Alterace je organismem na pomezí konference a výstavy

V říjnu proběhla na UMPRUM akce s názvem Alterace. Její zařazení se vzpíná škatulce konference nebo výstavy – a ani její téma nám s rychlým uchopením moc nepomůže. Můžeme sice říct, že se vše točí kolem udržitelnosti a mezioborovosti. Pouze taková nálepka by ale byla příliš zjednodušující. Pojďme se proto na Alteraci podívat zevrubněji. V čem se její forma i námět vymykají, navzájem proplétají a čím je toto vše pro mě nové.

Aby tato reportáž stála nohama pevně na zemi, nejprve vás už proběhlou Alterací krátce provedu. Vstupme do betonového přítmí Technologického centra Mikulandská. V jeho foyer září oranž výstavy: v různé výšce se tu vznáší dřevěné kazety, které nesou jednotlivá díla. Vidíme jich pestrou směsku: kvádříky z udusané hlíny, zákresy urbanistických situací, mikroskopické světy. Evidentně se všechny vypořádávají s tématem udržitelnosti – a to z hodně odlišných pohledů.

Alterace je kromě výstavy také konferencí, a pro tu potřebujete odpovídající zázemí. Hned vedle výstavy je proto prosklená učebna vyhrazená pro „náves“ celé události. Marko Čambor tu servíruje občerstvení, lidé se tu intenzivně druží a drobí při tom jídlo na podlahu. Když skončí přestávka, všichni se výtahem vydávají na přednášky do kinosálu.

O čem se na nich mluví, co znamenaly ty rozličné předměty na výstavě – zkrátka co je Alterace zač?

Zaměřme se nejdřív na téma. Organizátorky akce říkají, že hlavním námětem je udržitelnost s ohledem na mezioborovost. Význam této fráze nejlépe ozřejmí, když se podíváme na práce Sáry Kordové, Svety Devyatkiny a Petry Sochůrkové. Ty jednak stojí za uspořádáním Alterace, jednak se tu setkáváme s jejich díly.

Už dříve jsem tušil, že tyto absolventky architektury a keramiky na UMPRUM navzájem spolupracují a nějak-se-věnují-hlíně. Tak přesněji: Sveta se ve svém doktorátu ptá mimo jiné na to, jak lze využít horninu vytěženou při vzniku nové linky metra jako stavební materiál. Sára nyní experimentuje s tvarem a směsí pro 3D tisk květináčů, které zvlhčují vzduch v místnosti. Petru zase tisknutelnost různých materiálů zavedla k tématu bioreceptivity – k vytváření struktur, které slouží jako jakési městské útesy, ve kterých se daří různým ekosystémům.

Tento výběr napovídá, že Alterace přistupuje k tématu udržitelnosti velmi široce a se snahou přinášet konkrétní řešení. Navíc už i takto malá výseč vystavujících ukazuje mezioborový přístup – a to se tu zatím prolínala jen architektura, design a keramika. Přidat bychom ale při pohledu na celou akci mohli spekulativní design, umění nebo urbanismus.

„Při výběru vystavujících jsme nejprve uspořádali veřejný open-call. Až na přihlášené návrhy se potom zaměřila odborná porota, která z nich vybrala deset nejlepších,“ přibližuje kurátorka Mia Kordovská, jak vznikl seznam projektů tvořících Alteraci.

Právě propojení tak rozličných přístupů bylo jedním z podnětů, proč celou akci vůbec uspořádat. „V akademii i umění se často věnujeme svým hodně úzce vymezeným tématům. Proto jsme chtěli dát prostor lidem z různých oborů a dovést je k tomu, aby se mezi sebou začali víc bavit,“ vysvětluje Sveta.

Průběh akce k tomuto propojování vedl zejména ve své konferenční části. Právě médium konference je pro mě vlastně neznámé a nové. Myslel jsem si, že jde o relativně suchý přednes příspěvků. Byl jsem proto překvapený, kolik funkcí může bez problému plnit.

Tak třeba zmíněné seznámení se lidí z různých oborů. Konferenční část Alterace otevíral workshop architektky Kateřiny Krebsové, ve kterém se vystupující i návštěvnictvo seznamovali s tématem akce, s jejími prostory i mezi sebou navzájem. Skvěle taky zafungovala už zmíněná neformální náves a je jen škoda, že oproti ní působil prostor kinosálu na přednášky a diskuze relativně frontálně.

Teď je na místě zdůraznit nejsilnější stránku celé akce: konferenční přednášky měly s výjimkou dvou key-notes v režii jednotliví vystavující. Proč jde o tak důležitou věc? Práce na Alteraci jsou komplexní, netriviální. Kdo ale dorazil na přednášky, mohl pochopit jejich kontext a na výstavě už nerozptylovat svůj prožitek čtením textů. Sára zdůrazňuje, že to byl úkrok z komfortní zóny pro mnoho účastníků: „Umělci jsou zvyklí ukazovat svoji práci vystavováním, akademici zase konferenčními příspěvky. Ve finále tak šlo o obohacení všech zúčastněných.“

Už v průběhu Alterace jsem si všímal toho, jak netriviální je zajištění hladkého průběhu akce tak, aby plnila všechny zmíněné funkce. Jen pro představu: těsto na catering začal kuchař dělat v pátek v šest a v sobotu ve čtyři ráno. Celý vizuální styl Alterace má speciálně pro tuto příležitost vytvořené písmo od typografa Ilyi Bazhanova (o jeho podkladné logice bych mohl napsat celý další článek). Architektura výstavy od studia Ruina office zase pracuje přesně v intencích tématu celé akce s dřevěnými kazetami ze skladu UMPRUM – a tam se po skončení také vrátily.

Takhle bych mohl pokračovat o nasazení produkčního týmu, o instalaci i společném prodiskutovávání všech důležitých rozhodnutí… Alterace se tak jeví jako složitý organismus. Jeho nastíněná, nezvyklá podoba ale působí funkčně a přestože jsem tento formát předem neznal, nyní se mi už příliš nechce umělecký výzkum i jiné akademické práce poznávat jiným způsobem.