Půl roku v Nice

Do podzemí jsme slezli někdy začátkem března a teprve teď jsme se odtamtud vyškrábali ven. Během uplynulých pěti měsíců jsme v off-space Galerii Nika připravili pět projektů. Výstavní prostor nacházející se ve vestibulu metra pod Palackého náměstím by se dal charakterizovat jako něco mezi reklamní vitrínou a sakrální apsidou. Její nezaměnitelný tvar ji přirozeně předurčuje k site-specific projektům, i když ani její zakladatelé netuší, k čemu původně sloužila, v čem spočívala její někdejší “specifičnost".

vernisáž výstavy Dnešní Nebe, foto: Šimona Němečková

Nika nás nepřestávala překvapovat svou chameleonskou povahou. Její podoba a rozměry jako by se výstavu od výstavy lišily. Mnohé projekty dokonce expandovaly do přilehlého veřejného prostoru.

Hned první výstava keramických objektů Johany Hnízdilové pod názvem My Name is Dragon byla rozšířená o hliněnou intervenci plazící se po kamenných stěnách okolo výklenku. Vernisáž se konala za světla svíček (které pracovník DPP, asi ze strachu před temnými silami, běžel uhasit) a vůně vonných tyčinek, která se linula snad až do tunelů metra.

vernisáž výstavy My Name is Dragon, foto: Julie Petrůjová

,,Johana Hnízdilová se prostřednictvím svých keramických objektů obrací k dávným představám o ochranné síle umění. Vytváří nádoby, kterým vdechuje magickou moc… Johaniny objekty lze vnímat jako svého druhu relikviáře, které jsou příznačně pro naši dobu ponechány prázdné. Duchovním obsahem si je bude muset naplnit každý sám...‘‘

Dvojice Mariana Bouřilová a Lim Jeong Soo pro nás zas v rámci happeningu připravila procházku, která nechala vystavené objekty a video jejich performativního projektu Dnešní Nebe za našimi zády.

vernisáž výstavy Dnešní nebe, foto: Šimona Němečková

,,Mariana Bouřilová a Lim Jeong Soo navracejí do vyprázdněných symbolů střípky reality. Instalace se skládala z reliktů happeningu, který výstavě předcházel. V něm se obě umělkyně, oblečené do kostýmů antropomorfizovaných atmosférických jevů, procházely městem. Symbolickým snesením oblohy na zem k ní opět vracejí pozornost...‘‘

Při vernisáži dalšího kolektivu Družba 0.2 zůstaly dveře galerie otevřeny dokořán. Před nimi se vytvořila fronta zúčastněných, dychtivých po sobě zanechat stopu v instalaci, která proměnila Niku v kabinku veřejného WC.

vernisáž výstavy Sharing is Caring, foto: Šimona Němečková

Přečtěte si více v rozhovoru s členstvem kolektivu, který jsme připravili pro UMPRUM Online

,,Vycházejíc z principu řetězících se reakcí vyvolaných jediným anonymním výrokem na stěně záchodu, členstvo Družby 0.2 na místě zanechalo jenom počáteční podnět. Pár vlastních fotografii a několik citací sesbíraných v terénu byly během happeningu (7. 5. 2024) přenechány zúčastněným pro asociativní rozvedení. V takhle komponované “záchodové poezii“ se tak nutně stírá autorství, protože patří všem.‘‘

V červnu vyplnila takřka celý prostor galerie mohutná kovová konstrukce nesoucí přístroj, podobný seismografu, který sestrojili Jan Lechner s Miloslavem Chytilem. Projekt Silentium Gilotina byl založen na interakci s okolím, jehož dění zaznamenával na navíjející se papír.

výstavní projekt Silentium Gilotina Jana Lechnera a Miloslava Chytila, foto: Šimona Němečková

,,Tužka se rozkmitá. Ubíhající papír plní spolu s uplynutým časem prostor jako písek spodní baňku přesýpacích hodin… Vytvářením záznamu všeho, co se mihne v okolí, poukazuje na patrné lidské stopy na povrchu planety.‘‘

Poslední vystavující naší kurátorské sezony, Adéla Singerová, si byla rovněž vědoma specifičnosti daného prostoru. Při své Cestě do středu Země o něm uvažovala jako o hledí, které v intencích estetiky vznešeného dává z bezpečné vzdálenosti zpoza skla nahlédnout na mocné, člověka překonávající síly přírody zobrazené na jejích malbách.

vernisáž výstavy Cesta do středu Země, foto: Šimona Němečková

,,Pod povrchem ulice, mezi eskalátorovými tunely, se nám otevírá pohled do mnohem hlubších vrstev země. Výstava umožňuje nahlédnout na aktivní vulkanickou krajinu, ne nepodobnou apokalyptickým vizím nebo děsivým obrazům pekla. Temné scenérie, záměrně balancující na hranici abstrakce, představují především nespoutanou sílu a energii přírody…‘‘

Dělat výstavy na místě, které lidé používají výhradně k tomu, aby se dostali někam jinam, a to co možná nejrychleji, je samo o sobě výzvou. K tomu jsme se při pořádání vernisáží snažili o vytvoření atmosféry místa, kde by lidi rádi chvíli strávili. Když jsme se pak dozvěděli, že mezi zúčastněnými byl někdo, kdo si naši poslední akci v Nice vybral pro své první rande, byl to pro nás důkaz, že se to podařilo. Výrazně se o to přičinil happeningový a participativní charakter většiny projektů. Asi i dvanáct litrů vína, které jsme na vlastních zádech donesli. A zpětně bychom si vernisáž jen těžko dovedli představit bez námi adoptovaného hudebního producenta a DJ Davida Ficeka aka Chubasquero, který naše večery držel pohromadě pod zvukovou kopulí, kterou na místě vytvářel.

Život Galerie Nika, kterého nám bylo dopřáno být na chvíli součástí, pokračuje. Bude se dál utvářet spolu s novými umělci a umělkyněmi, výstavami i náhodnými setkáními s cestujícími v metru.

kurátorská dvojice Emma Štifterová a Matej Majda, foto: Šimona Němečková
venisáž výstavy My Name is Dragon, foto: Julie Petrůjová

Výstavní program letního semestru 2024 v Galerii Nika připravila kurátorská dvojice Emma Štifterová a Matej Majda.