Pak přišel rok 1989, a bylo to ještě lepší. Rozhovor s Marií Nechanickou.

Pak přišel rok 1989, a bylo to ještě lepší.

Rozhovor s Marií Nechanickou.

Tereza Větrovcová

Marie Nechanická

Celý svůj profesní život spojila s UMPRUM, kde prošla řadou pozic – od správy budov přes ekonomické oddělení, až po galerijní provoz. Marie Nechanická v rozhovoru vzpomíná na proměny školy po roce 1989, každodenní práci v zázemí instituce i na jedinečnou atmosféru historické budovy na Palachově náměstí.

Jaké byly vaše pracovní začátky na UMPRUM?

Na UMPRUM ještě přede mnou pracovala i moje máma. Nastoupila kolem roku 1957, když mi bylo zhruba osm let. Bydleli jsme v Křížovnické a vedle, co je teď Taneční konzervatoř, jsem chodila na základní školu. A tak jsem za mámou od mala do práce chodila a furt tam běhala. Už v té době jsem na škole znala skoro všechny pedagogy. Jakmile jsem dodělala školu, tak se mi tehdejší paní kvestorka Průšová zeptala, jestli bych na UMPRUM nechtěla nastoupit.

¶ Po mateřské jsem pak nastoupila na půl úvazku do oddělení správy budov, kde jsem pomáhala při inventurách, a dělala tak vše kolem, co bylo potřeba. Když pak šel syn do první třídy, šla v té době akorát máma do důchodu. A tak jsem po ní práci převzala – ona byla pokladní, ale dřív byly funkce kumulované, takže jsem k tomu měla na starosti ještě podatelnu. To bylo asi kolem roku 1978.

Takže jste se jen v kanceláři vystřídaly.

Když bylo potřeba, tak mě maminka samozřejmě se vším pomohla. Velká přednost ale byla, že jsem znala lidi, a to se vždycky všude hodí. Měla jsem tehdy výbornou kolegyni Líbu Růžičkovou, která byla mzdová účetní. Byly jsme i kamarádky, takže to bylo strašně fajn. Pak přišel rok 1989, a bylo to ještě lepší – to je pochopitelný.

V čem konkrétně se tehdy nálada na škole změnila?

Abych pravdu řekla, já jsem se všemi vycházela a nikdy jsem neměla nějaký konflikt, natož politický. O tomhle jsem se ve škole ani s nikým nebavila. Myslím, že celkově oproti jiným zaměstnáním, tahle škola byla v tomhletom bezvadná. A podzim 1989, to bylo něco převratného. Staří kantoři byli odejiti nebo sami odešli a přišli noví. Člověk tak měl možnost seznámit se třeba s profesorem Bořkem Šípkem, to byla senzace, jinak by se k němu člověk nedostal. Tím, že jsem dělala pokladní, vyplácela jsem všem peníze, a byla s nimi tím pádem minimálně jednou za měsíc v kontaktu.

Pravidelně jste jezdila do banky s kufříkem pro peníze na výplaty.

Určitě každé dva týdny jsme jezdili autem do Komerční banky Na Příkopech. Když jsem přebírala velké sumy, byli se mnou i mzdová účetní a řidič. Po incidentu, kdy si takto někdo vyčíhl pokladní z Filozofické fakulty UK, se tehdejší kvestor Kvapil zalekl a prosadil bezhotovostní platby, abychom takto neriskovali. Nařídil tenkrát, že si všichni musí založit bankovní účty a kreditní karty. Akorát se to tehdá nelíbilo modelkám, protože měly malé výplaty. Říkaly, že si přeci kvůli tisícovce nebudou zakládat karty. Pak už to ale postupem času byla opravdu nutnost a daly si říct.

Co všechno vaše práce obnášela? Za ta léta jste nebyla pouze pokladní.

Vyplácela jsem hlavně výplaty, stipendia a další investice. Dřív se ale nikam nejezdilo, takže ani moc cesťáky nebyly, maximálně se jelo třeba do Zlína. Ty zahraniční cesty, které jsou teď možné, to je fantastické. To za nás nebylo, ale chudák pokladní, kolik má na starost cesťáků. Na druhou stranu už ale nejsou výplaty a stipendia – to se všechno posílá na účet.

¶ Často jsem chodila do archivu, kde se musely schovávat účetní doklady a vše se zapisovalo do speciální knihy. Kdyby přišla revize, tak se muselo v regálech všechno najít. Hlavně co se týká osobních údajů. Kdo třeba ve škole pracoval a po letech pak žádal o důchod, musel dostat příslušné potvrzení. Nesměl chybět ani rok a vždycky se všechno našlo.

¶ Naposled jsem pracovala v kanceláři s panem Němečkem. Byla jsem moc ráda, protože jsem byla stále v kontaktu se školou. A když se naskytla možnost být kustodkou v Galerii UM – já tomu prostoru říkám jednička – tak jsem si o tu práci řekla. Tam jsem byla ještě posledních třináct let. Do Technologického centra v Mikulandské jsem ale moc nechtěla, protože to není ta škola, která byla na Palachově náměstí. Palach má atmosféru, tam to všechno dýchá. V Mikulandské mi to připadá trochu neosobní a studené.

Navštěvujete stále školu, třeba při výstavách Artsemestr?

Samozřejmě, vždycky jsem se šla podívat, když to šlo. Kolegyně mi třeba i doporučily, kde je to moc pěkné – na keramice, na oděvu nebo kdekoliv jinde.

Bavilo by vás studovat v některém ze školních ateliérů?

Ne, já jsem absolutně jiný typ. To moje máma, ta ráda malovala, šila, háčkovala, ale já ne. Sice jsem byla ráda, že jsem zrovna na této škole, že to můžu všechno vidět a být u toho, ale nikdy jsem po tom studiu netoužila. To bych šla raději uklízet do dílen.

Myslíte si, že až se po rekonstrukci historické budovy na Palachově náměstí všichni nastěhují zpět, genius loci se tam zase vrátí?

Záleží vždycky na lidech. Plno současných zaměstnanců už půjde třeba do důchodu, tak zkrátka nastoupí nová generace, která k tomu bude přistupovat úplně jinak. Já jsem tam byla skoro padesát let. Dřív to tak ale bylo častější, že zaměstnanci na jednom místě pracovali celý život. Teď je ten trend úplně jiný – tak dva až tři roky a pryč jinam. Všechno jde dopředu.

¶ Na UMPRUM jsem opravdu chodila ráda, bylo to pro mě za odměnu. Když o tom teď mluvím, tak mě to až dojímá. Nebrala jsem to, že jdu do práce, ale každý den jsem se těšila na své kolegy. Bohužel, věk se nedá zastavit, ale kdybych mohla, tak tam klidně ještě deset let pracuju.

Rozhovor vedla: Tereza Větrovcová

Fotografie: Julie Petrůjová