O stimulech a výzvách života a práce s porcelánem jsme hovořili s Antonínem Tomáškem. Tento originálně a nekonvenčně uvažující výtvarník je zároveň také člověkem, který jako vysokoškolský pedagog předává svou nevšední tvůrčí a životní filosofii další generaci. Své studenty učí, jak se pozorně dívat kolem sebe a získané poznatky zužitkovat v umělecké práci.

Ateliér Antonína Tomáška, Školská 28, Praha, foto archiv A. Tomáška

Co ti dalo studium na UMPRUM do života?

Důležitá byla doba, nejenom co a kde jsem studoval. Byla specifická a přelomová, předinternetová. Doba stále trvající společenské porevoluční euforie 90. let a celkového uvolnění. Totalitu jsem zažil jako dítě, ale změna ve mě vyvolala vědomí, že může existovat ještě jiný svět.

Na celé UMPRUM tehdy panovalo tvůrčí klima a generační spřízněnost, možná i díky populačnímu boomu, který způsobil, že na přijímačky přicházelo velké množství talentovaných lidí. I když podmínky v dílnách byly na jiné, řekl bych na nižší úrovni, než je tomu dnes, studium v inspirativní společnosti znamenalo výzvu, stimul, motor pro práci a mělo zásadní význam pro to, co dělám.

Lze porovnat pohledem učitele tehdejší systém výuky s dnešním?

Studium, vztahy, přátelství na to všechno potřebuješ mít dostatek času a toho je v dnešním světě málo! Ale to je základ. Obecně se proměňují studijní plány i poměr ateliérové tvůrčí náplně versus narůstající teorie. Přibylo výuky 3D programů, oblastí soft skills a metod design thinking, které jsou součástí dnešního profesního světa a patří do výbavy designéra. V nultých letech to bylo u nás v plenkách a o to možná větší byl prostor intenzivněji se setkávat s materiálem.

Navzdory tomu je zájem mladé generace o materiál a autenticitu tvůrčího procesu velký. Jdou na školy víceméně z těchto důvodů. Samozřejmě je potřeba vše držet v rovnováze i z hlediska teoretické kultivace, je podstatné předat znalosti dějin i filozofie. Jádro ale cítím v tvůrčím procesu. Vadí mi roztěkanost. Člověk nemůže na uměleckých školách tvořit na základě rozvrhu, kdy je hodinu v ateliéru, hodinu na přednášce a pak opět v ateliéru, jak se často děje. Rozsekaný model je nešťastný, protože bere soustředění, koncentraci, která je čím dál tím víc vzácná. Bojujeme s ní všichni, možná i kvůli všudypřítomným technologiím – telefonům, které nás chytnou kdekoliv, kdykoliv a jakkoliv a někam nám teleportují mysl.

Islas Fortunate (tenkostěnné porcelánové hrnky), koncept a design A. Tomášek, výrobce porcelánka Rudolf Kämpf, 2021, foto Michal Ureš

Instalace Islas Fortunate, Designblok 2021, foto Tomáš Souček

Když jsi měl možnost v rámci studia být na stáži v zahraničí, cítil jsi tam podobnou atmosféru jako na UMPRUM?

Mně přišla něčím sympatická volnost, kterou jsem na UMPRUM zažíval v poměru k tomu, s čím jsem se setkal například ve Švédsku na stáži. Ve Stockholmu měli zavedené a velice disciplinovaně vedené a řešené výukové systémy. Byl jsem světem skandinávských uměleckých škol unešený. Když tam přijde člověk zvenčí, snaží se vydat ze sebe to nejlepší, nechce selhat, zklamat a chce se zároveň něco naučit. Kromě výukové struktury mě fascinovalo vybavení i odbornost. Studenti měli přístup všude a vždy tam byl někdo, kdo jim byl nápomocný. Když jsem přijel zpátky do Prahy, ocenil jsem naopak určitou divokost až chaotičnost, neřád, který měl v sobě tvůrčí potenciál. Kvůli tomu k nám jezdila i řada lidí ze západu, protože UMPRUM tehdy nabízela vedle kvality i syrovou autenticitu. Pokládám za jedinečné, že škola nebyla postavená na byrokratické systémovosti, ale na tvůrčím duchu mistrovských ateliérů.

Popsal bys svou cestu k oboru, kterým se zabýváš?

Vyrostl jsem na Karlovarsku, kde jsou stopy výroby porcelánu všudypřítomné. Pozůstatky po povrchové těžbě kaolínu tam vytvořily rybníky, kam jsme se chodili koupat a pořádat bitvy. Tak nějak obecně je můj příběh spojený s tímto „bílým blátem”.

Jsem jeden z posledních, kdo vyšel střední keramickou školu v Karlových Varech specializovanou na porcelán, pokračoval na vysokou a zůstal v oboru. Komplex zkušenosti zužitkovávám ve své praxi, ve spolupráci s průmyslem, v pedagogických aktivitách, organizaci různých akcí typů sympozií a podobně.

V Karlových Varech jsme měli ve škole na rozdíl od UMPRUM maximálně profesionální zázemí a lidi, kteří byli schopní definovat metodologii. Laťka byla nastavená vysoko počínaje štábní kulturou oblékání bílých plášťů, úklidu prostoru, pořádku v nářadí a tak dále. Velice disciplinované prostředí bylo pro nás mnohé výrazným formativním prvkem a pro kolegy, kteří pak působili jako modeláři, se to stalo určitým kodexem. Pro mě to byl na vysoké škole benefit. Už jsem se nemusel ptát jak, ale proč a co chci dělat.

Nedostatek v technologiích a materiálech na UMPRUM mě donutil obracet se přímo na různé výrobce. De facto většina prací, co jsem dělal na UMPRUM, vznikala přímo v podmínkách výroby. Na Karlovarsku jsem si ve fabrikách do budoucna vytvořil síť kontaktů s odborníky z praxe. S mnohými dodneška spolupracuji a naše setkávání se posunula od určitého profesního respektu k přátelství. Zajímá mě stále, co je nového, kam se obor technologicky vyvíjí, jak reaguje na různé dnešní krize. Zmíněný skandinávský model by mě k tomu nejspíš takhle nenavedl.

Koncem 90. let se i na UMPRUM začalo postupně skládat vybavení a program na výpal porcelánu, které iniciovali profesor Václav Šerák a Daniel Piršč. Zpětně vidím, že jsem přišel v tu správnou chvíli na správné místo!

Ovlivnilo to tvou pedagogickou činnost?

Po těchto zkušenostech si při práci se studenty uvědomuji, jak důležitá je během studia samostatnost a mimoškolní aktivita, jak je nutné být součástí terénu, procesu a nejenom naplňovat požadavky ateliéru. Specifikum českého prostředí je v určité lokálnosti. Pro studenty je podstatné, aby měli představu o tom, co se děje venku. Z dnešního pohledu je důležité umět sebe sama přirozeně aktualizovat. Jednou z možností je například i kontakt se zahraničními odborníky, technology, tvůrci. Při workshopech můžeme pozorovat, jak oni přemýšlí a co dělají.

Výstava Antonína Tomáška v Galerii Kvalitář, Praha, 2021, foto Studio Fluser

Proto pořádáš sympozia, nebo tě k tomu vedlo něco jiného?

Ono je zdravé, když člověk připojuje ke své práci a ke svému životu vědomí, že je řada věcí, které se odehrávají jinde, možná jinak a lépe. Obor se může rozvíjet a posouvat tím, že do něj necháme vstoupit lidi z jiných krajin, kontextů a kulturních rámců, kteří do něj můžou přivést určitou odlišnost. Ne abychom napodobovali, ale mnohem výrazněji si uvědomovali, kdo jsme my sami. Sdílení ve formě sympozií je pro mě v českém prostředí jednou z možností, jak čelit malosti a slepému patriotismu. Otvírá nám to hlavy a možná dává nohy na zem.

Sympozia Keep in Touch, o kterých hovoříš, organizuji každé dva roky za podpory Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Akce se odehrává v Experimentálním Keramickém Studiu Dubí, v dílnách ateliéru Design keramiky, jehož jsem vedoucím. O co se ambiciózně snažíme, říká už samotný název znamenající „býti ve spojení“ nebo „víme o sobě“. Nejen ve znalostech technologií, ale i v osobních vztazích. Navazujeme na sympozia pro studenty, s kterými začal můj předchůdce docent Pavel Jarkovský.

Po převzetí vedení ateliéru, jsem poněkud úzký formát studentského sympozia předefinoval a dal mu současný název. Vidím to jako šanci pro ty, kteří jsou na startovní čáře. Studenti a čerství absolventi potřebují prostor. Ve středoevropském prostředí se těchto akcí moc neděje, proto dávalo smysl pokračovat, navíc když máme dobré technologické zázemí. Postupně tak vzniká provázaná mezinárodní síť tvůrců od Japonska, Koreu, Čínu a Taiwan, přes pobaltské republiky a nás až po západní Evropu.

Organizování sice stojí dost energie a úsilí, ale odměnou je právě možnost dialogu. Přístup má i široká veřejnost. Své publikum máme, ačkoliv nám do pořádání vstoupil poměrně intenzivně covid. Na letošní ročník přiletěli lidé a čtyři lektoři ze zahraničních univerzit. V dnešním klimatu je to pro mě neuvěřitelné. Akce vyvrcholila výstavou v Uměleckoprůmyslovém museu, což vidím jako potvrzení správnosti zvoleného formátu.

Provázanost různých faktorů je pro tebe tedy podstatná.

Už v době studia jsem objevoval porcelán nejen jako materiál, ale mám rád i jeho příběh, historický, asijský, evropský. Nadchla mě jednoduchá ušlechtilost. Fascinovalo mě, jak porcelán masivně vstoupil do našich domácností a naší každodennosti. Začal jsem skrze něj uvažovat a zjistil, že mi přemýšlení nad obyčejnými věcmi pomáhá porozumět tomu, co se děje s dnešní společností. Myšlení v předmětnosti je pro mě způsob koncentrace na to, co prožívám a žiju.

Nazval bys sám sebe designérem?

Obecně ano, používám nástroje designu, ale mohl bych být také viděn jako keramik, protože pracuji s materiálem a řemeslným odkazem. Jsem někdo, kdo se svou praxí zaměřil na oblast porcelánu a keramiky a přidávám k ní další myšlenkové vrstvy.

Jak bys definoval svou tvorbu, která zasahuje vedle designu do oblasti volného umění?

Pro mě je podvědomě důležité uvažovat o předmětech, lidech a situacích, ve kterých se společně ocitají. Mám to tak nejen v autorské – volné tvorbě, ale i do designu se vždy snažím implementovat určitou přidanou názorovou hodnotu. Cením si, když je práce rozkročená v čase a dokáže podat praktickou pomocnou ruku i být prostorem pro příběh a představivost.

Výrobní řada SOLO (Small Object & Large Object) 2020, Tea set + Coffe driper, koncept a design A. Tomášek, výrobce porcelánka Rudolf Kämpf, 2021, foto Void Pictures

MgA. Antonín Tomášek (1978, Ostrov nad Ohří) absolvoval Střední průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech (1994-1997) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru Keramiky a porcelánu vedeném prof. Václavem Šerákem a posléze doc. Pavlem Knapkem (1999-2005). Keramiku studoval také na Institutu výtvarné kultury UJEP v Ústí nad Labem u doc. Pavla Jarkovského (1997-1999) a byl na studijní stáži na Konstfack – University of Arts, Crafts and Design ve Stockholmu (2003). S Gabrielem Vachem tvořili známé tvůrčí duo Whitefruits (2005-2010). Od roku 2014 vede ateliér Design keramiky na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (FUD UJEP). Organizuje K.I.T. Mezinárodní porcelánová sympozia Keep in Touch (od roku 2014). Ve své umělecké práci se zabývá designem a volnou tvorbou, jako vyjadřovací prostředek mu slouží porcelán případně keramická hlína. Žije a pracuje v Praze, Ústí nad Labem a Dubí u Teplic.

Rozhovor vedl Milan Hlaveš

Rozhovory s úspěšnými absolventkami a absolventy UMPRUM vznikly v rámci projektu Rozehrané priority českého předsednictví, podpořeného Centralizovanými rozvojovými projekty MŠMT ČR.

Když jsi měl možnost v rámci studia být na stáži v zahraničí, cítil jsi tam podobnou atmosféru jako na UMPRUM?

Mně přišla něčím sympatická volnost, kterou jsem na UMPRUM zažíval v poměru k tomu, s čím jsem se setkal například ve Švédsku na stáži. Ve Stockholmu měli zavedené a velice disciplinovaně vedené a řešené výukové systémy. Byl jsem světem skandinávských uměleckých škol unešený. Když tam přijde člověk zvenčí, snaží se vydat ze sebe to nejlepší, nechce selhat, zklamat a chce se zároveň něco naučit. Kromě výukové struktury mě fascinovalo vybavení i odbornost. Studenti měli přístup všude a vždy tam byl někdo, kdo jim byl nápomocný. Když jsem přijel zpátky do Prahy, ocenil jsem naopak určitou divokost až chaotičnost, neřád, který měl v sobě tvůrčí potenciál. Kvůli tomu k nám jezdila i řada lidí ze západu, protože UMPRUM tehdy nabízela vedle kvality i syrovou autenticitu. Pokládám za jedinečné, že škola nebyla postavená na byrokratické systémovosti, ale na tvůrčím duchu mistrovských ateliérů.

Popsal bys svou cestu k oboru, kterým se zabýváš?

Vyrostl jsem na Karlovarsku, kde jsou stopy výroby porcelánu všudypřítomné. Pozůstatky po povrchové těžbě kaolínu tam vytvořily rybníky, kam jsme se chodili koupat a pořádat bitvy. Tak nějak obecně je můj příběh spojený s tímto „bílým blátem”.

Jsem jeden z posledních, kdo vyšel střední keramickou školu v Karlových Varech specializovanou na porcelán, pokračoval na vysokou a zůstal v oboru. Komplex zkušenosti zužitkovávám ve své praxi, ve spolupráci s průmyslem, v pedagogických aktivitách, organizaci různých akcí typů sympozií a podobně.

V Karlových Varech jsme měli ve škole na rozdíl od UMPRUM maximálně profesionální zázemí a lidi, kteří byli schopní definovat metodologii. Laťka byla nastavená vysoko počínaje štábní kulturou oblékání bílých plášťů, úklidu prostoru, pořádku v nářadí a tak dále. Velice disciplinované prostředí bylo pro nás mnohé výrazným formativním prvkem a pro kolegy, kteří pak působili jako modeláři, se to stalo určitým kodexem. Pro mě to byl na vysoké škole benefit. Už jsem se nemusel ptát jak, ale proč a co chci dělat.

Nedostatek v technologiích a materiálech na UMPRUM mě donutil obracet se přímo na různé výrobce. De facto většina prací, co jsem dělal na UMPRUM, vznikala přímo v podmínkách výroby. Na Karlovarsku jsem si ve fabrikách do budoucna vytvořil síť kontaktů s odborníky z praxe. S mnohými dodneška spolupracuji a naše setkávání se posunula od určitého profesního respektu k přátelství. Zajímá mě stále, co je nového, kam se obor technologicky vyvíjí, jak reaguje na různé dnešní krize. Zmíněný skandinávský model by mě k tomu nejspíš takhle nenavedl.

Koncem 90. let se i na UMPRUM začalo postupně skládat vybavení a program na výpal porcelánu, které iniciovali profesor Václav Šerák a Daniel Piršč. Zpětně vidím, že jsem přišel v tu správnou chvíli na správné místo!

Provázanost různých faktorů je pro tebe tedy podstatná.

Už v době studia jsem objevoval porcelán nejen jako materiál, ale mám rád i jeho příběh, historický, asijský, evropský. Nadchla mě jednoduchá ušlechtilost. Fascinovalo mě, jak porcelán masivně vstoupil do našich domácností a naší každodennosti. Začal jsem skrze něj uvažovat a zjistil, že mi přemýšlení nad obyčejnými věcmi pomáhá porozumět tomu, co se děje s dnešní společností. Myšlení v předmětnosti je pro mě způsob koncentrace na to, co prožívám a žiju.

Nazval bys sám sebe designérem?

Obecně ano, používám nástroje designu, ale mohl bych být také viděn jako keramik, protože pracuji s materiálem a řemeslným odkazem. Jsem někdo, kdo se svou praxí zaměřil na oblast porcelánu a keramiky a přidávám k ní další myšlenkové vrstvy.

Jak bys definoval svou tvorbu, která zasahuje vedle designu do oblasti volného umění?

Pro mě je podvědomě důležité uvažovat o předmětech, lidech a situacích, ve kterých se společně ocitají. Mám to tak nejen v autorské – volné tvorbě, ale i do designu se vždy snažím implementovat určitou přidanou názorovou hodnotu. Cením si, když je práce rozkročená v čase a dokáže podat praktickou pomocnou ruku i být prostorem pro příběh a představivost.