S fotografkou, teoretičkou a kurátorkou Kateřinou Sýsovou jsme se bavili o jejích nejnovějších fotografických projektech Aby po nás něco zůstalo a Kukbuk, za které získala druhé místo v rámci ceny Osobnost mladé české fotografie do 30 let, řešili jsme prolínání studia fotografie a teorie i kurátorskou přípravu fotografické výstavy Skrze tebe vidím sebe – Dialogy o portrétu v uměleckém centru 8smička v Humpolci.

Text: Ján Gajdušek

Mohla bys prosím na úplný začátek přiblížit, jak ses vlastně ke studiu a praxi fotografie dostala, a jaké to je prolínat studium fotografie se studiem teorie umění?
Já jsem nejdříve studovala žurnalistiku na FSV UK a myslela jsem si, že budu novinářka. Pak jsem zjistila, že novinářkou být, protože tamní prostředí je extrémně drsné, šovinistické a náročné, nechci. Na FSV jsme měli jako specializaci fotožurnalismus, který vyučovali dva skvělí pedagogové Alena Lábová a Filip Láb, a tam jsem zjistila, že je pro mě lepší komunikovat prostřednictvím obrazu. A tak jsem začala fotku dělat a věděla jsem, že ji chci začít taky studovat. Tenkrát jsem dělala dokumentární fotografii, protože to byl směr, který měl k fotožurnalismu nejblíž, a z toho důvodu jsem se rozhodla jít studovat na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který se z fotografických škol asi nejvýrazněji věnuje fotografii, která se silně dotýká reality. Nakonec jsem tam ale zjistila, že dotýkat se reality mě v rámci vlastní tvorby vlastně vůbec nebaví. Zajímá mě, jaké to je, když člověk ty světy inscenuje. I proto jsem vypadla z toho hlavního proudu.

Já myslím, že je právě dobře, když se člověk vymyká…
Ano, zároveň to ale nebylo úplně příjemné, moje práce totiž nebyly vystavované. S jedním kamarádem, který to prožíval podobně, jsme proto uspořádali něco jako „salon padlých“ a měli jsme přes Štěpánku Stein možnost uspořádat výstavu v ostravské galerii Fiducia. Ta výstava se tenkrát jmenovala Bez Stanika, což je polsky „bez podprsenky“. Vystavovali jsme tam my a vybrali jsme taky další autory, kteří tehdy u klauzur hodně pohořeli, ale my jsme považovali jejich práce za mimořádně dobré a zajímavé. Celý vtip okolo té výstavy spočíval v tom, že jsme se v rámci své tvorby nezabývali okolním světem, ale svým egem a sami sebou. Takže to byla taková manifestace vizuálního egocentrismu. V galerii to myslím velmi dobře fungovalo a výstava měla celkem úspěch, nakonec o ní vyšlo i několik recenzí. No a právě tehdy jsem se fotografií chtěla začít zabývat víc, včetně samotné teorie fotografie, což bylo důvodem, proč jsem se rozhodla jít studovat na UMPRUM, kde jsem chtěla studovat teorii fotografie u Karla Císaře. V té době se zároveň nově otevíral Ateliér fotografie II, který mi byl hodně blízký svou komunikací, protože ostatní pražské vysokoškolské ateliéry soustředící se na fotku se zabývají jiným typem fotografie, řekla bych takovou „vančátovskou nefotografií“.

… často to zachází až k objektu…
Ano, je tady hodně silný postkonceptuální směr, což je v pořádku, ale mě v té době Ateliér fotografie II hrozně lákal.

Tento ateliér je ve srovnání s jinými ateliéry fotky, které často překračují hranice různých médií, hodně klasický…
Já bych řekla, že v tom, jak je tento ateliér klasický, tak zase vytváří antitezi vůči konceptualismu a osobně, jak to pozoruji, tak si myslím, že ta antiteze povede zase k nějaké syntéze. Oni objevují nové formy a opravdu si myslím, že některé věci, které se tam dělají, jsou do určité míry průkopnické. Například v tom, jak silně začíná obraz pracovat na pomezí reality a 3D generované reality, což si myslím, že je jeden z významných směrů, který bude ve světové fotografii podstatný.

Kateřina Sýsová, Opencall, Dort, Buřty,
série KUKBUK, 2021

Ty jsi v nedávné době byla oceněna druhým místem v rámci ceny Osobnost české fotografie do 30 let. Mohla bys přiblížit některé z projektů, které tam byly oceněny a kterým ses v poslední době věnovala?
Je to hlavně projekt Kukbuk, což je fotografická kuchařka, kterou jsem ale zatím nedodělala. Zatím je hotový prototyp a ráda bych ji vydala v rozšířené verzi. Teď ji různě předělávám a je tam plno věcí, které chci ještě dofotit nebo přefotit. Tři roky jsem ale pracovala na projektu o zámeckých pánech, což byla práce, která původně začínala jako moje volná tvorba a až následně se posunula do podoby knižního projektu. Zároveň se nejedná o čistě umělecký projekt, protože jsem narazila na nakladatele, který to chtěl vydat pro mainstreamový knižní trh. Musela jsem udělat celkem velké ústupky v mých představách, protože je nutné, aby knížka fungovala i v běžném prodeji. Je to projekt o lidech, kteří si koupili zámek.

Kateřina Sýsová, Pavel Kuře ze zámku Martinice, Jiří Češka ze zámku Zbenice, série Aby po nás něco zůstalo, 2021

Jak jsi vlastně dospěla k tomu tématu?
Souviselo to s tím, že jsem se celkem dlouho snažila pracovat s inscenovanou fotografií, a jak to tak bývá, když se dlouho zabýváš něčím, tak jsem chtěla zase vyzkoušet jiný přístup. Proto jsem hledala něco, kde by se mi znova dařilo víc dotýkat se reality, ale zároveň ne otrocky. A čirou náhodou k nám přijel známý mojí sestry a povídá mi: „Pojď se podívat k fotrovi na zámek.“. Tak jsem samozřejmě hned jela a ten zámek nebyl takový, jak jsem si ho představovala, byla to taková poloruina. Nejvíc mě ale zaujal on, jeho pábitelství a idealizace světa – to, že vzdušný zámek se stal reálným zámkem a reálný zámek se stal vzdušným zámkem. Téměř se mu rozpadlo manželství, zadlužil se, prostě katastrofa, většina lidí by si v tuhle chvíli hodila mašli. On ale dokázal žít i přes všechny peripetie svůj sen zámeckého pána. Jeho idealismus, entuziasmus a schopnost pociťovat štěstí mi přišly úžasné. Proto jsem se o to začala víc zajímat a zjistila jsem, že těchto lidí je hodně. A vlastně je to celé o určitých principech v životě. Oni totiž jdou do něčeho, co racionálně není odůvodnitelné. Kupují si budovu, na kterou si musí vzít půjčku, se střechou, do které prší, a když opraví jednu střechu, tak jim začne zase pršet do té ve druhém křídle. Je to naprosté šílenství, ale zároveň jsou někteří v tom šílenství úspěšní a nějakým způsobem se jim to nakonec podaří. Mě na tom nejvíc fascinoval ten lidský aspekt, že to v něčem jde na vzdor současnému kapitalistickému uvažování, racionalizaci činností atd.

Taky je to spojení se s něčím, co tenhle rozměr ještě přesahuje tím, že člověk sám sebe, právě skrze tuto svou obrovskou snahu, dostává na určitou pomyslnou úroveň původního šlechtice, který v tom zámku žil. Není tam ještě tenhle romantický aspekt?
Je tam romantický aspekt. Oni se vyžívají v tom, že jsou zámečtí pánové, ale zároveň, když se jich zeptáš, jak se cítí, tak kupodivu, přestože je to risk, kterým si prošli všichni, říkají, že se cítí být správcem nebo otrokem toho zámku a necítí se být jeho majiteli. A zcela nejdůležitější je pro ně to, aby po nich něco zůstalo. Zároveň je s tím občas spojený určitý typ nacionalismu a monarchismu, který se do toho promítá. Je to fascinující v paletě těch příběhů, které jsou si zároveň podobné.

Kateřina Sýsová, rodina di Bataglia ze zámku Dub, Pavel Liška ze zámku Vyklantice, série Aby po nás něco zůstalo, 2021

Jako kurátorka jsi společně s Anežkou Kořínkovou připravila fotografickou výstavu Skrze tebe vidím sebe – Dialogy o portrétu pro umělecké centrum 8smička v Humpolci. Mohla bys přiblížit, jak vás oslovili a jaký koncept za výstavou stojí?
Ano, proběhlo to tak, že z 8smičky jsem se dozvěděla, že chtějí udělat fotografickou výstavu a že se rozmýšlejí, jak to pojmout. Tak jsem si k tomu sedla a trochu naslepo jsem týden vypracovávala docela podrobný koncept. Chtěla jsem to zkusit, a tak jsem jim ho poslala, jim se to moc líbilo a kývli na to. Jejich původní návrh byl, že by výstava měla být o portrétní fotografii a pro mě bylo hrozně zajímavé a zásadní začít se zamýšlet nad tím, co to vlastně portrét je. Všichni víme, co je portrét a co je tradičně portrét, mě ale zajímalo, co znamená portrét v současném umění a v současné fotografii. Tohle jsou otázky, které pro mě byly hodně zajímavé a myslím si, že ta výstava možná není přímo o portrétu, ale o pohledu na člověka. Zároveň jsem chtěla portrét vnímat tak, že na základě vytyčení takto „jednoduchého“ žánru se dá velmi přesně sledovat také vývoj samotného média za posledních zhruba 30 let. To mi na tom vlastně přišlo nejzajímavější, a to se potom taky promítlo do konceptu výstavy. Fotka prošla hodně turbulentním obdobím, o čemž píše moc hezky Filip Láb v knize Postdigitální fotografie – všichni si myslí, že nejzásadnější proměnou byl přechod z analogové na digitální fotografii, což je velký omyl, protože ta proměna nastala až o několik let později, kdy nastal přechod na algoritmus.

Plakát k výstavě Skrze tebe vidím sebe: Dialogy o portrétu, 8smička, Humpolec

Tím myslíš třeba nástup Instagramu v roce 2010?
Třeba, tam se úplně změnilo vnímání obrazu včetně samotné práce s fotografií jako takovou, což je něco, co se na výstavě snažíme určitým způsobem načrtnout a zároveň chceme odrazit také určitou proměnu témat, která se za posledních cca 30 let ve fotografii udála. Proto tam rozvíjíme také mezigenerační dialogy mezi autory, protože to je něco, co daní autoři řešili před 30 lety a co se zásadním způsobem odlišuje od současných témat.

Mohla bys přiblížit na jaké umělce jste se zaměřily?
S Anežkou (pozn. Anežka Kořínková je spolužačkou Katky Sýsové a studentkou oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM) jsme se, alespoň co se týká věku, zaměřily na širokou škálu umělců. Nejstarší vystavené autorce je přes osmdesát let, a sice není fotografkou, ale máme tam od ní něco, co ideově pracuje s fotografickým médiem jako takovým. Nejmladšímu vystavujícímu autorovi je pod 25 let. Nejsem zastáncem toho, že je nutné na umělecké dílo nahlížet skrze perspektivu autora nebo jeho života. Myslím si ale, že pokud na to nahlížíme ve vztahu k vývoji daného média, tak to vlastně docela zajímavé je. Speciálně, když se snažíme načrtnout určitý příběh fotografie v Česku.

K výstavě jste společně připravily také katalog. Jak v něm teoreticky pojímáte téma portrétu?
My jsme k tomu samozřejmě přistupovaly s určitým idealismem, trochu jako ti zámečtí pánové, a potom jsme zjistily, že ne úplně všechno jde tak, jak bychom chtěly. Máme tam například skvělý text od Tomáše Pospěcha, který napsal o portrétu v Čechách a o tom, že je zajímavé, že portrét je spíše něco, co vychází z amatérské nebo i pracovní fotografie, a ve fotografickém umění portrét nebyl vlastně nikdy tak zásadní. Pokládá také otázku, jak se k tomu stavět v umění současném. Jestli máme ale něco, na co jsme s Anežkou pyšné, tak to, že se nám podařilo získat překlad od Daniela Rubensteina o původu selfie. Je to zásadní filozof a teoretik fotografie a byl velmi vstřícný a umožnil nám publikovat překlad jednoho z jeho nejzásadnějších textů, což by mohlo být zajímavé pro studenty všech oborů. Rubenstein v textu píše právě o algoritmizaci fotografie, jak to vnímat a co to znamená. Já jsem pro katalog napsala text o estetice identitární krize, kde mě zajímá, jak současní autoři pracují s tématy nebinarity, homosexuality, ženskosti, etnika atd., zamýšlela jsem nad tím, proč je to téma zajímavé v rámci fotografie samotné. Obecně jsme se snažily, aby texty v katalogu odrážely a rozváděly myšlenky, které, doufáme, máme obsaženy ve výstavě a jsou dobře čitelné také pro návštěvníka.

Katko, zajímá mě ještě tvá teoretická diplomka na UMPRUM. Jaké máš téma?
Já se ráda zabývám feministickými tématy, což má v určitém smyslu souvislost s mou rodinou a čemuž jsem se věnovala už na žurnalistice. Zajímá mě, jak současné fotografky využívají jazyk starých mistrů proto, aby převracely původní tzv. „male gaze“. Zabývám se fotografkami, které tato témata využívají nebo odkazují přímo k původním obrazům a nějakým způsobem onen mužský pohled kritizují, převrací nebo redefinují. Jedná se o určitou vlnu, která je patrná ve fotografii. „Female gaze“ je v rámci současné estetiky významný. Tahle vlna začala ve fotografii v 70. letech se Cindy Sherman a trvá do teď. V diplomce se zároveň snažím o určité porovnání jak ve vztahu ke starým mistrům, tak ve vztahu k Cindy Sherman a tomu, kam se posunul tento typ vizuality od svého počátku.

Zajímá mě ještě jak bys vysvětlila tvé vlastní pojetí inscenované fotografie ve spojení s humorem, který je tam přítomen.
To je těžké i v kontextu současného umění, kam se moje tvorba velmi těžko zařazuje. Myslím, že je to v něčem lidové a kdybychom šli do historie, tak to má něco společného s umělci jako Josef Lada, Carl Spitzweg, Pieter Bruegel a obecně určitým typem komentáře či zkratky. Zamýšlím se nad tím, že říct, že se jedná o humor vlastně není úplně přesné. Často se jedná o fotografický nebo vizuální vtip, který je problematický na mnoha úrovních v tom, že může fungovat velmi dobře, ale funguje vždy pouze jednorázově. Opakovaný vtip není vtipem a to platí i pro obrazový vtip. To vnímám jako zásadní problém mé tvorby, na který jsem dosud nenašla odpověď. Myslím si, že to souvisí také s jazykem a mým bilingvismem. Lidé se mě ptají v jakém jazyce přemýšlím a mě odmalička připadá, že v žádném jazyce nepřemýšlím a naopak se to děje formou obrazu. S tím potom souvisí má chuť obrazy vytvářet. Jsou to myšlenky, které mi připadají vtipné nebo zajímavé a chci si je pro sebe převést do fotografické formy. Občas se jedná o absurdní věci a musím přemýšlet, jak to udělat. Zároveň mě baví proces vyrábění. Ať už se jedná o chlupaté knedlíky nebo šití, kde jsem požádala Terezu Chytilovou z UMPRUM, aby mi ušila župánky na jablíčka. Takhle je celý můj tvůrčí proces v něčem rukodělný a v něčem zábavný.

Kateřina Sýsová, Jablka v županu, série KUKBUK, 2021

Ještě k inscenované fotografii. Ty sice říkáš, že svůj vizuální jazyk tam zatím nemáš, já si ale přesto myslím, že ano. Když se na tvé práce podívám, tak tam vidím určitý rozpoznatelný scénografický přístup…
To ano, ale ten přístup není cíleně budovaný. Jednoduchá odpověď by byla, že mě to prostě baví. Zároveň mě nebaví s fotografickým médiem pracovat tak, že bych chodila a hledala ty momenty, což je jeden z typů práce, kdy čekáš. Henri Cartier-Bresson mluvil o rozhodujícím okamžiku, což polopaticky podáno mělo znamenat, že si někam stoupneš a čekáš a čumíš, než ten rozhodující okamžik přijde. No a tohle děláš dennodenně a na konci svého života máš soubor fotografií, který je sice ohromným životním dílem, já jsem ale hrozně nedočkavá, a proto asi inscenuju. Myslím si ale, že oba tyto přístupy mají své opodstatnění. Na všech školách, které jsem studovala, jsem se naučila, že pojímat jedno nebo druhé chápání za správné nebo špatné, je principiálně chybné. Většina věcí má nějaký cíl a smysl v určitém kontextu. Takhle to vnímám a momentálně mám např. období, kdy mě nebaví sledovat inscenované fotografie a spíše si libuji ve snap shotu, takže si procházím např. Libuši Jarcovjákovou nebo Wolfganga Tillmanse.

Kateřina Sýsová, Králík na smetaně, Kuře na paprice, Chlupaté knedlíky, série KUKBUK, 2020

V souvislosti s tím doporučuji výstavu Ester Krumbachové v Brně, kde je cyklus fotek Libuše Jarcovjákové, která nafotila skvělé momentky koček v bytě Ester Krumbachové…
Do Brna musím jet : )  Zároveň jsme v 8smičce Libuši vystavili velkou vytapetovanou zeď, kdy nám dala k dispozici soubor fotek, který se jmenoval mobil-life a obsahoval 8000 snímků. Jsou to fotky, které fotila po určitou etapu na svůj telefon. Celý soubor byl nepřebraný, což bylo hrozně zajímavé, protože když jsem to viděla, tak mi přišlo, že Libuše tou fotografií opravdu žije a vytváří jeden silný cyklus za druhým, což je potom zároveň zajímavá práce s archivem. Ještě k zámeckým pánům. Přestože jsem je inscenovala, tak vznikl určitý typ inscenovaného dokumentu, což si myslím, že je zajímavý směr a zároveň se to k danému tématu velmi hodí, protože oni v podstatě inscenují svůj vlastní život.

Když vymýšlíš inscenovanou fotografii, jak vlastně postupuješ?
Nejprve si udělám třeba nějaký rozkres nebo mi to nějakou dobu jenom levituje a zraje v hlavě. Před samotnou realizací potom celkem důsledně připravuji a občas vyrábím rekvizity a cíleně hledám speciální modelku nebo modela. Potom už jenom fotím – jednu fotku třeba čtyři hodiny. Je to vlastně spoustu práce pro jeden snímek. Hodnota inscenované fotografie je z tohohle hlediska dost problematická, protože fotografie jako taková v naší době nemá žádnou hodnotu. Je to nesmírně instantní médium, které pro většinu lidí trvá jenom zlomek vteřiny. 

Přemýšlíš teď o nějakém dalším tématu, které bys chtěla zpracovat?
Zaměřuji se teď spíš na krátkodobé cíle. Chtěla bych dopracovat Kukbuk, sháním pronájem ateliéru a také pro jednu fotografii domácí prasátko. Prostě pořád něco chybí, to se potom člověku špatně soustředí na nějaké dalekosáhlé životní cíle…