„Naším úspěchem bude, když bude výuka studenty bavit.“ Rozhovor s vedoucími Ateliéru architektury IV o tom, jak v sobě zažehnout pozorovatelský talent a proč je někdy lepší nestavět.

Architekt Roman Brychta vede na UMPRUM spolu s architektkami Markétou Mráčkovou a Barborou Šimonovou Ateliér architektury IV (A4). Hnacím motorem jejich ateliéru je především dialog a vzájemná inspirace. Se studujícími společně komentují aktuální společenská témata a hledají možnosti řešení. A4 je také důsledným iniciátorem mezioborové spolupráce – na jedné straně maximálně využívá potenciál UMPRUM, když navazuje spolupráce s ostatními ateliéry, na straně druhé pak rozvíjí semestrální témata diskusemi s odborníky a lidmi z různých oborů. Jak funguje ateliér z koncepčního hlediska na denní bázi, jakým způsobem nachází palčivá témata a co přesně pro vedoucí ateliéru znamená pedagogický úspěch? Rozhovor pro UMPRUM Online vedla Nikol Galé, absolventka Katedry teorie a dějin umění.

Architekturu pojímáte jako starost o místo, ve kterém žijeme. Jaké jsou v tomto ohledu podle vás výzvy současné architektury? Jaká témata rezonují mezi studujícími?

█ RB (Roman Brychta): Vezmu to odzadu. Když jsem před dvanácti lety nastupoval, studenti tehdy uvažovali poměrně odlišně. Ačkoliv klimatická změna ve společnosti rezonuje již od ropné krize v 70. letech, studenti a studentky jí v současnosti spolu s důsledky pandemie řeší opravdu intenzivně. Pozorují svět kolem sebe a kriticky vnímají věci, které nefungují. Hodně řešíme téma, proč bychom vlastně měli stavět. Osobně se jim nedivím, jelikož se i ve své práci setkávám s případy, kdy investor skoupí pozemky, na kterých začne stavět novou čtvrť, aniž by to jakkoliv prospělo městu.

A ty výzvy? Ty vyplývají z reality. Když byla v roce 2014 a 2015 obrovská migrační vlna, měli jsme téma Exodus. Pandemie zase přinesla téma Hranice. Hodně ze studentů vnímá mezistátní hranice pouze prostřednictvím sms od operátora, který je vítá v nové zemi. Když ale hranice s pandemií zavřeli, bylo to pro ně něco úplně nového. Naše motto „starost o místo, ve kterém žijeme“, záměrně nepopisuje nic konkrétního, ale současně obsahuje všechno.

█ MM (Markéta Mráčková): Studenti se zároveň poslední dobou snaží vyjadřovat pomocí jiných prostředků než jen těch ryze architektonických. Hledají nové způsoby, jak se projevit a jak svoje myšlenky předat ostatním. Napíšou například knihu, odprezentují svou práci pomocí animace nebo performance.

Myslím, že se architektura jako pojem obecně přehodnocuje. Často zasahuje například do sociálního inženýrství. Také lidé, kteří se architekturou profesně nezabývají, začínají chápat, že dobrá architektura není jenom o velkém gestu, ale může jí být naopak i malý zásah, který v daném místě funguje a pomáhá společnosti.

█ RB: Architekt by v určitých momentech měl říct, že by neměl vzniknout ani návrh. Na druhou stranu, v každém architektovi je nějaká ambice. Potlačit ji je těžké, ale může to být zároveň tím největším gestem.

Myslíte si, že studující jsou ochotni své autorské vyjádření potlačit na úkor prospěchu celku?

█ RB: Mám dojem, že někdy máme naopak problém z nich dostat nějaký výsledek, protože nad vším hodně přemýšlí. Pořád dané téma rozpitvávají, až začnu být nervózní a tlačit na dodání půdorysu.

Implementujete do výuky nějaké nové prostředky?

█ RB: Nové je pro mě silné slovo, ale vždy se k danému tématu snažíme přizvat lidi, kteří nejsou architekty, ale mají k problematice co říct. Propojili jsme se například se studenty sociologie z Univerzity Karlovy a zjišťovali, co sociolog potřebuje od architekta a naopak. V semestru nazvaném D-35 Vysoké Mýto – Litomyšl jsme řešili téma, které se týkalo rehabilitace dopravních průtahů měst po dodělání dálnice D35, která hlavní proudy dopravy vyvedla mimo ně. Místa bývalých městských průtahů jsme se rozhodli vrátit městu, a k tomu jsme potřebovali zpracovat kvalitní sociologický průzkum. Ve spolupráci se Socionauty jsme proto oslovili Univerzitu Karlovu. Po základním školení jsme se všemi studujícími jeli do obou měst, kde společně vyrazili do terénu a zpracovávali kvalitativní sociologický průzkum, který byl důležitým podkladem pro vlastní semestrální práci.

Workshop Architektura a sociologie. Zdroj: archiv A4

█ MM: Myslím, že největší hodnotou je, že trávíme čas v ateliéru společně. Pandemie nám ukázala, že ačkoliv lze vést konzultace online, je to ohromně náročné.

█ RB: Osobní konzultace jsou velice obohacující. Pro nás to bylo v době pandemie tak nezvladatelné, že jsme do školy začali chodit alespoň my tři, abychom udrželi nějaký kontakt. Nový prostředek – online výuka – se tím pádem úplně neosvědčil. V rámci semestru vyhlašujeme skicovací čtvrtky bez počítačů.

█ BŠ (Barbora Šimonová): Během skicovacích čtvrtků se snažíme společně se studenty přenést jejich myšlenky na papír.

Společná večeře. Zdroj: archiv A4

Jak byste popsali koncepci či hlavní myšlenkový proud Ateliéru architektury IV?

█ BŠ: Kritické myšlení a vlastní cesta. Důležitá pro nás je i zvídavost. Chceme, aby studenti byli zvědaví.

█ RB: Já bych to shrnul jako společné hledání vlastní cesty. Důraz klademe na mezioborovost a obecný rozhled. Nezadáváme konkrétní úkoly, tedy alespoň většinou, zadáváme téma. Student ho musí analyzovat, najít problém, a pak najít řešení a vhodný způsob jeho prezentace. Proto je pro nás důležitější vždy proces než výstup. V našem ateliéru člověk neuvidí nažehlené realistické vizualizace.

Iniciujeme také spolupráci s ostatními ateliéry na UMPRUM: studující od Petra Babáka (Ateliér grafického designu a nových médií) graficky zpracovávali prezentace klauzurních prací našich studentů a studentek. Studující Jiřího Černického (bývalý vedoucí Ateliéru Volné umění II) se s námi podíleli na procesu navrhování bytových domů na prázdných parcelách v širším centru Prahy v rámci semestru věnovanému Baugruppe. Se studujícími Ateliéru textilu jsme strávili prodloužený víkend u Jitky Škopové na mlýně (bývalá vedoucí Ateliéru textilu), kde jsme experimentovali s textilem a vytvořili instalace v tamním prostředí. V rámci semestru Stanice metra vznikl ve spolupráci se studenty a studentkami Federica Díaze (bývalý Ateliér Supermédií) projekt podzemní stanice metra, kam se přenášel obraz z města nad stanicí. A uskutečnili jsme také společný výjezd do Ostravy, kde jsme se studujícími Ateliéru animace a filmu a Jakubem Zichem (asistent Ateliéru animace a filmu) vymýšleli a testovali projekce v průmyslovém areálu Vítkovic.

Artsemestr 2023 léto, tema Archiv výtvarného umění a Depozitář pro umělce. Foto: Jakub Demartini a Kristína Opálková

Přijímacích pohovorů se ve vašem ateliéru účastní také studenti a studentky, kteří s vámi konzultují výběr kandidátů. V čem vám tato praxe pomáhá?

█ RB: Když jsem nastupoval do školy, tak mi tehdejší rektor Jindřich Smetana řekl, že týden přijímacích pohovorů je nejtěžší v celém akademickém roce. Měl pravdu. Pro nás je důležité, aby v ateliéru dobře fungoval kolektiv, proto k pohovorům zveme i studenty a ptáme se na jejich názor.

█ BŠ: Nejsme dokonalí, někdy můžeme někoho přehlédnout. Studenti nás na něj ale dokážou upozornit. Máme tak další poradní hlas.

V ateliéru vydáváte publikace zkoumající různá témata, např. Architektura demokracie zabývající se urbanistickými souvislostmi vládních budov, anebo publikace Hranice, která mapuje místa bývalých hraničních přechodů a specifika příhraničních oblastí obecně. Jak daná témata vybíráte a zpracováváte?

█ RB: K publikacím se sluší říct, že jsou pod grafickou supervizí Matěje Hanauera, který nám před několik lety v rámci spolupráce s ateliérem Petra Babáka (Grafický design a nová média) navrhnul vizuální identitu A4. Nejraději bychom vydávali publikaci ke každému tématu, ale na to není dostatek času, peněz a energie.

█ BŠ: Vyžaduje to přípravu. Aby v publikaci bylo zajímavé čtení, je potřeba oslovit lidi, kteří mohou k danému tématu napsat odborné články. Nemělo by to fungovat jen jako katalog projektů.

█ RB: Impulsy pro publikaci Architektura a demokracie byly dva. Na jedné straně to byl fakt, že jsme toto téma natáhli na dva semestry, na straně druhé pak ležela doktorandská práce naší absolventky Elen Fialové, která se týká spojení architektury a demokracie.

█ BŠ: Pěkná kniha by šla zpracovat k tématu Ikony (studenti společně s historiky architektury hledali a zkoumali nedostavěné projekty napříč historií – pozn.red.), ale opět narážíme na nedostatek lidských a finančních kapacit.

Publikace, které ateliér A4 pravidelné vydává. Zdroj: archiv A4

█ MM: Co se nám daří více, je semestrální projekty vystavovat. Příští rok budeme vystavovat na Trienále SEFO v Olomouci. Ve spolupráci s Martinou Mertovou, která ho připravuje, budeme zpracovávat téma barokního opevnění Olomouce (tzv. fortový „věnec“). Bude nás zajímat, jak můžeme naložit s pásem vojenských staveb, které mohou, ale také nemusí mít nějaké funkce, a jak by vůbec mělo město fungovat na rozhraní s krajinou.

█ BŠ: Knihy mají sice dlouhou trvanlivost, ale zpětná vazba z výstav je pro studenty i pro nás také důležitá.

Co považujete za pedagogický úspěch z pohledu vedoucích ateliéru?

█ MM: Když po odchodu ze školy nebudou nenávidět architekturu a budou mít motivaci stále něco tvořit. Důležité je, aby každý našel svoji cestu.

█ RB: Úspěchem bude, když bude výuka studenty bavit. Nejhorší je znuděný student. A samozřejmě je skvělé sledovat dráhu absolventů, kteří iniciují změny ve svých rodných městech a vesnicích. To je důležitá věc – kultivovat prostředí a ukazovat lidem, že místa, v nichž žijí, mají potenciál. Je výborné, když studenti v tomto směru neztratí pozorovatelský talent a dále ho rozvíjí.

█ BŠ: A pak by ještě měli odcházet nabití architektonickými zbraněmi ve smyslu, aby dokázali dobře materializovat svoje myšlenky, což může být někdy velice těžké.

Takže by se dalo říct, že vaší motivací pro vedení ateliéru je zažehnout ve studentech pozorovatelský talent?

█ RB: Ano. Angažovanost je v tomto ohledu asi silné slovo. Je nicméně dobře, když jim není jedno, co se kolem nich děje.

█ BŠ: A je také dobře, když si začnou pokládat zásadní otázky. Otázka je vždy cesta ke změně.

█ Roman Brychta v roce 1995 absolvoval Školu architektury Emila Přikryla na Akademii výtvarných umění. Do roku 2002 spolupracoval s architektem V. Králíčkem a dalšími. V roce 2002 založil s kolegy společnost Projektil architekti. Od roku 2011 vede Ateliér architektury IV na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde byl v roce 2021 jmenován profesorem. V roce 2020 založil vlastní ateliér Roman Brychta Architekti. Hlavní charakteristikou ateliéru je otevřenost k mezioborové spolupráci a vnímání architektury jako starosti o místo, ve kterém žijeme. Ve svých projektech nabízí otevřenou komunikaci, kde všichni účastníci procesu mají svoji kompetentní, a hlavně odpovědnou funkci. Roman Brychta je držitelem dvou Národních cen za architekturu.

█ Markéta Mráčková studovala na Fakultě architektury ČVUT a na Škole architektury Emila Přikryla na AVU. V rámci studií působila na Fakultě architektury RWTH Aachen v Německu.

█ Barbora Šimonová studovala na Fakultě architektury VUT v Brně, na Škole architektury Emila Přikryla a v ateliéru Nových médií Anny Daučíkové na AVU. V rámci studií působila na Universitat Politecnica de Valencia a Universidade do Estado do Rio de Janeiro.

█ Markéta Mráčková a █ Barbora Šimonová se seznámily během studia na AVU a v roce 2013 začaly pracovat v autorské dvojici. V roce 2016 založily kulturní družstvo cosa.cz, s cílem zastřešit své různorodé aktivity v oblasti architektury, výtvarného umění, literatury a filmu. Společně s Barborou Šimonovou získaly stipendium na School of Architecture na Tianjin University a společně také absolvovaly umělecké rezidence v Rustavi, Charkově a v Českém Krumlově. V roce 2014 vydaly knihu Legenda o sídlišti, o rok později vyšel překlad příběhů Gottfrieda Müllera Melancholie a dobrodružnost stavění: 25 zapomenutých staveb. Od roku 2016 také pracují na video portrétech staveb z 80. let 20. století, které jsou ke zhlédnutí na webu cosa.tv. V roce 2020 vydaly knihu Ahoj sestro, vítej v Číně, která reflektuje jejich pětiměsíční pobyt v Číně. Příležitostně se také zabývají architektonickým rapem, jejich písně Bude to Bílý, černý nebo maximálně šedý a Baví vás to? Hlavně vás to musí bavit! zprostředkovávají momenty z běžné praxe dvou architektek. Od roku 2020 pak spolu působí jako asistentky Romana Brychty v Ateliéru architektury IV na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

█ Nikol Galé je historička a teoretička umění, kromě studia Katedry teorie a dějin umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze studovala také na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Fakultě architektury ČVUT. Aktuálně působí jako redaktorka v oblasti architektury, designu a umění na volné noze a věnuje se svým projektům. Jedním z nich je Studio LIPO, jehož posláním je umožnit ambiciózním architektonickým a designérským ateliérům a značkám naplnit jejich komunikační potenciál a budovat tak dlouhodobé, silné a důvěryhodné vztahy s audiencí. Další z projektů – projekt YOTS se naproti tomu zabývá vývojem a výrobou atypických betonových komponent, nábytku a volně stojící biokrbů.