Jiří Horáček

MIRIAM PRUŽINCOVÁ 

Jiří Horáček

Jiří Horáček je lékař, psychiatr a pedagog. Zabývá se neurobiologií a výzkumem schizofrenie, deprese a dalších psychických onemocnění. Zkoumá mechanismy a účinky antipsychotik a psychedelik a jejich dopad na lidskou psychiku a chování. Vedle výzkumu působí jako profesor na Univerzitě Karlově a je autorem či spoluautorem řady publikací zabývajících se neurobiologií léčby sluchových halucinací, schizofrenií nebo mechanismem účinku psychedelik.

CO Z POHLEDU SVÉ ODBORNOSTI VNÍMÁTE JAKO NEJLPALČIVĚJŠÍ SPOLEČENSKOU OTÁZKU SOUČASNOSTI A LZE NAZNAČIT CESTY K JEJÍMU ŘEŠENÍ?

Dokud si neuvědomíme, že mezi okolním světem a obrazem světa v naší mysli existuje nervový systém, který nám realitu zprostředkovává, budeme narážet na různé paradoxy. Musíme přestat předpokládat, že to, jak se nám svět jeví v našich myslích, odpovídá i fyzikální realitě. Nejpalčivější otázky, jako co je správné a co špatné, co je pravda a co není, do té doby jinak nebudeme moci řešit.  

ŽIJEME V DOBĚ PLNÉ KRIZÍ — KLIMATICKÉ KATASTROFY, KRIZE DŮVĚRY V POLITIKU A VĚDU, KRIZE DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ, JSME UPROSTŘED PANDEMIE KORONAVIRU. VŠECHNO VELKÉ SPOLEČENSKÉ VÝZVY. ZMĚNILY NĚJAK VÁŠ POHLED NA SVĚT NEBO VÁS DONUTILY PŘEHODNOTIT SVOU PRÁCI?

Zažíváme kvůli nim obrovskou míru nejistoty, která rapidně narostla. Můj obor se musí snažit najít cesty, jak kultivovat schopnost nejistotu snášet. Život má dva módy. První odpovídá přehledné cestě, kdy víme, kam směřujeme. Druhý nejistotě, s níž po světě bloudíme. Právě prožíváme ten druhý a měli bychom zjišťovat, jak si na něj zvyknout. Třeba pomocí psychoterapie. Někteří lidé to snáší lépe, jiní hůře. A těm druhým bychom měli pomáhat. Nejistota je psychologický risk.

CO ZACHOVAT A K ČEMU SE NAOPAK NEVRACET?

Z krizové situace bychom si měli vzít ponaučení. Neptát se jenom, co nám vzala, ale i co nám dala. Čím nás inspiruje. Například se ukazuje, že svět se může velmi rychle změnit v nepřehledný les a s tím musíme počítat.

CHEDELIKŮM SE VĚNUJETE PROFESNĚ, ALE MÁTE S NIMI OSOBNÍ ZKUŠENOST? ZAŽIL JSTE TŘEBA NĚKTERÝ Z FENOMÉNŮ, O KTERÝCH MLUVÍ STANISLAV GROF — VIZE PORODU, ZTRÁTU EGA, ZÁŽITEK SMRTI A PODOBNĚ?

Psychiatrii a skupině farmak, která se označují jako psychedelika, se věnuji na nejrůznějších úrovních — od zvířecích modelů přes působení na zdravé dobrovolníky až po využití v klinické psychiatrii. Zjišťuji, jestli mohou mít přínos pro lidi, kteří strádají nějakou duševní poruchou. Osobní zkušenosti mám.

U nás v Národním ústavu duševního zdraví jsme řešili celou řadu projektů, v nichž jsme pracovali s lidmi.

Byl jsem jeden z prvních, kteří se do experimentů zapojili, protože považuji za správné mít zkušenost z první ruky. Přineslo mi to nesmírně moc. Psychedelika změnila v základních otázkách můj světonázor, třeba pohled na vztah mezi fyzikální, respektive vnější realitou, a tím, jak ji prožíváme. Intuitivně předpokládáme, že obrazy věcí věcem samotným odpovídají. Přitom to tak není. Tahle mylná intuice je nám natolik vlastní, že je těžké se od ní oprostit.

Farmakologický nástroj, jako jsou psychedelika, u nichž víme, jak přesně v mozku fungují, odhaluje spoustu věcí. Hlavní je, že nás učí, jakým způsobem lidský mozek promítá realitu na matnici naší mysli. A zároveň nám mohou říct, jaký svět může za hranicemi našich myslí být.

MŮŽETE NĚKTERÉ Z EXPERIMENTŮ PŘIBLÍŽIT?

Jsou velmi komplexní, vážíme si, že máme možnost s těmito látkami pracovat, a tak se snažíme, aby podání psilocybinu, ketaminu nebo THC mělo co největší přínos. Intoxikovaný člověk většinou řeší spoustu úkolů, sledujeme ho přes EEG nebo pomocí magnetické rezonance, experimentů je celá řada. Podání v laboratorních podmínkách ale určitě není jedno z nejpříjemnějších, protože po našich dobrovolnících během sezení stále něco chceme.

S těmito látkami pracujeme ale také u klinických pacientů trpících především depresí. Ukazuje se, že psychedelika mohou mít výrazný terapeutický potenciál pro léčbu depresivní poruchy.

NENÍ PRO MOZEK NEBEZPEČNÉ UŽÍVAT PSYCHEDELIKA? EXISTUJÍ NÁVODY, JAK TO DĚLAT BEZPEČNĚ? CO DOPORUČUJETE?

Těžko můžu doporučovat něco ilegálního, navíc my tyto látky studujeme vědecky. Jejich toxicita je ale výrazně menší než u alkoholu a dalších substancí vyvolávajících závislost. Psychedelika závislost nezpůsobují, při opakovaném podávání spíš přestávají fungovat. Ale mají svoje rizika, jako jsou psychologické úrazy, hrozí i výrazně negativní zkušenost, která může vyvolat až posttraumatickou stresovou poruchu. Doporučuje se neužívat psychedelika sám, mít zkušeného průvodce, nekombinovat s alkoholem a tak podobně.

MYSLÍTE SI, ŽE INTUICE JE DALŠÍ LIDSKÝ SMYSL?

Když vyvozujeme, jak funguje realita, tak většinou jdeme z jednoho kroku na druhý, následujeme kauzální řetězec příčin a následků. Osobně se domnívám, že intuice je jakýsi rychlý vhled do tohoto kauzálního řetězce, při kterém několik kroků přeskočíme, rovnou k závěru. Může to být výrazně efektivnější, ale je s tím spojené mnohem větší riziko chyby.

JE LÁSKA EMOCE NEBO LIDSKÁ POTŘEBA?

Asi obojí. Záleží na kontextu. Láska je bezpochyby unikátní emoční stav, v němž se přestáváme cítit sami. V klasickém vztahu jsme najednou součástí dvojice, vzdáváme se části sebe sama. Pro lásku je charakteristické, že druhému dávám dar v podobě omezení svých vlastních potřeb.

JAK SE Z NEŠŤASTNÉ LÁSKY DOSTAT?

Touto otázkou se zaobírá jeden z nejvýznamnějších současných psychoterapeutů Irvin Yalom. V jeho autorské knize Láska a její kat na řadě příběhů ukazuje, jak komplexní fenomén láska je. Taky připomíná, že psychoterapie, která u většiny neurotických úzkostí a dalších psychických problémů funguje, v případě lásky selhává. Nešťastná láska je věc, kterou musíme prožít. Chce to nějaký čas, možností intervence moc není. Jako živočišný druh existujeme nějakých dvě stě tisíc let, tak by na to už dávno někdo přišel. To není náhoda. Prostě to nejde rychle, je potřeba čas.

KDYBYCH DLOUHODOBĚ POTLAČOVALA SVOJE EMOCE, MOHLA BYCH MÍT NÁBĚH NA NĚJAKOU PSYCHICKOU PORUCHU ČI DEPRESI?

Emoce doprovázejí každý okamžik našeho života. Mají svoji roli — říkají nám, jak na tom jsme. Emoce jsou důležité indikátory nejen pro mě, ale taky pro okolí, a míra vyjadřování emocí je extrémně důležitá. Když ji někdo má nízkou, může to vést k neurotickým poruchám.

VĚŘÍTE V NADPŘIROZENO, V NĚCO, CO SE NEDÁ VĚDECKY VYSVĚTLIT?

Nejprve si musíme položit otázku, kde hranice mezi skutečností a fikcí vzniká. Nervový systém nám umožňuje vidět jenom kousek reality. Redukuje detaily, komprimuje a zjednodušuje. Tento výřez je to, co vytváří strukturu onoho přirozeného. Když se naše vnímání posouvá a obohacuje, tak se posouvají hranice toho, co vnímáme. A v okamžiku posunu hranic může dojít k záchvěvu ve významovém poli a člověk má pocit, že vnímá něco nadpřirozeného. Myslím si, že je to taky spojené s vývojem kultury a historickými proměnami toho, kde v dané chvíli ona hranice mezi skutečností a fikcí je, kde ji nastavujeme.

JAK VNÍMÁTE UMĚLCE A JEJICH TVORBU? NESOUVISÍ UMĚLECKÝ PROCES S NEUROTIČNOSTÍ, SCHOPNOSTÍ TVOŘIT NĚCO, CO NÁS PŘESAHUJE?

Snaha porozumět umění z pohledu lidské psychiky je zajímavá. Umělec je ten, kdo je schopen vidět svět nově. Existuje sdílená sada faktů, událostí, věcí a umělec z ní dokáže vytvořit novou strukturu. Ve staré sadě vidět něco nového. K tomu může být buďto disponován, nebo i handicapován, například duševní nemocí.

JE NĚCO, CO BYSTE VZKÁZAL UMĚLCŮM NEBO ČTENÁŘŮM?

Musíme si neustále uvědomovat, že to, jak se nám svět jeví, je jen zdání. A myslím, že důležitou životní motivací je snažit se dostat blíž k podstatě věcí. Duševní porucha nebo i psychedelická zkušenost k tomu mohou přispět. Ale aby to bylo možné, musí nejprve člověk vědět, že to vůbec jde.

KATEŘINA SÝSOVÁ

Andrea Průchová Hrůzová

Andrea Průchová Hrůzová je teoretička vizuální kultury, pedagožka a zakladatelka platformy pro studium vizuální kultury Fresh Eye. Vyučuje na Univerzitě Karlově a Scholastice, je držitelkou několika stipendií, včetně Fullbrightova stipendia a stipendia Georg Eckert Institute. Zabývá se vztahem vizuální kultury a kolektivní paměti a překládá do češtiny světovou literaturu věnující se vizuální kultuře a teorii obrazu.

CO Z POHLEDU SVÉ ODBORNOSTI VNÍMÁTE JAKO NEJPALČIVĚJŠÍ SPOLEČENSKOU OTÁZKU SOUČASNOSTI A LZE NAZNAČIT CESTY K JEJÍMU ŘEŠENÍ?

Podle mě je to vnímání času. Způsob jeho prožívání nebo spíš neprožívání. Jde o náš vztah k času a to, jakým způsobem jsme schopni vnímat sami sebe, druhého a společnost jako takovou. Mám pocit, že nejsme schopni plnohodnotného soužití, protože nedokážeme pořádně vnímat sami sebe. Naše doba je velmi náročná. Se zrychlením komunikace a rozvojem digitálních technologií nás obklopuje obrovské množství informačních kanálů. 

Ty mohou na jednu stranu umožnit poznání mnohosti a bohatosti společnosti, na druhou stranu však informační tlak a dostupnost informací zkracují pojem času. Zkracuje se to, jak vnímáme sami sebe, kam jdeme jako společnost, o jakých cílech a hodnotách vůbec dokážeme přemýšlet. Komunikace se extrémně zredukovala na malé notifikace. Dostali jsme se do doby nekončící ostražitosti a neustále očekáváme nějaké riziko. Zažíváme příval informací, který nás vytrhává z vnitřního naladění, díky kterému bychom se mohli lépe soustředit na sebe, druhého i na práci.

NA DRUHOU STRANU SE DÍKY DIGITÁLNÍM TECHNOLOGIÍM MŮŽEME K INFORMACÍM DOSTAT JEDNODUŠEJI NEŽ KDY DŘÍV. NEMŮŽE VŠEOBECNÉ PROSÍŤOVÁNÍ TŘEBA PŘISPÍVAT KE VZDĚLÁVÁNÍ?

Společnost je dnes díky rozvoji vědy a technologií čím dál tím komplexnější. Máme možnost naši současnost poznávat, ale poznáváme ji vždy jen částečně. Potřebujeme ale čas, abychom všechno to vědění a informace uspořádali. Podobně potřebujeme vidět společnost jako síť propojených komunit a názorů, které sice mohou stát v opozici, ale také mezi sebou mohou vést dialog. Pro mě je to důležitá otázka i v oboru teorie vizuální kultury. Na jedné straně zde máme demokratizaci komunikace, na druhé straně však stojí performativita vyjádření. Sdělení se zkracují a fungují pouze teď a tady. Žijeme ve společnosti plné výkřiků, které jsou pouhým afektem. Křičíme o pozornost kvůli neštěstí, nesvobodě, nedostatku času a stresu. Jak uprostřed takových výkřiků vést smysluplný dialog?

NESOUVISÍ TO TAKÉ S TÍM, JAK V NAŠÍ SPOLEČNOSTI VNÍMÁME PRAVDU?

Mám velmi ráda pojetí Anthonyho Giddense a Ulricha Becka, kteří mluví o rizikové společnosti. Podle těchto autorů žijeme v neustálém ohrožení a vědu a experty potřebujeme, aby nás před nebezpečím uchránili. Slyším v tom také myšlenky Zygmunta Baumana o tekutých píscích a tekuté modernitě. V dobách nejistot potřebujeme velké pravdy, aby nás stabilizovaly. Ty zajišťují politický marketing, extremistické politické názory i absolutně pojatá pozitivistická věda. Říkají nám: tady jsou dané hodnoty a těch se vždy můžete chytit. Vědění, homogenita, tradiční rodina nebo i národ jsou tak nabízeny jako pravda s velkým P a mají nás mají chránit v době, která se neustále vyvíjí. Tato rychlost vývoje je navíc mnohem hmatatelnější a děsivější než dřív, protože ji neustále zachycujeme a sdílíme prostřednictvím digitálních technologií. 

Místo toho je důležité si uvědomit mnohost. Pravda je proměnlivá hodnota. Je to vyjednávaný komunikační akt. Sdílíme ji společně. Pravda s velkým P je tradiční modernistická představa, která společnost zahnala do kouta, ve kterém není možný pohyb. Jediné, co je možné v tomto koutě, je stavět hierarchie. Ty udávají, jaká je největší pravda, z čeho se skládá, jaké obory se k ní dostávají, jakou metodou ji zkoumají. V hierarchii vědění pak někdo nemá nárok na to takzvaně opravdové poznání — třeba kosmologie. I to je však způsob hledání místa ve světě a jeho poznávání. Je důležité, abychom uznali místo druhých v naší sdílené realitě. Bruno Latour píše o Pozemském, o tom, co je nám tady společné, včetně fyzické půdy pod nohama. Každý máme svoje pravdy jako způsoby osvětlování světa a zabydlování se v něm. Je to náš domov, který potřebujeme intenzivně sdílet právě proto, že se nám pod nohama strašně rychle mění. A budovat respekt k druhým.

CO Z PŘEDKORONAVIROVÉ DOBY STOJÍ PO DVOU VLNÁCH PANDEMIE A RESTARTU SPOLEČNOSTI ZA ZACHOVÁNÍ, A K ČEMU SE NAOPAK UŽ NEVRACET?

Pro mě je důležité hledat něco uprostřed. Nedívat se na to, co bylo předtím a co bude potom, ale především se dívat na to, jak jsme prožili samotný moment krize. Jednalo se o extrémní společenskou zátěž. Neměli bychom zapomenout na to, jak hraniční prožitek to byl, jak moc nám chybělo spolubytí a fyzická komunikace. V době, kdy se naše práce stává víc a víc virtuální a naše komunikace se odehrává v digitálním veřejném prostoru, nesmíme zapomínat, jak moc je důležité setkávání. Jak nás obohacuje a co nám dává. V době nejhlubší krize jsme mohli otestovat rané teorie digitální kultury. Ty byly velmi apokalyptické. Například říkaly, že se z nás stanou internauti, ztratíme se v internetu a naše fyzická přítomnost se bude virtualizovat, a tedy budeme navazovat vztahy jako hologramy. Během lockdownu jsme mohli tuhle dystopii otestovat. 

Plně se projevilo, že ve společnosti, která klade zásadní důraz na pracovní výkon a produktivitu, je důležité být neustále přítomen a k zastižení. Fungovat 24/7. Digitální prostor nikdy nespí. Dnes komunikujeme běžně s lidmi z druhého konce světa. Nikdo nehledí na časová pásma a na to, že někdo vstává a jiný jde ve stejnou chvíli spát. V současnosti je zcela běžný jev splynutí volného a pracovního času.

JAKÉ PONAUČENÍ SI Z TOHO MŮŽE LIDSTVO ODNÉST?

Měli bychom pečovat o čas s druhými, čas v konverzaci a dialogu. Čas práce je důležitý, ale práce musí být vyvážená odpočinkem a odpočinek není jenom o tom být sám, ale znamená také trávit čas s druhými. Mnoho lidí říkalo, že aby volný čas zaplnili, pracovali ještě víc. A jsme zpátky u první otázky. Když se lidé zastavili, zjistili, že jim chybí druhý člověk, dotek — dotek skrze dialog, sdílení problémů, dotek fyzický. Třeba pohled je také typ doteku, mimo fyzický prostor nenahraditelný. V situaci, kdy jsme o doteky přišli, se únik k práci a rutinní dřině stal vysvobozující. Na tento prožitek vyčerpání nesmíme zapomenout. V souvislosti s koronavirovou krizí můžeme mluvit o kolektivním traumatu. Trauma je něco, co ve společnosti zůstává, a různé skupiny ho prožívají různě. Není to tak, že teď už koronavirus skončil a je hotovo. Sice můžeme cestovat a chodit s přáteli ven, ale stále jsme zažili trauma a měli bychom si dovolit čas na hojení a zacelování ran. Společenské rány přitom nejde měřit jen ekonomickými ukazateli, ale taky kolektivním psychickým stavem. Ten se promítne do všech společenských projevů. Musíme začít o sdíleném a prožitém traumatu mluvit.

JAKÁ BYLA KORONAVIROVÁ ZKUŠENOST PRO VÁS OSOBNĚ?

Nám se těsně před první vlnou narodila dcera. Pro mě to znamenalo návrat k přirozenému času a řádu, který nastavuje samo dítě. Vyrůstá, má potřeby, které se od fyzických začínají posouvat k těm sociálním. Během pandemie jsme jako rodina společně a mimo město sledovali, jak dítě vyrůstá — společně s okolím, třeba trávou okolo našeho domu. Hodně mě to donutilo přemýšlet o prožívání času a hledání vnitřního rytmu. Díky péči o dítě se mi smrštil časový prostor, a to mě donutilo si vyjasnit svoje priority. Začala jsem čas vnímat nejen, co se týče rychlosti, ale také z hlediska jeho kvality. Badatelská činnost pro mě představuje hluboký čas, přestože je teď, měřitelně, docela krátký. V přírodě se naopak rozplývá, hra nebo rozhovor jsou nekonečné. A čas strávený na zahradě je úplně bez konce. Je cyklický.

JAK DCERU VYCHOVÁTE VE VZTAHU K DIGITÁLNÍM TECHNOLOGIÍM. MÁTE PRAVIDLA?

Dceři je rok a půl a zatím nás nenapadlo jí představit pohyblivý obraz. Nemáme doma televizi, informace získáváme online. Dceři zatím stačí prohlížení knížky. Nakonec je nejdůležitější příběh, a je jedno, jestli je na stránce nebo se pohybuje. Ve vizuální kultuře obraz nikdy není sám, ale provází ho další média — slovo, tělo, tedy naše emoce, zvuk, vzpomínka.

A CO VY, SLEDUJETE SLUŽBY NA VYŽÁDÁNÍ, JAKO JE NETFLIX NEBO HBO GO?

S rozvojem quality TV vzniklo mnoho projektů, které pro mě byly hodně důležité. Často jsem k nim odkazovala ve výuce, protože jsem věděla, že je studenti sledují, anebo že za nimi stojí zajímaví tvůrci. Slavný seriál Black Mirror například odrážel vztah digitální kultury a nejrůznějších teorií vývoje digitální komunikace. Jiný seriál Pose řeší téma queer kultury, queer teorie, teorie sociální inkluze, exkluze, marginalizace. Jsou to odlišné seriály, ale oba reprezentují pro vizuální kulturu velmi důležitá témata. Jsou zajímavý divácký, ale i studijní a didaktický materiál. Momentálně jsem se ale vrátila ke knihám, protože čas, který na studium mám, je velmi vzácný.

OBA JMENOVANÉ SERIÁLY JSOU K DISPOZICI NA CELÉM SVĚTĚ. MAJÍ SLUŽBY NA VYŽÁDÁNÍ VLIV NA LOKÁLNÍ VIZUÁLNÍ KULTURU A LZE POZOROVAT NĚCO JAKO GLOBÁLNÍ VIZUÁLNÍ TRENDY?

Určitě existuje globální vizuální kultura a ta má svoje témata. Netýká se to jenom služeb na vyžádání, ale také třeba současného umění, které je součástí toho, co vizuální kultura řeší. Co se týče trendů, tak sem jistě patří queer kultura a obrat k řešení identity, sexuality, intimity. Odborně mluvíme o identitární politice, ale v širším smyslu sem spadá také politická orientace, sebeurčení, etnická příslušnost, náboženství. Z této perspektivy je společnost viděna jako proměnlivá, je jí vlastní „queerness“, tedy neustále se tvoří, ustavuje, proměňuje. A projevuje se to i v seriálové kultuře, ve filmech, v popkultuře, ve fungování scény celebrit. Zajímavá je v tomhle ohledu práce Gaga Feminism Jacka Halberstama.

TÉMA, KTERÉ SE V POSLEDNÍCH LETECH VÝZNAMNĚ ŘEŠÍ JAK NA POLI UMĚNÍ, TAK V POPULÁRNÍ KULTUŘE, JE EKOLOGIE A UDRŽITELNOST. PROJEVUJE SE TO VE VIZUÁLNÍ KULTUŘE?

Na proměnu klimatu a životních podmínek reagujeme jednak osobně, snažíme se žít lokálně a udržitelně. Pak sem ale spadá taky politický marketing, který představy tzv. zeleného života lidem komunikuje. S tím souvisí nebezpečí greenwashingu nebo dreamwashingu, kdy se nám prodává určitý produkt s morálně správnou nálepkou, i když ve skutečnosti ke změně stavu nijak nepřispívá. Současná kapitalistická společnost není vůči zelené politice otevřená, protože i udržitelnost v rámci ní musí vydělávat peníze a být měřena ziskem. Proto se neustále někdo ptá, jestli je něco udržitelného inovativní, aplikovatelné, jak na tom lze vydělat. Za takových podmínek je velmi těžké uvažovat o změně člověka a jeho chování. Když se bavíme o ekologii, jde nakonec totiž o vnitřní nastavení a radikální obrat společnosti.

Kdybychom šli do důsledku, musíme změnit sami sebe, svoje jednání a nahlížení na společnost. A to se nedá měřit byznysovými kategoriemi.

Ve věci sehrávají roli také marketingová rétorika a vizuální kultura, které se rozvíjí okolo lokálních potravin, netoxických materiálů, bio a farmářství. V posledku jsou přece jen zbožím, které je potřeba prodávat. Nakonec se tak rozevírají nůžky mezi těmi, kdo si udržitelnost mohou dovolit, a těmi, kteří nikoliv. Právě udržitelnost i queer témata představují dva velké trendy v globální vizuální komunikaci, která se do velké míry formuje na sociálních sítích. A podílí se na ní nejen politici a celebrity, ale taky influenceři.

JAK BY ŠLO TAKOVÉ ZMĚNY SPOLEČENSKÉHO PARADIGMATU DOSÁHNOUT?

Je důležité se podívat, kdo vedle mě žije, jaké lidi vidím a jaké nevidím. Musíme si zviditelnit svět okolo sebe, klást si otázku, z jakého důvodu někteří nejsou vidět. Vystoupit ze sociálních bublin, což znamená také vnímat mezigeneračně. Je taky dobré zamyslet se nad tím, jak mluvíme. I odborný jazyk by se měl co nejvíce přiblížit lidem. 

Naučit se spolu mluvit, to je obrovský úkol současné akademické sféry. Je zásadní být tady pro širokou veřejnost a plnit vzdělávací roli. Osobně se snažím odborné i popularizační publikace vyvažovat. Je důležité nebát se být veřejnou intelektuálkou nebo intelektuálem, mluvit srozumitelně o velkých věcech. Potřebujeme vědět, kdo s námi společenské krize prožívá, a společně řešit, jak se z ní uzdravíme.