Odejít z měst a žít v lesích.
Se Štěpánem Krahulcem o jeho diplomové práci, pohyblivé architektuře i současné společnosti hovořila Anežka Rucká.

Po roce opět zavítala Cena Josefa Hlávky na UMPRUM. Mezi oceněné studenty se letos zařadil i absolvent Ateliéru architektury III Štěpán Krahulec, a to díky své diplomové práci s názvem We, who left. Se Štěpánem jsme se bavili právě o tématech, která se přímo týkají oceněné diplomky jako je migrace do lesů, pohyblivá architektura, genetická modifikace rostlin nebo svoboda volby. Řeč ale byla i o provázání architektury a volného umění, Štěpánově svérázném způsobu práce, současné společnosti a budoucích projektech.

Štěpán-Krahulec-We-who-left-Ateliér-architektury-III-3
dp-We-who-left-Štěpán-Krahulec-2021
dp-We-who-left-Štěpán-Krahulec-2021-1

Štěpáne, tvá diplomka We, who left nedávno obdržela cenu Josefa Hlávky. Mohl bys nastínit, co je podstatou této práce a z čeho jsi vycházel?
Vychází hlavně z mých osobních zkušeností, z frustrace z nejisté budoucnosti a promítají se tam i teoretické texty, co mě ovlivnily. V diplomce reflektuji všechny možné krize, ať už jsou sociálního nebo ekologického charakteru, a snažím se na ně hledat odpověď v tom, co jsem studoval, tedy v architektuře. Hlavní pro mě bylo vymyslet architektonickou strukturu, se kterou je možné se pohybovat a neustále se s ní stěhovat, ale má jenom minimální odpad a nezatěžuje své okolí. Výsledkem je fiktivní a geneticky modifikovaná rostlina, ve které je možné přežívat. Člověk žije s takovou rostlinou v symbióze a stává se trochu i novým hmyzem, protože ji musí opylovat, což je reakce na postupně vymírající hmyz. Současně je to taky pohybující se architektura, moje fiktivní rostlina vytváří semínka, takže pokud se já jako obyvatel přestanu cítit bezpečně na místě, kde jsem, můžu se snadno přesunout jinam a začít znovu. 

Jedním z důležitých témat, kterým se věnuješ, je migrace. Jak přesně se na ni v diplomce díváš?
Migrace se v poslední době diskutuje ve smyslu válečné migrace, hlavně z Blízkého východu, a je vnímána jako jedna velká hrozba. Já se dívám na migraci trochu jinak, z místního pohledu člověka čelícího bytové krizi. Mnoho lidí se i tady v Evropě stává migranty ve své vlastní zemi i sousedství, právě kvůli sílící krizi bydlení. Sám mám pocit, že jsem vlastně pořád někde na cestě, jdu z podnájmu do podnájmu a nemám nic, co by bylo vyloženě moje. Připadá mi fascinující, že evropská společnost, která se pokládá za vyspělou, dopustí to, že má mezi sebou stovky tisíc těchto migrantů, o které jeví zájem ještě méně než o ty přicházející z východu. 

Hodně se zabýváš už zmíněnou krizí bydlení. Snažíš se svou diplomkou nějak odpovědět i na tento problém?
Nechci se stavět do role, kdy znám odpověď na takto složitý celospolečenský problém. Spíš, než odpovědí, je to nástin možného řešení. Současně si ale uvědomuji, že je to přehnané, má to dost limitů a není to snadno implementovatelné. Ale pro mě osobně je to možné řešení v budoucnu. Nepředpokládám, že bych žil přímo v květině, ale vidím se někde v lesích v symbióze s přírodou.

Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-2021-3
Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-2021-2
Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-2021-1

Zmiňuješ, že i tento nový život v lesích má mnoho limitů. Jaké přesně limity a omezení tím myslíš?
Na to jsme narazili při konzultaci s doktorem Lukášem Fischerem z Univerzity Karlovy, který se zabývá experimentální biologií rostlin. Pokud jde čistě o bydlení a život v rostlině, tak je problém u samotných rostlin a hranic jejich buněčných struktur. Existuje možnost kombinovat mnoho rostlin dohromady, to je ale předmět dlouhého výzkumu. V rámci limitů jsem s mojí konzultantkou doktorkou Klárou Brůhovou také řešil otázku etiky a genetické modifikace rostlin. Sám kritizuji to, že současná antropocentrická společnost jenom využívá přírodu pro svůj vlastní prospěch a do toho v podstatě zapadá i genetická modifikace. Já se dívám na genetické modifikace jako na pomyslný poslední zásah do přírody. Pokud budeme schopni různými metodami vytvořit biologickou architekturu, tak už nebude nutné dělat cokoliv jiného, protože nově vytvořený biologický dům se stane přirozenou součástí přírody. Posledním problémem je tady aspekt svobody. K uskutečnění tohoto projektu je nutná úplná osobní svoboda člověka, který se rozhodne odejít. Současně je nutné si uvědomit, že i ta květina má svou svobodu. Někdo ji pěstuje, ale také může růst sama bez cizího zásahu. Dá se určitým způsobem modifikovat, ale pořád je to samostatná rostlina, která má svou vlastní vůli. 

Nejen v diplomce, ale i ve svých ostatních projektech se k architektuře stavíš poměrně svérázně. Co pro tebe architektura představuje a jak vidíš její budoucnost?
Podle mě by architektura měla sloužit hlavně k tomu, aby vytvářela prostředí, ve kterém jsme chráněni před vnějšími vlivy a kde se můžeme regenerovat. Už nejde o to postavit něco, co tady zůstane navždy jako memento, ale měla by vytvářet místo odpočinku. Moje hlavní myšlenka je dělat architekturu, která se postupem času rozpadne a zmizí. Věcí, co jsou už natrvalo zapsané do vrstvy půdy a planety, je tolik, že je třeba začít dělat věci, co zanikají. Vlastně bych rád, aby se takhle začalo pohlížet na svět. Ne že tu s námi věci budou do nekonečna, ale že se za čas rozplynou, rozloží a dají vzniknout něčemu dalšímu. Spíš než stavění nádherných, trvalých budov je pro mě architektura proces, ve kterém vzniká společné prostředí.

Rád bys tedy tvořil architekturu, po které nic nezbyde. Nevadí ti to jako autorovi, že po sobě nic nezanecháš?
Vůbec mi to nevadí, je to můj dlouhodobý přístup. Zjistil jsem, že pro mě nemá smysl vytvářet cokoliv hmatatelného a stálého, naopak chci tvořit věci, které se nestanou odpadem nebo překážkou. Stejně jsem postupoval i u diplomky, stavěl jsem ji s vizí, že se po obhajobě sama rozpadne. Celá moje fiktivní květina je vyrobená z lněných vláken, rostlinného glycerinu a agaru. Místo toho, aby z ní nakonec byl jenom odpad, se stane podpůrným materiálem pro prostředí, kde se nachází. 

Ještě chvíli zůstaneme u tvé diplomky, jejíž součástí je i krátký film. Co tě vedlo k tomu udělat z toho tak rozsáhlý projekt?
V rámci studia na UMPRUM jsem jeden semestr strávil na stáži v Bratislavě u architekta Francoise Roche, který pracuje pod studiem New Territories. Jejich práce je velmi akademická, se studenty vytváří fiktivní narativ napojený na skutečný problém, který řeší. Celou tu problematiku i její řešení v architektuře potom komunikují skrz film. Přesně tohle jsme dělali v Bratislavě, vytvořili jsme narativ člověka, který se postupně z masožravce stává breathariánem a místo masa konzumuje už jen vodu. Celý proces jsme natáčeli a zpracovali ho do krátkého filmu. To je způsob práce, který mi vyhovuje. Složitější témata v architektuře je mnohem snazší veřejnosti zprostředkovat právě skrz film než klasicky přes vizualizace nebo architektonické výkresy. Je to příležitost ukázat myšlenku, která je za tou výslednou stavbou ukrytá a širší vztahy, ze kterých vychází. Současně také působí uvěřitelnějším dojmem, díváte se na film, kde vidíte tu architekturu realizovanou a ne jen abstraktní nákres půdorysu. 

Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-foto-Maria-Jančová-2021jpg
Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-foto-Maria-Jančová-2021-5
Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-foto-Maria-Jančová-2021-3
Galerie-Nika-robotnik-liberation-Štěpán-Krahulec-foto-Maria-Jančová-2021-2

Tvá práce má název We, who left. Kdo jsou v tomhle případě we, tedy my, co jsme odešli? A jsi ty jeden z nich?
Celý název má několik rovin. We, who left jsou ti, co odcházejí, ale stejně tak to mohou být ti, kteří zbyli. Ať už ti, co odešli z města do lesa, nebo i ti, co zůstali na planetě, ve smyslu, že nebyli vyhubeni. Vnímám to tak, že my jsme v tomhle případě my všichni, co jsme se odhodlali k odchodu z města a současného systému směrem k novému životu a k založení nové společnosti. Zatím jedním z nich sice nejsem, ale věřím, že časem se mi podaří do nových struktur života uniknout. 

Přesuneme k tvé další tvorbě – jsi architekt, ale ve svých projektech se pohybuješ na hranicích volného umění, často pracuješ s pohyblivým obrazem a zvukem. Jak jsi došel k takovému posunu a chceš podobně pracovat i v budoucnu?
Určitě chci takhle tvořit v budoucnu. Architektura je hodně svázaná a zkostnatělá, často se hodnotí podle toho, jak vypadá, a ne podle toho, co za samotným projektem stojí. Volné umění umožňuje větší imaginaci, není tak svázané pravidly, jak věci zobrazovat. Vyhovuje mi to propojení a možnost využívat znalosti z architektury ve volnější tvorbě a obráceně si brát poznatky z volného umění a aplikovat je architekturu. 

Nedávno jsi měl také výstavu robot(nik) liberation v Galerii NIKA. Můžeš ten projekt přiblížit?
Projekt pro NIKU vznikal jako předvoj diplomky, už tehdy jsem věděl, že chci pracovat s organickými materiály. Vidím problém v tom, že jako architekti sice tvoříme udržitelné stavby, ale užíváme stroje, které jsou ovšem velmi neudržitelné, jsou například vyrobeny z vzácných nerostných surovin. Snažil jsem se tedy vytvořit model robota, který by byl teoreticky vyrobený z uměle vypěstovaných buněčných materiálů. Není to ale čistě robot, kterého zase jen využíváme, ale spíš robot-živočich. Má určitou vnitřní autonomii, je závislý na nás stejně jako my na něm, protože buduje prostředí kolem nás. Hlavní myšlenka je jak a jestli je možné žít v sociální i environmentální symbióze se stroji a moderními technologiemi. 

Chceš se stejnou environmentálně laskavou cestou ubírat i ve své práci v budoucnu?
Pracuji na tom, abych byl soběstačný architekt, ale až budu mít všechna potřebná razítka, chci touhle cestou dál pokračovat. Nerad bych navrhoval velké domy, nákupní nebo kulturní centra, ale chci se zaměřit na architekturu bydlení a její sociální a ekologické aspekty. Rád bych tvořil bydlení, které funguje jako ekosystém a žije v symbióze se svými obyvateli. 

Už jsme probrali tvé minulé projekty a výstavy, tak vpřed k budoucnosti. Chystáš v dohledné době nějakou výstavu?
Aktuálně s kamarády z AVU připravujeme společnou výstavu do A.M.180. Už jsme společně pracovali v létě na ambientní stagi pro festival Transforma v Táboře a tu spolupráci dál rozvíjíme. Je to kolektivní výstava a teprve vzniká, ale budeme opět vytvářet obyvatelné rostliny a krajinu pomocí organických a ekologicky odbouratelných materiálů. Kvůli mojí práci s biologickými materiály mě přizvali i na Transformu, tak doufám, že se nám na to povede dobře navázat.

Štěpán Krahulec (*1995) je absolvent Ateliéru architektury III na UMPRUM, architekt pohybující se i mimo teritoria architektury. V současnosti se věnuje architektonické praxi, výstavám na hraně volného umění a architektury, kde rád používá různá média, a prací za barem i kolem něj. Se studiem New Territories spolupracoval na projektech Don't let me sw/EAT - de[CAM]eron v Bratislavě, It already happened v Berlíně nebo Psycho-Tropism ve Vídni. Je vítězem soutěže Jiné Vize 2020 a v roce 2021 obdržel na svou diplomovou práci nazvanou We, who left Cenu Josefa Hlávky. Má za sebou řadu sólových i kolektivních výstav a těší se na to, co se objeví dál.

Anežka Rucká (*1996) je absolventkou bakalářského studia Arts management na VŠE v Praze a v současné době se věnuje navazujícímu magisterskému studiu teorie a dějin současného a moderního umění na UMPRUM. Soustředí se hlavně na artivismus, performativní umění a umění ve veřejném prostoru. Jako produkční působí ve spolku Díky, že můžem, organizuje festivaly ve veřejném prostoru a je jednou z kurátorek Galerie NIKA.