Emma Štifterová (EŠ): Lokální designérská scéna je převážně orientovaná na estetizaci, průmysl, profit… Tvoje diplomová práce je kritická a mimo komerční kontext. Jaká je tvá zkušenost s její prezentací u nás?

Adam Kvaček (AK): Mainstreamový přístup, o kterém mluvíš, spočívá v následování funkce – zadání, které designér*ka řeší. Nic z toho v mém projektu není, jde o přesný opak – nevytvářím nic funkčního ani praktického. Při prezentaci musím být trpělivý a vysvětlovat, protože chci předat dál myšlenku, která má potenciál korigovat směr preferované změny. Ve škole mi byl dán prostor jít tímto směrem a pomoc s tím, tříbit si myšlenky a ujasňovat další směřování. Všichni jsme to ale v rámci lokálního kontextu brali jako výzvu.

EŠ: Co je design, který není funkční?

AK: Oproti běžnému pojetí mu jde především o komunikaci konkrétní myšlenky, kterou chce přístupně sdělit, nenechávat přitom zbytečně moc prostoru pro volnou interpretaci.

EŠ: Dochází tedy na jedné straně k oproštění od klienta*ky nebo zadavatele*ky, stále je tam ale přítomná představa ,,uživatele*ky‘‘, který produkt sice nebude přímo používat, ale přijde s ním do kontaktu jiným způsobem. Interakce je stále důležitá. Jaký je její význam?

AK: Funkce spočívá v tom, že uživatel*ka-divák*čka odchází s určitou myšlenkou, která v něm*í zůstává rezonovat a vybízí k dalšímu přemýšlení. Ambicí designu v tomto kontextu je přispívat k uvědomění ve společnosti, jež se může stát motorem potenciálních změn. Design má schopnost vytvářet základy pro další vývoj, reflektující hlubší porozumění a nové perspektivy.

Právě z tohoto důvodu je spolupráce s odborníky*icemi, v mém případě zejména s vědci*kyněmi, nesmírně důležitá. Design díky své podstatě nahlíží na problémy z různých úhlů a perspektiv, zatímco vědci*kyně se obvykle zaměřují na detailní zkoumání v nejzazším bodě svojí disciplíny, což může vést k jistému odtržení od širšího kontextu. Design má schopnost propojovat disciplíny, poukazovat na klíčové souvislosti a zároveň je činit srozumitelnější a přístupnější pro širší publikum.

EŠ: Spekulativní design bývá ovlivněn pohledy z různých disciplín – studií nových médií, technologií, ekonomie, společenských věd, v tvém případě také věd přírodních. Instalace projektu Paradox of Isoëtes: Future of Almost Lost Species také do jisté míry přebírá estetiku přírodovědného muzea. Jak pracuješ s tématem přírodovědeckých institucí?

AK: Muzeální estetika skleněných vitrín a boxů zpřítomňuje vědecký přístup, kdy je rostlina vytržena ze svého kontextu a následně vložena do úplně jiného, uměle vytvořeného a sterilního, kde se z ní stává předmět zkoumání – mikroskopický preparát. Mne na něm zajímá odklon od přemýšlení o exempláři jako o živém organismu, který ilustruje lidské odcizení a také přesvědčení, že můžeme s přírodou zacházet, jak uznáme za vhodné.

EŠ: Součástí instalace je i skutečná rostlina – šídlatka, nasvícená v akváriu za dvojitým sklem…

AK: Jako v trezoru, ale transparentním, aby mohla být zkoumána. Tento akt pohledu v tu chvíli vnímám jako mocenský. Moc je v tu chvíli definovaná právě tím pohledem vycházejícím z pozice nadřazenosti, kdy člověk určuje pravidla a kontroluje přírodu.

Člověk pro rostliny vytváří ve speciálních sklenících nebo akváriích mikrokosmos, nad nímž má absolutní kontrolu. V mém projektu – v umělém prostředí uzavřené architektonické struktury – systematicky pěstuje vzácnou rostlinu, aby z ní následně vyráběl příbor, a tím napomáhal k její záchraně. Tento příběh odráží lidskou tendenci bezpodmínečně manipulovat přírodu podle vlastních potřeb.

Mým záměrem ale není hanit vědu, spíše se zamýšlím nad paternalistickým postojem vůči přírodě, kdy se stavíme do domněle všemocné a vševědoucí role – na pomyslný vrchol evoluce a nad přirozené procesy, které máme potřebu korigovat. I ochrana přírody, která by měla být nezištná, se mnohdy projevuje spíše jako naše vlastní potřeba.

EŠ: To souvisí i s komodifikací, se kterou pracuješ – ze všeho musíme profitovat, jinak nás to nezajímá. Tvůj projekt ukazuje proces výroby, kdy se z chráněné rostliny stává materiál a následně jednorázový příbor. To je poměrně provokativní. Jsme zvyklí se k různým rostlinným i živočišným druhům vztahovat různě. Jak tuto dualitu vnímáš?

AK: Střetávají se tu dva principy. Přírodu na jednom území poškozujeme, komodifikujeme pro svoji potřebu, a na druhém, které jsme si vymezili jako chráněné, činíme opak a snažíme se ji izolovat, konzervovat a křečovitě chránit. Ani v jednom případě se ve finále nechováme přirozeně.

Konfrontace s mým absurdním, možná až provokativním, scénářem dokáže podnítit přemýšlení a poukázat na zásadní otázky. Ve videoeseji, která je součástí instalace, divák*čka sleduje, jak je vzácná rostlina pěstována ve velkém, tudíž ztrácí svou vzácnost. Podstata její ochrany je zcela podkopána. Je to paradox – systém chrání a zároveň degraduje. Vrchol absurdity pak představuje situace, kdy je vzácný druh spotřebováván ve formě příboru na jedno použití.

EŠ: Co znamená ten jednorázový příbor?

AK: Vidlička a nůž symbolicky představují konzumaci. Poukazuji jimi na materialistický charakter současné civilizace, který se promítá do environmentálních otázek. Neustále vznikají nové, udržitelnější, materiály, často vyrobené z recyklovaného přírodního odpadu. Tyto materiály jsou označeny za ekologické a stávají se tak určitým alibi – výmluvou, která nám umožňuje klidně pokračovat. Místo toho, abychom přehodnotili samotné základy našeho spotřebitelského chování a normalizované vzorce vysokého standardu, hledáme alternativní materiály, které nám umožní udržet stejný model výroby a jednorázové spotřeby.

EŠ: Ve tvém projektu lze nalézt více rovin – přístup k ochraně druhů a lokalit, téma komodifikace rostlin, jednorázové spotřební produkty jako symbol konzumu, přetváření světa lidskou činností, zpochybnění lidské dominance a etiky. Všechny se v projektu propojují a vytváří příběh. Dá se říct, které z témat je pro tebe výchozí?

AK: Je to celé docela meta. Výchozím bodem pro mě však byl fenomén vzácnosti, který mě fascinoval. Vliv na to měli můj táta a děda, kteří byli paleobotanici. Díky nim jsem získal vhled do těchto problematik a začal se zajímat o to, co vlastně znamená, když je rostlina ,,vzácná‘‘. Vzácnost je spíše než inherentní vlastnost přírody odrazem kategorizačního systému, který jsme si sami zkonstruovali. Tato myšlenka mě vedla k dalším otázkám o lidské dominanci a etice našeho jednání vůči světu kolem nás.

EŠ: Proč šídlatka? Co to je za rostlinu a jakou roli hrála ve tvém výzkumu?

AK: Šídlatka roste jen na několika málo lokalitách. Na českém území je kriticky ohrožena a najdeme ji jen v ledovcových jezerech. Pochází z doby ledové, která skončila, tzn. je to glaciální relikt. Lze tedy spekulovat nad tím, zda není její vymírání přirozené a naše snaha o ochranu trochu paradoxní. Na druhé straně jsou druhy, které by nemusely být ,,vzácné‘‘, kdyby jim člověk přímo či nepřímo neškodil – ani šídlatce znečištěná voda a kyselé deště neprospívají.

Šídlatka se vyvíjí pomalu, a proto se nedokáže přizpůsobit změnám prostředí. Také velmi pomalu roste, což podtrhuje absurditu představy o jejím pěstování ve velkém. Patří k plavuním, starobylé skupině rostlin, která byla dominantní někdy v prvohorách. Tehdy exempláře dorůstaly daleko větších rozměrů, což už kvůli evolučnímu vývoji není možné. Mně na tom přijde pozoruhodné, že si připadáme dostatečně zajímaví na to, abychom do něj vstupovali. Přitom jsme v rámci evoluce docela málo podstatní. Paleobotanika mi tuto perspektivu hodně osvětlila.

EŠ: Jak probíhala spolupráce s vědeckými institucemi? Co tě nejvíc zajímalo?

AK: Od odborníků*ic jsem nashromáždil mnoho informací a dal si úkol vymyslet formu, jakou je odkomunikuji – svým jazykem, aby to co nejvíce lidí pochopilo – a zároveň poukázal na kritické místo.

S paleobotaniky*čkami jsem se bavil o původu druhu a hydrobotanička se v mé videoeseji potápí do Černého jezera za účelem výzkumu populace šídlatek. Z Botanické zahrady hl. m. Prahy a Fairchild Botanical Garden v Miami jsem si rostlinu půjčoval a konzultoval tam způsoby pěstování ve sklenících, fungování skleníků a rozdíly oproti přirozenému prostředí. V Národním muzeu jsem si zjišťoval všechno o způsobu života rostliny a ideálních podmínkách výskytu. Ekologů*žek jsem se ptal na fungování národních parků, které jsou v malých vymezených plochách rozesety po Evropě, která je jinak plná smrkových monokultur. Máme potřebu starat se o tato (většinou) rozlohou malá území, místo toho, abychom se zabývali přírodou jako celkem a k ochraně přistupovali holisticky. V konečném důsledku se snažím říct, že tady nejsme sami a že tím soužitím a komplexním chápáním se můžeme dostat k pomyslné udržitelnosti.