Západě „nevíme, že o nich nevíme“. Naše představy o tomto kontinentu jsou zatíženy mnoha předsudky a vycházejí z postkoloniálních studií, které jsou samozřejmě důležité, avšak často se nedostanou dále než k sebeobviňování, jež je spíše kontraproduktivní. Myslím, že je načase nechat africké umělce, kurátory a vědce, aby hovořili sami za sebe, než abychom mluvili za ně z našeho úhlu pohledu.

1-Triennale-Milano-foto-Gianluca-Di-Ioia

Jaké úkoly přinášejí tyto „oblasti, o kterých nevíme, že o nich nevíme“, pro obor designu, jak jej známe v kontextu západní kultury?

Často říkám svým studentům, že designér je především intelektuál. Školy jako je UMPRUM musí motivovat mladé designéry, aby jako houba nasávali inspirace ze všech možných oblastí, i tam, kde by je nečekali. V Evropě je design často pojímán jako součást tradice humanismu. Je pravda, že Leonardo da Vinci učinil člověka středobodem vesmíru, zároveň nás však naučil, že k tomu, abychom mohli vnímat nebo tvořit umění, potřebujeme znalosti z chemie, fyziky či matematiky. V současnosti bychom měli okruh oborů, z nichž při navrhování vycházíme, dále rozšiřovat a jít hlouběji pod povrch navrhovaných věcí.

Měli bychom tedy navázat na modernistickou snahu o propojení designu a vědy?

Tak daleko bych nešel, nicméně podle mého názoru je třeba, abychom si přestali humanismus tolik romantizovat. Dánský malíř a sochař Asger Jorn v dopise řediteli Vysoké školy designu v Ulmu Maxi Billovi navrhl, aby byly součástí studia designu na této škole i umělecké předměty. Bill to odmítl s tím, že osnovy ulmské vysoké školy budou založeny na vědě a technice. Jorn tedy odjel do Itálie, kde založil hnutí Bauhaus Imaginista. Dnes potřebujeme trochu od obojího – nelze vnímat umění a design, aniž bychom kromě jejich estetických kvalit brali v potaz například jejich ekologickou stopu. Designéři by měli na všechny věci nahlížet z různých úhlů a tvořit jako intelektuálové a aktivisti v jedné osobě.

3-Triennale-Milano-foto-Gianluca-Di-Ioia

Triennale Design Museum je rovněž důležitým spojovacím článkem městské infrastruktury. Jak kromě samotných výstav oslovujete veřejnost a místními tvůrce?

Během pandemie jsme ve vztazích s publikem začali postupovat strategičtěji. Naučili jsme se kombinovat digitální technologie s velmi tradičními analogovými prostředky, jako je například naše zahrada. Zveme návštěvníky k nám jako do bezpečného a přívětivého místa, kde si mohou dát něco k pití a odpočinout si. Pak třeba navštíví přednášku, budou sledovat naše živá vysílání na Instagramu, nebo přijdou na výstavu. Jsme mezinárodní instituce, ale zároveň sídlíme v centru města Milána, ve kterém se nachází několik škol designu a architektury. Potřebujeme tedy přesvědčit místní, že naše muzeum je tu pro ně, a musíme být loajální ke svým návštěvníkům a spolupracovníkům. Tragické události spojené s pandemií a válkou na Ukrajině nám ukázaly, že potřeba vzájemné sounáležitosti je nyní ještě naléhavější: naše muzeum nemůže být jen místem pro vystavování krásných předmětů, ale musí poskytnout prostor pro setkávání celého společenství.

MARCO SAMMICHELI je ředitelem Triennale Design Museum (Muzeum designu v Miláně), kde působí zároveň jako kurátor v oddělení designu, oděvního návrhářství a uměleckých řemesel. Po absolvování oboru mediální komunikace na Univerzitě v Sieně nejprve získal specializaci v oboru Dějin designu na Bauhaus Universität Weimar a poté absolvoval postgraduální studium v oboru Design a technologie pro záchranu kulturního dědictví na Politecnico di Milano. Je externím profesorem na Shenkar College of Engineering and Design v Tel Avivu. Jako kurátor připravil řadu výstav a katalogů pro muzea a galerie v Evropě a na Blízkém východě. Napsal řadu monografií designérů a architektů, mezi nimž jsou Mario Bellini, Steven Holl, Bruno Munari, James Irvine, Carlo Mollino a Zaha Hadid, a jako redaktor se podílel na publikacích o Milánu jako urbanistické platformě pro rozvoj uměleckoprůmyslových oborů. Píše sloupky pro Wallpaper* a Il Sole 24 Ore a je autorem článků pro různé mezinárodní časopisy, například Zero, Abitare, Port a Vogue Paris. Je členem vědeckého výboru Fondazione Cirulli (San Lazzaro di Savena, Boloňa) a Paolo VI Collection (Concesio, Brescia). Od roku 2005 se podílí na výzkumném projektu zabývajícím se navrhováním sakrálních předmětů, jehož se účastní obchodní společnosti, instituce a univerzity z Evropy a Latinské Ameriky a Apoštolský stolec.

KLÁRA PELOUŠKOVÁ vystudovala dějiny a teorii umění na Filozofické fakultě MU v Brně a na UMPRUM v Praze. Působí jako metodička a přednášející na Katedře designu a Katedře teorie a dějin umění UMPRUM, kde zároveň pokračuje v doktorském studiu. Zabývá se současnou teorií a metodologií designu s důrazem na politiky udržitelnosti a civilizační transformace. V roce 2021 absolvovala designově-výzkumnou stáž v programu The Terraforming na Strelka Institute for Media, Architecture and Design a podílí se na projektu Transition Design: A New Challenge for Service and Interaction Design Education realizovaného Katedrou informačních studií a knihovnictví FF MU ve spolupráci s University of Oslo. Přednáší rovněž na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. V minulosti působila jako šéfredaktorka magazínu pro výtvarné umění Artalk.cz a nadále se věnuje publicistické a příležitostně i kurátorské činnosti.