Těla a jejich extenze ve středu designového výzkumu.
Rozhovor s Ines Borovac a Rebeccou Schedler
S Rebeccou Schedler a Ines Borovac jsme se potkaly na UMPRUM při příležitost jejich přednášky pro studentstvo K. O. V. Vedly jsme spolu téměř hodinový rozhovor o studiích v Holandsku, jejich práci, současných limitech designérské praxe a dalších inspirativních tématech, z nichž střípky představuji skrze tento rozhovor. Příjemné a hloubavé čtení!
Rebecca Schedler a Ines Borovac.
Foto: Šimona Němečková
Agáta Hošnová: Obě jste absolvovaly magisterské studium sociálního designu na Design Academy Eindhoven (DAE), což je v evropském kontextu poměrně unikátní obor. Jak toto studium ovlivnilo vaši praxi?
Rebecca Schedler: Po absolvování studia textilu jsem toužila po něčem konceptuálnějším. Stále si vážím tohoto řemesla a technologií spojených s textilní výrobou, to ale neubírá na faktu, že textilní průmysl je jedním z nejvíce znečišťujících odvětví. Díky katedře sociálního designu se mi podařilo mnohem hlouběji se propojit s více-než-lidským prostředím, sociálními otázkami a udržitelností, a vytvářet tak různé narativy z různých perspektiv.
Ines Borovac: Vystudovala jsem průmyslový design v Chorvatsku a pro magisterské studium jsem si vybrala sociální design kvůli jednomu konkrétnímu projektu Elisy Otanez, absolventky tohoto programu. Její závěrečný projekt Yellow Spot se zabývá obtížemi a nerovnováhou v přístupu žen k toaletám ve veřejném prostoru. Její intervence spočívala v umístění mobilních kabinových toalet na různých veřejných prostranstvích v Eindhovenu jako protest proti nedostatku ženských záchodů ve veřejném prostoru, čímž reagovala i na skutečnost, že většina designérů pracujících v oblasti městské infrastruktury a urbanismu jsou muži. Tento přístup, který propojuje design se sociálními strukturami a vnímá ho jako nástroj pro lepší pochopení naší společnosti, mě velmi inspiroval.
Chápu a souhlasím – když jsem navštívila Design Academy Eindhoven, měla jsem pocit, že studentstvo DAE kladlo velký důraz na kritický výzkum v designu. Mám pocit, že na UMPRUM je mnoho našich designérských postupů založeno na tvorbě fyzických objektů a řídí se například materiálovým výzkumem spíše než společenskou angažovaností a zkoumáním hlubších systémových a kulturních otázek.
Rebecca: To je možná pravda, ale když jsme viděly dílny v Technologickém centru v Mikulandské, byly jsme ohromeny vybavením a všemi těmi stroji, které tu máte k dispozici. Je to opravdu výjimečné a nesrovnatelné s našimi zařízeními v DAE.
Uspořádaly jste zde v Ateléru K. O. V. (Koncept-Objekt-Význam) přednášku a workshop pro studentstvo. O čem workshop byl a jak probíhal?
Ines: Workshop se jmenoval „Transmutační hmota“. Původní myšlenkou bylo vyzvat studentstvo, aby si přineslo nějaký všednodenní předmět, se kterým jejich tělo denně přichází do styku. S těmito předměty jsme pak zacházeli jako s autonomními těly. Zkoumali jsme jejich anatomii, dekonstruovali jsme je. Prostřednictvím tohoto workshopu jsme chtěli zdůraznit, co kromě šperku může být prodloužením těla a jeho přidanou hodnotou. Snažili jsme se každý z těchto vybraných nástrojů převytvořit s důrazem na určité tělesné pohyby nebo smysly. Poslední den workshopu účastnictvo tento experiment prezentovalo jako představení ve veřejném prostoru. Tento workshop je inspirován posthumanistickými myšlenkami a avantgardními umělci*kyněmi, kteří se ve své době zabývali podobnými věcmi, ale my se dnes více soustřeďujeme například na naši bezpečnost či obavy týkající se nových technologií.
Jaké předměty si studenti a studentky přinesli?
Ines: Lžíce, šperky, telefony, stuhy, nože, pravítka, hliníkové fólie, textilie, hůlky, sluchátka, počítače... mnoho různých věcí s velkým potenciálem pro tento druh cvičení. Ukázali jsme jim také příklady umělců a umělkyň, kteří pracovali se vztahem tělo-objekt-koncept, jako je například Rebecca Horn a její performance s obrovskými protézami připevněnými k jejím prstům Finger Gloves (1972). Fascinující je také projekt britského umělce Thomase Thwaitese, který se vydal do Alp, kde strávil tři dny jako koza. Doslova. Ve svém díle A holiday from being human (GoatMan) (2016) nosil po tuto dobu prostetické kozí nohy, jedl trávu a infiltroval se do stáda koz. Zajímavé je, že ho skutečně přijaly mezi sebe.
Jaké inspirace a zdroje pro svou designérskou praxi byste doporučily začínajícím designérům*kám na UMPRUM?
Ines i Rebecca: Je opravdu důležité číst – knihy, časopisy, rozhovory... a snažit se získat co nejvíce poznatků z první ruky. To také znamená znát uměleckohistorické souvislosti mezi tématy, kterými se zabýváte a být si vědom*a kurátorských trendů, ale zůstat věrný*á svým emocím a zvědavosti. Zaměřit se na nějaký problém nebo čerpat inspiraci ze svého okolí a pracovat s ní. Můžete také sledovat teoretiky*čky, kteří vás inspirují – za nás bychom jmenovaly například Judith Butler, Silvii Federici, Helen Hester, Julii Kristevu…
Ines, ve svém životopise uvádíš, že se zaměřuješ na performativní design. Co tím myslíš?
Ines: Po ukončení studia jsem se rozhodla, že se budu nazývat performativní designérkou, protože to byl jediný způsob, jak jsem mohla popsat to, co dělám – výzkum s tělem a prostřednictvím těla, pohybu a tělesné paměti. Tyto nástroje používám k jakési archivaci dopadů sociálních systémů, objektů nebo prostorů. Kladu si otázky typu: Proč sedíme tak, jak sedíme? Proč se pohybujeme tak, jak se pohybujeme? Proč se ženy vyhýbají částem města, kterým se muži nevyhýbají? Domnívám se, že takto jako designéři*ky navrhujeme věci, které pak ovlivňují různé choreografie zakotvené v naší tělesnosti. Přemýšlím o gestech – cokoli navrhujeme, jakýkoli předmět, přichází s gestem – sezení, scrollování, otevírání dveří... Věřím, že všechny tyto momenty ovlivňují naše hodnoty a naše vnitřní já.
Když mluvíme o těle, zmínila jsi své zaměření na balkánskou kulturu. Zajímalo by mě, jestli máš pocit, že o „balkánském těle“ – pokud vůbec něco takového existuje – kolují nějaké obecné mylné představy?
Ines: Balkánská společnost je vnímána jako silně patriarchální, trochu barbarská, trochu zapomenutá zbytkem Evropy, jako podivná směsice zemí, které nikdo nerozumí. A myslím, že v evropském kontextu s sebou „balkánské tělo“ nese spoustu normalizovaného útlaku. Proto jsem dělala svůj diplomový projekt COLLO – redancing tradition (2021) o chorvatských lidových tancích – chtěla jsem ukázat, co nás nacionalistické koncepty a ideály mohou naučit o patriarchálních hodnotách skrze tělo, aniž bychom cokoli říkali verbálně, jen pomocí pohybu. Myslím, že mé projekty vždy vycházejí z pozice poukázání na určitý problém, jeho následné dekonstrukce a transformace v něco užitečného.
Jedním z tvých nedávných projektů byl A Girl, A Wedding & a Sacrifice (2023). Jak jsi přišla na tento nápad?
Ines: Když jsem se setkala s Juliette Mirabito, kurátorkou z rotterdamské galerie Rib, kde připravovali program inspirovaný uměleckou restaurací FOOD ze 70. let, která měla kořeny v newyorské avantgardní scéně, zrovna jsem zkoumala a porovnávala seznamovací aplikace a balkánské namlouvací rituály. Juliette mě pozvala, abych se na programu podílela s performancí, která byla inscenována jako svatební večeře. Když jsem přemýšlela o balkánských svatbách, potřebovala jsem do ní zakomponovat jádro této slavnosti – pečené jehně, tradiční oběť spojenou s křesťanstvím a novými začátky. Kurátorce jsem řekla, že bych ráda v galerii upekla jehně jako oběť a přání úspěchu pro můj nadcházející projekt Why wouldn’t you date me? (2024). Tak jsem beránka symbolicky obětovala za tento projekt.
Takže to byl takový předstupeň projektu Why wouldn’t you date me?
Ines: Ano. V Rib nešlo čistě o přivlastnění si tohoto kulturního fenoménu – chtěla jsem k němu přistoupit kritičtěji. Při přípravě na tuto performance jsem šla na kozí farmu a vybrala si konkrétní jehně, které jsem chtěla obětovat. Tato interakce byla natočena a video se promítalo na stěnu za mnou, zatímco jsem jehně porcovala a připravovala pro návštěvníky galerie. Hostila jsem tradici, návštěvnictvo ji konzumovalo.
Zmínila jsi, že jsi to jehně sama nezabila – myslím, že to by byl poslední bod, aby bylo představení kompletní.
Ines: Ano, souhlasím, udělala bych to, ale z právních důvodů to nebylo možné. Rozhodně by to byla ta nejnáročnější část.
Moje poslední otázka na tebe, Ines, se týká představení o randění, které jsi zmínila. V rámci tohoto projektu jsi livestreamovala svá rande na veřejné náměstí ve tvém rodném městě v Chorvatsku. Během rande vám diváctvo mohlo dávat podněty k vašemu chování. Jak na to reagovalo publikum?
Ines: Myslím, že publikum bylo dost nadšené! Jedna z mých hlavních inspirací pro tento projekt pochází z mé posedlosti televizními reality show a seznamovacími pořady. Když jsem to vysílala živě do Chorvatska, absolvovala jsem během několika dní několik rande a našli se lidé, kteří „přišli“ na všechna rande, i když se konala vždy na stejném místě.
Tímto experimentem jsi obecně měnila status randění – z něčeho soukromého jsi udělala něco veřejného a celý proces jsi tak trochu gamifikovala. Proč jsi chtěla odstranit intimitu a zpřístupnit ji každému, kdo se dívá?
Ines: Celý projekt vznikl na základě výzkumu toho, jak evropské namlouvací rituály dříve sledovala celá vesnice. Například když jste jako žena šla s někým na rande, celá vaše rodina a celá vesnice vás sledovala, abyste neudělala něco nemravného. Pak by vás tlačili do svatby, protože vaše rodina potřebovala buď pracovní sílu, nebo peníze. Bylo zajímavé sledovat, jak se ženské tělo používalo jako platidlo mezi různými mužskými činiteli k upevnění homosociálních vztahů. Když jsem si to dala do souvislostí se scénáři online seznamek, přemýšlela jsem pak o tom, jak už to nejsou jen ženská těla, ale všechna těla v těchto aplikacích, která jsou zneužívána za účelem poskytování osobních údajů, aby mohli bílí techbros vlastnící tyto společnosti opět zbohatnout pod nebem lásky. Na síti možná žijeme v iluzi, že naše data, volby a informace jsou soukromé, ale ve skutečnosti jsou extrémně veřejné.
Nyní přejdu k tobě, Rebecco. Začínala jsi jako textilní návrhářka a zmínila jsi, že jedním z důvodů, proč jsi přestala, byly etické otázky. Jak proběhla tato transformace od průmyslové textilní výroby k experimentálnější DIY praxi?
Rebecca: Při práci s textilem jsem hodně přemýšlela o površích a fasádách. To mi nestačilo, chtěla jsem se ponořit hlouběji, dozvědět se více o procesech cirkulární ekonomiky opětovného využití a recyklace. Kromě toho jsem vždycky milovala horory, steampunk a byla fascinována abjekcí. Zajímalo mě, jak se mění naše vnímání určitých situací v různých prostředích – například šnek na zahradě je naprosto v pořádku, ale šnek v něčí posteli je vnímán jako nechutný.
Ve svém životopise také píšeš, že tě láká zkoumání různých vzájemně se prolínajících systémů. Máš nějaký konkrétní příklad?
Rebecca: Zajímá mě okamžik, kdy se něco všudypřítomného stane obskurním a tabuizovaným. Ve svém výzkumu jsem se například zabývala kanalizačními systémy a oběhem lidských výkalů. Kanalizační systémy – zastaralé technické komplexy, které by si zasloužily renovaci – jsou masivní podzemní sítě odpadních vod, z nichž se můžeme dozvědět mnoho o každém městě a jeho obyvatelích. Tento „opovržlivý“ tekutý roztok může udržovat velmi zdravou půdu a lze jej využít jako forenzní nástroj k poznání mnoha různých problémů, mimo jiné i v oblasti kriminalistiky. Odpadní voda odráží fekální mikrobiální společenství lidské populace a odhaluje charakteristiky lidského mikrobiomu – například to, jak velká část místní populace trpí nadváhou.
Myslím, že i v rámci textilu můžeme vidět některé infrastrukturní systémy – na DAE jsem viděla například několik projektů, které využívaly textil jako půdu pro pěstování různých biosystémů, čímž vstupovaly do širších interakcí.
Rebecca: Určitě, například v projektu Unravelling the Coffee Bag (2021), jehož autorkou je Rosana Escobar, absolventka magisterského studia kontextuálního designu na Design Academy Eindhoven, byly vaky na kávová zrna znovu využívány jako textilní materiál pro oděvy.
Tento příklad mě přivádí k tvému probíhajícímu výzkumu o odpadních materiálech a jejich produktivnímu potenciálu. Několik tvých projektů se zaměřovalo na proměnu lidských exkrementů na hnojiva. Proč tě fascinuje tento okrajový materiál, a kde vidíš jeho potenciál?
Rebecca: Myslím, že jako lidé máme jen pár tabu – jedním z nich je mluvit o vlastní sexualitě a dalším jsou hovna. Nicméně výkaly jsou ve skutečnosti velmi cenným materiálem s velkým transformačním potenciálem. Pro mě představuje zkoumání odhozených nebo přehlížených materiálů či organismů mnoho přínosů pro ekologické, humanistické a více-než-lidské myšlení. To, co je příliš dlouho tabu, se pak může stát velkým problémem.
Myslíš si, že by se více designérů*ek zabývalo exkrementy, kdyby kolem nich nebylo takové stigma?
Rebecca: No, je to špinavé a smrdí to – rozhodně to není pro každého. Ale myslím, že i to se mění. Například v Itálii existuje instituce Museo della Merda, kde se vyrábějí nejrůznější produkty z kravských výkalů – cokoli od nábytku po talíře. Pálí ho ve speciální peci, takže všechny bakterie jsou pak mrtvé – tato iniciativa je dobrým příkladem opětovného využití odpadního materiálu.
Jaké jsou podle tebe hlavní problémy současného stavu hnojení půdy?
Rebecca: Někdy můžeme pozorovat úbytek mikrobů v půdě, což má za následek reálnou hrozbu desertifikace v Evropě, kdy půda pomalu degraduje na písek. Inspirativním příkladem je například společnost Circle Carbon Labs se sídlem na Mallorce, která podporuje vzdělávání v oblasti zdraví půdy a udržitelnosti potravin. Znovu využívají velké množství odpadního materiálu z Mallorky a buď jej kompostují, nebo spalují, a tvoří tak biochar, velmi účinné hnojivo podporující růst zdravých mikrobů. Aplikací organického biocharu do půdy lze lépe ukládat živiny přítomné v půdě, zlepšit jejich přísun a biologickou dostupnost, což následně vede k efektivnějším výsledkům v růstu rostlin a zeleniny.
Poslední otázka – na čem právě pracuješ, Rebecco?
Rebecca: V současné době učím v Living Station Lab, vzdělávací platformě, která se zabývá pěstováním materiálů a vytvářením bioplastů. Tato iniciativa je součástí Willem de Kooning Academy v Rotterdamu. Zaměřuji se také na svůj vlastní umělecký výzkum – pracuji na multimediálním projektu v rotterdamském kině/klubu/baru/galerii WORM, kde vytvářím výstavu o jeho dlouholeté historii a komunitě. Díla, která jsem vytvořila, nabízejí pohled do světa, kde budova WORM není jen prostorem, ale živým, dýchajícím organismem. Ať už jde o dosud neviděné videozáběry včetně pornopáru natočeného ve staré budově této instituce, houby rostoucí na barovém odpadu, sliny z tanečního parketu nebo plovoucí latexové sochy (vytvořené ve spolupráci s Rachel Refael).
Tuto zvědavost týkající se výměny tělesných tekutin a zkoumání toho, co zanecháváme na povrchu jsi zmínila i ve vaší přednášce.
Rebecca: Ano, přesně tak. Vytvářím také mapy místa a jeho kanalizačního potrubí. Je to dlouhodobé znovuobjevování prostoru WORM, rámované neustálou proměnou – tedy obvyklým procesem mé tvůrčí praxe.
Rozhovor vedla Agáta Hošnová.
Fotografie: Šimona Němečková
Ines Borovac je performativní umělkyně a designérka žijící v Rotterdamu (NL). Má magisterský titul z Design Academy Eindhoven (NL), kde rozvinula svou praxi performativního designu. Jako feministka se Ines Borovac ve své tvorbě zaměřuje na zpochybňování různých systémů, které jsou řízené normami a tradičními hodnotami (např. tradice, náboženské rituály, pracovní prostředí). Cílem její práce je prozkoumat nové formy vyjádření a dát hlas těm, kteří jsou utlačováni. Její díla ožívají skrze performance, které jsou často ovlivněny přítomností diváků. Jako žena pocházející z Balkánu se věnuje dekonstrukci balkánských lidových tradic a zároveň zpochybňuje patriarchální mocenské struktury. Od roku 2022 pracuje spolu s Ginevrou Petrozzi jako spoluzakladatelka uměleckého a designového dua Xsenofemme. Její práce byla vystavena na Ars Electronica, v MU hybrid house, Muzeu současného umění v Záhřebu a na dalších místech.
inesborovac.com
Rebecca Schedler je designérka a výzkumnice pocházející z Německa, která se zaměřuje na propojení designu a vědy. Zkoumá složité vztahy mezi sociálními, kulturními, politickými a environmentálními problémy. Ve své práci se zabývá interakcemi mezi různými druhy, technologiemi a běžnými materiály, jako jsou houby a výkaly. Zkoumá, jak by tyto prvky mohly přispět k rovnější a udržitelnější budoucnosti. Pomocí bioreaktorového systému zkoumá skryté a často opomíjené procesy, které jsou neviditelné nebo považované za nepříjemné, ale tvoří základ našeho prostředí a každodenního života. Rebecca absolvovala Design Academy Eindhoven (NL) s magisterským titulem v oboru sociálního designu a bakalářský titul v oboru textilního a povrchového designu na Kunsthochschule Weißensee v Berlíně (DE). V současnosti působí jako lektorka a instruktorka v Living Station Lab na Willem de Kooning Academy v Rotterdamu (NL).
rebecca-schedler.com
Agáta Hošnová je absolventkou bakalářského programu kurátorství na Goldsmiths College a magisterského programu arts management na King's College v Londýně. Momentálně pokračuje ve studiích na katedře Teorie a dějin umění na UMPRUM. Pracuje v Galerii hlavního města Prahy a působí jako nezávislá kurátorka, aktuálně hostující v galerii Berlinskej model. Zajímá se o možnosti kurátorské teorie a praxe, intermediální přesahy pohyblivého obrazu a umění od druhé poloviny 20. století do současnosti.
© 1885 — 2025 UMPRUM Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
umprum.cz