Pavel Barša

ŠIMONA NĚMEČKOVÁ 

Pavel Barša

Pavel Barša je profesorem politologie na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Věnuje se politické filosofii, teorii nových sociálních hnutí a mezinárodních vztahů. Momentálně spolupracuje na knize Central European Culture Wars: Beyond Post-Communism and Populism, která se zabývá nástupem neonacionalismu a kulturními válkami ve střední Evropě. V osmdesátých letech minulého století byl členem hudebních skupin Odvážní bobříci a Pro pocit jistoty.

CO Z POHLEDU SVÉ ODBORNOSTI VNÍMÁTE JAKO NEJPALČIVĚJŠÍ SPOLEČENSKOU OTÁZKU SOUČASNOSTI A LZE NAZNAČIT CESTY K JEJÍMU ŘEŠENÍ?

Globální oteplování a úbytek biodiverzity. A myslím, že moje odbornost nehraje roli, že je to otázka pro všechny. Co se týče řešení, musí být radikální. Jinak se tyhle procesy nezastaví.

Můj pohled na svět se utvářel v osmdesátých letech. Tehdy jsem dospěl k závěru, že růst je s ekologickou a sociální udržitelností slučitelný. Myslel jsem si, že transformace Československa může proběhnout tak, že se připojíme k Západu a politika bude ekologickou stránku a společenskou nerovnost řešit. Tuhle iluzi jsem dnes už ztratil.

Dnes si naopak myslím, že růst není slučitelný ani s ekologickou, ani sociální udržitelností, podívejte se na ekonomickou krizi z let 2008 a 2009.

Už nevěřím, že jenom reformní modifikace kapitalistického modelu rozvoje bude stačit na to, aby se třeba ekologická krize zvládla. Nezbývá nám nic jiného než na různých úrovních experimentovat, vymýšlet radikální cesty, jak změnit způsob života, způsob výroby, spotřeby, způsob práce. 

Myslím, že to vůbec nebude jednoduché, a vlastně nejsem ani optimista. Mám pocit, že virus je zkouška. A zatím se ukazuje, že toho zas tak moc neměníme. Ale on nás bude zkoušet dál a většina z nás si snad uvědomí, že svůj způsob života budeme muset změnit radikálněji.  

CO Z PŘEDKORONAVIROVÉ DOBY STOJÍ PO DVOU VLNÁCH PANDEMIE A RESTARTU SPOLEČNOSTI ZA ZACHOVÁNÍ, A K ČEMU SE NAOPAK UŽ NEVRACET?

Teď jsme na rozcestí. Rok a půl po začátku koronavirové krize vyletěli vloni v létě první dva milionáři, respektive miliardáři do vesmíru. Ukazuje se tak, že naše planeta už růst nezvládá. Jednou cestou je představa, že budeme industrializovat vesmír, když už to s naší planetou nepůjde. A bude to velmi závažná debata. Jedno křídlo bude tvrdit, že v růstu lze pokračovat, že i jeho záporné aspekty se ve vesmíru ztratí. Já jsem zastánce druhého názoru. Podle mě je to do jisté míry i hodnotová otázka, která se nedá vyřešit vědeckým rozhodnutím. Odpověď bude záviset na tom, jakým způsobem chceme žít, jestli chceme pokračovat v dosavadním stylu západní civilizace. Náš blahobyt na severu a západě je navíc ve skutečnosti na úkor jiných lidí, kteří žijí na globálním jihu. 

Kdyby i oni měli takový životní styl jako my, je zcela evidentní, že planeta zkolabuje. A všichni si musíme položit otázku, jestli v takové situaci chceme žít. Nejde mi o moralizování, ale o přemýšlení nad tím, co podle každého z nás znamená dobrý život. A jestli místo toho, co nám vnucuje společnost, můžeme všichni společně, nebo každý zvlášť, hledat nějakou alternativní cestu.

MÁME ZA SEBOU TAKY LOCKDOWN, NUTNOU PRÁCI Z DOMOVA. JAKÁ BYLA VAŠE ZKUŠENOST? NAKOLIK JE PRO VÁS DŮLEŽITÉ, V JAKÉM PROSTŘEDÍ SE VĚNUJETE MYŠLENÍ NEBO PRÁCI?

Mně osobně se život moc nezměnil, protože většinu času trávím sám s knihou. Kde však došlo k radikálnímu posunu, bylo vyučování. Když triumfalistické řeči o tom, že všechno teď půjde online a budeme mít e-learning, odezněly, všichni si uvědomili, že sociální kontakt je pro vzdělávání důležitý. Plnohodnotné vzdělání nejde bez toho, že se lidé fyzicky setkávají. Online forma to nikdy nemůže nahradit.

JE DOST LIDÍ, KTEŘÍ NEMAJÍ PRO POLITIKU VŮBEC POCHOPENÍ. TAK SE CHCI ZEPTAT, JAK BYSTE CO NEJJEDNODUŠEJI A NEJSROZUMITELNĚJI LIDEM, JAKO JSEM JÁ, POLITIKU POPSAL?

Dám vám definici, kterou říkám svým  studentům a studentkám. Politika je správa věcí veřejných. Na jedné straně jsou záležitosti, které se týkají jenom nás jako jednotlivců, do nichž by nám politika neměla lézt, ale na straně druhé také věci jako globální oteplování. Kvůli takovým problémům, co zasahují všechny, je potřeba, aby politika fungovala alespoň trochu snesitelně. Abychom se mohli na politický proces spolehnout, musíme mít možnost vybrat si své představitele, kteří to budou řešit. Musíme věřit, že proces volby je férový.

MYSLÍTE, ŽE JE POTŘEBA, ABY MĚL O POLITICE ALESPOŇ NĚJAKÝ POJEM KAŽDÝ?

Ano, ale ne nutně abstraktně, ale právě v těch konkrétních otázkách, které se dotýkají jak jeho, tak všech ostatních. Bez veřejné moci, veřejného zásahu nebo regulace se žádný problém nevyřeší.

MĚL BYSTE NĚJAKÉ DOPORUČENÍ, ODKUD INFORMACE O POLITICE CO NEJSPOLEHLIVĚJI ČERPAT?

Klíčová jsou veřejnoprávní média. Nevidím to jen v Česku, ale i ve Francii, Velké Británii i dalších zemích, kde mají dobrou veřejnoprávní tradici. Taková média jsou alespoň nějak důvěryhodná, jsou do jisté míry nezávislá, nemají k politické moci bezprostřední vztah. Důležité také je, že v nich zaměstnávají dobré novináře, kteří jsou schopni komplikované problémy našeho společného života rozebírat — což se třeba s koronavirem, jeho chováním a co způsobuje, ukazuje jako důležitá věc. Většina z nás tomu prostě nerozumí a je klíčové mít dobré žurnalisty, kteří nám odborný jazyk přeloží. Je skvělé, když dobří vědci vstupují do veřejného prostoru a mluví lidským jazykem, ale novináře potřebujeme stále. A doplnit je občanským žurnalismem, který jde zezdola, a přestože nemá takové kompetence, v určitých věcech může občas rigidní mainstream doplňovat. Fungující politika potřebuje oba druhy žurnalistiky. Bez dobře fungujících médií politický život není možný.

VIKTORIE MACÁNOVÁ

Tereza Matějčková

Tereza Matějčková je česká filosofka, působí a přednáší v Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se především výkladem Hegela, neotřelý pohled na jeho Fenomenologii ducha zpracovala v knize Hegelova fenomenologie světa, která vyšla v roce 2018.

CO Z POHLEDU SVÉ ODBORNOSTI VNÍMÁTE JAKO NEJPALČIVĚJŠÍ SPOLEČENSKOU OTÁZKU SOUČASNOSTI A LZE NAZNAČIT CESTY K JEJÍMU ŘEŠENÍ?

Nejpalčivější se vůbec neodvážím vybírat. Zmíním ale problém, který za byť jen palčivý považuji. Dobře ho ilustruje případ německé pětibojařky Anniky Schleu, která se účastnila olympiády v Tokiu. Podle pravidel pětiboje si koně, s nímž absolvujete parkúr, losujete. Sportovkyni vylosovali koně, který odmítl skákat. Annika jej několikrát pobídla bičem a pak se v zoufalství rozplakala — kdyby parkúr zvládla, pravděpodobně by vyhrála zlatou medaili. Fotografie plačící ženy, která bije koně, nebyly pěkné a obletěly svět. Sportovkyni začaly chodit výhrůžky, média ji označila za tyranku, německý Svaz na ochranu zvířat na ni podal trestní oznámení.

Tento příběh ukazuje, jak z nás média lepší lidi nedělají. Schleu nejednala správně, ale média a lidé na sociálních sítích ji trýznili za chybu, jíž bylo těžké se nedopustit. Jasně, mohla hned sesednout z koně a vzdát to. Jenže sportovci jsou trénovaní na to, aby se nevzdávali. Je to širší problém: díky médiím máme možnost sledovat, kterak se lidé dopouštějí větších i menších chyb, a pak je za to veřejně bičujeme, občas v přímém přenosu a často pod záminkou vznešených ideálů. To je jistě hloupé a kruté, ale navíc tím ničíme náš vztah k selhávání: dělat chyby je nutné. Bez nich se nikam neposuneme. Nebudeme-li je u druhých respektovat, můžeme se vzdát i představy, že bychom kdy v nějaké výzvě obstáli my sami — vždyť výzvy často řešíme stylem pokus/omyl.

Nejde pochopitelně jen o jednu německou sportovkyni, ale o politiky, novináře, umělce… vlastně o nás všechny, neboť nás všechny, včetně dětí, sociální sítě vtáhly na veřejnost. Obecně se obávám, že nás, včetně mě samotné, média v jejich rychlosti a impulzivnosti dělají trochu hloupějšími a o dost krutějšími. To se nám vyplatit nemůže.

NAPADÁ VÁS, CO S TÍM?

Pro začátek se můžeme učit vzít si na reakce čas, a to zvlášť, když chceme někoho zničit — šetříme tím často důstojnost vlastní i druhých. A hlavně dáváme lidem šanci, aby se k nějakému problému vůbec mohli postavit.

 
ŽIJEME V DOBĚ PLNÉ KRIZÍ — KLIMATICKÉ KATASTROFY, KRIZE DŮVĚRY V POLITIKU A VĚDU, KRIZE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ, JSME UPROSTŘED PANDEMIE KORONAVIRU. VŠECHNO VELKÉ SPOLEČENSKÉ VÝZVY. ZMĚNILY NĚJAK VÁŠ POHLED NA SVĚT NEBO VÁS DONUTILY PŘEHODNOTIT SVOU PRÁCI?

Naštěstí moje práce nemá na ostatní bezprostřední dopad. Filosofie tak sice občas má nevýhodu, někdo ji kvůli tomu nebere vážně, ale taky je to velká výsada. Filosofie nemusí být ve vleku poslední módy, může si dovolit být opožděná, některé krize nereflektovat hned. Chrání ji to před tím, aby ničila životy nebo někoho ohrožovala. To je velký luxus.

CO Z PŘEDKORONAVIROVÉ DOBY STOJÍ PO DVOU VLNÁCH PANDEMIE A RESTARTU SPOLEČNOSTI ZA ZACHOVÁNÍ, A K ČEMU SE NAOPAK UŽ NEVRACET?

Když na jaře 2020 udeřila koronavirová krize, měla jsem za sebou asi pět účastí na zahraničních konferencích. A přestože posledních dvacet let cestuji důsledně jen pracovně a nikdy ne „rekreačně“, protože cestování nesnáším, tak k pověstnému akademickému turismu bych se vracet nejspíš nechtěla. Mnoho konferencí jde nahradit online, a i když nikomu létání zakazovat nechci, akademický svět se v tomhle omezit může a měl by. Konkrétně v humanitních vědách mi cestování kdovíjak přínosné nepřipadá. Já jsem během koronavirové krize měla víc času si v klidu něco přečíst i napsat. A to bylo řádově přínosnější než lecjaká konference.